ROZHOVOR | Vladimír Mišík: Na Strahově se mi ztratila kytara, doufal jsem, že mi Rolling Stones nějakou půjčí

Moje první vzpomínka na vás je z období krátce po revoluci. Když jsem byl na vojně, dostal jsem opušťák v době, kdy na Strahově hráli The Rolling Stones (srpen 1990). A k mému velkému nadšení jste před nimi hrál s kapelou Etc... Musel to pro vás být obrovský zážitek.
To byl, na takovou aparaturu jsme nikdy v životě nehráli. Ale my jsme hráli odpoledne, ani světla na nás ještě nesvítila. Ovšem mám z toho vystoupení hodně zajímavou historku. Zapomněl jsem si totiž před koncertem doma kytaru.

RETRO 2000 | První CS Rockfest v USA. U Chicaga krajanům zahráli Olympic, Pražský výběr, Tublatanka, BSP, Vladimír Mišík i Vlasta Redl

Takže jste musel hrát na půjčenou?
Nakonec se všechno stihlo vyřešit. Já jsem si totiž doma den před koncertem vyměnil struny a kytaru opřel do kouta. Druhý den, když jsem spěchal na Strahov, tak jsem popadl futrál na kytaru, on byl dost těžký, takže jsem neměl žádné podezření. A když jsem pak na Strahově ten futrál otevřel, kytara tam nebyla. Zvukař se hned nabídl, že mi pro kytaru zajede, ale naštěstí byla doma manželka, takže mi ji přivezla. Ale Stouni by mi ji snad půjčili, kdyby bylo potřeba.

A potkal jste se s kapelou v zákulisí?
V zákulisí koncertu ne, ale den před koncertem nás pozvala Olga Havlová do Rybárny na nábřeží, kde bylo setkání českého undergroundu se Stouny, takže jsem seděl u dlouhého stolu vedle nich. Moc velká komunikace ale neprobíhala. Naproti mně seděl Ronnie Wood, vedle mě pak jedna dáma, která mi prozradila, že je osobní asistentka kytaristy Keitha Richardse. Ten tam pěkně nasával, měl v sobě už asi čtyři Plzně, zatímco Mick Jagger nepil vůbec.
Já jsem se pak té asistentky ptal, zda Keith Richards s lahví Jacka Danielse v ruce není jen marketingový produkt, a ona mi tvrdila, že ne. Že má v hotelu na pokoji celou stěnu plnou LP desek a taky svůj bar, a že tam má láhev Jacka Danielse občas nedopitou, což se ovšem stává málokdy. A že si pouští hromady hudby a všichni vědí, že když si pak začne pouštět svoji poslední sólovou desku, tak že to už je konečná, že už má dost. (smích)

ROZHOVOR | Vladimír Mišík: Vinou artrózy už nedomáčknu struny, kytaru teď používám jako stojan na klobouky

Užil jste si jejich koncert? Sledoval jste je z pódia?
Já jsem ho chtěl slyšet mezi fanoušky, takže jsem šel pod pódium. Kluci z naší kapely ale sledovali Stouny z pódia, seděli vedle zvukaře a koukali těm černošským zpěvačkám pod sukně. (smích)

Vy máte taky hodně rád whiskey, ale mnohem více pivo. Máte nějakou oblíbenou hospůdku v Praze a své oblíbené pivo?
Oblíbených hospůdek mám několik. Já už se nikam sám bez pomoci nedostanu, ale tady v ulici hned vedle domu je fajn hospoda, kterou vede Švéd, a tam mají skvělou Plzeň.

Plzeňské pivo máte nejraději?
Plzeň patří mezí moje nejoblíbenější dlouhodobě, ale třeba nedávno jsem si koupil svátečního Bernarda s tím speciálním uzávěrem. To pivo je moc dobré. A občas si kupuju i Svijany, ty mi chutnají, ten jejich máz, a pak taky třináctka Vinohradská, ta je taky dobrá. A moc rád mám ještě Nachmelenou opici z Krnova, ta je výborná. Já nemůžu chodit sám do obchodů, takže si vše objednávám na Rohlíku, a tam tyhle všechny piva mají, tak je testuju.

RECENZE: Vladimír Mišík na albu Vteřiny, měsíce a roky bilancuje a vzpomíná

Nedávno vyšlo vaše další album nazvané 24/11/2019, tentokrát jde o živák z jediného koncertu, který jste odehrál s kapelou Blue Shadows v roce 2019 při křtu alba Jednou tě potkám. Bylo to pro vás velké překvapení, když jste o přípravě vydání desky dozvěděl?
Ano, bylo. Já jsem měl narozeniny a Petr Ostrouchov mi přinesl láhev whisky, single malt, jakou mám rád. Pak jsme si dali panáka a Petr říká: „Ještě pro tebe mám jedno překvapení, nasaď si sluchátka.“ A pustil mi hotovou nahrávku. Byl jsem opravdu překvapený, protože to znělo moc dobře, výborně smíchané, dokonce i sám se sebou jsem byl spokojený. A mimochodem, ten koncert, z něhož byla pořízená ta nahrávka, byl skvělý, měl úžasnou atmosféru.

Mě hodně překvapila dechová sekce…
To pro mě tenkrát byl doslova šok! Já jsem o tom, že s námi bude hrát dechová sekce, vůbec nevěděl, a zjistil jsem to až na pódiu. Absolvoval jsem pouze dvě zkoušky před koncertem bez ní, v Arše+ jsme měli oddělené šatny, takže jsem se s nimi vůbec nepotkal, ani se saxofonistou Kubou Doležalem, který s námi nahrál album Živé kuře v hodinkách. Vůbec jsem netušil, že to Petr s kluky před koncertem nacvičil. Když jsme na pódiu začali hrát první písničku, tak teprve tam jsem zjistil, že máme dechy. Byl jsem v šoku z toho úžasného zvuku, a to mě i hodně nakoplo, takže na té atmosféře nahrávky je to znát.

RECENZE: Potkali se jen jednou. Vladimír Mišík vzpomíná na první a zároveň poslední koncert s Blue Shadows

Velice se mi líbí zvuk v písničce Já a dým, kde v originále v úvodu hraje flétna, ale tady je místo ní pozoun…
Právě proto jsem moc rád, že ta nahrávka vychází. Je to připomenutí koncertu, který jsem odehrál s Blue Shadows, a kde také hráli kluci z Etc..., Pavel Skála, Vláďa Pavlíček a Olin Nejezchleba, byla to taková skoro přátelská sešlost. Ovšem díky těm aranžím a atmosféře to byl skutečně jeden z těch výjimečných koncertů, které se moc povedly.

Používal jste na koncertech někdy in-ear odposlechy?
Ne, nikdy, mě stačily vždycky odposlechy z beden na pódiu, taky kvůli souzvuku s kapelou. Ale dříve, když jsme začínali s Blue Effect, tak jsme neměli ani tyto odposlechy, takže jsem musel mnohem více řvát, abych se slyšel, a ve vysokých tónech, ty jsou výraznější než střední nebo basové tóny.

Příběh českého hitu: Vladimír Mišík - Slunečný hrob

Jak jste se s Petrem Ostrouchovem poznali?
Já jsem Petra znal už z kapely Sto zvířat. Před pár lety mě pak Petr oslovil s nabídkou zahrát s jeho kamarády muzikanty Variaci na renesanční téma na předávání cen Český lev. Myslím, že se to tenkrát povedlo, byli jsme od té doby v kontaktu. A já jsem mu po čase zavolal, zda bychom spolu něco nemohli udělat, a on se přiznal, že měl podobný nápad a chtěl mi volat. Poslal jsem mu pak nějaké demonahrávky a vyústilo to až v nahrání alba Jednou tě potkám.

Byla to vaše nová deska po velice dlouhé době…
Ano. My jsme s Etc… v letech před vydáním toho alba hodně koncertovali, větší i menší sály, kluby, festivaly, což bylo skvělé, ale nějak jsme se v tom koncertním módu zacyklili a z kapely vyprchala touha něco nového nahrávat. Já jsem nějaké písně měl, takže jsem chtěl, aby vyšly na albu. Což se povedlo. A že to bude mít takový úspěch, a dokonce za to dostanu nějaké ocenění, to mi v mém věku přišlo trochu legrační, nicméně moc si toho vážím.

Nevěděl jsem, že bude syn Adam zpívat na mém albu

Písnička Variace na renesanční téma vyšla i v několika dalších verzích, na jedné z nich zpívá i váš syn Adam. Tato verze mě hodně příjemně překvapila, jeho hlas má takovou až ženskou barvu. Adam se pak objevil i ve vokálech na vašem posledním studiovém albu. To byly vaše nápady?
Tu verzi Variace nahrával Honza Muchow pro film Bikeři a může to být pro někoho trochu nezvyklé, nicméně mně se to líbilo. Ovšem o tom, že Adam bude zpívat i na mém albu, jsem vůbec nevěděl. To na mě Petr s Adamem ušili pěknou boudu. (smích) Petr mi pustil výslednou nahrávku s vokály, a tak divně se u toho tlemil, a já nejprve skutečně myslel, že je to nějaká zpěvačka. A Petr pak se smíchem dodal: „Ne ne, to je tvůj syn.“ Bylo to pro mě další překvapení.

RECENZE: Vladimír Mišík se na Nočním obrazu zmítá mezi vzpomínkami, flámy a příběhy o lásce

Zazvonil zvonek a k rozhovoru se přidal Petr Ostrouchov.

S Vladimírem jsme si povídali o novém živém albu a překvapení, které mu způsobila dechová sekce. A v tom prý máte prsty vy. (smích)
Ostrouchov: Ano, to je moje práce. My jsme použili dechy ve dvou písničkách už na tom našem prvním albu Jednou tě potkám. Hodně se mi to líbilo a řešili jsem, jak zahrát naživo písničku Pět hospod jedna ulice, protože zrovna u ní jsou dechy důležité a zásadní. Chtěl jsem tedy dechovou sekci, ale až dva dny před koncertem mi Vláďův manažer řekl, že na dechaře nějaké peníze v rozpočtu zbyly. Zašel jsem tehdy na představení Lazarus o Davidu Bowiem do divadla Komedie, kde hrál saxofonista Jakub Doležal, a přesvědčil jsem ho, že musí za dva dny zahrát na koncertě v Arše a ještě postavit sekci. Kuba začal obvolávat muzikanty a já jsem teprve den před koncertem dělal aranže. Když už se tedy podařilo dechovou sekci zajistit, tak mi bylo líto, aby hráli jen v té jedné písničce, takže nakonec hráli těch písniček asi sedm. A Vláďa ty dechy slyšel skutečně až na samotném koncertě, na zvukovce byli dechaři v době, kdy Vláďa ještě odpočíval doma.

Když vidím to množství muzikantů, kteří se podíleli na posledních studiových albech Vladimíra Mišíka, tak to muselo být velice těžké zkoordinovat tak, aby se všichni sešli dohromady ve studiu…
Ostrouchov: Bylo to náročné, ale v podstatě je to práce s excelovou tabulkou. Hudebníci, se kterými spolupracuji, jsou extrémně vytížení a to, že jsme dali pár společných dnů dohromady, považuji za zázrak, navíc jen s dvouměsíčním předstihem!  Hodně se vše odvíjelo od klávesisty Ondřeje Pivce a jeho časových možností. Naplánoval jsem to v čase, kdy jel s Gregory Porterem evropskou šňůru. Normálně by poskládání takové kapely s takovými úžasnými muzikanty trvalo třeba i rok.

Příběh českého hitu: Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma

Museli jste pak v průběhu natáčení ty plány nějak upravovat?
Ostrouchov: Všichni si to zařídili tak, aby mohli být těch pět dní ve studiu, pouze baskytarista Matěj Belko nám už předem avizoval, že jeden z těch pěti dní nebude moct. Což jsme pojali jako výhodu a na ten jeden den jsme přizvali Tomáše Lišku na kontrabas. Říkal jsem si, že když už tedy ten jeden den nemůže Matěj, nebudu shánět na pár písniček nového baskytaristu, ale uděláme dvě barvy, a máme tam i kontrabas.

Na posledním studiovém albu je několik textů, které napsal Michal Žantovský. To byl váš nápad jej oslovit, Vladimíre?
Mišík: Já se znám s Michalem velice dlouho. Kdysi jsme spolu v Dobřichovicích hráli tenis a on chodil i na naše koncerty už v období Matadors. Dokonce se přiznal, že demonstroval před Sluníčkem v době, kdy mě zakázali, to bylo v období, kdy se po Praze objevily nápisy Nechte zpívat Mišíka. Takže jsme o sobě věděli.
Ostrouchov: Já jsem ho potkal na jedné recepci na Pražském hradě. Skoro nikoho jsem tam neznal, potácel jsem se tam ve smokingu a najednou jsem uviděl Michala a nadšeně jsem k němu zamířil, že si budu povídat s ním. To se splnilo a probírali jsme různé věci. Věděl jsem, že kdysi dávno psal výborné texty, ale pak zcela změnil obor a texty již nepíše, nicméně jsem se ho při té příležitosti zeptal, zda by nechtěl napsat něco pro Vláďu. A on mi odpověděl: „Já už to více než třicet let nedělám, ale pro Vláďu Mišíka cokoliv.“

RECENZE: Vladimír Mišík nemá v repertoáru krátkodobé hity, ale kvalitní trvalky

Nakonec těch textů bylo víc …
Ostrouchov: Ano, po nějaké době Michal připravil dvanáct textů, já ho naložil do auta a jeli jsme za Vláďou do rehabilitační nemocnice v Berouně, kde tenkrát pobýval. Z těch textů jsme pak několik vybrali a zařadili na desku, a pak začali Michal s Vláďou dokonce psát i společné texty, takže z toho byla taková činorodá úspěšná spolupráce. Michal je taková dobrá duše našeho předchozího studiového alba.

Jsou na něm ovšem i jiní autoři textů…
Ostrouchov: Michal s Vláďou napsali deset textů, ať už každý zvlášť, nebo společně. Je tam pak i text od Jiřího Dědečka, více než čtyřicet let starý, jsou tam básně od Kainara, Skácela a Gellnera, a jeden text k písničce Destiláty dodal Tomáš Belko, textař a můj bývalý spoluhráč z kapely Sto zvířat. Takže tři mrtví básníci a dva živí. A Pak Vláďa s Michalem.

Vladimír Mišík interview: Takovou aparaturu, jakou jsme měli s Rolling Stones, už nezažijeme

Honí se vám v hlavě ještě nějaká další studiová spolupráce?
Mišík: Petrovi se toho honí v hlavě hodně, na různých frontách. (smích) Všechno se to ovšem odvíjí od mého zdraví. Já pobývám často v nemocnici, momentálně tedy nic nepíšu ani nechystám.
Ostrouchov: My jsme neplánovali nikdy nic. První deska vznikla po vystoupení na Českých lvech z Vláďova náhlého popudu. Druhá vyšla v období covidu, kdy hudebníci nemohli v podstatě nic, a já měl plno nápadů v šuplíku. Třetí deska vznikla tak, kdy mi Vláďa přes média vzkazoval: „Já už mám texty hotové, teď už to závisí jen na Petrovi.“(smích) Byl to nějaký televizní pořad a já se v podstatě z televize dozvěděl, že mám začít jeho texty zhudebňovat.
Mišík: V poslední době je hudba už pouze na Petrovi, já už kvůli artróze nezmáčknu pořádně kytaru, vidíte, že mi kytara slouží už jen jako stojan na klobouky. (smích)
Ostrouchov: A neplánovali jsme ani ten živák. Měl jsem zamluvené studio na jednu práci, že budeme míchat s Milanem Cimfem, ale ono to odpadlo. Ovšem já jsem se na tu práci s Milanem těšil, takže jsem ze sklepa vytáhl hard disk s nahrávkou toho koncertu, že si to třeba jen poslechneme, a nakonec z toho byla skvělá intenzivní pětidenní práce, na jejímž konci bylo smíchané živé album.

Takže na vlastní texty už momentálně nemáte chuť, čtete si aspoň nějaké básníky?
Mišík: Já si teď čtu spíše detektivky.
Ostrouchov: Tak napiš detektivní desku. (smích)

V letech 1982 až 1984 jste měl zákaz hraní, celá kapela Etc… se rozpadla. Jak jste to období přežíval a měl jste možnost alespoň tajně někde hrát nebo nahrávat ve studiu?
Mišík: Byly to pro mě hodně těžké časy. Já tak třikrát do roka hrál někde po republice na tajňačku, třeba mě pozvali samotného do Olomouce, tak jsem sám s kytarou odehrál nějakých čtyřicet minut. Dostal jsem tehdy tři sta korun a pamatuji si, že mi říkali, že nějaká slečna svazačka přinesla od rodičů paragon na koupi záclon, tak to takhle nějak vyúčtovali. Naštěstí mi posílali nějaké menší tantiémy za mé starší nahrávky ze Supraphonu, takže jsem ten první rok nemusel někam do práce a víceméně jsem ho proseděl po hospodách. Jinak jsem vyučený truhlář, takže jsem zamlada rok pracoval na Barrandově v truhlárně, a taky jsem stavěl kulisy.

Nenapadlo vás si sám postavit v truhlárně kytaru?
Mišík: Já nejsem tak moc řemeslně zručný, abych to zvládnul. Tady doma jsem si dokázala sestavit skříňku z Ikey, ale kytaru bych nezvládl. Naštěstí jsem celý život měl toho hraní dost, takže jsem nic dalšího nepotřeboval.

Zpracoval: Aleš Materna, foto: Zuzana Bonisch, Jindřich Štreit, Ivan Prokop, Jan Drnek, Animal Music
Témata: Vladimír Mišík, Petr Ostrouchov, Etc..., Blue Shadows, 24/11/2019, The Rolling Stones