ROZHOVOR | Matěj Homola (Wohnout): Nejradši bych neměl žádnej domov, koupil bych si karavan nebo jezdil jenom na motorce

Vy a Honza hodně cestujete. Začátek turné byl v ohrožení, protože bratr uvízl v zahraničí. Vy ne?
Já jsem byl pryč dva měsíce přes zimu a naštěstí jsem se nezasekl, protože jsem letěl oklikou. Byl jsem v Thajsku a odletěl jsem v den, kdy už lidi viseli v Dubaji. Naštěstí jsem měl letenku horem přes Ázerbájdžán, takže úplnou náhodou jsem dobře proklouzl.

Příběh českého hitu: Wohnout – Svaz českých bohémů

Kolikrát za rok se někam vydáváte?
Minimálně půl roku jsem každoročně pryč, když to sečtu. Možná víc, protože počítám jenom ty větší dovolený. Naše kapela má takovej režim, že má vždycky leden únor volno, pak se hraje, červenec volno, pak se hraje a říjen je volnej. Čtyři měsíce v roce máme vždycky volno. A to jsem pokaždé někde pryč. Funguje to tak asi dvacet let.
A pak jsou tam ještě takový mini výlety, že třeba v sobotu po koncertě se seberu a jedu na pět dní někam a vrátím se ve čtvrtek nebo v pátek na koncert. To je tak pětkrát až desetkrát za rok, takže se to nasčítá. Opravdu se snažím být co nejvíc pryč. Já totiž ctím takový heslo: „Všude dobře, doma nejhůř.“

Jak to?
Dělám si legraci, ale baví mě to. Opravdu mě baví cestovat. Hrozně rád cestuju v zimě do tepla, takže jsem se, bych řekl, narodil trošku blbě, severněji, než jsem měl. Rád měním zimu za léto.

Která země je vám nejbližší, je vám tam nejlíp?
Takových zemí je víc. Mám takový tři srdcovky. Jezdím tak rozprsknutě všude možně. A když se někam vracím, tak jsou to Indie, Maroko a Balkán.
Indii nikdo, si myslím, že moc nechápe, protože spoustě lidí se tam nelíbí. Já jsem tam byl tolikrát, že jsem si vypěstoval nějakou vazbu a takovou lehkou závislost. Taky se mi tam spousta věcí nelíbí, když tam jsem, ale je to tak zvláštní zážitek, že Indie patří mezi moje oblíbený země. Maroko je skvělá země pro všechny, kteří mají rádi nádhernou krajinu, pouště, divoký hory... Je to takovej mírumilovnej svět. Za mě tahle země působí dobře na psychiku. A Balkán je takový nejbližší dobrodružství od našich hranic.

ROZHOVOR | "Nenarodil jsem se pro muziku, ani pro obrazy," říká Honza Homola

Uvažujete o tom, že byste se do některé z těch zemí přestěhoval a sem byste si jen odskakoval na koncerty?
Vybírám si takový různý záložní varianty. Vždycky si to někde říkám, že bych tam třeba mohl žít, ale… Mám trošku problém, možná je to znamením, jsem Blíženec, že mě to i na mých oblíbených místech po delší době přestane bavit, prostě se tím nějak vyčerpám. Takže když jsem někde dlouho, ať už v Indii nebo v jiné zemi, chci změnu, proto je pro mě těžký najít místo, kde bych se usídlil.
V podstatě bych nejradši neměl žádnej domov. Koupil bych si karavan nebo jezdil jenom na motorce a neřešil to. Kdyby mi něco na to vydělávalo, samozřejmě. To by se mi líbilo, žít furt někde trošku jinde. Ono totiž přestěhovat se z naší republiky je daleko snazší a levnější než si lidi myslej. Jenže má to i úskalí. Lidi, kteří třeba nikdy nebyli delší dobu někde venku, si neuvědomujou, že se narodili v nějaký krajině, a když tam pak jsou, začne se jim stejskat. A když ten člověk přetrhá všechno a opravdu se odstěhuje někam do Tramtárie, tak už se mu těžko vrací.
Nemám žádnou vysněnou zemi. Nejradši bych si, až už nebudu jezdit na motorce, koupil karavan s řidičem. Ten by mě vozil po hezkých horách, plážích, džunglích…

Když jste třeba v Indii, jak to vypadá? Jste na jednom místě a vyjíždíte nebo se neustále přesouváte?
Je to tak i tak. Někdy jedu na dva měsíce a přesouvám se v podstatě každej den s tím, že v nějakým místě někdy vykysnu na dva, na tři dny, když se mi tam líbí, a pak zase jedu dál.
Ale byly dovolený, kdy jsem tam jel třeba vyloženě pracovat. Vzal jsem si kytaru, kombo, hodil jsem to do letadla, tam jsem si na dva měsíce pronajmul chýši u moře, postavil takový malý domácí studio a skládal jsem desku. A nehnul jsem se vlastně ani o metr. Většinou se snažím cestovat jako klasická toulavá bota.

Která to byla deska?
Tady to byla deska Našim klientům, myslím.

Příběh českého hitu: Wohnout – Depardieu

Máte ještě co objevovat? I když Indie je velká země…
Samozřejmě jsou tam místa, na kterých jsem nebyl. Ty zásadní jsem asi všechny viděl, ale objevovat… Mě to tam prostě baví, já už tam nic neobjevím. Vím, že tam jedu do blázince mezi blázny, že to bude bláznivej měsíc, po všech stránkách, a že stačí fakt jenom chodit po ulici, nebo si jen tak objíždět známý místa. Indie je takovej jinej zážitek, když člověk nesedí v resortu u moře, kde má stejnej servis jako v Thajsku nebo v Řecku a neřeší vůbec nic. Když se dostanete dovnitř do Indie mezi normální lidi, je to něco jinýho, je to intenzivní a člověk z toho může být za chvilku na nervy.

Naposledy jste ale byl zrovna v Thajsku. Patří mezi vaše oblíbence?
Byl jsem na Srí Lance a v Thajsku. Dělali jsme vejlety na motorkách a měl jsem tam počítač a pracoval. Vydali jsme teď knihu Wohnout: Třicet svíček na dortu, tak tu jsem tam psal.

Takže opět varianta, kdy jste cestoval a zároveň i pracoval.
Měl jsem tam spoustu práce pro kapelu, kterou jsem potřeboval připravit teď na jaro. Tomu jsem to Thajsko vyloženě podřídil, a i proto jsem si tu zemi vybral, protože Thajsko je fakt ráj. Bezstarostnej ráj se skvělým jídlem, se skvělejma lidma, se skvělým kafem, je to fakt dobrý. Nejezdím na provařený pláže, kde se mačkáme, ale na pláže, kde je člověk sám, tam jsou úplně snový místa. Sice to zní, že je to trochu jako Mácháč, ale ne všude. Je tam i zapomenutej svět.

ROCKBLOG: Honza Homola z Wohnoutů v Keni - Víte, jak se točí klip v Africe? Já tedy ne!

Osobně bych tam chtěla žít.
Ale určitě. Kdybych chtěl fakt zvažovat, kde žít, kde se mi líbí, tak to Thajsko je dobrý. Protože ta společnost je hrozně příjemná. Oni si umí udělat ze života pohodu. Jako by si řekli: Uděláme si všude jídelny, tam budeme jíst, experimentovat s jídlem úplně do nesmyslu, takže budeme mít všude hromady jídla. Všude bude ovoce. Bude se tady moct pít pivo, teďka by mi tam povolili marihuanu, budeme si kouřit, budeme se koupat, budeme koukat na fotbal, budeme se smát a budeme příjemní na ostatní lidi a tohle to bude náš svět. A tak to tam prostě je.
Ale takovýhle nejsou všechny světy. To je jako... Někde se rozhodli úplně pro opačnou cestu. Takže... Proto se mi tam líbí.

Zmínil jste, že právě tam jste psal knihu. Celou?
Je to pokračování naší knihy, která se jmenovala Wohnout: Sladkých dvacet. Dopsal jsem tam deset nebo patnáct dalších kapitol. A pak jsem tam připravoval audioknihu, kterou jdu dneska nahrávat. Právě dnes jdu do studia a hodně se na to těším, protože si myslím, že to ještě u nás moc kapel neudělalo.

Nevím o žádné. Budete ji nahrávat sám?
Namluvíme ji celá kapela. A bonusem audioknihy, proto jsme se do ní pustili, je to, že do ní můžeme vkládat písničky, o kterých mluvíme, můžeme je zároveň pouštět. Audiokniha otvírá další možnosti, který klasická knížka nemá, takže na to se těším.

ROZHOVOR | Wohnout: Jako kapela jsme to chtěli asi po třech letech hraní zabalit

Kdy se na ni můžeme těšit my? 
Je to připravený, chvilku budeme nahrávat, pak jsou tam nějaký schvalovací procesy, ale doufám, že asi za měsíc za dva by mohla být venku. No a pak ještě jsem v tom Thajsku připravoval scénář k dokumentu o naší kapele, kterej je taky nějakou dobu na spadnutí. Není to ještě na sto procent rozhodnutý, ale měl by se letos točit dokument o třiceti letech naší kapely.

Takže práce je spousta.
Jo, a ještě jsme vlastně dělali speciální koncertní program.

V čem je speciální?
Vytáhli jsme spoustu starých písniček, který jsme tehdy nehráli a udělali jsme takovej chronologickej průřez našich desek. Kolem toho výročí je vůbec spousta práce. Dlouho jsem pro kapelu takhle moc nepracoval jako letos. Ale baví mě to, protože mám pocit, že to má smysl a že máme dobrý nápady, který mě baví realizovat.

Skvělé nápady. Máte za sebou začátek turné. Dají se koncerty dělat pořád nějak jinak?
Přibývá muzika, my nic jinýho nevymyslíme, a to už jsme pochopili dávno. Nejsme kapela, která by třeba jela jako Madonna nebo Michael Jackson tak, že je to postavený z části na cirkusu a na pódiových efektech. Samozřejmě, některý kapely, jako byli třeba Mandrage, kteří už neexistujou, si na to potrpí, na to, jakou mají scénu, kde jsou světla a tak dále a patří to k nim a úplně to ten koncert upgraduje.
U nás to tak nikdo nemá. Vlastně vždycky budeme spíš čtyři kluci s kytarama, kteří tam budou stát a hrát písničky a nebudou tam asi šlehat plameny. Takže my už nic novýho nevymyslíme. My budeme prostě Wohnout, budeme hrát a psát nový wohnoutí věci.
Máme takovej nápad v pozadí – akustickou desku, která by třeba mohla bejt určitá změna. Pro nás by to bylo jiný v tom, že by se daly použít jiný nástroje, protože každej z nás hraje ještě na další nástroje.
Ale ono ve finále jde jenom o to, sednout, mít vůli, energii, čas. To je jako říct si, že teď tady my dva na lavičce uděláme písničku, ale ta cesta je pak dlouhá, takže zhmotnit nápad jako je dokument, nebo zhmotnit nápad jako je akustická deska je půl roku práce pro víc lidí.

S Wohnout ve studiu. Jak vzniká nová deska kapely?

Řada lidí má nápady a nikdy je nezhmotní.
Přesně tak. Hlavně je to tak, že od nás se to ani neočekává. Od nás se očekává další normální rocková deska.

Věčná otázka: Jste spíš punkoví, nebo rockoví?
Určitě jsme v základu rocková kapela. Slovo punk se už tak roztáhlo, že pankáč může být opravdu nějakej ostrej straight edge pankáč z malýho klubu, s čírem, kterej opravdu žije punkovej život a jede tu filozofii. Ale taky frajer s kšiltovkou dozadu, kterej má růžový vlasy, jezdí v kabrioletu a poslouchá tam třeba Green Day. Pankáč je teďka kdekdo.
Nás za punkovou kapelu ze začátku hodně označovali asi proto, aby nás mohli nějakým způsobem identifikovat mezi ostatníma, ale nikdy to asi čistě punkový nebylo. Rock je správnej termín.

Co vy sám posloucháte?
Je to bída, já sám neposlouchám skoro vůbec nic, spíš podcasty než hudbu. A mám to hodně široký. Když jsme začínali, já a brácha a vlastně celá naše kapela jsme byli takoví ortodoxní punkometalisti nebo rockeři. Cokoliv trošku vybočilo z tady té škatulky, pro nás automaticky bylo sračka. To znamená, veškerý popový písničky atd. Z toho už jsme dávno vyrostli, takže mám rád Gwen Stefani třeba.
Poslouchám Jamiroquai, hodně kapel z devadesátek, k tomu se furt vracím. Je to zvláštní, buď to je tím, jak mě ta doba ovlivnila, vyrostl jsem v ní, cejtím se jako devadesátkovej člověk, anebo je to opravdu tak, že tehdy vznikly zásadní věci. Ta dekáda byla podobná jako před tím šedesátá léta, kdy změřitelně vzniklo daleko víc umění a žánrů než třeba v padesátých letech. Myslím, že ty devadesátky jsou podobný.

Zajdete i na koncert?
Už jsem dlouho neudělal to, že bych se sebral a šel na nějakej koncert, kterej bych si vybral, ale my díky tomu, že hrajeme festivaly, často hrajeme někde, kam si pozvou zahraniční hvězdy. Takže, plácnu, člověk hraje třeba před Modern Talking.

Zpracovala: Liv Boková, foto: Valeria Semenová, archiv Wohnout
Témata: Wohnout, Matěj Homola, Wohnout: Třicet svíček na dortu, cestování