ROZHOVOR | Vilém Čok: Až v pětačtyřiceti letech jsem si uvědomil, že dělat hudbu je práce

Můžeš čtenářům více přiblížit tvé nové album, které jsi nahrál s kapelou Bypass?
Podle některých pravidel by rockové album mělo obsahovat vždy alespoň jednu pomalou písničku, takzvaný ploužák, pak jednu měkkou věc, pak alespoň jednu pořádně tvrdou, jednu výrazně melodickou a podobně. Já si však řekl, že všechna tato pravidla poruším, že nebudu spekulovat o tom, zavděčit se co největší mase fanoušků. To je dle mýho zcestná strategie, pokud tedy přemýšlíš jako srdcař. Takže album Čtyři kruhy je tvrdě sevřené rockové album, které není na první poslech. Já ani taková alba na první poslech nemám rád. Lidi od takových alb rychle utečou…Snažím se dělat hudbu, která je na jednu stranu dostatečně srozumitelná, ale musí tam být další předivo, ve kterém si mohou nacházet fanoušci další vrstvy, ať už kytar, zpěvu a dalších věcí, které na první poslech třeba ani nezaregistrují. Takže mi z toho vyšla melodická rocková hudba s přesahem do metalu a do punku. Album jsme nahrávali ve studiu Zdeňka Šikýře v Hostivaři.

Příběh českého hitu: Pražský výběr - Na václavskym Václaváku

Deska se tedy jmenuje Čtyři kruhy. Mohl bys blíže popsat, co si pod tím mám představit?
To ti rád vysvětlím. Jedná se v podstatě o to, co musí kapela udělat, aby byla úspěšná. Tady ti ukážu obal alba a zde to názorně vidíš – je zde kruh s notami – kapela musí umět hrát a zpívat. Kruh čtyřlístků – musí mít štěstí na dobré situace, dobrý a vhodný lidi. Kruh žárovky znamená ideu – musí vědět kam to táhnout, jaký hrát styl, o čem zpívat, jak se oblékat, jak se vyjadřovat, mít pokoru…A ten poslední kruh, který všechny ty ostatní kruhy obepíná, je kruh času – ten je dle mýho nejdůležitější, protože to ty kapely musí všechno vydržet, držet pohromadě, nejenom pět let, ale třeba i deset, patnáct, dvacet let.

Ve videoklipu k titulní písničce se objeví celá plejáda fotografií rockových kapel. Souvisí to nějak s touhle filozofií?
Ano. Písnička je charakteristická takovým až zeppelínovským riffem. Do klipu jsem zakomponoval fotky kapel, které tohle všechno dodržovaly, jako by se těmi čtyřmi kruhy řídily, a hlavně vydržely ten kruh času, postupně se vytáhly nahoru. Proto tam je Olympic, Katapult, Kabát, Lucie, Visáči, dokonce i Traktor, který hraje strašně dlouho, ale lidi to pořádně nevědí – oni hrají zhruba pětadvacet let, a teprve posledních pět let jsou nahoře. Taky například Doga – ta to vytáhla úplně odspoda, ze samých hoven, a dokázala se vyšplhat nahoru krůček po krůčku. Proto v klipu stahuju roletku s fotkami těch kapel, které to dokázaly, vylézt z toho spodního schodu až na rozhlednu.

Měl jsi ve vybraných kapelách jasno, že ti na projekt kývnou a dodají do klipu fotografie, nebo jsi to dělal na riziko, že ti některá například zakáže fotku použít?
Přesně tohle jsem nechtěl riskovat, tak jsem všechny kapely jednu po druhé oslovil a samozřejmě měl několik v rezervě, kdyby někdo odmítl. A dobře jsem udělal, protože Citron toto s díky odmítl a Krucipusk mě ignoroval...

Zkus představit některé vybrané písničky.
Tak dobře, zkusím udělat drobnou rozborku některých fláků…tohle tedy bude jen pro muzikanty objevitele (smích)
Úvodní Pro lok je inspirována Pánem prstenů, v Roky jdou kytarové sólo není v základní tónině  Gis moll, ale v subdominantě refrénu.(Cis moll)  a úvodní kytarová vyhrávka je v závěru songu posunuta o kvartu nahoru, což se běžně nedělá. Mimochodem jsem tento song dával jako nabídku pro novou fošnu Výběru, ale z důvodu nerealizace  jsem ho nakonec  použil sám.
 Titulní písnička Čtyři kruhy je pak charakteristická takovým až zeppelínovsko-grungeovým riffem. V písničce Rychlost a prachy je opravdová hudební lahůdka, kdy v předrefrénu kombinuju dva takty, 4/4 takt a 3/4. Ve výsledném rytmu to nesmí kulhat a běžný posluchač tenhle fór asi nepozná, ovšem muzikant to ocení a na tohle jsem hodně pyšnej. Písnička Otevři náruč zase například začíná rifem, na kterém je postaven slogan refrénu, a v songu Zlatokopka je harmonická výstavba slok a refrénu vedena ve stejné tónině.
Poslední dva fláky Vajíčko (rozverný text neoplodněného vajíčka v ženské děloze – pozn. aut.) a Kterak Vilém, jdouce pacifikovat kytaráka svého Míšu, do tajemna prostorů nezemských znenáhla zbloudil (asi nejdelší název písně na světě) je třeba poslouchat hned po sobě z důvodu návaznosti songu na příběh o náhlém propadnutí se při natáčení alba do jiné dimenze. Je to tedy těžkej úlet a tady mě inspiroval legendární smích Vlasty Buriana. Doteď se mě fanoušci dotazují, jakej matroš jsme si ve studiu dávali, ale přísahám, že nic, veškeré natáčení bylo za střízliva a strašně jsme se ve studiu nařechtali…

Odkud jsi vzal námět pro text k písničce Nebylo to mezi námi vždycky růžový? Vycházel jsi z vlastní zkušenosti, psal jsi o sobě?
Ano, taky. Já jsem se svou ženou Janou velmi dlouho, 41 let jsme spolu. A ještě jsme spolu tři roky chodili před tím, než jsme se vzali, takže vlastně 44 let...

To jste spolu někdy od tvých dvaceti let? U rockerů to bývá dost neobvyklé...
Ještě dříve, bylo mi nějakých sedmnáct, když jsme spolu začali chodit. Prostě jsme si padli do oka. Ovšem jako v každém vztahu i my jsme měli krize, kdy jsme nevěděli, jestli to překonáme, jestli spolu budeme. A ten song je o tom, že dva lidi, přes všechny životní peripetie, alkoholické anabáze, odcizení, nepochopení, nevěry, ale i silné momenty štěstí spolu vydrželi až úplně do stáří...

Takže ti dva staří lidé, kteří v závěru videoklipu k této písničce tak hezky na sebe koukají, to má symbolizovat tebe a tvou ženu?
To jsou moji rodiče. Ty to měli to samé. Zkrátka nelze v nějakém dlouhodobějším vztahu či svazku očekávat, že všechno bude růžové. Není to vždycky růžové. I když, ta růžová, to je barva taky jednoho orgánu, a ta dvojsmyslnost v textu mě na tom baví (smích).

Dokážu si představit, že písnička má úspěch i na koncertech...
Má, a velký. Já vždycky sleduju ty lidi pod pódiem, a když jsme tu písničku začali hrát naživo, tak jsme si všimli, jak se jim vždycky rozzářily oči, začali se objímat a zpívali refrény sborově s námi. Tak jsme s klukama v kapele usoudili, že by to mohla být jedna z těch stěžejních písniček z nového alba, a zařadili ji do playlistu natrvalo. A také to byl první klip z nové desky. Čtyři kruhy byl klip číslo dvě, a Jménem lásky je třetí klip z alba. Všechny jsem bohužel vyprodukoval já.

Proč bohužel?
Protože jsem je taky musel sám zaplatit…(smích)

V poslední době postihl téměř všechny oblasti života a společnosti covid. Spousta umělců a hudebníků však tento čas, kdy nebylo možné koncertovat, využila k tvorbě nových písniček a nahrávaní alb. Je to i případ desky Čtyři kruhy?
Většinu fláků na desku jsem měl připravenou ještě před vypuknutím covidu. My jsme desku ve zkušebně začali pilovat těsně před tím, než se nákaza začala šířit i v Evropě a dále to spělo k tomu, že se rušily vystoupení i vydávání nových alb. My jsme to tedy rychle dozkoušeli a den před nahráváním to ráno vláda zavřela. Volá mi bubeník a říká, ´já točit nejdu, já se bojím, mám malé dítě, když se nakazíme, všichni zemřeme´. Bylo to opravdu napnutý a nikdo nevěděl co bude dál… Nakonec jsme se dohodli, že vydezinfikuji studio a budeme nahrávat v rouškách a rozestupech.
Fakt to byla infarktová situace, ale nakonec jsme natočili podle plánu zhruba polovinu alba. Jak se ale šrouby utahovaly, média se předháněla ve strašení a nervozita byla vyšroubovaná na maximum, tak jsme přerušili natáčení. Když vrchol první vlny epidemie začal pomalu klesat, tak jsme za další asi čtyři měsíce dotočili zbytek. To byla ale teprve první část práce za námi. Já to pak začal nazpívávat a dělat zvukovou postprodukci. Ve finále jsem si do studia dotáhl svý bedny, což je velmi důležitej prvek, když chceš, aby to znělo podle tvých představ a začal album míchat. Je kompletně živě zahrané a zazpívané, nejsou tam samply, ani samohrajky s výjimkou symfonického aranžmá ve skladbě Jménem lásky.
Vzhledem k tomu, že se nehrály koncerty, jsem měl opravdu dost času na celou finalizaci alba a ten čas jsem využil beze zbytku. Trvalo to zhruba rok a půl… Pro ilustraci toho, jaké šílenství jsem absolvoval, jsem si spočítal, že jsem si každou z těch písniček poslechl od zrodu do konce asi třistakrát. V noci mi hlava šrotovala, kde jsem, co neudělal nebo co bych mohl vylepšit a začalo mi regulérně šplouchat ve škebli…To už jsem tušil, že to zdravotně odseru, začínala se mi dělat žaludeční neuróza, a i kámoši z branže mi radili, ať už to vydám.

Ty jsi měl poradní mužstvo?
No jasan. Samozřejmě zvukaře, taky kapelu, a i další muzikanty. Například Čombeho (M.Pavlíček – pozn.aut), Kamila Střihavku, ale i svého mladšího syna Filipa. Jako producent musíš  znát vnější pohled na projekt od nezávislejch lidí. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem album vezl na finální mastering, což se běžně dělá kůli úpravám celkové frekvence zvuku, hodili mi ho hlavu s tím, že hraje tak dobře, že nemá smysl ho jakkoli zvukově doupravovat. Čili album nemá mastering, což se běžně nestává.

Kapelu Bypass jsi založil v roce 2003. Od té doby se muzikanti v kapele často střídali...
Abych to upřesnil – Bypass je ve skutečnosti moje sólová kariéra. Proto je celý název kapely Vilém Čok & Bypass. To je vlastně obchodní marka a na mý jméno se to prodává. Muzikanti se tam zase tolik nestřídali, někdo odešel z časových důvodů, nebo že jsme si přestali umělecky rozumět a podobně.
Málokdy jsem musel někoho natvrdo vyhodit. Celá řada skvělých hráčů mi stála po boku a jsem moc rád, že takový hráči se mnou šli mojí cestou. Opravdu to beru s maximální pokorou…Namátkou uvedu pár jmen jako Standa Jelínek, Petr Henych, Franta Honig, Pavel Marcel, Miminko (Miloš Knop – pozn. aut)

Jasně, jméno prodává a táhne...
Přesně tak, jméno je identifikátor. Já si vlastně až někdy ve svých pětačtyřiceti letech uvědomil, že dělat hudbu je práce. Do té doby jsem létal v nebeských výšinách, rock&roll, pivo, pohoda a podobně. Lidi totiž vidí, když jsi na pódiu je to prostě pohoda. A je pravda, že na pódiu si to užívám. Ale jen málokdo si uvědomuje, že je to nepřetržité perpetum mobile. Jsi pořád na telefonu, ať je pátek, nebo neděle, musíš brát telefony, domlouvat a zařizovat koncerty, zařizovat grafiku, plakáty, promo, skládat, fotit, domlouvat nahrávání, merchandise, klipy, články, rozhovory, pozvánky, instagram, facebook, youtube...to je obrovská mravenčí práce, mnohaletá. Uběhne deset, patnáct let, než se začne něco dít. A to kolikrát lidi v kapelách nevydrží, protože ten výsledek není zřejmý. To se nikdy neví, jestli za deset či patnáct járů ta kapela uspěje. Možná se to nikdy nepovede…Toto je opravdu výzva pro tvrďáky.

Kdo tedy tvoří Bypass v současnosti?
Aktuální sestava, která se mnou natáčela album Čtyři kruhy, je: Vítek Blažek na bicí, Milan Libich na basovou kytaru, Michal Brož na kytaru. A pak moje maličkost. Takže hrajeme takhle ve čtyřech.

Jak dlouho s tebou tihle kluci hrají?
Michal je z nás nejmladší, třiadvacetiletý velmi talentovaný kytarista, jezdec. Ten se mnou hraje zhruba pět let. Bubeník Vítek je se mnou asi sedm let a nejdéle se mnou hraje basák Milan, myslím čtrnáct let.

Jak jsme dnes zjistili, bydlíme oba v Čakovicích, kousek od sebe. Kde máte s kapelou zkušebnu, taky někde tady? A jak často zkoušíte?
My zkoušíme vždy v jednom tahu, a to vždycky před sezónou. Já sestavím několik repertoárů, které pak obměňujeme podle chuti, nebo také například podle toho, jaká je skladba publika.

Jak probíhá takový výběr repertoáru pro vaše koncerty?
My jsme těžce variabilní, mám ve svém portfóliu asi 200 songů. Takže je z čeho vybírat. Sestavím tři playlisty, kde je 40 až 50 písniček, a samotný výběr toho, co zahrajeme na daném koncertě se odvíjí od různých věcí – třeba někam přijedeme a svítí sluníčko, je pohoda, tak vybereme a zahrajeme pohodovější fláky, nebo naopak přijedeme na nějaký festival, kde před námi hraje metalová kapela, tak si řekneme s klukama, hele, oni budou tvrdí, tak my budeme taky tvrdí (smích) a na fleku repec předěláme. Mě baví tahleta variabilita. A taky mi přijde, že lidé, kteří na naše koncerty chodí opakovaně, jsou rádi, že uslyší jiné písničky než ty, které už slyšeli před rokem.

Hrajete ale určitě i písničky, které přeci chtějí fanoušci slyšet...
To ano. Mám samozřejmě určitou kostru toho, co tam být musí – Ó hory ó hory, Václavák, Holky rohypnolky, Zbožňuju tvou buchtu, Hudba jen nejvíc... ale potom je to obalené písničkami ze současnosti, třeba z poslední desky. To já na tom považuju za to důležité mít široké portfólio. Mick Jagger říkal, že zvrací, když musí zpívat Satisfaction, ale jinak to nejde, to je zákon. V tomhle smyslu mám jednu pikantní příhodu z koncertu Deep Purple, na kterém jsem byl cca 25 let zpátky. Hráli v Praze v Holešovicích a když si je lidi vypískali na přídavek, Blackmoore odmítl přijít a zahrát. Oklikou jsem se pak dozvěděl, že kromě řevnivosti mezi sebou bylo důvodem i to, že kapela chtěla zahrát Smoke on the Watter a Ritchie už ten song nemohl ani cejtit. Nakonec ho po dlouhém přemlouvání zahrál, ale tvářil se u toho jako by sežral slepičí lejno… Tady je paradoxně vidět, že i megahit může být spínačem špatných vztahů v kapele. 

Rozumím, zkrátka nechcete nudit a opakovat se, jako to je často u jiných kapel, které objíždějí republiku se stále stejným repertoárem i několik let.
Přesně tak. Tenhleten mechamisnus, který jsi popsal, mi nevyhovuje. Vždy se snažím, aby se z toho nestala rutina. Abychom nebyli jako dělník v kolbence, který každý den montuje stejný šroubky do stejný lampičky. Což byl můj případ a dělal jsem to asi půl roku, když zakázali Pražský výběr. To bylo na Chocholouška.

Staráš se také o pódiovou prezentaci kapely? Pokud vím, používáš na koncertech různé rekvizity...
Teď mám zrovna berli, která chrlí vodotrysk jisker. Tyhle píčoviny vymýšlím sám, ale dávám si bacha abych to nepřepálil, páč často vídám kapely, u kterých vizuální vjem přebíjí jejich hudbu a výkony.  Pyrotechnických efektů a dalších verků mají takový množství, že se v tom začíná ta jejich hudba úplně ztrácet. Já mám radši kapely, které více hrají, než vypouštějí plameny a tak.
Jedinou vyjímku mají u mě Kiss. Když jsme na nich byli se synkem v Edenu, řezali jsme se často smíchy, až nás museli fanoušci Kisáků okřikovat, ať zavřeme huby, že Kiss jsou prej vážná věc…

Dá se teď hudbou, jakou hraješ s kapelou Bypass, nějak obstojně uživit? Musí kluci z kapely mít i nějaké jiné zaměstnání, případně hrají i v jiných kapelách?
Covidová doba, která doufejme už pomalu končí, byla hodně zlá. Ale i před tím obecně platilo, že pokud nejsi součástí velké stadiónové kapely typu Kabát nebo Lucie, dalo se tím sice uživit, ale jen tak tak. Čili na ňáký vyskakování to moc nebylo. Proto pak spousta muzikantů hraje ve více kapelách, někteří mají i další práci. Já mám trochu výhodu, že například náš bubeník Vítek pracuje v lidové škole umění, kde vyučuje hru na bicí, takže není tak zcela závislý jen na kapele. Stejně tak kytarista Michal. Míla podniká, ten má dosti naložíno, takže se střídá s Pájou Trefilem (Matahari, Together).

Ptám se, protože jsem v průběhu covidu zaregistroval i takové případy, jako třeba u Lenky Dusilové, která si přes sociální sítě hledala brigádu a snad i pracovala někde na kase v obchodě.
Ano, určitě to pro mnoho umělců nebylo jednoduché. Já tehdy připravoval koncertní turné ke 4 kruhům. Asi 35 koncertů. Strávil jsem na tom přes 1200 hodin práce. Celý se to položilo. To byl fakt blbej okamžik, kdy si člověk pokládá otázku, zda má smysl zůstat v branži. Nakonec jsem část koncertů zachránil a přeložil je na loňskou i letošní sezónu. Kdo z muzikantů neměl nasušíno, ten kdo neměl, jak se říká pod polštářem, ten to špatně rozdejchával. Někdo skončil úplně. I slavný kluby.

Vypadá to, že snad covid definitivně ustoupí a mohli bychom se od jara pomalu vrátit k normálnímu životu. Máš už připravené a nasmlouvané koncerty na tento rok?
Ano, samozřejmě na tom pracuju. Ale já bych se ještě vrátil k těm zákazům. Oni politici si asi nedokáží představit, že když řeknou: od 1. května povolíme kulturní akce, může se od toho dne hrát.
Což je nesmysl. Pro většinu kapel a pořadatelů to znamená, že se musí na tyto koncerty vytvořit s předstihem PR, čili propagace a ta může trvat v rozpětí od dvou měsíců do jednoho roku!!! Teď mluvím o větších kapelách a větších koncertech. Tady se musí vzít v úvahu velké investice do propagace a zároveň mít podchycené předprodeje…V klubech to bude možná kratší doba, jeden až dva měsíce. K tomu si připočti další omezení – rozdělení publika na očkované a neočkované. Já naočkovaný jsem, ale vůbec neodsuzuji ty, kteří očkovaní nejsou, nikomu nenasazuji psí hlavu. Ovšem když na koncert mohou jen očkovaní, je to tedy jen polovina všech fanoušků. Ale z této poloviny si další polovina řekne, že na koncert radši nepůjde, než aby museli mít na hubě roušky, nebo že musí na koncertě sedět. Sedět na rockovém koncertě?  To prostě nejde, to už potom není rockový koncert! Já se samozřejmě připravuji hlavně na letní sezónu, předpokládám, že by to mohlo být s hraním podobně jako loni, což znamená zhruba od června do října. Čili pět měsíců, kdy můžeš v roce hrát, a sedm měsíců nic. Ale uvidíme, to nyní přesně nikdo neví, co přijde na podzim. No a do toho válka na Ukrajině a její dalekosáhlý mnohaletý dopad na ekonomiku. Není pochyb, že první to odnese zase kultura…Tady bych rád zveřejnil čísla, protože chci zavřít hubu těm, kteří vůbec netuší, jaké obraty hudba státu přináší a neustále dehonestují hudební branži a její nositele. Rok před kovidem, tedy 2019 protočila hudební sféra v české ekonomice přes miliardu korun. Ano, čtete správně, toto není překlep.
Je v tom zahrnuto všechno, tedy i platby za stahování hudby, prodej nosičů, catering, prodeje lístků, pronájmy sálů, hal, stánky atd… Čili toto je opravdu velmi solidní obor, který pomáhá roztáčet ekonomiku a je třeba na to změnit úhel pohledu. Chápu, že starší lidi, které semlela totalita, toto neumí pochopit a chápou hudebníky, především rockové, jako bandu vyvrhelů, flákačů, alkoholiků a feťáků… No někdy se to stane, daň za hudbu bolí. Klub 27 je toho důkazem. (úmrtí slavných ve věku 27 let, poz. red.)

Nedávno ti bylo šedesát let. Uspořádal jsi nějakou speciální oslavu?
Ne, to ne, oslavil jsem to prací, tedy na koncertě s Bypassem a Čtyřmi kruhy. Tu Největší oslavu si nechávám do foroty, až mi bude ty voe 66. (smích)

Zpracoval: Aleš Materna, foto: archiv Viléma Čoka
Témata: Vilém Čok, Pražský výběr, Bypass, Čtyři kruhy, rozhovor