ROZHOVOR | Petr Harazin (Nebe): Všechno, co se stalo, nás udělalo silnějšími

Petře, jakožto milovník fotbalu. Jak jsi spokojený s působením české reprezentace na mistrovství Evropy?
Jsem ze šampionátu nadšený. Byli jsme v Budapešti, kde jsem si totálně vyřval hlasivky a čtvrtfinále proti Dánsku jsme sledovali v naší dodávce po cestě z koncertu. Věřím, že nás porazil soupeř, který celé EURO vyhraje. (Rozhovor proběhl před finále mistrovství Evropy, pozn. red.)

VIDEO: Nebe představují své Eso. Zpěvák Petr Harazin se zároveň chystá na protialkoholní léčbu

Do kontextu se sportem mohu dát i název nové nahrávky Než v tom zůstaneme sami...
Když se nedařilo hokejistům nebo fotbalistům, cítil jsem ve společnosti spoustu negativních emocí. Ti kluci ale celý život dřou jako koně, aby se do reprezentace dostali, a když se něco nepodaří, tak jsou na pranýři. A nikdy nevíte, co tohle může udělat s hlavou daného člověka, který musí vnímat často až nesmyslné výroky zvenčí. V tu chvíli si to musí ubojovat sám v sobě a tohle byl přesně můj příběh.

Hodně bylo o kapele Nebe slyšet v souvislosti s tvojí protialkoholní léčbou. Jak to vypadá nyní, dva roky poté? Držíš se?
Pokud tím myslíš abstinenci od alkoholu, tak ano. A pevně věřím, že se budu držet do konce života, protože když jsem to vydržel dva roky, byla by hloupost zkoušet to znovu.

Jak jsi sám řekl, ve finále jsi se k tomu, spolu s kapelou, postavil čelem. Vztahy se zlepšily, utužily a nyní začíná nová éra. V jednu chvíli jsi ale dokonce uvažoval, že bys skupinu rozpustil. Docházel vám dech?
Spíš jsme se od sebe vzdálili, to je ale logické. Každý alkoholik se postupem času vzdálí od svých blízkých. Můžeš ho mít ráda, ale už si s ním nemáš moc co říct. Když s tím člověkem pak musíš pracovat a něco tvořit, je to o to těžší, protože už ho nedokážeš brát úplně vážně.

Během posledních dvou tří let jste prošli personálními změnami. Máte nového bubeníka Adama Matýska i baskytaristu Vlastu Škodu. Proč ke změnám došlo? Co bylo příčinou odchodu původních muzikantů?
Nejdřív jsme ukončili spolupráci s bubeníkem Kubou. Bylo to těžké rozhodnutí, protože byl jedním ze zakladatelů, ale dlouhodobě jsme cítili, že do kapely nedává tolik energie, kolik bychom potřebovali. Poté odešel basák Łukasz z vlastní iniciativy, protože od kapely možná očekával trochu něco jiného, než si představoval. S oběma jsme stále přátelé.

Zároveň jsi někde řekl, že se vašimi životy prohnala pořádná bouře. Bylo to myšleno tak, že jste dospěli, prošli si životními trablemi?
Určitě. Nejen v kapele, ale i osobně jsem se dostal do situací, ve kterých jsem si říkal, že jsem strašně vděčný za to, že jsem přestal pít a můžu je racionálně řešit. A když to vezmu z pohledu kluků, tak třeba Vlasta s Adamem, kteří přišli v posledních třech letech, tak naskočili do vlaku, který se rozjel a díky mé léčbě zastavil, potom přišla pandemie, přišli jsme o koncerty. Ale všechno, co se stalo, nás udělalo silnějšími.

Kryštof Kempem v Mikulově se proháněli rytíři a princezny. Zahráli také Petr Janda, No Name nebo Nebe

Jsou nové posily v kapele inspirací pro novou tvorbu? Odrazil se jejich příchod i jinak do vašeho kapelního fungování?
Odrazil jednak v tom, že nám to správně lepí, když hrajeme na pódiu i ve zkušebně. A pak je tady další přidaná hodnota v tom, že s Vlastíkem jsme už tři autoři a máme při skládání písní mnohem více otevřené dveře. Tím, že přišel do kapely, se propojila naše garážová půlka srdce a ta Vlastova - on je totiž opravdu geniální hudebník s obrovskou průpravou.

Předchozí album Souřadnice bylo koncepční a inspirováno vesmírem. Jak to je s novým EP?
Úplně opačně. Všechno to jsou písně o nás, našich životech, láskách i strastech, ale jakékoliv ucelenosti jsme se vyhnuli obloukem.

O novém albu jsi, Petře, řekl: "Je pro mě především talisman, ve kterém je skrytá absolutní svoboda umění i slova." Byli jste předtím něčím svázáni?
Ano, byli. Vždycky jsem měl v hlavě, že se to musí líbit tomu a tomu člověku, moc jsem se zaobíral otázkami typu: "Co na to řeknou ostatní?", a je to jedna z věcí, která mě svazovala. A tohle nejde občůrat. Ta nová hudba a texty jsou nejlepší, co jsme kdy udělali, protože jsme se na všechna "kdyby" vykašlali a udělali vše tak, jak jsme cítili.

Je pravda, že album je pestré. Od country (Kansas City) přes gospel-swing (Bůhvíproč), R´n´B (Drama), pop… Chtěli jste víc experimentovat a nebýt svázaní trendy a žánry?
Přesně, jak říkáš. Baví nás, že si s písněmi můžeme dělat, co chceme. Myslím si, že tohle jsme si naplno uvědomili až teď, u čtvrté studiové nahrávky. Ta svoboda nás lidsky otevírá, naprosto vyjadřuje naše povahy, protože jsme každý jiný, každý umíme něco, a tak je podle nás super, když tohle můžeme "prodat" ve své tvorbě.

Prohlásil jsi, že "dostat do naší hudby hip hop, by mohlo být zajímavé." Zatím se to nepodařilo. Stále to máte jako nesplněnou výzvu, nebo už to jde mimo vás?
My dokonce máme dvě písně, které hip hopem smrdí, ale těch nápadů je tolik, že nemůžeme vydat všechno, co bychom chtěli. Ale pořád jsme mladí sígři, kteří mají všechno teprve před sebou.

Song Bylo nebylo má na mě až moc přemodernizovaný zvuk v souvislosti s obsahem písně, který jde díky tomu tak trochu stranou… Nezdá se vám? Není to škoda?
Dobře, že to zmiňuješ, protože tenhle song je jediný, který zněl hodně rozdílně předtím, než jsme šli to studia. Já osobně jsem ho bral jako nejlepší píseň, ale když jsme Bylo nebylo začali nahrávat, zjistili jsme, že ta stará verze nefunguje. Tak jsme to hodili s Johnym Balcárkem do synth popu a najednou ta nová verze mrazila. Nám se líbí moc.

Komu patří pánský hlas v písni Drama?
Štěpánovi, našemu kytaristovi. Je to píseň, kterou napsal a já ho chtěl nechat, ať ji i zazpívá. Je to nejvíc osobní píseň ze všech nových a přišlo mi správné, aby ji zpíval on.

Výrazný hlas je slyšet v písni Stella, kterou jste nazpívali s Přemkem Forejtem. Bylo těžké ho přemluvit ke spolupráci? Nechystá se třeba Přemek realizovat víc hudbě než doposud?
Ano, chce zpívat dál a už jsem pro něj vymyslel další píseň. S kapelou jsme ji zaranžovali a doufáme, že brzy vyjde, protože je to další skvělá skladba.

Co se týká hostovaček, dříve s vámi nahrávala i Karolína Vrbová. Komu nyní patří ženský back vokál, který slyšíme na nahrávce?
Jsou tam tři kamarádky, které nám pomohly a jsme za to oživení strašně rádi. Odvedly výbornou práci, každá z nich má úplně jinou barvu hlasu a dohromady to zní prostě úžasně. Jmenují se Daniela Dina Sedláčková, Míša Niké Vopálecká a Anna Klečková.

Na konci úvodní Ranveje je slyšet ptačí zpěv. Nejde ale o vlaštovky, o kterých zpíváte, že?
Nejde, a byl to záměr. Protože vlaštovka, o které se zpívá, je žena.

V klipu k písni Neviditelný, jež popisuje tvoje pocity z dob, kdy jsi ještě popíjel a cítil ses ve stereotypu toužící po změně a úspěchu, účinkuje Štěpán Kozub. Ten sám nedávno vydal s Jiřím Krhutem debut, který byl kritikou kladně přijat. Slyšel jsi ho? Co na něj říkáš?
Upřímně, hudebně to není můj šálek kávy, ale jde vidět, že to dělá rád a od srdce, a to je to jediné, co je důležité.

V neposlední řadě je na EP i duet s Katarínou Knechtovou. Jak ke spolupráci došlo?
Katarínu mám hrozně rád už od své puberty, a když jsem od ní dostal zprávu, že takhle emotivní a silnou věc dlouho na československé scéně nezažila, upřímně to zahřálo a vůbec celá spolupráce na Planém poplachu byla hrozně příjemná. Naladili jsme se na stejnou vlnu.

Právě Planý poplach je jakousi tečkou za etapou, kdy jste se málem rozpadli a zase vzpláli jako Fénix z popela. Zároveň se v ní ohlížíte za pandemickou dobou a náladu jste se snažili vtisknout jak do textu, tak do obrazu. Atmosférický klip je plný zvláštní tísně z nezvykle opuštěných prostor letiště a monumentálních parkovišť velkých dopravních letadel. Na konci nastupujete do letadla a symbolicky odlétáte někam, snad do lepších časů. Hezky jste si pohráli se symbolikou. Od koho vzešel nápad vše takto propojit?
Tahle myšlenka vznikla v hlavě Štěpána, který se krom kytary věnuje i tvorbě našich videoklipů a je senzační, že si i tuhle neméně důležitou část prezentace kapely můžeme svobodně dělat sami.

Zajímavostí je, že velká část scén se točila v interiéru a na křídle letadla přezdívaného Naganský expres, bývalého vládního speciálu prezidentů České republiky, kterým přiletěla olympijská výprava ze zlatého Nagana. To je velká rarita. Šel z toho cítit respekt, úcta? Normální občan se k takovýmto věcem nedostane.
Obrovský respekt, zejména k Martinovi Hrabcovi, kterému patří Letecké muzeum Kunovice. Sám se svým týmem letadlo zachránil, rozšrouboval, převezl z Prahy na jižní Moravu, znovu poskládal a uchoval tak magický odkaz dějin.

Je něco podobného, na co byste si chtěli "šáhnout" a vidět na vlastní oči?
Mým snem je vlak Venice Simplon Orient Express, tak třeba poslední klip na stará kolena, jestli budeme nechutně bohatí. (smích)

Až po tolika letech jsem si Petře všimla, že máš tetování na hrudi. Říká: "Hudba je řečí andělů". Co to v tobě tento slogan rezonuje?
Vždycky jsem věřil, že na hudbě je nejkrásnější to, že je důležitá snad pro každého člověka na Zemi. Něco jako voda, láska nebo jídlo. Prostě nezbytná. Po Havířově chodí jeden bezdomovec, má problém s drogami, alkoholem a vůbec je jeho příběh docela smutný. Potuluje se u obchodní zóny, kde každý den hraje hudba a on si ve svém delíriu povídá sám se sebou, občas je agresivní, ale jednou jsem šel kolem s nákupním vozíkem a začala hrát písnička V naší ulici od Voxela. A on si ji s úsměvem od začátku do konce zpíval. Pořád v něm ten anděl dříme a i když se zdá, že je na konci svých sil, dokáže ho v sobě probudit.

Jedním z andělů je pro tebe i manželka Agáta, na kterou pěješ ódu v písni Potkal jsem Agátu, která je doprovozená videem ze svatby. Tak mě napadá, nezpíval jsi ji v den svatby? Kdy ji od tebe vůbec slyšela poprvé?
Slyšela ji poprvé na svatbě, stejně jako všichni svatebčané. Byl jsem celý den nervózní jako blázen, protože jsem netušil, jak to vezme. Bylo tam hodně slz štěstí a mám velkou radost, že jsem tuhle píseň napsal.

Čekáte narození holčičky. Jak se těšíš na novou životní roli?
Holčička se nám narodila v březnu. O dva měsíce dřív, bylo to hodně psychicky náročné, ale už je na světě více než čtvrt roku, roste jako z vody a je to největší štěstí, jaké jsme doposud v životě poznali.

Text: Hana Bukáčková, foto: Brainzone
Témata: Nebe, Petr Harazin, Než v tom zůstaneme sami, Katarína Knechtová, Přemek Forejt