ROZHOVOR | Lou Fanánek Hagen (Tři sestry): Nechceme vydávat politické hovadiny

Nové album František z Bráníka mě hodně překvapilo. To provedení je úchvatné: kniha s cédéčkem, zajímavý příběh doplněný texty a hned 28 písniček...
Je pravda, že to jde proti duchu doby. Všichni teď totiž zkracujou alba, vydávají všechno po jednotlivých písničkách. Ovšem tenhle příběh potřeboval tohle. Ve mně všechno uzrálo a říkal jsem si, že to nebudu tomuhle trendu podmiňovat. Tři sestry se nějakým způsobem valej a kdybychom už nic nevydali, tak to pojede dál, protože zážitek z koncertů je nepřenosný. Chodí na ně nejen naše generace, ale i jejich děti a děti těch dětí, vnuci, takže kmen je silnej. My v podstatě z tohoto konstruktu teď už můžeme vydávat cokoliv – samozřejmě nechceme vydávat hovadiny, nic politického, ale pokud to bude méně komerční, tak to nevadí. Podle nás je kombinace s knihou skvělý nápad, lidé se tak mohou dočíst kontext textů, o čem příběh je. Navíc je před Vánoci, a už teď se to velice dobře prodává, fanoušci o to mají zájem. Já jsem spokojený.

RECENZE: Tři sestry (a spol.) vstupují podruhé do téže řeky

Nápad na tento formát CD knihy přišel od tebe?
Ne, s tím přišel Honza Hlaváč. Vydával i naše knihy, má vydavatelství a říkal, že je škoda, kdyby tam byly jen texty a ne příběh. Já jsem na textech a scénáři pracoval čtyři roky, mnohokrát jsem to předělával. Říkal jsem mu, že když dáme do obalu CD i příběh, že to bude tlustý a nevejde se to tam, ale on nás přesvědčil, ať vydáme CD knihu, že o to je teď zájem. Říkal, že takhle to snad dělali Chinaski, aby k textům byly i příběhy... Dává to smysl – Myslím, že tato doba je zralá na takovéto multi věci. Leckdo z toho nemusí ani CD vyndat, čte si jen knihu a hudbu si pouští ze Spotify. Já třeba už vůbec cédéčko doma nepoužívám. Už nemám přehrávač ani v autě.

Autorem celého příběhu a všech písniček a textů jsi tedy ty?
Ano. Je to moje dílo - vyjma hudby. Pracoval jsem na tom dlouho, nabízel jsem to Třem sestrám, ale tam to nezapadalo do koncepce, moc se to nehodilo. Je to hodně dlouhé a hodně o víře a o Frantovi Sahulovi, příliš koncepční věc. Pak se nic nedělo, přišel covid a já jsem psal a psal bez plánu, aniž bych věděl, kdo to nahraje a zda to někdy vyjde. Pak jsem se spojil s Rosťou Cermanem, který je takový můj největší souputník mimo Tři sestry, hraje v kapele Synové výčepu, není hudebně vyhraněný, což je v tomto případě pozitivum. Začali jsme na tom dělat spolu, Sestry jsme přizvaly až v průběhu, aby to zastřešily, takže jsou to nakonec Tři sestry & Synové. Což je dobře, protože Franta Sahula prošel oběma kapelama. Sice hrál chvíli i ve skupinách Doctor P.P. a Toyen, ale tam nezanechal tak zásadní otisk.

Před 25 lety jste vydali album Průša se vrací, které tenkrát František Sahula nepřijal moc dobře, na obalu byla jeho karikatura a mnoho písniček ho vykresluje v ne zrovna příznivém světle. Nové album František z Bráníku je v podstatě také o něm – dají se ta alba nějak porovnat? Šlo o jakýsi druh vyrovnání se s jeho osobností?
Nové album vyšlo patnáct let po jeho smrti, takže ten rozdíl je zásadní. Tebou zmiňované album Průša se vrací spojuje s tím současným stejná osoba, navíc i podobný čas. Ovšem rozdíl je v tom, že tenkrát jsme byli na Frantu hodně naštvaní kvůli způsobu, jakým od nás odešel. První album je proto plné nejen jeho historik z dětství, ale je i o tom, jak nás někde naprášil, poslal na nás právníky, jak odešel a nic neřekl, nechal nás ve štychu. Kdežto nové album a texty jsou psané s velkým časovým odstupem a jsou výhradně o tom, jakým způsobem se člověk v životě hledá. A k tomu se hodilo i to, co on sám prožil – v té touze najít alespoň něco v tom šedivém socialismu. To pro něj byli Křesťani.

Na albu je víra hodně zastoupená, zmíním třeba skladby Ježíšova nebo Bůh je láska...
Právě. On se tenkrát obrátil na víru a věřil tomu, že našel čisté lidi, ale po nějaké době zjistil, že ta církevnost je podobná jako přes kopírák s jakýmkoliv jiným režimem. A nedokázal to od sebe oddělit, víru od církve, takže nakonec zanevřel na obojí, na Boha i na církev. Pak se nakonec v tom příběhu setkává s Bohem, když už je celý špatný a doslova v prdeli, kdy zjistí, že k víře není potřeba toho aparátu, že ten církevní aparát byl v mnoha případech podobný, že někteří ti jeho spolubratři udávali ostatní komunistům. František je jakýsi nositel toho příběhu, který se může stát každému z nás, ale část věcí je z jeho života a část i z mého. Je to určitá umělecká fikce, doplněná některými skutečnostmi, které se staly.

Příběh českého hitu: Tři sestry - Život je takovej

Jak to máš s vírou ty?
Mělo to svůj vývoj. Prodělal jsem cestu od úplného ignorantství, kdy to zašlo až do takové míry, že se člověk posmívá, po osobní krize, které vyústily ve ztrátu té opačné víry, nekonečné víry v pokrok, úspěch a peníze. Což souviselo s tím, jak jsme byli vychováváni, protože v komunismu to byla přesně tato víra. Já jsem si pak taky dlouho hledal své vlastní ukotvení vůči vesmíru a Bohu. A do toho přišel František, tak to bylo jedno s druhým. Já jsem víru nikdy nestudoval, ale dost jsem o tom přemýšlel a postupem času jsem začal oddělovat provádění, čímž myslím církev, od samotné víry. To by ale byla debata na dlouho. Zda církev úplně zatratit, protože i ona měla světlé období, byli to například mecenáši umělců…

Napadá mě Michelangelo...
Přesně tak. Takže zcela zavrhnout církev také nejde a je to i v písničkách, což souvisí s tím, že si stále kladu tyhle otázky, takže žádná písnička týkající se víry není zcela jednoznačná, možná s výjimkou songu Zlatý tele, kde se pan Balcar vymezuje vůči špatným služebníkům víry. Já v těch písničkách neříkám ano, nebo ne, ale spíše možná či asi, a celé to je propojené postavou Františka. Ve smyslu: „Takhle to asi nějak mohlo být.“

V tom množství jmen uvedených v příběhu a zmiňovaných v písničkách jsou tedy i některé skutečné osoby? Třeba pan Balcar nebo kotelník Venca?
Ano. Pan Balcar existoval, ale já jsem mu ušil kabát z několika lidí, protnul jsem jejich osudy do jeho postavy. Kotelník Venca s námi dokonce hrál, na Youtube najdeš video z koncertu Pro všechny slušný lidi, to je slavná nahrávka z 3. prosince 1989. Bylo to trochu překotné období, někdo nám nabídnul, pojďte tam zahrát, tam budou všichni, a my se to dozvěděli tři dny před koncertem. Náš bubeník byl tenkrát na vojně, takže jsme zašli pro Vencu do hospody, on kdysi hrál na bicí nějaký underground.

Na albu mě překvapila hudební rozmanitost, objeví se na něm dokonce metalové riffy, rap a elektronika. Docela dost experimentů…
No jasně, je tam plno experimentů. Jak jsem říkal, na albu se podíleli Synové, dělal ho se mnou Rosťa Cerman. Některé věci tvořil u sebe ve studiu. Vybrané skladby jsme nechali, jiné jsme trochu přizpůsobili našemu soundu, v dalších je jeho „romantika“.  Třeba Mezivrší je taky jiné než bejvaj Sestry.

V písničce Nebojím se Nietzscheho zase v refrénech slyším ovlivnění metalem...
Asi jo, je to možné. Tenhle song složil Tomáš Doležal. Ale také jsme oslovili našeho technika Dáňu, který má kapelu MZH, v níž hraje na všechny nástroje, a on pro nás udělal dvě písničky. Zlatý tele je obrovská řezanice, a pak Žluté lázně, tam je ten rukopis zase úplně jiný. Nevím, k čemu ho přirovnat, taková houpavá píseň.  Něco podobného hráli kdysi v devadesátkách Jolly Joker and PBU a Kumandžas. On takové věci poslouchá. Neříkám, že je tam snaha to napodobit, ale leze to z toho. Já, pokud se do toho vejdu svým zpěvem, tak to zase stahuju do své množiny, více k Sestrám. Mimosesterští autoři mají své výhonky a já to zase směřuju tím pro nás dobrým směrem. Myslím, že jejich přínos k albu je jednoznačně velkým osvěžením.

Příběh českého hitu: Hagen Baden - Průša

Jedete teď delší převánoční turné s Horkýže Slíže, kolik písniček z nové desky hrajete naživo?
Nehrajeme žádnou. Nemůžu říct, že nějaká třeba nezazní, ale teď nemáme potřebu nějakou z těch nových hrát. Když jsme měli dotočnou a spojili jsme to se křtem desky, se Třemi sestrami jsme zahráli šest písniček a Synové čtyři. Určitě by je šlo přehrát i na aktuálním turné, ale my za ty roky máme takové pevné jádro písniček, které umíme zahrát nejlíp a lidi je mají nejradši. Vždycky musíme zahrát Já jsem Aleš, protože tahle písnička se překvapivě stala jedním z našich největších hitů, jakousi stálicí, tu budeme myslím ještě pěkných pár let hrát, vždycky zazní v přídavcích. Takže na turné s Horkýže Slíže už to měnit nebudeme. Ale určitě přijdou nějaké další akce, kde bychom mohli tak pět šest písniček zahrát.

S Horkýže Slíže koncertujete už poněkolikáté, takže si asi spolu dobře rozumíte...
Poprvé jsme s nimi myslím jeli v roce 2010 a od té doby možná pětkrát, takže ano, ukázalo se, že si ty dvě party bez problémů vyhoví. Dokonce můžeme mít společnou šatnu, což je s většinou kapel nemyslitelné. (smích)

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart, Linda Trnková, Kamil Klembara, Martin Hanáček, Lukáš Zima, archiv Tří sester
Témata: Lou Fanánek Hagen, Tři sestry, Synové výčepu, František Sahula, Rock Café