ROZHOVOR | Matěj Homola (Wohnout): Kdybych stál za dveřma, řeknu si, že jsme kapela před rozpadem

V knize Třicet svíček na dortu zmiňujete „veselá i smutná období“. Které období za celou existenci kapely bylo pro vás osobně nejtěžší?
Myslím si, že jedno bylo na začátku, když jsme kapelu rozjeli a pět let se nic nedělo. V Praze na nás přišli kámoši, my jsme vyrostli hodně z takový skateový komunity, tak jsme hráli na skateovejch, skateboardovejch závodech, to bylo v pohodě, ale člověk odjel do klubu do Ostravy a stálo tam pět, deset, patnáct lidí. A takhle to fungovalo pět let.
Už jsme vydali dvě desky a dostali jsme se do takovýho stádia, kde jsme byli smutný, že to stálo tolik energie a výsledek se nedostavil. Hodně jsme si to stahovali na sebe, že logicky asi děláme blbou hudbu. Zhruba v tomhle období se to začalo nějak otáčet a ty lidi kolem nás to začalo bavit a nějak se to nakumulovalo a zrestartovalo.

ROZHOVOR | Matěj Homola (Wohnout): Nejradši bych neměl žádnej domov, koupil bych si karavan nebo jenom jezdil na motorce

Ale opravdu blbý období jsme měli kolem naší šestý desky, to je zhruba rok 2009, kdy jsme měli hodně osobních problémů, bylo tam vyhoření v kapele, bylo to takový smutný. Tenkrát jsme se hodně trápili taky s bývalým managementem, takže jsme řešili finance, hromady špatných věcí, který jsme nikdy řešit nechtěli. Vydali jsme špatnou desku Karton veverek a po ní na nás lidi znovu přestali chodit.
Musím říct, že asi tehdy z kapely nějak nesálala energie, lidi to pochopili, deska se prostě nelíbila a dopadlo to tak, že jsme se po patnácti letech hraní, kdy jsme měli de facto plný kluby a všechno tak nějak fungovalo, dostali zase hodně zpátky a měli jsme poloprázdný kluby. Říkali jsme si, že se už asi kapela vyšťavila, už řekla všechno, co měla, je to prostě logický, končíme.

Ale nevzdali jste to.
Zkusili jsme zažehnout poslední jiskru, a to tím, že jsme všichni začali poctivě, což jsme už dlouho nedělali, cvičit na svoje nástroje a skládat. Vydáváme desku jednou za tři roky a standardní postup je ten, že vlastně dva a půl roku nic neděláš a pak ten poslední půl rok si sedneš, sedíš se sluchátkama a doháníš to. 

ROZHOVOR | "Nenarodil jsem se pro muziku, ani pro obrazy," říká Honza Homola

Tenkrát jsme si řekli, že budeme dělat furt a dostali jsme se do módu, kdy jsme se zase zrestartovali, začalo to všechny bavit, měli jsme sedmou desku Našim klientům. Myslím si, že je to naše nejúspěšnější album. Nevím, jestli podle čísel, ale určitě podle toho, jak se s ní kapela vrátila v plný síle a od tý doby v ní zůstala.
Takže naše smutný roční nebo dvouroční období bylo kolem šestý desky Karton veverek, kdy to trošku smrdělo rozpadem. Plácali jsme se v tom, ale pak jsme se vzchopili, vstali jsme z popela.

Dá se říct, že vaše nejtěžší období vyústilo v nejšťastnější období?
Bylo to šťastný, určitě. Alespoň pro mě osobně. Každej by měl mluvit za sebe, ale pro mě jo, protože se povedlo to, v co nikdo nedoufal. My jsme z toho byli unavení, skeptičtí a vlastně k ničemu to bylo.
Pak přišlo opravdu super období. Tenkrát jsme byli mladší, bylo víc energie, hodně jsme kalili, takže jsme to hodně slavili. To teďka, kdybychom ji vydali, tak už vlastně… Mně je třiapadesát, už to opravdu není tak, že se na každým koncertě vylijeme. Občas je nějakej večírek, ale v zásadě už je každej seriózní člověk.

Kapele je třicet a teprve loni jste poprvé hráli v Lucerna Music Baru. Jako opravdu?
Jo, jako opravdu. Vyplynulo to z toho, že jsme byli hodně dlouho smluvně vázaný s klubem Retro. Respektive, my u nich zkoušíme. Dlouho jsme tam z nějakých důvodů hráli, ale už to tam ve finále bohužel nebylo únosný, takže jsme to změnili. Je to strašnej paradox, protože jsme hráli snad ve všech zásadních klubech v České republice a v Praze ne, takže jsem za to byl rád. I když je to takovej prostor, kterej trošku rozděluje lidi. Pak jsme měli v komentářích, že někdo viděl celej koncert jen půlku kapely. 

V listopadu bude Velká Lucerna. Taky poprvé?
Ve Velké Lucerně už jsme hráli několikrát. Mám pocit, že poprvé, když jsme tam křtili naši čtvrtou desku, takže už poměrně dávno. A teď, když jsme hledali prostor na výročí, Lucerna tak nějak automaticky vyplynula. Máme k ní vztah, má svoje chyby, ale každej sál v Praze má svoje chyby. Neexistuje tady ideální sál pro dva až tři tisíce lidí, kterej by měl nějakou atmosféru, nějakýho ducha, nebyl úplně sterilní. Je tam spousta věcí, který v tom hrajou roli. Lucerna je super, těším se tam.

Příběh českého hitu: Wohnout – Depardieu

Třeba Forum Karlín je pro vás z té kategorie sterilní?
Já tam docela rád chodím na koncerty, ale vůbec si tam nedokážu představit naši kapelu. Ten prostor mi přijde asi, jak to říct, možná pro nějakou modernější hudbu. Nepřijde mi jako klub, to mi tam trošku chybí, ta atmosféra. Možná tím, jak je to nový, možná tím, jak je to celý taková trošku diskotéka...
Ale Lucerna má taky svoje, to občerstvení, uvaděčky, který jsou tam od padesátých let a další šílený modely. Pro nás je vždycky problém vybrat nějakej větší prostor. Jsme kapela do prostoru pro pět set až tisíc lidí, do normálních klubů, tam se fakt cejtíme doma.
Jestli se těším na nějakou oslavu našich třiceti let, tak je to, a přijde mi to úplně jako dárek, hraní na Rock for People. Protože v současný době je hraní na Rock for People pro českou kapelu strašně prestižní záležitost. Jenom to, že si tě vyberou. Oni si nás nevybrali kvůli třiceti letům, to se tak sešlo. Prostě se tam málokdo dostane. Hraješ na stagích, který mají evropský parametry, velký publikum. Myslím, že to bude takovej „peek“ oslav našich třiceti let.

Chystáte nějaký speciální program, oslovíte hosty?
Je to ještě strašně daleko. Spešl program máme teď, už na klasický šňůře. To si myslím, že se moc nezmění. To znamená, že jsme vytáhli spoustu písniček, který jsme dlouho nehráli. Hosty na pozimní koncert začneme řešit někdy v září nebo tak měsíc, dva před tím, protože ono to ani nemá moc smysl. Málokdo potvrdí termín půl roku dopředu, protože neví, každej má svoje kapely. Takže ještě nic konkrétního.

ROCKBLOG: Honza Homola z Wohnoutů v Keni - Víte, jak se točí klip v Africe? Já tedy ne!

Ani na Rock for People?
My tam máme prostor na patnáct písniček. A mezi tím se nesmí moc mluvit, aby to vyšlo na hodinu, takže jsem na to zvědavej. Ještě jsme se, upřímně řečeno, k tomu nedostali. My to vždycky řešíme tak jako měsíc dva před tou akcí. Nevím ani, kdo tam bude. Jestli tam někdo bude vůbec, ale rádi bychom. Což mě třeba teď napadá Jakub Kohák, kterej nám natočil dva klipy, a kromě toho vlastně je pátým členem naší kapely. Ale vůbec nechodí na koncerty, už léta. Občas přijde a něco tam z legrace pustí. Rádi bychom tam měli Lenku Dusilovou, to dřív byl náš stálej host. S tou jsme rádi spolupracovali. Takže si myslím, že někoho z tady té party kolem nás.

Vydáváte desku každé tři roky, teď už je to pět od té poslední.
Dáváme si na čas. Teďka je taková situace, že se vydávají singly. Čemuž my jsme se samozřejmě rádi přizpůsobili, protože vydat desku není legrace. My jsme ještě byli vždycky tak poctiví, že jsme rádi na albech měli co nejvíc písniček. Třeba patnáct. Já jsem snad nikdy neposlouchal ani jediný CD celý, patnáct písniček od začátku do konce.
Na tom deskovým formátu jsme se v minulosti úplně zbytečně vyšťavili. Je tam strašně moc materiálu. Teď nám přijde smysluplnější vydat písničku, natočit k ní klip, trošku ji vymazlit, trošku si s ní pohrát. A má to pro nás větší efekt, než si sednout na půl roku a vydat patnáct písniček, z nichž si pak těch posledních pět na albu nejenže lidi neposlechnou, ale my je ani nehráváme většinou na koncertech. Tam je vždycky spousta odpadu.

Příběh českého hitu: Wohnout – Svaz českých bohémů

Která písnička z dílny Wohnout je teď vaše nejoblíbenější?
Ono je blbý si chválit svoje písničky. I když já mám samozřejmě skladby, na který jsem pyšnej a jsem za ně rád. Třeba Svaz českých bohémů. Jsem rád, že jsem ho složil. Na druhou stranu je spousta písniček, který fakt pochopím až později, že jsou na desce omylem a dávat se tam neměly a jsem rád, že je nehrajeme na koncertech. Některý hrát ale musíme, do téhle kategorie spadají třeba Banány.

Hádáme se o úplných detailech

Jako Rolling Stones musí hrát Satisfaction, přičemž víc než osmdesátiletý Mick Jagger doufal, že ji nebude muset hrát v padesáti.
To má člověk nějakej hit z mládí, kterej se ho drží jako klíště. Ale ta moje teď nejoblíbenější je bráchova písnička Umění. Má dobrej text. V poslední době mě fakt baví jeho texty, takže tady ta mi sedla vyloženě i náladou. Je to první singl z naší poslední desky. Zpívá se tam: „Poslouchej srdce“… Hodně mě baví.
Některý jeho písničky mě zase hodně nebaví. Musím říct, že někdy jsme takoví dost otevření. Kdybych šel za dveře a poslouchal nás, tak si řeknu, že jsme úplní idioti, kapela před rozpadem. Strašně se hádáme o úplných detailech, jsme schopní na sebe řvát… Všechno je to vlastně ale konstruktivní. Takhle my prostě fungujeme.

ROZHOVOR | Wohnout: Jako kapela jsme to chtěli asi po třech letech hraní zabalit

Díky tomu jste třicet let spolu, ve stejné sestavě?
To nevím. Myslím, že ten recept vězí v tom, že jsme bráchové a spolužáci, všichni jsme z jedný základky, kromě bubeníka, kterej pak do toho ale výborně lidsky zapadl. Byli jsme kámoši, zvyklí na sebe, čundrovali jsme spolu, jezdili na výlety, chodili jsme po klubech, takže tam nebyl lidskej problém.
Kapely se hodně rozpadají, ten lidskej faktor je strašně důležitej, a vlastně třeba se ani nemusí rozpadnout, ale nefungujou, je tam ticho v dodávce. Já jsem fakt za tohle šťastnej, že se to povedlo.

Vy jezdíte pořád spolu v dodávce?
Ano, my jezdíme pořád spolu v dodávce.

To je úžasné, to už řada kapel taky nedělá, jezdí separé.
My jsme celkově takoví, jak by řekl, normální lidi. Jezdíme spolu všichni v dodávce. Mě ani nikdy nenapadlo jet sám na koncert. Občas se stane, že když je hezký počasí, tak si vyjedu na motorce, ale není to kvůli tomu, že bych s někým nechtěl sedět v dodávce.

Zpracovala: Liv Boková, foto: Michal Skořepa, Valeria Semenová, archiv Wohnout
Témata: Wohnout, Matěj Homola, Wohnout: Třicet svíček na dortu, Rock for People