ROZHOVOR | Chinaski: Na Colours jsme odehráli možná nejlepší koncert v naší historii

Jste zrovna uprostřed letního turné, k tomu hrajete i na festivalech. Můžete vypíchnout některé z koncertů, které vás nejvíc upoutaly, ať už třeba prostředím nebo reakcí fanoušků?
Michal Malátný: Hrajeme patnáct koncertů vlastního turné a k tomu dalších patnáct na festivalech. Vystupujeme na krásných místech, jako třeba nedávno na Potštejně. S myšlenkou hrát v nádherných prostorech hradů nebo zámků přišel už před lety náš bubeník Pavel Grohman (tragicky zahynul v roce 2008, pozn. red) a v roce 2005 jsme odjeli turné po hradech se zpěvačkou Lenkou Novou. Tuhle myšlenku pak převzaly Hrady CZ, ale ten prvotní nápad vzešel od Pavla.
Teď jsme těsně za půlkou letního turné. Z našich samostatných koncertů bych rozhodně vypíchnul Příbram, kde nás mají fanoušci překvapivě rádi o trochu víc než jinde, reagují lépe než jinde, sami nevíme proč.
František Táborský: Moc hezký byl také Český Krumlov, jednak prostředí v pivovarské zahradě, jednak fanoušci. Když vyjde počasí, tak po koncertě ještě promítáme náš film Každej ví kulový, lidi sedí na lavičkách a sledují kino...

Dostanou tak vlastně dva v jednom, koncert a film. Zmiňujete Příbram, ale nedávno jste slavili velký úspěch i na Colours of Ostrava. Obě jsou to hornická města, nemůže tam být nějaká spojitost?
Michal: (smích) Tak to nejspíš ne. Ještě bych vypíchl Sychrov, kde teprve budeme hrát, tam by to mohlo být krásný. Přes turné jsme vyzvali regionální kapely, které by si s námi chtěly zahrát, ať nám pošlou své nahrávky. A dostali jsme dostali snad 120 písniček  a videí. Poctivě jsme si všechno naposlouchali a vždy vybrali jednu kapelu nebo interpreta. Na Sychrově to bude zvláštní v tom, že budou hosté dva, nejprve Jitka Čvančarová, moje kolegyně z divadla, s níž jsem nazpíval píseň Dokonalá chvíle, která vyšla na desce 11.
František: Druhý host je částečně z Jičína. Jde o Jáchyma Grohmana, syna našeho bývalého bubeníka Pavla, který má svou kapelu. Když Pavel zahynul, byl Jáchym ještě maličký, ale teď už mu je dvacet let. Těšíme se na to.

Bude to koncertní premiéra jeho kapely?
Michal: To nevím, ale rozhodně byla hezká jeho reakce, když jsme mu oznámili, že jsme je vybrali. Řekl nám: „No konečně.“ (smích) Chtěli jsme ho vzít s sebou už dřív, třeba když jsme jeli na čtrnáct dní do Ameriky, ale tenkrát ho máma nepustila, že je moc mladý. Jsem na něj velice zvědav, já ho neviděl asi deset let, ale myslím, že to bude úplně Hrochův (přezdívka Pavla Grohmana, pozn. red.) otisk. (smích)

Vzhledově nebo i povahově?
Michal: Ano, vzhledově to je celý Hroch. Jestli povahově, to teprve uvidíme. Ale moc se na něj těšíme, doufám, že nás nezklame.

Před nedávnem jste nečekaně vystoupili na Colours of Ostrava. Ve filmu Každej ví kulový přirovnal Ladislav Vajdička z vydavatelství BrainZone vaši současnou sestavu k Realu Madrid a dodal „Pojďme teď vyhrát Ligu mistrů.“ Dá se vystoupení před čtyřiceti tisíci fanoušky v Ostravě přirovnat k finále Ligy mistrů?
Michal: (smích) Já se přiznám, že se ve fotbale vůbec nevyznám. Ale vůbec! Samozřejmě vím, co znamená Real Madrid a vyhrát něco jako Ligu mistrů asi opravdu něco znamená. Pravdou ale je, že vystoupení na Colours pro nás bylo absolutně vrcholným zážitkem. Festival má svou specifickou dramaturgii, která je progresivní a alternativní, a my jsme se tam nikdy moc nehodili. Už jsme si tam kdysi dávno před lety zahráli a dopadlo to dobře, nebyl to žádný propadák. Ovšem tahle nabídka přišla čtyřiadvacet hodin před vystoupením. My měli za sebou tři koncerty po sobě a čtvrtek byl jediný volný den. Přiznám se, že se mi v první chvíli moc nechtělo, bál jsem se, aby to vydržely hlasivky. Jsem ale šťastný, že jsme na to nakonec kývli. Určitě to byl koncert před největším množstvím lidí, před kterým jsme kdy vystupovali. Hráli jsme tam jako o život. Bylo to pro mě zároveň potvrzení toho, že změny, které jsme před pěti lety v sestavě Chinaski udělali, měly smysl a význam. Shodou okolností se jednalo o koncert číslo 333 naší nové sestavy, tak jsme si s klukama říkali, že jsme teď už napůl satanistická kapela. (smích) Lidé nás na Colours vzali takovým způsobem, že jsme to až nechápali, něco neuvěřitelného. A byli jsme absolutně šťastní. Dlouze jsme to rozebírali a došli jsme k tomu, že když na takovou akci dorazí nečekaně česká kapela, se kterou si lidé mohou zazpívat, protože většinu písniček a textů znají, tak se to prostě může stát. A ono to klaplo. Pro mě to byl nejlepší koncert v této sestavě za celou dobu, co jsme spolu. A možná i vůbec v celé historii naší kapely. Ještě dlouho po něm jsme se v zákulisí oklepávali a říkali si, co se to stalo? Co to bylo?
František: Splněný sen.
Michal: A tady máme bubeníka Lukáše Pavlíka, zrovna dorazil, ten nám to potvrdí. Takže děkujeme Ostravě, děkujeme Ellie Goulding, která svůj koncert zrušila, a my mohli na Colours zahrát místo ní, přejeme jí brzké uzdravení. Byla to nádherná souhra okolností, ze které my jsme vytěžili maximum.
Lukáš Pavlík: Nejlepší je, když se neplánuje a ono to přijde a stane se to, nikdo nic nečeká a je tam jenom prožitek a radost.

Dá se zážitek srovnat s vašimi dosud největšími koncerty v O2 areně? Někde jsem četl, že tuhle halu nemáte moc v lásce.
Michal: Já ji nemám rád... Sorry O2 areno, ale mě to tam moc nebaví.
František: Hráli jsme v ní dvakrát a oba koncerty byly zvláštní. Poprvé v roce 2014, když jsme slavili dvacet let a pozvali jsme si tam strašně moc hostů, zkoušeli a nacvičovali jsme to dlouho, ještě téměř půl hodiny před koncertem, a moc jsme si to neužili. A druhý koncert patřil mezi pět posledních koncertů naší staré sestavy, a byl také bizarní. Kluci už věděli, že s námi končí, zatímco fanoušci ještě ne. Takže souhlasím s Michalem, nehrajeme tam moc rádi.

Michal Malátný: Už jsem dost starý na to, abych se do práce těšil

V novém složení hrajete od roku 2018. Když se ohlédnete, dá se aktuální seskupení a fungování v kapele porovnat s tím, co bylo dřív? A má současná sestavu šanci překonat tu předchozí v délce jejího působení?
Michal: To uvidíme. S předchozí sestavou jsme spolu hráli téměř patnáct let. A ten nástup byl výborný, po čtyřech letech společného hraní jsme získali Zlatého slavíka, dostávali jsme Ceny Anděl, vyhrávali na Žebříku, první léta to fungovalo fantasticky. Oba dechaři a basák měli hudební vzdělání a pochopili formát naší kapely a to, jak to s Pavlem a Frantou děláme. Takže prvních deset let bylo skvělých. Ale poté začala mizet společná energie a jeli jsme jen ze setrvačnosti. Měl jsem pocit, že ty kluky už to tolik nebaví, že by raději hráli něco jiného, třeba jazz. Pak přišla tragédie s Pavlovou smrtí a začal s námi hrát Ota Petřina alias Marpo, a také nás to nakoplo. Ale i u něj jsem později začal cítit, že by raději dělal svou vlastní hudbu. A přestalo to fungovat.
Pamatuji si, že jsem si často říkal: „Ještě pár let to můžeme vydržet, pojede to dál, lidé budou chodit na koncerty, budeme vydělávat peníze.“ Ale už v tom chyběla radost z hraní. A protože se mi blížila padesátka, tak jsem si říkal: „Sakra, už jsem dost starý na to, abych se do práce těšil.“ V posledních letech jsem přijížděl domů z koncertů domů naštvaný. Už jsem necítil žádnou společnou chemii, energii či chuť něco společně dělat. Tehdy jsem dospěl k zásadnímu rozhodnutí: buďto to dělat jinak, ať nás to baví, anebo radši vůbec. Naštěstí se to povedlo. Sehnali jsme mladé kluky, kteří jsou mistři svých nástrojů, pohybují se v hudebním prostředí, produkují, všichni skládají písničky. A tím myslím písničky pro nás, pro Chinaski. Když budu upřímný, tak ta stará parta také skládala písničky, ale vždycky jsem z toho měl pocit, že to jsou písničky pro někoho jiného, pro jinou kapelu, pro nějakou zpěvačku nebo zpěváka.

Trvalo dlouho se s novou sestavou sžít, sehrát se?
Michal: To vždycky nějakou dobu trvá, dejme tomu dva roky. My jsme se navíc docela brzy pustili do nahrávání nové desky 11, o které si s odstupem myslím, že není až tolik povedená. Není špatná, jsou tam hezké písničky, ale je na ní znát, že jsme se ještě tolik neznali a nebyli jsme sehraní. Ale pak, naštěstí, a teď se trochu za tu formulaci omlouvám, pak naštěstí přišel covid...

Pro vás naštěstí...
Michal: Ano, pro nás naštěstí, nijak nechci to složité období zlehčovat. Ale v té době nikdo nevěděl, jak to bude dál, kdy a jestli to skončí, jestli to potrvá měsíce nebo roky. A my najednou ztratili před sebou ostych, začali se scházet po nocích a házeli na stůl jeden nápad za druhým. Ty nejšílenější nápady, které jsme měli a se kterými bychom se za normálních okolností báli přijít. A z toho vznikla deska Frihet, z čehož mám obrovskou radost, protože si myslím, že to je absolutně nejlepší deska Chinaski. A koncert na Colours of Ostrava byl největší třešničkou na dortu. Nejen potvrzení, ale završení naší pětileté práce.

Byl koncert v Ostravě před takovým množství fanoušků vaším limitem, nebo ho berete spíše jako výzvu a pokusíte se ho překonat třeba ještě nějakým větším koncertem? Máte nějaké limity?
František: Koncert na Colours of Ostrava byl tak skvělý, že tohle bych si opakoval třeba každý týden. Ale to je nerálné. My nemáme žádný sen, že bychom třeba do pěti let vyprodali Eden, Strahov, Wembley nebo něco podobného.
Michal: Přespříští rok budeme slavit třicet let. A samozřejmě řešíme, jak to oslavit, zda velkými koncerty typu Eden nebo znovu O2 arena. Ale já patřím do toho křídla kapely, které říká: místo jedné O2 arény pojďme radši zahrát pětkrát ve Fóru Karlín. Myslím, že tyto sály pro čtyři až pět tisíc sluší naší kapele více, sami se tam cítíme lépe a více si to užijí i fanoušci. Atmosféra tam je mnohem kontaktnější.
A co se týká limitů, tak my žádné nemáme. Naší jedinou snahou je dělat pořád lepší a lepší písničky. Na Frihetu se nám to povedlo, je tam cítit progres, je vidět, že nás to s mladými kluky opět baví. A myslím si, že novou desku bychom měli vydat až v době, kdy budeme mít dvanáct silných nových písniček. A jestli to bude za rok, nebo za pět, to není tak důležíté jako to, aby na nové desce bylo dvanáct silných písniček. A v téhle sestavě věřím, že nové silné písničky přijdou. My za těch pět let neměli jediný problém, konflikt. Já vždycky klukům říkám: „Kluci, to je skoro neuvěřitelné, já hraju konečně v úplně normální kapele.“ (smích)
František: K výročí kapely se chystáme znovu nahrát naše starší písničky

Máte už nějaké nové písničky a nápady v šuplíku?
František: Ty nápady přicházejí průběžně. Co ale můžeme prozradit je, že k výročí třiceti let kapely se chystáme vydat novou desku – nebude to řadové album, ale výběr starších písniček, které ovšem chceme nahrát znovu.

Myslíš něco jako Best of? Výběr největších hitů?
František: Ne, nepůjde o Best of, ale o písničky, u kterých máme pocit, že si to po těch letech zaslouží, že je dnes třeba už hrajeme úplně jinak. Nebo že se tenkrát nepovedly dobře nahrát, některé dokonce ani nemají klipy. Takže k nim bychom pak natočili i nové klipy. A k tomu přidáme dvě nebo tři nové skladby. Na to se moc těším.

Na každém vystoupení hrajete legendární Punčocháče. Nemáte v zásobě z vašeho nejstaršího období ještě nějakou písničku, kterou byste mohli hrát na koncertech?
Michal: Z první desky je to podle nás písnička Moc toho nevím, jednoduchá hardrocková pecka, u které si myslím, že bychom ji v této sestavě mohli a měli bez problému zahrát ostře a s tím nábojem, který měla tenkrát, a měli bychom ji zařadit na playlist.
František: Na podzim se chceme zavřít do zkušebny a zkoušet i ty starší písničky. A pak je chceme hrát naživo, aby se dostali i k lidem, kteří naše staré písničky neznají.
Michal: Nová deska nemá být žádné Best of, naopak, budou na ní písničky, které třeba v minulosti nedostaly to místo, které by si zasloužily a myslíme si, že za to stojí.

Lukáši, ty jsi prošel kapelami jako Čechomor, Citron, Limetall, hrál jsi s Ewou Farnou. Zároveň tady dnes zastupuješ mladší část Chinaski. Práskni něco na na své dva šéfy, Michala a Frantu. Oni vás vychvalují, jaký je tvůj pohled na ně? Jsou přísní? Dřou vás z kůže?
Michal: (smích) Tak do toho, Lukáši. Ty máš srovnání. Já jsem nikdy v životě nehrál v jiné kapele.
Lukáš: Máš pravdu, prošel jsem několika skvělými kapelami. V Limetallu jsem hostoval, protože znám Vaška Vlasáka z Hranic na Moravě, ještě z období, když působil v kapele Citron. Takže jsem zaskakoval za Radima Pařízka v Citronu...
Michal: Nekecej...?
Lukáš: Ano, Radim Pařízek o tom věděl, on s tím souhlasil, také jsme se párkrát viděli a bavili se spolu. Když pak nastal rozvrat kapely, Vašek Vlasák společně s Jardou Bartoněm, zakladatelé Citronu, pak ještě společně s Fany Michalíkem založili novou kapelu Limetall. Já jim v těch začátcích pomáhal, natočil jsem společně s nimi první desku. A ke tvé otázce - musím říct, že na to, co mají Michal a Franta za sebou, jsou velice pracovití. Když si něco umanou, tak toho chtějí dosáhnout. Když třeba u nových písniček není někdo z nich s něčím spokojen, tak se s tím zkrátka nespokojí. Pracují neustále na tom, aby byl výsledek co nejlepší. Pro mě je skvělé mít takové lídry, kteří to umí a dělají svoje řemeslo na maximum. A je za nimi vidět velká práce, množství hitů, které si zpívá v podstatě celý národ. A když jedeme společně na koncert, protože my stále jezdíme společně kapelním autem, je vidět, jak kapela žije, povídáme si, nálada je v pohodě, je tam společná energie, kapela je vzájemně prorostlý organismus. Důležité je zachovat jakousi normálnost a přirozenost.

Kde jste si poprvé všimli Lukáše, v Čechomoru?
František: Já ho poprvé zaregistroval u Jana Krause, v jeho TV show Uvolněte se, prosím, kde Lukáš hrál v doprovodné kapele Davida Krause, pak myslím u Ewy Farne...

S Ewou Farnou hrál i váš klávesák Honza Steinsdörfer...
Lukáš: Ano, my jsme spolu hráli ještě před Chinaski u Ewy Farne. Honza tam byl dokonce kapelník. Procestovali jsme celé Polsko. (smích)
Michal: Já si Lukáše všiml v Čechomoru. A pak jsem také s Lukášovou ženou Luckou hrál v Semaforu ve hře Divotvorný hrnec, kde jsme spolu zpívali i tančili. Až později jsem si uvědomil, že je Lukášovou ženou. Takže to do sebe tak hezky začalo zapadat. Ale Honzu Steindsdörfera jsem vůbec neznal, s ním přišel Franta, který ho znal od Ewy Farne. A my jsme si ho tak trochu vyzkoušeli už na tom posledním halovém turné ve staré sestavě, nejen jaký je hudebník, ale také, jaký je člověk.
František: My jsme měli vždy spoustu písniček s klavírem, ale neměli jsme nikdy klávesáka. Občas tedy někdo z nás něco na klavír zahrál, až to výstilo v to, že jsme si řekli, že chceme mít stálého klávesáka.
Michal: Rozhodli jsme se, že budem hrát bez dechové sekce, ale budeme mít piáno.

A slovenského basáka Tomiho Okrese jste poznali jak? Bylo to v IMT Smile?
Michal: Poprvé jsme si ho všimli v roce 2005, když jsme jeli turné po hradech. Na jednom z těch koncertů hrála košická kapela Cirkus. S Tomim jsme si tam padli do noty, zjistili jsme, že máme podobné hudební cítění i vkus. Už tenkrát jsem si říkal, že kdybychom někdy hledali nějakého basáka, tak on by byl ideální kandidát. A když jsme ho tedy po letech oslovili, Tomi přijel do Prahy na koncert Metalliky a my zašli na kafe. Navrhli jsme mu, zda nechce hrát s námi a on na to řekl: „Kluci, jsem vaší nabídkou velice potěšen, ale mám jeden problém. Čekám na transplantaci ledvin, na vhodného dárce, a nevím, zda ho najdou a jestli se ta operace povede. Takže teď řeším úplně jiné věci, otázky života a smrti. Ale pokud to dopadne dobře, velice rád budu s vámi hrát.“ Musím to zaklepat, dopadlo to dobře. A přesně v den, kdy jsme staré sestavě oznamovali, že je konec a že s nimi již dále nepočítáme, šel Tomi na tu transplantaci a dopadlo to výborně. Od té doby Tomi chodí samozřejmě na pravidelné kontroly a výsledky má vzorové. Tak za něj jsme také moc rádi.

Nejsou nějaké komplikace s dojížděním z Košic?
Michal: Ne. Snažíme se koncerty a turné vždy stavět tak, aby ideálně přijel do Čech na týden dva, a pak zase mohl být čtrnáct dní doma...

Žije tedy stále na Slovensku?
Michal: Ano, má v Košicích rodinu, před měsícem se jim narodil syn, má tam hospodu. Jsme šťastní, že ho máme.

Kdo je nejzábavnější člen kapely?
Lukáš: (smích) To záleží, v jakou hodinu. Jestli to je odpoledne, večer nebo nad ránem.
Michal: (smích) Myslím, že tuto štafetu si teď předávají Lukáš a Honza, jsou nejmladší, mají nejvíce sil a je s nimi největší legrace. Hlavně tedy po koncertě. Musím říct, že už jsem trochu starší a už jim kolikrát nestačím a musím jít spát. Ale je s nimi strašná sranda, což je pro kapelu také velice důležité, mít společný humor.
František: Napomáhá to k tomu, aby se všichni cítili naladěni na společnou notu nebo vlnu.
Michal: Když se někdy pohádáme, třeba kvůli nějaké aranži, tak vždycky je to k dobru věci, nejsou tam žádné záseky typu „ty jsi kretén, s tebou se o tom bavit nebudu“. Když totiž kapela nefunguje v zákulisí, tak se může na pódiu přetrhnout, ale myslím si, že je to poznat a někde se to odrazí. Naši věrní fanoušci, kteří na nás chodili po dlouhá léta, to poznali. Ke konci té minulé sestavy za námi chodili a ptali se, co se děje, vás už to nebaví? Bylo to vidět a bylo to už i slyšet. I z toho pohledu je mezi novou a starou sestavou obrovský rozdíl.

Chinaski budou jedním z hlavních koncertních hostů vyhlášení Hudebních cen Žebřík - 5. dubna 2024 v DEPO2015 v Plzni.

Text: Aleš Materna, foto: Radoslav Vnenčák, Roman Černý, Iveta Valentová, Jiří Linhart
Témata: Chinaski, Michal Malátný, František Táborský, Lukáš Pavlík, Jan Steinsdörfer, Tomi Okres, Pavel Grohman