ROZHOVOR | Michal Malátný (Chinaski): Když něco řeším, říkám si v hlavě, jak by to udělal Hroch

Po oslavách třiceti let by mohla přijít nová muzika. Pokud by se mluvilo o nové desce z čistě nových věcí, pracujete na něčem?
Je pravda, že nás nic nenutí. Nic nás netlačí, ale na písničkách děláme průběžně. V tuto chvíli máme rozdělené asi čtyři. Po velkých koncertech budeme mít volné léto a domluvili jsme se, že na podzim budeme zkoušet ve zkušebně. Zkusíme dělat na nových nápadech a ve chvíli, kdy jich budeme mít deset, dvanáct, čtrnáct a budou podle nás silný a budou za to stát, můžeme jít do studia a točit.
Měsíce jako leden, únor jsou vždycky takové jalové na hraní, takže ideální se zavřít do studia. Uvidíme, třeba ta deska bude příští rok na podzim. Když ne, tak bude další rok. Záleží to na písničkách. My už to nemusíme nikam tlačit, nemusíme nic dokazovat, nemusíme nikoho přesvědčovat.

Příběh českého hitu: Chinaski - 1970

Psaní písniček je strašně důležité pro kapelu zevnitř. Proč Olympic vydává furt desky? Oni by přece nemuseli. V každém rádiu řeknou „my už tady máme od Olympiku pětadvacet singlů, my nechceme nic nového“, ale ono je to nesmírně důležité pro vnitřní život kapely. Neustále tvořit a snažit se dělat nové věci a dělat je líp než minule. Někdy to nevyjde, někdy to vyjde, ale jenom tak hrát a opakovat to, co člověk udělal před lety, to by mě nebavilo.

Nemám rád Dlouhej kouř. Nemusel bych hrát ani Tabáček a Víno

Je nějaká písnička, která vás vyloženě štve? Z těch, které musíte hrát, protože lidi na ně čekají?
Chcete konkrétně?

Ano, buďme konkrétní.
Dobře. Po těch letech už nemám rád Dlouhej kouř. Přijde mi naivní, ale kluci ji do playlistu občas protlačí. Nemusel bych hrát Tabáček. Už se mi to po těch letech ohrálo. To je píseň, při které jako kdybych přepnul na autopilota. Člověk ji hraje už úplně automaticky a klidně u toho myslí na něco jiného. To se mi u jiných písní nestává. Nemusel bych hrát ani píseň Víno. To je naše jediná píseň, která vznikla na zakázku. Pro seriál. A protože vznikla na zakázku, mám z ní pořád pocit, že je to trošku takové vykalkulované. Nechtěl jsem, aby ta píseň byla na desce, myslím, že tam nepaří. Nakonec tam je, byl z toho největší hit a musíme ji hrát furt dokola. A tu bych zrovna oželel. Tak nějak mě vůbec nerajcuje.

Která píseň je naopak teď největší srdcovka? Jistě se to i mění.
Mění se to, to ano. Píseň Každý ráno. Tu hraju s chutí, na tu se vždycky těším. A lidi ji mají rádi, zabírá to. Velmi rád si zazpívám Smůlu. Podle mě je jedna z nejsilnějších a mám ji moc rád. Je teda strašlivě smutná, na koncertech ji dáváme jako přídavek jenom ve dvou. Já a piano. Na to se těším možná úplně nejvíc z celého koncertu. A z těch starých… Neumím si představit náš koncert bez 1. signální. Bez ní by to nebylo ono.

Příběh českého hitu: Chinaski - 1. signální

Když se vrátíme k tvoření a novým věcem, docela si vybíráte zahraniční studia. Pro poslední řadovou desku Norsko, teď jste byli ve Walesu. Jak k tomu dochází?
Je to jednoduché. Všechny desky jsme točili v Česku, buďto v Sonu nebo v různých jiných studiích. Jenomže potom, po letech, když kapela začala jít trošku dolů, přešli jsme od velkého vydavatelství k úplně malinkému rodinnému. To nám nabídlo speciální péči, včetně toho, že nás vozili do Londýna na takzvané songwritingy. Jedete tam, je tam velký barák, kde mají x malých studií, a tam sedíte s podobnýma lidma a dohromady vymýšlíte nějakou hudbu. Hudbu, kterou vůbec neznáte, je to takový hudební brainstorming.
Byli jsme tam asi třikrát, takhle psát písničky, a u toho jsme natočili demáč. Pak jsme měli možnost obcházet studia po Londýně. Vždycky jsme tam přišli, dali jim demáč a zajímalo nás, co by s tím udělali. Podle našeho vydavatelství bylo záměrem si takhle vybrat, s kým bychom chtěli dělat. Do té doby něco naprosto neuvěřitelného. Vybrali jsme si Grega Havera, Angličana z Walesu, který ale teď žije na Novém Zélandu. A Greg řekl: „Dobře kluci, udělám s vámi desku, ale ne u vás doma. Odvezu si vás někam k nám nebo někam daleko, abyste čtrnáct dní dělali jenom muziku a nevodili děti do školy a nekoukali na českou televizi, abyste se odtrhli od svého přirozeného prostředí. Zavřeme se tady, u nás ve Walesu je krásné studio, statek, kolem nic není, jenom zvířata, koně, krávy, ovce, a tam budeme točit.“

A tak se taky stalo.
Natočili jsme desku Rockfield, se kterou se nám podařilo zase to nakopnout zpátky nahoru. Pak už to bylo jednoduché. Chceme dělat desku, zavoláme Gregovi. Zeptali jsme se ho, kde chce točit. Odpověď byla: „No hele, vy teď jedete hrát do Austrálie, vždycky hrajete pátek, sobota a pak máte volno. Pojďme to využít, já bydlím kousek odtud, pět hodin cesty.“ Takhle jsme začali točit v Austrálii, pak jsme čtrnáct dní točili u něj doma v Aucklandu.
Když jsme dělali desku Frihet, přišli jsme s otázkou: "Gregu, kam nás vezmeš?" Odpověď: „Vyberte si, Santorini, nebo Norsko.“ Říkali jsme si, že na Santorini si vezmeme plavky a bude to fajn, jenže pak jsme si uvědomili, že by tam bylo příliš mnoho věcí, které by nás mohly rozptylovat. Jeli jsme do Norska, na ostrov, do takové stodoly. Nikde nikdo, jenom moře, nejbližší město půl hodiny autem. A tohle je právě to nejdůležitější. Je jedno, jestli jedete támhle nebo támhle, technické vybavení je vlastně všude dost podobné, v Sonu nemají horší věci než na Zélandu, to je všechno v pohodě. Jde o ten psychologický moment, že jste opravdu tam, nemáte šanci dělat nic jiného a 24 hodin denně se můžete soustředit na tu práci a nic vás neruší.

Kam byste mohli zamířit příště?
Teď si desky platíme a vydáváme sami, takže musíme být trošku opatrnější. Začali jsme s tím s tou poslední. Dostat celý ten cirkus na Zéland stojí strašné peníze, a tak jsme si říkali, že možná budeme příští desku točit na Slovensku. Je to přece jenom dál od domovů, ale ne zase tak daleko, aby to bylo přes půl planety.

Pokud by byl opět producentem Greg, musí s vámi na Slovensko?
Ano, ale on takhle cestuje a točí s kapelama po celém světě. Nevím jistě, jestli to bude Greg. Už s námi dělal čtyři desky a možná už je čas zkusit zase někoho jiného. Ne, že by to bylo špatné, ale s novým člověkem se to zase může posunout někam dál.

Na Pavla často myslím

Vraťme se ještě do historie Chinaski. Vy jste v kapele jediný od samého začátku. Zakládající člen. Tehdy spolu s bubeníkem Pavlem Grohmanem. Vzpomínáte někdy na něj?
Vzpomínám, to víte, že jo. Hráli jsme spolu víc než pětadvacet let. Byli jsme my dva a kolem se točili lidi. Na začátku jsme písničky psali my dva spolu. Celé jsme to z Jičína spolu vytáhli do Prahy. Myslím na něj dost často. Chodili jsme spolu na základku a strašně moc jsme toho spolu v životě zvládli. Často, když něco řeším, říkám si v hlavě, jak by to udělal on. Tím pádem na něj myslím a v poslední době ještě mnohem víc.
Jeho syn, kterému je teď myslím dvaadvacet, hraje na bubny. Hraje na jeho bubny. A je výborný. Byl s námi jako host v O2 areně. Z toho propadla vyjel Jáchym za bubnama, za tátovýma bubnama. Ty staré bubny, na které jsem koukal x let předtím, vyjely a hrál s námi. Navíc jsou si opravdu hodně podobní, jako kdyby mu z oka vypadl. To mi opět Pavla připomnělo. Jáchym s námi bude zase hostovat.
Pavel Grohman mě neustále provází, i když už tu dlouho není. Jezdím hodně na kole a kdykoliv jedu do Jičína, stavím se na hřbitově u jeho hrobu.

ROZHOVOR | Michal Malátný (Chinaski): Mám za sebou dva a půl tisíce koncertů, ale před každým mám trému

Vzpomněla jsem si na Sázavafest v roce 2008, kde měli Chinaski vystoupit a tragédie se stala jen pár dní před ním. Byla jsem tehdy v organizačním týmu. Pořadatel Pavel Kloupar vás měl hodně rád a nechtěl vaše místo v programu jen tak něčím „zaplácnout“. Vymyslel tribute, kde vaše písničky hráli a zpívali třeba Honza Budař, Ivan Hlas, Anna K, Tomáš Hajíček, Roman Holý a Matěj Ruppert s muzikanty z jejich kapel.
To ani nevím. To bych chtěl slyšet.

Kdyby Pavel Grohman žil, nejspíš byste byli spolu dál jádrem Chinaski.
Pravděpodobně.

Už jste sám zmínil, že kolem vás se lidi točili. Deset let po „odchodu“ Pavla jste udělal velkou čistku.
Mám pocit, že můj život je v takových pětiletkách. Vždycky v pětiletých cyklech. Vždycky se za těch pět let něco stane nebo změní. Měl jsem pocit, že kapela už je úplně bez života, bez krve. Žádná šťáva. Nuda. Jako takové chození do práce. Říkal jsem si: "To ne! To to radši nebudu dělat vůbec."

Měl jsem zaječí úmysly

Na to jsem se taky chtěla zeptat. Jestli jste to někdy chtěl zabalit. Úplně.
To víte, že jo. Právě, že v těch začátcích, nebo ne v začátcích, ale v roce 1997 jsme vydali desku Dlouhej kouř a začalo se nám dařit. Začala nás hrát rádia a začali jsme mít spoustu koncertů. Když hrajete 150 až 200 koncertů ročně, tak to je teda škola. A když to trvalo druhý rok, tak si říkám: "Ku*va, chci takhle trávit život?" Měl jsem toho plné zuby a začal jsem mít zaječí úmysly. Pavel mi tehdy řekl: „Ty ses úplně zbláznil. Hrajeme deset, dvanáct let, a když se nám to konečně povede, chceš zdrhnout?“ Vysvětlil mi to a dobrý.

V roce 2018 jste to nechtěl zabalit.
Naopak jsem chtěl začít, dá se říct, znovu, zkusit to od začátku s novejma lidma. Věděl jsem, že riskuju, že třeba ta kapela skončí. Ale za ten risk mi to stálo. Možná je to blbost, nikoho už to pak nebude zajímat a skončíme. Rozhodně ale nemůžeme pokračovat tak, jak to je, to nemá cenu. Risknul jsem to a vyšlo to.

Příběh českého hitu: Chinaski - Punčocháče

Energie mezi vámi je pořád stejně silná?
Jo! Zatím jsme si nezevšedněli. Za těch sedm let jsme měli jednu ponorku. Jednu. Ale… Když jste čtrnáct dní na Slovensku, jeden koncert za druhým, buď hrajete nebo sedíte v autě a někam jedete, dostaví se únava. Jeden večer, předposlední koncert, bylo takové dusno, že už jsem viděl, že toho všichni mají úplně plný zuby a nejraději by byli doma. Měl jsem proslov: "Chlapci, chápu, že toho máte plný zuby. Já taky. Ale musíme to se ctí dohrát. Pojďme se o to pokusit." No a tak jsme to dali. Ale bylo to opravdu jedinkrát, kdy jsem cítil, že už z té únavy vznikla trošku ponorka.

Pak jste si dali pár dní bez sebe a zase super.
Vždycky stačí týden, čtrnáct dní, a pak už se mi zase stýská.

Jste i lidsky přátelé, ne „jen“ kolegové z kapely?
No právě, že jo. To je hrozně důležité. Dobrých muzikantů je dost, ale musíte s nimi potom vydržet. To není jenom ta hodina nebo dvě na pódiu, jsou to i mraky jiných hodin a času, které spolu trávíte na cestách, ve zkušeně, při rozhovorech. Spousta věcí a musíte si sedět lidsky.
Pro mě je to důležitější než to samotné hráčské umění. S Pavlem Grohmanem jsme samouci. Nemám žádné hudební vzdělání. Všechno jsme dělali pudově nebo jenom, že nás bavila muzika. Nemám ten řemeslný background, proto to pro mě není zas tak zásadní. Důležitější je, abych si s těmi lidmi rozuměl, abychom se navzájem neštvali, když jedem autem osm set kilometrů.

Velké světové kapely, jako třeba Metallica, mají terapeuty nebo kouče, kteří jim s tímto pomáhají. Vyhledali jste i vy někoho takového?
Vlastně ano. Úplně první desku jsme vydali u dvou malých firem. Jedna se jmenovala KB Music. Šéfem té druhé, Mars Promotion, je Milan Pešík, který do nás na začátku investoval a je to takový náš guru. Teď mi vlastně došlo, že za ním celá ta léta, dřív častěji, v současnosti třeba jednou, dvakrát do roka, jezdíme. Probíhají tam přesně takovéhle seance. Vyřeší se tam věci, na které není při koncertech čas. Před koncertem není nálada řešit něco nepříjemného a po hraní se zase už všichni chtějí bavit. Milan Pešík alias Bažina je vlastně takovej náš kapelní psychoterapeut.
Když jsme měli velké problémy nebo jsme se nemohli dohodnout, u něj se to vždycky nějakým způsobem vyřešilo.

Text: Liv Boková, foto: Jaroslav Noska, Roman Černý
Témata: Chinaski, Michal Malátný, František Táborský, Tomi Okres, Lukáš Pavlík, Jan Steinsdörfer, Milan Pešík, Pavel Grohman