Neil Peart - Geniální bubeník a mistr slova stál z velké části za úspěchem Rush

Smrt si říká rock'n'roll (405.) - Neil Peart 

Když svět obletěla smutná zpráva o úmrtí bubeníka Neila Pearta, možná se vám také vybavilo jeho přání z textu písně Presto ze stejnojmenného alba z roku 1989:

"If I could wave my magic wand
I'd make everything all right"

Pokud si tuto píseň pustíte, najdete v ní Neila Pearta možná ještě čitelnějšího než ve slavných kusech od Rush. Objevíte v ní personu bravurního hudebníka a skladatele, zároveň i skromného chlapíka. Brilantního textaře ze sfér vážných lyrik a také skoro až naivního snílka. Člověka, který stál ve světle slávy a uznání, a také člověka potýkajícího se se životními peripetiemi.

Zemřel Neil Peart. Bubeník Rush prohrál svůj boj s rakovinou mozku

NAPŘED HUSH, PAK RUSH

Přesuňme se však nyní do půlky sedmdesátých let. V té době se Peart vrátil do Kanady po svém osmnáctiměsíčním pobytu v Londýně, kde se neúspěšně pokoušel o kariéru profesionálního hudebníka. Po návratu domů byl rekrutován na bicí do kapely Hush (což se jeví jako vtipná podobnost věcí příštích), která hrála na po barech a klubech v jižním Ontariu.

Sen o tom být profesionální hudebník ho naštěstí neopustil, a proto zabrousil na konkurz do skupiny Rush, tehdejší kritikou považované za kanadskou verzi Led Zeppelin. A i přesto, že konkurz považoval za naprosto zpackaný, jeho energický styl inspirovaný Keithem Moonem z The Who kapelu přesvědčil, že on je pomyslný chybějící dílek skládačky. Stanul tak po boku zpěváka a baskytaristy Geddyho Lee a kytaristy Alexe Lifesona. Dva týdny poté už je společně čekala první zastávka v Pittsburghu, kde předskakovali Uriah Heep před jedenácti tisíci lidmi.

RECENZE: Rush nabízí album plné radostných detailů

Přínos Neila se pro skupinu ukázal být jako nedocenitelný. Jeho originální bubenická hra tu nalezla živnou půdu a kapela vzkvétala. S příchodem Pearta se v tvorbě Rush začínají objevovat rozsáhlé, rytmicky bohatě strukturované instrumentální pasáže. Kdysi samotný Peart řekl: "Jsem blázen do bicích, fascinuje mě jejich využití jako rovnocenného komponentu ke kytaře, jako samostatného, stylotvorného prvku, jako nositele sdělení."

TÉMATA Z HISTORIE I SOCIOLOGIE

Rush v osobě Neila Pearta dostali i mimořádně kvalitního a plodného textaře, který byl schopen čerpat témata od historie přes mytologii a sci-fi až po filozofii a sociologii. Jeho oblíbenci se v průběhu let stali třeba John Barth, Ayn Rand, Gabriel Garcia Marquez, John Steinbeck či John Dos Passos.

Smrt si říká rock'n'roll: Příběhy zesnulých hvězd

"To, co vlastníte, je vaše vlastní království
Co děláte, je vaše vlastní sláva
To, co máte rádi, je vaše vlastní síla
To, co žijete, je váš vlastní příběh
Ve vaší hlavě je odpověď
Nechte ji vás vést
Nechte své srdce být kotvou
A jeho tlukot vaší vlastní písní"
Something for Nothing – 2112 (1976)

Neil Peart byl mimo kapelní lyriku autorem sedmi částečně autobiografických knih, které vznikaly na jeho cestách nejen po Spojených státech. Obzvlášť zajímavá publikace se jmenuje Ghost Rider: Travels on the Healing Road. Byla inspirována ozdravnou cestou po tragédiích v jeho rodině - v letech 1997 a 1998 mu s několikaměsíčním odstupem zemřela dcera a manželka. Tehdy Peart zvažoval, zda má v hudbě nadále pokračovat. Tato 88 tisíc kilometrů dlouhá vyjížďka mu k radosti všech pročistila hlavu. Možná díky ní nám svou hudbou mohl dělat radost dalších dvacet let.

Nebylo jednoduše možné nepokračovat s Rush, kteří prošli érou skvostných hudebních eposů z let sedmdesátých (2112, A Farewell To Kings), obdobím brilantních a hitových alb z let osmdesátých (Pernament Waves, Moving Pictures), ale i časy, v nichž důstojně oblékli kabát středního věku (Presto, Roll The Bones, Counterparts), až po završení jejich kariéry v novém miléniu (Vapor Trails, Clockwork Angels). Jejich muzika vždy deklarovala, že se jedná bez debat o machry a to v nejlepším významu tohoto slova.

Bicí linky a technika hraní Neila Pearta se stala pověstnou, stejně tak i jeho souprava. Od svých počátků v Rush postupně přibíral různé perkuse, orchestrální zvony, tympány, xylofony a vibrafony. Od osmdesátých let také elektrické bubny, později MIDI, samplery a nakonec bylo toto vše namontováno na 360 stupňů otáčivou rampu. Všechny zmíněné prvky využil jak v písních, tak v sólech.

INSPIROVAL SPOUSTU SLAVNÝCH HUDEBNÍKŮ

K jeho odkazu se dodnes hlásí tisíce bubeníků, nejvíce z progrockových a progmetalových vod. Jmenujme například Mikea Portnoye (ex Dream Theater), či dokonce i Davea Grohla (ex Nirvana, Foo Fighters). Přesto stojí za zmínku, že v polovině devadesátých let, kdy byl uctíván jako "profesor bubeník" či "bubeník bubeníků", se Peart stal žákem jazzového bubeníka Freddieho Grubbera. Od této doby zařadil do své hry tradiční (jazzové) držení paliček. Ostatně jeho touha po instrumentálním zdokonalování se zdála být bezbřehá a přerušila ji až krutá nemoc.

“Když jsem slyšel, že odešel
Ucítil jsem stín procházejíc mým srdcem“
Nobody’s Hero – Counterparts (1993)

Neil Peart zemřel 7. ledna 2020 následkem tzv. glioblastomy, což je agresivní forma mozkového nádoru, která mu byla diagnostikována tři a půl roku před smrtí. Diagnóza byla střežena v kruhu blízkých. Rodina zprávu o jeho odchodu veřejnosti oznámila až 10. ledna, tedy tři dny po bubeníkově skonu.

V tu chvíli přišla na mysl slova z písně Nobody's Hero, ve které se Peart zabýval podstatou hrdinství. Hrdinství u obyčejných, odstrčených a nemocných. Těch, kteří nejsou až tak vidět. To ale nebyl případ Neila Pearta. Díky jeho vůli, píli a mimořádnosti se stal hrdinou milionů hudebníků a fanoušků po celém světě.

text: Martin Horčic, foto: Tomáš Martinek (titulní), archiv

Témata: Neil Peart, Rush, rock, artrock