ROZHOVOR | Michal Malátný (Chinaski): Mám za sebou dva a půl tisíce koncertů, ale před každým mám trému

Jak je to přesně s tím vaším výročím? Dostupné informace o datu vzniku kapely se liší. Letos je to třicet let od vydání první desky?
Ano.

Ale velké koncerty na oslavu jste měli už loni.
Oslavy jsme zahájili už v prosinci dvěma koncerty v O2 areně, ale třicátiny máme až letos. K nim jsme si nadělili dva velké open-air koncerty. V sobotu 7. června zahrajeme v Hradci Králové jako vůbec první kapela pod legendárními „lízátky“. Symbolicky se tak vrátíme zpátky domů do regionu, kde jsme v minulosti začínali. O týden později v sobotu 14. června zahrajeme také v Brně na Velodromu. Už se na oba koncerty na stadionech moc těšíme, je to pro nás zase něco nového a užíváme si už samotné přípravy.

Příběh českého hitu: Chinaski - 1970

Jak se cítíte, když si to takhle řeknete? Třicet let…
Je to úplně šílené. Je to strašný pocit, protože jsem se narodil pětadvacet let po druhé světové válce. A ta pro mě vždycky byla jako někdy v pravěku. Naši prarodiče v mládí zažili tu hrůzu. A najednou my hrajeme třicet let, to je šílený.

Vaší první inspirací prý byl Olympic. Před pár dny jsem dělala rozhovor s Lucií a Robert Kodym zmínil Olympic taky. To by skoro chtělo jeho rčení „za všechno můžou Beatles“ změnit na „za všechno může Olympic“.
A je to tak. Tehdy jsem neměl žádný přístup k hudbě. Vlastně to jediné, co bylo, že jsme měli v kuchyni rádio. Z rockových kapel hrál jenom Olympic, občas Turbo. A pak, když jsme objevili třeba Abraxas, tak to bylo úplné zjevení. Neměl jsem nikoho v zahraničí, kdo by mi posílal desky nebo kazety, takže jsem vyrostl na tom, co hrálo v kuchyni z rádia.

Jakou hudbu poslouchali rodiče?
Rodiče hudbu moc neposlouchali, ale je fakt, že když jsme jezdili každý druhý víkend za babičkou a dědou do Krkonoš, vždycky jsme v autě zpívali. Mí rodiče se seznámili v Olomouci na vysoké škole a zpívali písničky, lidovky, z moravsko-slovenského pomezí. Sedli jsme do auta a začali jsme zpívat. K hudbě mě nijak nevedli, jenom tímhle způsobem.

Co jste odpovídal třeba ve škole, když se ptali: Čím chceš být?
Mě vždycky strašně bavil zeměpis a dějepis. Oba rodiče byli učitelé, takže jsem si myslel, že budu učitel. Že půjdu na peďák do Hradce, a potom budu učit zeměpis, ten jsem miloval, a dějepis, nebo češtinu. Když jsem psal maturitní slohovou práci na téma Čím byste chtěli v životě být, napsal jsem tam, že bych chtěl být básníkem. Tehdy jsem, v pubertě, v těch sedmnácti každý den četl a vlastně i psal verše. Byl jsem tím posedlý, takže jsem tam neskromně napsal, že bych chtěl být básníkem.

ROZHOVOR | Michal Malátný (Chinaski): Ztratili jsme jeden před druhým ostych

Kdy se básně změnily na hudební texty?
Na střední škole jsme si pořídili první skutečné hudební nástroje a začali hrát. Tam se to asi začalo odklánět od poezie k písňovým textům. Všechny ty básničky, co jsem tenkrát napsal, mám schované.
Představte si, že teď na naší poslední desce je text, který jsem napsal v roce 1990. To byla básnička, kterou jsem napsal těsně po revoluci, pod vlivem svobody a všeho toho neuvěřitelného, co se stalo. Napsal jsem báseň o naší partě, o tom, jak žijeme nahromadě. Po víc jak třiceti letech ji náš baskytarista zhudebnil a teď jsme ji vydali. Někdy je ještě dobré do toho šuplíku s básničkama sáhnout. Někdy se tam najde něco, co mě překvapí a třeba vím, jak s tím pokračovat dál.

Je to jedna z těch tří nových?
Je z desky Frihet předtím. Jmenuje se Metylalkohol.

Měnil jste v tom textu po tolika letech něco?
Nic jsem neměnil, jenom jsem tam připsal další sloky. Ty, co byly, se mi líbily, ale bylo to kratinké, takže jsem k tomu něco dopsal, přišel náš baskytarista a bylo hned hotovo. To je vlastně nejlepší, když písničky vznikají velice rychle. I když ten text byl starý. Písničku jsme pak nazkoušeli během dvou dnů. Bylo jasné, že takhle to má být, a tak jsme ji natočili.

Tím se krásně dostáváme k tomu, jak tvoříte.
To je různé u různých písniček. Zrovna tady jsem přinesl „jenom“ ten text. Bez jakékoliv melodie. Baskytarista se toho chopil a udělal muziku. Takhle to děláme. Já píšu většinou text, jakmile mám pocit, že už je hotový, nebo aspoň v nějaké formě, pošlu ho klukům. Někdy k němu napíšu hudbu i sám, ale většinou píšu jen texty. No a někdy to zarezonuje, pošlu v noci text a druhý den v noci už mi pošlou melodie. Takhle vznikla spousta písniček. Mám radost, že v naší současné sestavě jsou hrozně šikovní kluci a furt mají nápady. Není to nějaké nostalgické vzpomínání na Tabáček, je to neustále neskutečně vzrušující práce na nových písničkách.

Skládáte i tak, že se sejdete a píšete společně na jednom místě? 
To se sejdeme vždycky po koncertě v šatně. Hlavně po festivalech. Spousta našich písní z poslední doby vznikla v šatně ve stanu pod nějakým krásným hradem. Když hrajete koncert, napumpuje vás to, rozjede. Pak se sejdete v šatně a můžete to jít zabrzdit někam na bar nebo si můžete vzít kytaru, ještě hodinu hrát a dobrzdit to takhle. Někdy hrajeme třeba jenom Olympic nebo Lucii, někdy do toho hrajeme nějaké vlastní nápady.

Koncerty se symfonickým orchestrem jsem dříve považoval za nesmysl

V pondělí 19. května odehrajete úplně první koncert se symfonickým orchestrem. Jak je možné, že až teď?
Jakože poprvé za takovou historii? Myslíte, že už jsme to měli udělat dřív? Vždycky jsem k tomu měl trošku… Ne odpor, ale říkal jsem si, že když už kapely nevědí, kudy kam, udělají koncert se symfoňákem. Viděl jsem v noci v televizi nějaké koncerty - metalová kapela a k tomu symfoňák. Viděl jsem tam ty úplně utrápené symfoniky, jak tam…  Přišlo mi to úplně zbytečné. Jako nesmysl.

Ale teď do toho jdete.
Když jsme dostali nabídku od Symfonického orchestru Českého rozhlasu, už jsme to měli vyzkoušené. Na charitativní akci v Národním divadle na konci covidu. Tam jsme hráli s orchestrem a náš pianista Honza Steinsdörfer napsal píseň Každý ráno pro orchestr. A dopadlo to výborně. Myslím si, že dokonce na základě toho, že to fungovalo a bylo to dobré, Rozhlas Honzu oslovil, jestli by to pro orchestr nenapsal celé, a kdyby to napsal, že bychom mohli udělat společný koncert. Takže Honza teď dva nebo tři měsíce seděl doma a psal. Věřím, že to bude dobré.
Je to výzva jako „prase“. Je to úplné vybočení z kapelního vlaku, protože jsme písničky hodně předělali, takže kapela nehraje to, co vždycky, plus k tomu přilepené smyčce. Je to fakt úplně přearanžované nebo hodně jinak. Za druhé musíme hrát podle dirigenta. To jsem v životě ani minutu nedělal. Teď jsem viděl plánek pódia a zjistil jsem, že dirigent stojí za mnou. Tak jsem si říkal, že to nějak musíme vymyslet, protože na něj musím vidět, jak bude mávat. Obrovská výzva, ale těším se na to, protože si myslím, že Honza to napsal skvěle, a že to zvládneme. V této partě se vlastně ničeho nebojím.

Příběh českého hitu: Chinaski - Punčocháče

Koncert bude ve Foru Karlín, kde bývá dobrý zvuk.
Forum je skvělé. Mám ho nejraději ze sálů v Praze. A teď si šijeme obleky.

Jako fakt? Bude tam dress code?
Šijeme obleky, ale řešili jsme, abychom zase úplně nesplynuli s orchestrem, jestli by kapela naopak neměla být v civilnějším oblečení, ať nejsme všichni úplně stejní. Ale to uvidíme. Obleky budou a vyzkoušíme to. Ale těším se na to. Před Vánocemi jsme se s Honzou sešli a vybírali, kterým písničkám by to slušelo, u kterých by vůbec nikoho nenapadlo, že by mohly být se symfoňákem, aby to bylo překvapení.
Říkali jsme si: Hrál symfonický orchestr někdy reggae? Udělali jsme naši píseň 1970 jako reggae a bude to hrát symfoňák. Bude tam s námi jako host Ondra Ruml a bude hrát na banjo. Říkali jsme si totiž: Hrál někdy symfoňák s banjem? To musíme vymyslet, to ještě nikdo neudělal. Takové nápady jsme hledali, aby to bylo zajímavé a oživené.

Budete mít i další hosty?
Zpívat bude i Jitka Čvančarová. Ondra s námi dá jednu písničku s banjem, pak já dám jednu písničku s Jitkou, a potom bude duet Jitka Čvančarová a Ondřej Ruml. A já tam vůbec nebudu. Na to se hrozně těším, protože já jsem tam připíchnutý furt a jestli jednu píseň bude zpívat někdo jiný, tak to bude pro mě zážitek.

Připomeňte nám, jak se k vám Jitka dostala.
Už víc, než pět let hraju s Jitkou divadlo. V La Fabrice hrajeme hru Kleopatra, kterou napsal Petr Kolečko. Nám na tělo. Do toho představení jsem dělal i muziku. Jitka tam právě zpívá jednu píseň, která jí tak sedla, že jsme ji potom dali i na desku. Jitka zpívá skvěle, kromě toho, že je úžasná herečka, je minimálně stejně dobrá zpěvačka. To jsem úplně zíral. Už párkrát jsme ji měli jako hosta na koncertě a teď jsme si říkali, že by to bylo ideální.

Chystáte i nějaké překvapení?
Myslím, že největší překvapení bude hudba, že uslyšíte naše písně jako z jiného světa. Opravdu jsme chtěli, aby to bylo úplně jiné. Teď budeme šest dní strašně zkoušet, protože se to sami musíme naučit. To jsou úplně jiné aranže.

To vypadá na intenzivní soustředění.
Ano, ano. Sobota, neděle, pondělí, úterý, středa a čtvrtek. Musíme se to celé naučit. Pak bude ještě generálka, dvě zkoušky s orchestrem ve studiu v Českém rozhlase. Tam si to dvakrát vyzkoušíme dohromady.

Míváte ještě někdy trému?
Vždycky mám trému. Vždycky. To mám takovou náturu. Někdy si říkám: Michale, ty vole, jako... Děláš to dlouho, máme za sebou dva a půl tisíce koncertů, já jsem ale vždycky nervózní jako prase. Hrozně moc. A teď budu extra. Prostě to ke mně patří. Vždycky se snažím nervozitu     nějakým způsobem přetavit, takže před koncertem vždycky hodně hrajeme na kytaru, zpíváme. Čtvrt hodiny, dvacet minut před hraním se rozehráváme, rozezpíváváme a já pak často tu nervozitu ztratím.

A pokud ne, kdy odeznívá na pódiu?
Při druhé, maximálně při třetí písničce už je to dobré.

VIDEOROZHOVOR | Chinaski: Nebýt Jiřího Suchého a Semaforu, byly by naše texty jiné

Teď tedy s orchestrem a v červnu dva obří koncerty na oslavu 30. výročí. Je to pro letošek opravdu všechno?
Ano, to je letos všechno. Tím zakončíme oslavy třicet let. V prosinci jsme si to vyzkoušeli v O2 areně, všechno dobře dopadlo. Užili jsme si to a teď se vysloveně těším. V Hradci by opravdu mělo být dvacet tisíc lidí, a tolik na nás na jednom koncertě nikdy nebylo. Měl by to skutečně být největší koncert v naší historii.

Jak moc budou jiné oproti O2 areně? Kromě toho, že budou pod širým nebem.
Začneme hrát za světla. To bude velký rozdíl. Myslíte, že by tam měl být rozdíl? Já o tom nejsem přesvědčený. Naše produkce a náš management říkají: Vymyslete ještě něco do toho Hradce a do Brna, ještě něco navíc. A já říkám: Ne! Nazkoušeli jsme to, půl roku jsme zkoušeli, hledali formu, playlist, hosty, všechno. Pak jsme to dvakrát zahráli v O2 areně, všechno klaplo. Podle mě to bylo povedené, tak to pojďme bez ostychu předvést někde jinde.
Bojím se, že kdybychom do toho vymýšleli ještě něco dál, že by nám to mohlo koncert pokazit. Myslím, že je tam všechno. Scénu máme, jak jsme si vymysleli, světla, projekci, hosty. Zdigitalizoval jsem svůj archiv. Všechny fotky, vstupenky, visačky, všechny ty věci si celá léta sbírám. Staré plakáty. Projekce jsou udělané často právě z toho. Máme tak i opravdový vizuální průhled těmi třiceti lety. Je tam všechno. Nevím, co by tam mělo být víc. Jako ohňostroj třeba? Nemám je moc rád. Přijde mi to jako na pouti, trošku laciné.  Nejste první, kdo se na to ptá, ale myslím, že zůstaneme takhle. Věci, které fungují, se nemají měnit.

Text: Liv Boková, foto: Roman Černý, Jaroslav Noska
Témata: Chinaski, Michal Malátný, František Táborský, Tomi Okres, Lukáš Pavlík, Jan Steinsdörfer, Jitka Čvančarová, Olympic