ROZHOVOR | Rytmus: V dětství mi říkali, že nic nedokážu. Jsem synonymem trnité cesty

Ahoj Patriku. Splnil se ti „sídliskový sen“ (Sídliskový sen je dokument, který mapuje Rytmusovu cestu ke slávě, pozn. red.)?
Ano, už dávno.

Byl jsi jedním z prvních raperů, který začal na Slovensku a také v České republice s hip hopem, a stále jsi na vrcholu kariéry. Jaké to je?
Už bych chtěl tuhle nálepku přirozeně předat dál. Bude mi padesát let, všechno jsem si už splnil. Už to měl dávno převzít někdo mladý. Ve všech disciplínách, například ve sportu, končí lidi kariéru ve čtyřiceti letech a přichází někdo nový.

RECENZE: Rytmus dosáhl na nové desce Krstný otec svého dosavadního vrcholu

Takže by ti nevadilo předat žezlo dál?
Vůbec ne, to by měl být přirozený proces. Když si uvědomím všechno, co jsem za těch dvacet let udělal, a čeho jsem dosáhl, vím že se to těžko dá překonat. Je úplně přirozené, že já už na diskotékách vystupovat nebudu. Občas se mi stane, že když přijdu mezi mladé, tak se se mnou baví, jako kdyby se zasekli na albu Bengoro 2006. Ale už je rok 2024 a já už jsem někde jinde. Jsem jako jejich otec a za chvíli budu jako jejich děda. Lidi si neuvědomují, že mi za dva roky bude padesát. S albem mají něco odžité a myslí si, že to tak bude celý život. Nedokážou pochopit, že Rytmus z alba Bengoro 2006 nebo Král se mění, stárne a mění se mu hodnoty, má rodinu a posouvá se.

Zajímá mě, jak jste se v 90. letech, kdy ještě nebyl internet, dostávali k hip hopové hudbě?
Skrze americké časopisy, jako The Source a XXL magazín, a poté přes televizní kanál MTV, kde se každý čtvrtek vysílal pořad Yo! MTV Raps (Yo! MTV Raps byl dvouhodinový televizní hudební video program, který se poprvé vysílal na MTV Europe v roce 1987 a trval až do poloviny 90. let, pozn. red.). Každý díl byl o jedné hip hopové kapele. Byl to extrém. V postkomunistické krajině byl totiž rap odsuzovaný. Lidé na něj nahlíželi jako na něco divného, nechápali, co interpreti říkají.
V té době navíc vládl mnohem větší rasismus, a proto i to odsuzování rapu, protože vznikl z černošské kultury a byl něčím novým. Nosili jsme široká trička a nohavice. Já, když jsem si na sebe vzal široké a barevné věci, tak se na mě lidi dívali, jako kdybych vyšel z blázince. A když jsem se ještě k tomu snažil slovensky rapovat, tak mi říkali, že s tímhle nemám šanci se prosadit.
Celé devadesátky jsem ale rap extrémně hltal. Měl jsem vždy připravenou videokazetu a na MTV jsem si nahrával písničky. A pak studoval a přetáčel si je pořád dokola. V tu dobu hip hopová kultura na Slovensku, ale i v Česku, teprve hledala svůj vlastní směr, začínaly první rapy. Vystupoval jsem u nás ve škole v roce 1993, najednou uběhlo téměř deset let a byl rok 2001 a pomalu začínal internet. A já už jsem tehdy měl nastudovaný celý americký rap. Dnešní děcka mají všechny zdroje kolem sebe a mají k nim lehký přístup.

Texty skladeb sis psal od začátku sám? A stále si je píšeš?
Slovenské texty ano, ale hodně mě také naučil David zo Senca. On je pro mě zásadní postava. Snažil jsem se nejprve psát rapové texty v angličtině, chtěli jsme znít jako ze Západu, jako rapeři z Ameriky. To trvalo zhruba do roku 1994. A potom jsem potkal zmiňovaného Davida zo Senca, který je zakladatelem a základním pilířem slovenského hip hopu. Vytvořil uskupení Zvuk Ulice, ve kterém se rapovalo slovensky. Byl takový můj kouč a svým způsobem mi změnil pohled na slovenský hip hop.

Díky rapu jsem v pubertě našel sám sebe

Tvoje tvorba se mění a vyvíjí společně s tvojí osobností. Najdeme v ní různé polohy, od klasického oldschool rapu, elektronické rychlé taneční skladby až po věci, které mají romský hudební podklad a texty a ty v nich zpíváš. Co z toho máš nejradši?
Baví mě úplně všechno. Já jsem plný hudby. Zdědil jsem hudební gen po mém biologickém otci, který je muzikant. Máma se s ním rozvedla a zakázala mi, abych se s ním vídal. Nechtěla, abych zjistil, kdo je můj otec. Když u mě viděla nějaký náznak hudebního projevu, snažila se ho ve mně potlačit. Připomínalo jí to muže, který jí ublížil. Když jsem pak objevil rap, našel jsem v něm testosteron, který mi chyběl. Rap je totiž dost testosteronová záležitost, bouřící se proti tradičním konvencím, a v období puberty jsem díky němu našel sám sebe. Pomohl mi najít můj hudební projev, ve kterém jsem pak nacházel další a další styly, protože hip hop pochází ze soulové a funkové hudby. Skrze hip hop jsem se dostal ke staré černošské muzice a kultuře, bylo mi to ohromně blízké, protože jsem byl nevyrovnaný romák.

Musím říct, že mě osobně baví slovenská rapová scéna více než česká, interpreti mi přijdou houževnatější. Jak to vnímáš ty?
Česká rapová scéna válcuje. Mladá generace teď opravdu jede. Česko je větší stát, a když máte úspěch, tak jste rychleji za vodou než Slovák, který ten úspěch a peníze musí neustále nahánět. Když v České republice uděláš hit, tak si podle mě mnohem déle úspěšný než na Slovensku, kde se na tebe zapomene. Tím, že je Česko větší, máš větší prostor a možnost vydělat peníze a být ve větším povědomí. Ve větším státě má projekt mnohem větší odezvu. V tomto směru nemají Slováci sebevědomí a jsou neprůbojní, neseme si to generačně. Slováci jsou velmi pracovitý národ, ale kvůli historickým událostem jsou zvyklí se podřizovat. Tohle tam je opravdu cítit. Například Češi mají ve světě hodně známých tváří, se kterými se můžeš ztotožnit. To Slováci nemají.

Texty píšeš do hotové hudby?
Do hotové hudby, protože na základě hudby cítím emoce. Mám to tak spojené, ani to neumím vysvětlit, je to něco mezi nebem a zemí. Když slyším hudbu, vidím text a už vím, jak by to mělo vypadat, a jak by to mělo znít. Neumím si představit, psát text do ticha. Dokážu napsat text na téma, které mi dáš, třeba o flašce, to zvládnu. Ale vždy je dobré, aby tam byla emoce, kterou ze sebe dostanu z hudby. Když si pouštíš hudbu a rapuješ do toho, tak si do ní zároveň ladíš hlas a zkoušíš, jak to bude znít.

Četla jsem, že chystáš vydat další album Bengoro? Budeš v něm pokračovat?
První album Bengoro vyšlo v roce 2006, druhé v roce 2023. Rapuju na něm úplně o něčem jiném než na předchozí desce, ale pořád to je Bengoro. Je to vlastně moje kronika, a pokud budu zdravý a budu ještě rapovat, tak vydat další v pětašedesáti letech by mohlo být zajímavé. Spojení mladosti a zralosti. Proto jsem řekl, že Bengorem to celé začalo a Bengorem to i skončí.

V září tě čeká sólový koncert v O2 areně. Bude to doposud tvá největší show?
Během jednoho roku to pro mě bude třetí velký koncert. V září byla O2 arena s Kontrafaktem, pak Nepela stadion na Slovensku a třetí tento připravovaný sólový koncert, který bude jiný v tom, jak odlišná je i moje vlastní tvorba. Kontrafakt je klasický rap a Rytmus je velká škála stylů, jak už jsme zmiňovali. Je to od old school rapu po elektronické věci a zpěv. Bube to opravdu široké hudební spektrum a zásadní budou hosté, kteří v O2 areně budou se mnou vystupovat.

Můžeš prozradit, na koho se můžeme těšit?
Vystoupí Dara Rolins, Ego a Tina. Ostatní interprety chci prozrazovat postupně.

Vznikne z koncertu v O2 areně také filmový záznam, jako to bylo u dokumentu Kontrafakt NEW ERA: Cesta do O2 areny?
Nejspíš se to bude celé natáčet, ale už bych na tom nějak nestavěl, protože nic nového neukážeš. V dokumentu o Kontrafaktu a cestě do O2 areny ukážeš, jak se dělá velký projekt, tak teď už víš, co máš očekávat. Nejdřív se udělá playlist, podíváš se na prostory areny a přemýšlíš, jaký uděláte design koncertu. Nyní to bude jiné v tom, že to děláme s jiným stage designérem. Předtím nám design dělal Martin Hruška a teď se na tom bude pracovat Rolo Vraník. Rolo je fanoušek hip hopu, má naposlouchanou mou muziku a ví přesně, co se mi líbí. Na tohle se moc těším, vždycky když na něčem pracuji, tak se to snažím ještě posunout o něco výš. Neumím udělat krok zpět, musím to posunout zase o level výš.

Od kdy probíhají přípravy na takový koncert?
Je to zhruba rok, ale nejvíc husté to začne být tak dva měsíce před koncertem.

Můžeš prozradit, co už máte hotové?
Je hotový design, playlist je hotový tak z poloviny, bude udělaný do několika bloků. Playlist je zrovna pro mě to nejmenší, představu už mám v hlavě jasnou, jaké bude pořadí písní atd.

Zvukovou stránku má na starosti Filipian? A bude živá kapela?
Ne, teď kapela nebude, chci to mít úplně jiné než s Kontrafaktem. Filipian je takzvaně prodloužená ruka, režisérem po hudební stránce jsem já. Já vím, jak to má celé znít. V tomhle si uvědomuju, že je těžké se mnou pracovat. Ale potom, když to skončí, jsou všichni z výsledku spokojeni. Filipian má hodně dobrých nápadů. Čím jsem starší, tím víc potkávám lidi, od kterých se já sám učím.

Po hudební stránce to bude průřez celou tvou tvorbou?
Bude to opravdu široké spektrum všech stylů, které jsem za roky udělal. Bude tam hodně hitů, od známých písní až po skladby, na kterých jsem se podílel.

Tohle překonávání se a dávání si nových a těžších cílů máš v povaze? Co je pro tebe hlavní motivací?
Já ti povím, co to je… Nejprve to byl mindrák z toho, že nic nedokážu, a touha dokázat, že se mi to povede. Potom, po letech, už je to tvá přirozenost, jsi v rozjetém vlaku. Děláš vlastní content a chceš ho mít lepší a lepší. Podle mě je skvělé, když máš pro svou práci extrémní vášeň a stále se těšíš na to, jak a čím to posuneš o kus dál.

Máš nějaký rituál, který děláš pokaždé, než jdeš na stage?
Nemám žádný rituál. Pro mě je to přirozená věc, chytím mikrofon, začnu rapovat a těším se.

Mám rád překážky a trnité cesty

Máš trému?
Vůbec ne. Měl bych ji ve chvíli, kdy bych teď napsal text a měl bych ho jít zazpívat před pěti tisíci lidmi, to bych ji měl, protože bych věděl, že se to nedá za tu chvíli naučit. Já, když mám vystupovat, tak se na to připravím, že se pak už jen těším, až to lidem všechno ukážu. Nemám trému, mám to spíš opačně, cítím se v tom jistý. Mám za sebou tři tisíce koncertů. Jsem zvyklý, že se to nadrtím a vím, že jsem do toho dal všechno. Podle mě je trémista člověk, který si není jistý sám sebou, nebo ten, kdo má o sobě větší smýšlení, a pak přijde moment pravdy, kdy se vše pozná.
Ale když jsem šel na zápas, tak tam jsem tyhle pocity trémy měl. Stlačí se ti plíce, nemůžeš zvednout ruku a máš se jít boxovat s někým, kdo je profesionál a víš, že tě odrovná. Tahle disciplína mi dala obrovské sebepoznání a nedá se to s ničím porovnat. To je tak velký stres, úzkost a nejistota a já chtěl poznat, jak v takové situaci budu reagovat. Já se dokonce trochu bojím, že jsem synonymem pro nějaký druh trnité cesty, kterou v životě kráčím.

Možná si ale trnité cesty vybíráš sám?
Mám rád překážky a trnité cesty, a mám rád to, čeho se většina bojí. Tohle mám z toho mindráku z dětství, kdy mi říkali, že nikdy nic nedokážu, a že jsem odpad. Jsem zvědavý, co vyroste z mého malého syna. Já jsem z rodiny, kde vztahy nebyly úplně v pohodě, proto na sobě pracuju.

V čem tě změnila role otce?
V tom, že vidím sám sebe z jiného pohledu. On je úplně jako já. Geny neoklameš. Všechno, co jsem měl rád já, má rád i on, dokonce i ty stejné srandy. To je až neuvěřitelné. Dále také to, že teď už vím, že se všechno netočí okolo mě, ale okolo něj a mé ženy.

Vášeň pro hudbu máš pořád stejnou?
Mám ji. Je to v životě dost důležité, protože máš pro co každý den vstávat. Já jsem před lety tak moc přepálil své pracovní tempo, že jsem zapomněl žít soukromý život. Od té doby chodím k terapeutovi a starám se o svoje štěstí a pečuji o své mentální zdraví. Nechci prožít život tak, aby se moje žena a můj syn dívali, jakou mám vášeň pro hudbu a jich si nevšímám. Musel jsem se naučit najít v tom balanc. Proto, jak jsem říkal na začátku, nechci mít na sobě tíhu v tom smyslu, že musím být pořád na vrcholu. Chci žít rodinný život. Já už si kariéru vybudoval a chtěl bych, aby to převzal někdo jiný a drtil to.

Na závěr mi řekni jedním slovem, co pro tebe znamená hudba?
Poslání.

Text: Julie Fric Krauskopfová, foto: archiv Rytmuse
Témata: Rytmus, Patrik Vrbovský, Sídliskový sen, Bengoro, O2 arena