ROZHOVOR | Tereza Kerndlová: V Česku je dívčí pop stále trochu podceňovaný

Vyšla vám nová deska Diamanty. Ulevilo se vám po jejím vydání? Někteří si totiž možná mysleli, že jste během posledních let nic nedělala.
Řekla jste to naprosto přesně. To bylo asi na celé věci to nejtěžší – vědomí, že si lidé myslí, že nic nedělám. Před pěti lety přišel covid a najednou se přestalo hrát. Vydala jsem jen jeden singl Sama, který si ale našel velkou fanouškovskou základnu. Poté vyšel duet s Kalim Ve frontě na sny, jenž má dnes už přes 33 milionů zhlédnutí na YouTube. Pak jsem si dala pauzu, která nakonec byla delší. Záměrně jsem se stáhla z veřejného života i z koncertování a oznámila jsem, že znovu začnu vystupovat až v roce 2025. Trochu mě trápilo, že to mohlo vypadat, jako bych nic nedělala, ale vnitřně jsem si říkala: „Počkejte si!“

Ono to tak může působit i kvůli instagramu, že váš život je jen jedna velká dovolená na Kanárech. To samozřejmě říkám s nadsázkou, ale sociální sítě v tom mohou hrát velkou roli.
Nic mě jen tak nerozhodí, ale samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout některých komentářů, podle kterých to vypadalo, že si jen užívám ve Španělsku a nic nedělám. To chápu – pokud někdo sleduje jen fotky, které sdílím, může to tak působit. Chtěla jsem si ale všechno nechat pro sebe a po sedmi letech se vrátit s novým albem. Spousta práce, kterou jsme na něm s manželem odvedli, není tolik vidět – třeba ty hodiny probdělých nocí, aby deska zněla tak, jak má.

Nesdílíte moc fotek ani s rodinou a přáteli. To je možná další důvod, proč si někdo mohl myslet, že na ničem nepracujete.
Těžko se to vysvětluje, ale mí přátelé jsou lidé, s nimiž se prostě vidím proto, že se máme rádi, ne proto, abychom se u toho fotili. Vždycky říkám – nejopravdovější přátelé jsou ti, se kterými se vidíte třeba jen jednou za rok, a přesto si nemusíte dělat fotku. Moji rodiče jsou na život v médiích sice zvyklí, ale i s nimi to děláme jen občas. A můj manžel? Ten se fotí velmi nerad. Takže nakonec na sociálních sítích vypadám jako holka, která sdílí jen svoje vlastní fotky a působí možná až sebestředně.

Bylo to zpomalení v osobním životě způsobeno covidem a stěhováním, nebo to bylo od začátku naplánované?
Nebylo to takto plánované. Původně jsme chtěli, aby Diamanty vyšly dřív, ale nakonec se toho tolik semlelo. Moje maminka znovu onemocněla – rakovina se vrátila, objevili jí nádor v hlavě. Pro naši rodinu to bylo velmi těžké období. Začalo to někdy v roce 2020 a její léčba pokračovala ještě donedávna. A pak vám někdo napíše, že se flákáte.

K tomu všemu jste ještě kupovali dům ve Španělsku.
Ano, a i když to zní jako idylka, nebylo to vůbec jednoduché. Do toho covid, omezené cestování, papírování na dálku, schůzky s právníky v Malaze… Španělsko bylo jednou z nejpostiženějších zemí, takže všechno bylo ještě komplikovanější.

V domě ve Španělsku jste si zřídili i nahrávací studio. Co vás k tomu vedlo?
Přišli jsme na to, že nemůžeme pracovat stejným způsobem jako dřív – docházet k někomu, kdo má studio, protože nás to strašně zdržovalo. Takže jsme si nakonec vybudovali vlastní. A rovnou dvě – jedno ve Španělsku a jedno v Česku na našem statku. Teď si prostě sbalíme počítač, zvukovou kartu, sluchátka, pár dalších věcí, třeba piano, a můžeme pracovat kdekoli.

Klip k singlu Diamanty už má přes 370 000 přehrání a stále se drží v hudebních trendech na platformě YouTube. Těší vás to?
Hrozně moc! Vidím, jak se drží i po několika týdnech. Navíc před pár dny byl ještě velmi silný singl Lístek, který měl skvělý ohlas. Diamanty se dokonce v jednu chvíli držely na druhém nebo třetím místě.

Musíte mít velkou radost, vždyť deska vyšla teprve před pár týdny.
Přesně tak! Album je venku teprve přes měsíc, takže je ještě brzy na nějaké definitivní hodnocení, ale první reakce jsou skvělé. Navíc jsme k němu pojali trochu jinou strategii s klipy – většinou zpěvačky vydají jeden videoklip, ale my jsme to udělali jinak. Deska vyšla o půlnoci a druhý den jsme hned vydali první klip. Pak jsme po týdnu nebo deseti dnech přidali další. V Česku se tohle moc nedělá.

Další změnou bylo i to, jak jste pojali obal alba.
Nechtěla jsem, aby se hudba prodávala na základě mého obličeje – šlo mi hlavně o samotnou tvorbu. Když se vám líbí moje hudba, nepotřebujete k tomu moji tvář na obalu.

Konzultujete s manželem texty? Vzpomínám si na rozhovor s Hanou Zagorovou, během nějž mi řekla, že lidé si často pletou zpěvačku, interpretku a autorku. Ona například nikdy nezpívala něco, s čím nesouzní, ale cítila se hlavně jako interpretka. Jak je to u vás, když máte svého dvorního autora v podobě životního partnera?
My jsme spolu jednadvacet let, takže René mě opravdu dobře zná. To je obrovská výhoda – píše mi písničky někdo, kdo ví, jak myslím, a s kým trávím čas. Když René píše texty, vždycky jsem nablízku. Hlavní myšlenkou je ale vždy popsat to, co lidi trápí. Myslím, že hudba by měla být pro lidi. Ne pro sebe, i když by člověk měl být autentický. Ale je důležité zaměřit se na to, co lidé mají rádi a co chtějí slyšet. Přestože bych chtěla dělat i nějakou hudbu v angličtině nebo černošskou muziku, která mě vždycky fascinovala, vím, že to není úplně to, co by mělo pro lidi smysl. Je důležité dělat hudbu, která je autentická, ale zároveň by měla oslovit koncové posluchače.

K černošské muzice jste ale stejně přičichla, vezměte si třeba tvorbu Black Milk.
Ano, jasně. S holkami jsme se taky snažily být autentické, i když jsme se hodně věnovaly coververzím. Bylo to období, kdy to bylo hodně o stresu, ale vždycky nás to bavilo.

Helena Zeťová - Zpěvačka s nezaměnitelným hlasem, která po sobě zanechala spoustu snů a plánů

Zpátky k těm textům. Co dalšího slouží Renému při jejich psaní jako inspirace?
Když Renda píše texty, píše je o tom, co jsem prožila. Samozřejmě že to není vždy úplně doslovně o mně. Vychází i ze svých vlastních zkušeností, které měl třeba ve svých předchozích vztazích. Mnoho lidí kolem nás také prochází krizemi nebo už mají jiné partnery. Témat, o kterých můžete psát, je opravdu mnoho. A nezáleží až tak na tom, jestli jste je sami zažili, protože to by znamenalo, že byste nemohli dobře interpretovat. Je to stejné, jako když herec dostane roli vraha – může přece hrát vraha, i když nikdy nikoho nezabil.

Když jsme u té interpretace, líbí se mi například, s jakým prožitkem zpíváte ve skladbě Diamanty o tom, jak vás svírají na krku. To je tak autentické, že mám při každém poslechu chuť vás najít a pomoci vám je sundat.
Jsem ráda, že to v lidech vyvolává správné emoce a že se v tom dokážou najít. Nebo že prožívají příběh někoho jiného. Snažili jsme se to přenést i do klipu – je tam hodně očního kontaktu, hodně pohledů do kamery, a to je právě to předání emocí.

S kým dalším jste na albu spolupracovala?
Tvořili jsme v hodně malém týmu. Pokud jde o mě, tak jsem zúročila svoje zkušenosti. Třeba jsem nahrávala nějaké nástroje – sedm let jsem hrála na klavír, což nikde moc neříkám. Brala jsem to tak, že jsem nějakým způsobem využila svou hudební minulost. Autorem hudby, textů i aranží je René. David Kopa se pak postaral o ten krásný závěr v podobě mixu a masteringu, který nám chyběl.

Je to vůbec poprvé, co René přiznal, že je i autorem hudby. V minulosti se podepisoval jako Chris Neal.
Ano, už je to pod jeho jménem. Na předchozích deskách byl jako autor textu přiznán, ale co se týče hudby, je to na Diamantech poprvé. René stojí třeba za hudbou k písni Schody z nebe. Jeho svolení to prozradit jsem ale dostala až teď.

Jaký pro to měl důvod?
Nechtěl, aby to někdo věděl, a tak se rozhodl pro pseudonym. A až pod nějakým tlakem nás ostatních, co jsme chtěli, aby ten kredit dostal, nakonec souhlasil. Spousta našich kamarádů a známých to věděla, ale nikdy to neřekli.

Při tvorbě novinky jste pracovali s různými žánry. Je pro vás důležité následovat trendy?
Ano, snažila jsem se, aby album nezklamalo mé fanoušky, ale zároveň reflektovalo nové hudební trendy. Myslím si, že jako popová zpěvačka bych měla sledovat vývoj žánru a přirozeně ho začleňovat do své tvorby. V Česku je dívčí pop stále trochu podceňovaný, ale když se podíváme na zahraniční scénu – Taylor Swift, Arianu Grande a mnoho dalších – je jasné, že jde o plnohodnotný hudební směr. Ano, tenhle žánr je často o vztazích, emocích, je sladký, ale to přece není na škodu. Možná se na něj v Česku pořád nahlíží trochu jinak, i když se to postupně mění.

Můžete tu myšlenku trochu rozvést?
V Americe se už podařilo prolomit to, že zpěvačky stojí „pod“ kapelami nebo jinými umělci, ale tady u nás to jde pomaleji. Lidé stále více preferují kapely a mužské interprety, což dělá cestu zpěvačkám trochu složitější. Ale já jsem ráda, že na mé desce jsou různé vlivy a že moderní popová hudba už nejde tak snadno zaškatulkovat. Styly se neustále mísí a vzniká něco nového. Na mém albu jsou třeba prvky reggaetonu, tedy těch španělských rytmů, ale i afrobeat, který se poslední dobou hodně prosazuje. Já ho poprvé zaznamenala až s hitem Calm Down Seleny Gomez.

S těmito žánry se musí hodně opatrně, protože kolikrát ty písně vyznívají všechny stejně.
Tohle všechno má jeden důvod – tyto nové hudební směry používají podobné zvuky a rytmus, což může působit dojmem, že písničky znějí totožně. Když si pustíte rádio ve Španělsku, zjistíte, že tamní hudba zní dost podobně – ať už jde o Karol G, Becky G nebo jiné interprety.

Jakou máte od fanoušků na album zpětnou vazbu?
Musím říct, že jsem nikdy neměla tak pozitivní reakce jako teď. Lidé mi píšou do soukromých zpráv, komentují na youtube i na instagramu, a hlavně poslouchají celé album. Což byl záměr, aby žádná písnička nezastínila ty ostatní. Nechtěla jsem, aby lidé přeskakovali skladby, a podle statistik streamů vidím, že poslouchají celou desku. A co mě těší nejvíc? Získávám nové posluchače – lidi, kteří mě dříve neposlouchali, mi píšou, že se jim Diamanty líbí. To je pro mě obrovská výhra.

Text: Šárka Blahoňovská, foto: René Mayer
Témata: Tereza Kerndlová, René Mayer, Black Milk, Diamanty, pop