ROZHOVOR | The Silver Spoons: Neumíme se brát moc vážně. Na koncertu nám tančil pán s televizí na hlavě

Nedávno jste pokřtili v pražském Paláci Akropolis desku. Ptali jste se, jestli je v publiku nějaká Lucka, nebo už to neděláte?
Dimitrije: Vždycky se nějaká Lucka najde. I když tam žádná skutečná není, někdo se přihlásí a řekne: „Já jsem Lucka!“ Občas je to dokonce muž. Už je z toho takový zaběhlý rituál s fanoušky.

Křest tedy proběhl tak, jak jste si představovali?
Augustine: Upřímně, ano. Měli jsme nějakou představu. Dlouho jsme nehráli, protože jsme připravovali album, a pak jsme vytvořili nový koncertní set. Nejprve jsme ho zkusili v Olomouci, pak v Brně, postupně jsme ho ladili. A v Akráči jsme si říkali: „Teď už by to mohlo být ono.“ Nakonec se to opravdu povedlo tak, jak jsme doufali.

ROZHOVOR | The Silver Spoons: Chceme pomáhat sobě i lidem

Stal se během večera nějaký neplánovaný moment?
Augustine: Ano, ten pán, co nám vyráběl televizi do klipu – dělá věci do filmu – měl původně přijít a tu televizi symbolicky pokřtít. Jenže jsem podcenil, jaký je to pařmen. V polovině písně GroundBreaking vyskočil na pódium a začal tančit s tou televizí na hlavě!
Dimitrije: A já jsem se v tu chvíli bál, že něco zničí. Na pódiu byla tma, televize byla černá, takže nebylo skoro nic vidět. Zakopl o kabely, mikrofon… Málem spadl na cello Terezie Kovalové, která s námi hrála. Naštěstí to celé ustál.
Augustine: On pod tou televizí skoro nic neviděl, jen nějaké obrysy. Ani pořádně neslyšel. Takže když tančil, byl vlastně úplně „odstřižený“ od reality. A právě to zřejmě pomohlo tomu, že tančil opravdu špatně – v tom nejlepším slova smyslu.

A co se dělo po koncertě?
Augustine: Po koncertě nás kolem třetí hodiny ráno vyhodili z klubu.
Dimitrije: Venku se pak spontánně rozjela další párty. Někdo vytáhl kytaru a zpíval náš song, přidali se další, začaly se hrát i známé písně, třeba od Oasis nebo české klasiky. Bylo tam asi padesát lidí.
Augustine: Já se trochu styděl, protože na nás sousedé začali lít vodu z oken.
Dimitrije: Vylili na nás asi deset kýblů vody. Ale i tak lidé zpívali dál. Byl to takový krásný, spontánní, společný projev radosti z hudby. Nikdo to nenatáčel, nebylo to plánované či inscenované, to je na tom to nejkrásnější. Chápu, že asi ne pro sousedy, a tímto se omlouváme, ale ti asi znali rizika a jsou možná zvyklí na to, když se nastěhovali nad legendární hudební klub. Ale netrvalo to dlouho, a nakonec se to přesunulo do Klubovny v Dejvicích. Kdyby nás z Akráče nevyhodili, byli bychom tam až do rána.

Zní to jako ideální konec povedené tour.
Dimitrije: Přesně tak. V Akropoli je bar, takže můžeš pokračovat s fanoušky. My nejsme kapela, která zahraje, rozloučí se a odejde, samozřejmě pokud máme na výběr. Máme potřebu jít mezi lidi, dát si drink a sdílet ten zážitek dál. A tohle místo je na to perfektní – navíc je to obvykle poslední zastávka tour, takže se nemusíme šetřit.

VIDEOROZHOVOR: The Silver Spoons - Jsme nejskromnější a nejlepší neznámá kapela na světě

Takový moment by si zasloužil i vlastní píseň. Hodil by se na vaši aktuální desku, která – pokud to chápu správně – je inspirována jednotlivými životními okamžiky?
Augustine: Ano, je to tak, klidně by to tam i mohlo zapadnout. Třeba píseň I F*cked Up z Groundbreaking Senses byl o tom, že jsem si uvědomil, že mám v sobě blok. Nedokázal jsem říct přítelkyni, že ji miluji. Došlo mi to až poté, co mi dala kopačky. Bylo to úplně zničehonic a já jsem to nechápal. Trvalo mi pár dní, než mi kamarád otevřel oči – řekl mi, že jsem mimo. Že jestli jsem jí to nikdy neřekl, tak je vlastně logické, že to ukončila. A v ten moment mi to docvaklo. Došlo mi, že tím problémem jsem byl já. A právě z toho vznikla ta písnička.
Pak třeba track Muddy Kuddy vznikl díky příhodě, kdy nás chtěli vyhodit z hotelu v Anglii. Moje teta nám objednala hotel, ale jen pro mě. Já jsem tam tajně propašoval kluky z kapely, protože jsme neměli peníze na další pokoj. První noc to prošlo, ale pak jsme to začali brát jako samozřejmost. Po koncertě jsme se vrátili trochu opilí a personálu došlo, že mám klíče jen já, ale do pokoje leze pět lidí…

Tak to už byl hotel trochu v právu. Ale je to vlastně vtipná historka, však vy jste kapela, která bere věci s nadsázkou.
Dimitrije: Přesně tak. My se neumíme brát moc vážně a myslím, že jsme to tak nastavili od začátku. I když máme seriózní témata, snažíme se je podat s humorem. Chceme, aby si lidi koncert užili, zapomněli na problémy a odešli s pozitivní náladou. Naše hudba má být spíš povzbudivá než depresivní.
Augustine: To je vlastně pokračování té první historky s kopačkami. Je to takový můj způsob, jak si v klidu přiznat, že jsem to pokazil. Když si pustím tu písničku, dokážu si říct „jo, selhal jsem“ – bez konfliktu, bez obviňování druhých. Je to taková mantra, co pomáhá člověku odložit ego a přemýšlet, jestli by se neměl chovat jinak.

Takové připomenutí do budoucna…
Dimitrije: Přesně. A nejvtipnější na tom je, že jsme I F*cked Up zatím ani jednou nezahráli bez chyby. Jednou jsme ji úplně zapomněli zařadit, podruhé jsme začali hrát jinou písničku a museli to stopnout, potřetí jsme zapomněli text. Takže ten název I F*cked Up je vlastně docela trefný.

Líbí se mi vaše lyric videa. Některá jsou tak povedená, že by mohla být klidně oficiálními klipy. Kde pro ně berete inspiraci?
Augustine: Ideálně bychom chtěli udělat videoklip na každý song, ale bohužel nejsou finance. Tak jsme se rozhodli, že aspoň uděláme lyric videa – aby byla vidět estetika, kterou zastáváme, a hlavně aby lidé mohli vnímat texty, na nichž si dáváme hodně záležet. V minulosti jsme to nedělali a teď to chceme dohnat.

Takže je to spíš nízkonákladové řešení, které funguje?
Augustine: Ano. Navíc dnes už lidi chtějí často vidět něco přirozenějšího, ne úplně vyfiltrovaný výsledek. Třeba jedno lyric video jsme natočili sami s kameramanem spontánně. Začíná v Clam-Gallasově paláci, kde jsme natáčeli klip k singlu GroundBreaking, pak jdeme ven do ulice, kde náhodně projížděla auta. Působí to, jako by to bylo naplánované, ale byla to čistá náhoda.  Lyric video k I’ll Make it for You vzniklo, když venku sněžilo. Vzal jsem kameru a stativ, šel jsem sám na Trojský zámek a natáčel. Bál jsem se, že mě někdo vyhodí, ale naštěstí se to povedlo.

The Silver Spoons pokřtili v Paláci Akropolis album Groundbreaking Senses

Chápu to správně, že máte určitou vizi – nechci říkat strategii – že každá vaše písnička si zaslouží, aby se objevila na sítích a dostala prostor, protože dneska to zkrátka tak funguje?
Dimitrije: Ano, ale hlavně chceme dostat texty mezi lidi. Lidé si málokdy sednou a opravdu se začtou do textu. Spíš zachytí nějaké věty, které na ně promluví, ale většinou se do textu neponoří naplno. A nejlepší způsob, jak je k tomu přivést, je propojit text s vizuálem. Ten může být jen jednoduchý, příjemný, ale upoutá pozornost a donutí je vnímat obsah víc do hloubky.
Augustine: Celkově se snažíme být co nejvíc autentičtí. Odrazit naše vlastní životy způsobem, jenž může inspirovat lidi, kteří tu inspiraci potřebují. Děláme to ve vizuálním i hudebním světě, který máme rádi, a v němž si ostatní můžou najít i sami sebe. Čím víc budeme autentičtí a dělat věci po svém, tím lépe podle nás plníme svůj úkol.

Vaší průlomovou písničkou byla He’s Got My Money Now, pak přišla rádia, větší pozornost… Cítíte, že na aktuálním albu už jsou věci tak, jak sami chcete?
Augustine: Přesně tak. Na začátku člověk tápe, hledá sám sebe, zkouší různé možnosti. Postupně jsme si ale ujasnili, kdo jsme, co chceme dělat, jakou estetiku a způsob života chceme reprezentovat. Třeba na loňských Cenách Anděl jsem si všiml, že jsou tam rappeři, rockeři ze starší generace, pop… ale nikdo, kdo by reprezentoval ten druh indie scény, který chceme tvořit my. A tehdy mi došlo, že to jsme my – že pokud to nebudeme podporovat my, nikdo jiný to za nás neudělá.
Dimitrije: Můžeš si vzít známého producenta, který dělá všechny ty populární kapely. Zvuk bude skvělý, ale nebude originální. Ten člověk totiž využije triky, které už použil jinde. A my jsme si řekli, že chceme mít vlastní rukopis. Takže si většinu věcí děláme sami – ne úplně všechno, ale hodně nahráváme i doma. Jen mix a master dáváme někam jinam. Psaní, aranže i zvuk jsou naše.

I na nástroje si většinou hrajete sami.
Augustine: Chceme, aby zvuk co nejvíce odpovídal nám. Když slyšíš v rádiu třeba Bena Cristovao, Adama Mišíka nebo Sebastiana, ne vždy poznáš, kdo z nich vlastně zpívá. Ta produkce je dost uniformní. Stalo se nám, že jsme udělali jednu skladbu s poměrně známým producentem a poslali jsme ji do rádií. A oni se ozvali s tím, že to nejsme my. „Proč neděláte to, co děláte normálně? My vás chceme hrát právě proto, jací jste,“ říkali. Nezajímala je nějaká uhlazená verze nás samotných. A to byl takový moment uvědomění, že máme dělat to, co je naše. Na začátku je to nebezpečné – spousta lidí kolem má pocit, že ví, co se má dělat, a člověk se tím snadno nechá zahltit. Ale teď už jsme se od toho trochu oprostili.
Dimitrije: To je právě typické pro začátky. Člověk ví, co se mu líbí, ale neví, co je on sám. Může se mu líbit něco, co ho ale vůbec nereprezentuje. A když na začátku potřebuješ pomoc – a taky určité dovednosti – tak se občas necháš vést. Dneska jsme schopni si spoustu věcí udělat sami, ale tehdy, když jsme začínali, to nešlo. Je to vývoj.

A vývoj je přirozená součást procesu.
Dimitrije: Přesně. Sedm let práce, zkušeností. Dnes jsme v bodě, kdy nejlepší, co můžeme udělat, je tvořit si vše sami. Když se to chytne, bude to aspoň upřímné. A víme, že to zvládneme znovu, protože jsme si tím prošli a nejsme závislí na někom jiném.

To ale musí zabrat spoustu času a energie.
Dimitrije: Je za tím spousta práce, debat, hledání směru i stresu. A taky bereš veškerou zodpovědnost za výsledek. Nemusí to být úspěšné, ale když to bude v souladu s tebou samotným, tak to má smysl. A nemůžeš to svádět na někoho jiného – že ti třeba producent udělal divný zvuk. Když si to celé uděláš sám, tak co pokazíš, pokazíš jen ty.

The Silver Spoons odstartovali v Plzni turné, klávesákovi blahopřáli k narozeninám

A do toho ještě práce. Ostatně studentská léta už máte za sebou, nemýlím-li se?
Augustine: Skončili jsme relativně nedávno. Já a Štěpán asi před rokem. Takže už jsme „dospělí“.
Dimitrije: Augustine ale drží rekord České republiky v délce studia.
Augustine: Bakaláře jsem studoval šest a půl roku, což je víc než maximum. Jediná moje výmluva byl covid. Měl jsem všechny kredity včas, ale dlouho jsem neměl hotovou bakalářku. Ale ten moment, kdy jsem školu dokončil, mě mentálně posunul – dlouho jsem se cítil jako věčný student.

Co se týče fanoušků – máte přehled, odkud vás lidé poslouchají? Například na Spotify?
Dimitrije: Je to zajímavé – v Česku a v zahraničí se chytají úplně jiné věci. Něco, co zafunguje tady, vůbec nefunguje venku – a naopak.
Augustine: Obecně nás tak ze 60 % poslouchají Češi, zbytek je ze zahraničí.

Udělali jsme Davidovi Kollerovi důlek v kytaře

Augustine, ty se věnuješ i sociálním sítím kapely. Já si ale vybavuji ještě The Silver Spoons Show, která už nějakou dobu neběží. V jejím rámci jste zpovídali interprety a hráli covery jejich písniček. Nechcete ji ještě oprášit?
Augustine: Když jsme začali pracovat na desce, nezbyl na ni čas. Možná to tak nevypadá, ale je to opravdu časově i produkčně náročné – zvlášť když do toho zapojujete známé osobnosti. Připravit to celé stálo velké úsilí.

To chápu. Je to spousta práce, obvolávání…
Dimitrije: Všechno jsme si psali sami – otázky, hry. Museli jsme se naučit hrát ty písničky, naučit se texty. A hlavně – každý song jsme museli upravit. Nešlo jen o obyčejný cover, ale často šlo o variaci, protože originál stojí na prvcích, které nešly přenést do akustické verze. Tak jsme museli vymyslet něco jiného, často vtipného, aby to fungovalo.
Augustine: Navíc nám ti interpreti často neposlali ani akordy nebo noty. Museli jsme si to poslechnout a rozluštit sami. Ale upřímně – tohle nás bavilo. Jenže když k tomu máte dalších dvacet osm povinností, stává se z toho šílený požírač času. I když zábava to určitě byla.

Ty jsi to navíc celé vedl produkčně, takže musel probíhat velká příprava.
Augustine: Ano, ale někdy jsem nebyl dostatečně připravený. Nejvíc to odnesl rozhovor s Davidem Kollerem. Já jsem ho do té doby vlastně moc neznal, jen jsem o něm slyšel. Den před natáčením jsem si ho začal dohledávat, připravil jsem si otázky… A pak mi došlo, že mluvím s českou legendou. Měli jsme tam takovou legrácku – zvonek. Řekli jsme mu: „Když tě něco začne nudit, zazvoň, a jdeme dál.“ Mělo to být vtipné. Ještě před první otázkou jsem si připomínal, na co se ho chci zeptat, koukal jsem do papíru – a on začal zvonit. Ale vůbec se u toho nesmál.
Dimitrije: Myslím, že nejvtipnější na celém rozhovoru byl moment, kdy jsme začali hrát úvodní píseň. Vždycky jsme tím rozhovor otevírali, protože host ještě nebývá úplně uvolněný. Někdo se nejdřív chce naladit, třeba Michal Malátný – na něm bylo vidět, že je zpočátku trochu nesvůj, protože nás vůbec neznal. Tak jsme řekli, že začneme hudbou. Pomohlo to – během hraní se atmosféra uvolnila, rozhovor byl pak příjemný, dali jsme si drink a všechno probíhalo fajn. U Kollera jsme ale začínali taky písní. Augustin měl shaker vyrobený z prázdné lahve od alkoholu – žádná reklama, byl v ní snad písek nebo rýže. A on s tím shakerem tak mával, až mu uletěl a narazil Kollerovi do kytary. A ta rozhodně nebyla levná.
Augustine: Ještě předtím se tou kytarou chlubil. Říkal: „Podívejte se na ni!“ A pak ji otevřel, ukázal nám ji – všichni jsme obdivovali. O dvacet minut později zpíváme a já v nervozitě zapomínám text. On si jede svůj part, já ho nestíhám. Na konci písničky jsem ten shaker hodil na zem – a samozřejmě zase trefil tu kytaru. V tu chvíli jsem si řekl: „No jo, to jsem to fakt podělal.“

Takže ty jsi Kollerovi rozbil kytaru?
Augustine: Vůbec nic neřekl. Tvářil se úplně klidně. Pak jsem se podíval a fakt tam byl důlek.

A chtěl po tobě nějaké odškodné?
Augustine: Ne, vůbec nic.
Dimitrije: Nakonec to dopadlo dobře. Sedli jsme si, ptal se i na naše koncerty, že by přišel. Aby to nevyznělo, že jsme s ním měli nějakou hroznou zkušenost – tak to nebylo. Upřímně, nebyl nikdo, s kým bychom zažili vyloženě špatný rozhovor. České hudební celebrity jsou celkem normální. V Americe jsou často úplně mimo realitu. Ale u nás? Tady jsou lidi často nohama na zemi, žijou mezi lidma, jezdí MHD, mají i jiné zaměstnání. Je to malý trh.

A všichni se znají.
Dimitrije: Přesně tak. Respektují se. Často jsme čekali, že někdo přijde namyšlený – a nikdy jsme se nesetkali s opravdovým problémem. Někteří byli trochu komplikovanější, třeba spěchali, ale to jsou detaily. Celkově to byla skvělá zkušenost. I Koller se nakonec smál.
Augustine: Jediný člověk, kdo na natáčení dorazil s manažerem nebo týmem, byla Ewa Farna. Ten manažer chtěl být vyloženě u všeho – chtěl sedět i u rozhovoru ale když pak pochopil, že je to v dodávce a byl by celou dobu v záběru, tak se na to vykašlal a šel pryč a čekal třeba dvě hodiny jen tak v autě.

A jak to probíhalo s Ewou samotnou?
Dimitrije: S ní to bylo super. Pamatuji si, že jsme tehdy natáčeli epizodu s její písničkou Tělo, která tehdy ještě ani nebyla venku. My jsme točili zhruba půl roku před jejím vydáním. Ewa nám poslala demo a řekla, že tohle by mohl být ten singl. Tak jsme s tím pracovali, nahráli jsme vlastní verzi, vlastně úplně naše aranžmá, protože jsme ještě neznali finální podobu. Jenže vydání songu se pak pořád odkládalo, takže jsme měli epizodu hotovou, ale nemohli jsme ji pustit ven. Dodneška si ten song občas pustím, protože si myslím, že to fakt dobře zní. Je to jedna z těch věcí, ke kterým se člověk vrací. Už to možná není aktuální, ale pro nás má pořád váhu.

Máte chuť se k natáčení podobných věcí někdy vrátit? Nebo to je uzavřená kapitola?
Augustine: Chvíli mě to fakt bavilo. Dokonce jsme pak zkusili jednu mezinárodní verzi na Rock for People, kde jsme natáčeli s australskou kapelou. Bylo to fajn, ale pak už na to nebyl čas. Dneska je čas to nejcennější, co máme, takže se radši soustředíme na naši hudbu.

Letos budete na Rock for People vystupovat. Kde jinde vás můžeme vidět?
Augustine: Jo, to je jisté. A jsou tam i další festivaly, ale zatím to nemůžeme úplně prozrazovat, protože ještě nejsou všechny potvrzené.
Dimitrije: Já osobně se ale hodně těším na VARY GOOD FEST.
Augustine: Pamatuji si, že naposledy tam hrál Meky Žbirka – možná to byl jeden z jeho posledních koncertů.
Dimitrije: Po koncertě za námi přišel a řekl: „Kluci, kdybyste někdy něco potřebovali, klidně se ozvěte.“ To mě fakt dostalo.
Augustine: Je to jeden z mála lidí, se kterými bych si přál udělat společnou věc. Měl k nám blízko, chápal náš svět.
Dimitrije: Rýsují se ještě nějaké koncerty ke konci roku nebo na podzim. Ale hlavně chceme ještě letos vydat pár věcí, které se nevešly na poslední desku. Jsou to třeba skladby, které dramaturgicky do alba nezapadly, ale samy o sobě mají sílu.
Augustine: A taky připravujeme nějaké hudební spolupráce s lidmi, se kterými jsme už dlouho chtěli vytvořit. Vše se včas dozvíte.

Text: Šárka Blahoňovská, foto: Kiti Wullich
Témata: The Silver Spoons, Augustine Dunn, Dimitrije Maksimovic, Jan Janíček, Štěpán Bína, Jaroslav Janda