ROZHOVOR | Michael Kocáb: Do konce života už budu skládat jen klasickou hudbu

Těm, kdo viděli váš koncert na Metronome Prague, jste vyslal signál, že součástí oslav vašeho jubilea je také klasická hudba. Na co se máme 17. října v Praze těšit?
Bude to velké. Jedná se o takový pokus vrátit se na pole vážné hudby. Samozřejmě je to trochu limitované velikostí jeviště v Divadle Hybernia, ale minimálně bych chtěl čtyři kontrabasy, šest cell, osm až deset smyčců, obrovské žestě a velký smíšený sbor. Moje představa by byla třeba dva spojené symfonické orchestry, protože to speciálně ve smyčcích vytváří zajímavou věc. Když jich máte hodně, tak to tak zvláštním způsobem zhutní. Ale je to strašně drahé. A někdo může říct, že je to až moc patetické. V hudbě o Husovi jsou velké církevní a chrámové hudby a zpěvy. A u Odyssea, kterého jsem namastil jako mladý, jsou zase šílené partitury. Kdyby takovou hudbu přinesl Smetana do Národního divadla, tak by ho s ní vyhodili. Protože je neekonomická.

SOUTĚŽ: Michael Kocáb 2x35

Program narozeninového koncertu nabídne hudbu z filmu Jan Hus režiséra Jiřího Svobody, seriálu Opojení z proměny, árie z legendárního představení Laterny Magiky Odysseus i známé šansony jako Pán výtahů, Sebastián nebo V penziónu Svět…
Mám trochu trému z toho, kdo na to přijde. Nevím, jestli to bude zajímat fanoušky mé rockové muziky. Abonenti klasické hudby zase možná nevědí, že skládám i něco jiného. Ale je pravda, že z dějin hudby známe nevyprodané koncerty budoucích velikánů, třeba Leoši Janáčkovi trvalo dlouho, než se prosadil. Po celoživotním úspěchu a plných hledištích na rockové scéně se bojím, aby to vyšlo a lidé si k téhle mé hudbě našli cestu.

Nemírní vaše obavy úspěch na zmíněném Metronomu? Tam taky zaznělo dost klasiky...
Já nemám obavy, jestli se jim to bude líbit, na to jsem možná moc nafoukaný, ale aby lidé přišli. Všichni skladatelé chtěli psát pro publikum. Jo, na Metronomu to dopadlo dobře, výkony byly dobré a povedl se i televizní záznam, jenže teď máme před sebou něco úplně jiného. Ale mohu prohlásit, že nyní se až do konce života budu věnovat jenom klasické hudbě. Mám rozdělanou operu, chci napsat symfonii a třeba nějaký balet. Nevím, kolik na to budu mít ještě času, je to poměrně náročné.

Takový koncert se asi odehraje pouze jednou, že?
Ano, bude to neopakovatelné, náklady jsou příliš velké. Pro rockery je to trochu nepochopitelné, ale takové projekty mívají málo repríz. Třeba Janáčkova Její pastorkyňa byla odehrána v Brně jenom sedmkrát. V takových případech to chce nějakou "konzervu", jakou je třeba film Symphony Bizarre, záznam koncertu Pražského výběru ze 7. prosince 2016 v pražské O2 areně. To už nikdy nezmizí. Těším se, až se na to budou koukat naši potomci.

Příběh českého hitu: Pražský výběr - Chvastoun

Když jsme u Pražského výběru, jeho se vaše rozhodnutí věnovat se primárně klasické hudbě tedy netýká?
Rozhodnutí se týká skladatelské činnosti. Budeme spolu nadále hrát, funguje to. Kam přijedeme, tam to vyprodáme a lidé jsou nadšení. Ale je to reprodukční záležitost. Nové věci nevznikají. Kdyby se přece jenom schylovalo k desce, tak ji uděláme, ale zatím se nic takového neděje. Jak jsem říkal, s výjimkami chci skládat klasickou hudbu.

Jak daleko jste s operou, kterou tvoříte společně s textařem Michalem Horáčkem a jejíž téma je inspirované obrazem italského malíře Giotta di Bondoneho Vyhnání ďáblů z Arezza?
Už mám nějakých čtyřicet minut hudby, brzy budu mít půlku opery. Jestli se toho Národní divadlo chytne a zařadí do plánu, tak by mohla být premiéra v roce 2026. Libreto už s Horáčkem máme hotové. Čeká se jen na zhudebnění a přemýšlím, zda to dám někomu, aby se na to podíval. Také koukám na partitury Leoše Janáčka nebo Dmitrije Šostakoviče a velikost orchestrů. Ekonomika hraje svoji roli. Občas se stane, že při komponování musím trochu ubrat a přemýšlet nad mírou kakofonie a do jaké míry mohu prohánět uši posluchačů. Nutně se musím přiklonit k novoromantismu, aby vznikla velká melodie. Ale musím dát pozor, aby to neklouzlo ke kýči, ze kterého bývá obviňovaný třeba Giacomo Puccini.

Protože si vás většina čtenářů iREPORTu spojuje hlavně s rockovou muzikou, zeptám se na závěr na Aftershocks. Před deseti lety jste tento společný projekt s kytaristou Glennem Proudfootem, k němuž jste přizvali hvězdy bubeníka Virgila Donatiho a basistu Billyho Sheehana, označil za "pramenitou vodu, která nečekaně vytryskla". Jak to s ním v současné době vypadá?
Věřím, že doděláme dvojku a natočili bychom ještě trojku. Ono to mimořádně jde. Taky je to jednoduché, když máte kytaristu, jakým je Glenn Proudfoot.

Text: Roman Jireš, foto: archiv Pražského výběru, Bontonfilm, Lucie Levá
Témata: Michael Kocáb, Pražský výběr, Pražští symfonikové, Kühnův smíšený sbor, Petr Malásek, Michal Pavlíček, Zuzana Marková, Aleš Briscein, Vojtěch Pelka, Natálie Kocábová, Michaela Rósza Růžičková, Divadlo Hybernia, klasická hudba