Vydáno 17.02.2021 | autor: Hana Bukáčková
Koncerty se v roce 2020 staly téměř ohroženým živočišným druhem. Zeptali jsme se českých hudebníků, zda dokážou jmenovat koncert, na který si budou vždy pamatovat, na zážitek, který jim změnil život. Vystoupení, po kterém se sice vrátili v pět ráno domů, i přesto si ale řekli, že má hraní i přes všechna úskalí cenu. V posledním díle zavzpomínali Honza Křížek, Tomáš Kočko, Žofie Dařbujánová z MYDY, Michael Vácha z Deaf Heart, Michael Krásný, Petr Škarohlíd z Hentai Corporation, Marcell, Czenda Urbánek z Post-It a Filip Vondrášek z Fast Food Orchestra.
ANKETA: Koncert, na který nikdy nezapomenu. Žofie Dařbujánová chtěla být jako P!nk, Michael Krásný vzpomíná na Jessie J a Petr Škarohlíd na traposcénu s močoflekem
Každý koncert, který jsem jako dítě navštívil, byl pro mě hnacím motorem k tomu, abych se co nejdřív postavil na pódium. Táta hrával tou dobou v taneční kapele, občas nás s bráchou brával sebou na pódium. Mohli jsme si třeba sednout za bubny a v ten okamžik to pro mě všechno začalo. Už jenom paličky byly naprosto magický. Doma bylo piano, máma hrála na akordeon, vždycky u nás hrálo nějaký elpíčko, později cédéčka.
S Walk Choc Ice jsme předskakovali kapelám jako Mucky Pup, Rage Against The Machine, Faith No More, David Bowie, Page&Plant, nebo jsme odjeli turné s kapelou Waltari a Lucie. Spousta šílených až neuvěřitelných zážitků z té doby vyprchala, nebo by jim dnes někdo těžko věřil, ale je jeden hlavní a nade všemi! Vždycky nám všichni z kapel i techniků, kde jsme předskakovali, vyšli vstříc. Na to se nedá nikdy zapomenout.
ROCK BLOG | Honza Křížek o Křídlech tažných ptáků
Vzpomínám třeba na koncert Davida Bowieho v Paláci kultury, kde se jeho kapela rozpadla hned po začátku druhý pecky a já si v tu chvíli pomyslel, že jsou to taky jenom lidi a ne stroje.
Když budeme rozumný, a nemyslím jenom nás obyčejné lidi, ale hlavně a především naši vládu, máme šanci, že se ke koncertům do léta vrátíme v omezeném režimu zpátky. Bohužel nám nejen současná situace kolem korona viru, ale předně vláda samotná, svým absolutně chaotickým jednáním a neprofesionálním přístupem, zbytečně ztěžuje, a hlavně dramaticky prodlužuje dobu, kdy k tomu okamžiku, na který všichni tak dlouho a pokorně čekáme, dojde. Někteří se kvůli těmto zbytečným chybám a přešlapům ocitnou buď vyčerpaní a zcela mimo hru, mnozí se pak svého dalšího koncertu už nikdy nedočkají.
Přál bych nám všem, kterých se tohle bezprostředně týká, muzikantům a všem technickým profesím a pořadatelům, abychom to zvládli, a všem návštěvníkům našich koncertů, ať už se spolu co nejdřív potkáme v lepší době!
Do konce života si budu pamatovat koncert v Mladé Boleslavi, kdy jsme předskakovali Goranu Bregovičovi. Bylo tak nesnesitelné vedro a jeviště bylo navíc postavené proti slunci, a tak jsem se modlil, ať už je konec. Reálně jsem počítal s tím, že dostanu infarkt. A vypadal jsem zřejmě opravdu zle, protože pod jevištěm na mě čekala vyděšená zdravotnická služba, jestli jsem v pohodě. Ale teď bych si to dal klidně znova! Hned! Já chci hrát, ku*va!
Kdo poprvé stydlivý Žofce ukázal, co chce v budoucnu dělat, byla P!nk. Pamatuji si její první koncerty, který si moje ségra náhrávala na vé-há-esku, já se na ně tajně koukala a říkala si, tak tohle nikdy! Nevím, proč mi tenkrát přišla hrozně ošklivá. Ségra na ni mezi Hvězdnou bránou a Dawsonovým světem koukala tak často, že mě to během týdne převrátilo tak moc, že už jsem naopak nikdy nepřemýšlela o tom, že bych kdy mohla dělat něco jiného. Najednou mě fascinovalo, co všechno dokáže. Viset hlavou dolů, zpívat čistě z plna hrdla, vypadat skvěle a do toho se nebát pronášet politický proslovy. Milovala jsem to na druhou dobrou, a přesně to mě tenkrát v mých třinácti nasměrovalo.
Publikum žádné, energie plno. Mydy zahráli v Rock Café
Koncert, který naopak změnil moje myšlení v době, kdy už jsem hudbě dávno podlehla, bylo akustické vystoupení Kimbry v Lucerna Music Baru. Posadila mě na prdel takovým stylem, že jsem si v jednu chvíli myslela, že budu muset odejít ze sálu, jak moc jsem brečela. Na pódiu stála jen ona, klavírista, kontrabasista a bubeník, nic víc nebylo potřeba. Dvě hodiny v tomhle složení utáhla jak nic. Ne, že bych si kdykoliv myslela, že bez pořádný show to nejde udělat. Ale to, co předvedla ona, mi v hlavě vytvořilo novej sen - umět nejen s show, ale i bez ní, uhranout publikum k naprostýmu nedutání.
S Richardem z A Banquet jsme byli v kotli v Lucerna Music Baru na Crystal Castles, kteří tehdy zrovna byli ve svým absolutním vrcholu, což se tady tak často nestává. Doe Deer forever!
ROZHOVOR | Deaf Heart: Chováme se jako spratci, aby lidi uvěřili, že to není póza
Pak taky nikdy nezapomenu na první full reunion Black Sabbath v roce 2005 a koncert Metallicy, který probíhal uprostřed průtrže mračen. Z vlastních koncertů se mi vrylo předskakování Imagine Dragons v SaSaZu, koncerty s Mandrage, a pak spousty menších akcí, které měly ale legendární afterparty.
Někdy je ještě výhra, když se dostanete domů z koncertu v pět ráno! I když je pravda, že když si vzpomenu na to, jak jsme byli schopní tahat po koncertě backline do třetího patra bez výtahu a potmě, na ulici vždy připravená policie rozdávat pokuty za stání na chodníku, do toho potácející se návštěvníci Crossu - jo, všechno to mělo cenu!
Šel jsem na open mic show do SugarBarNYC. Malej klubík, super muzikanti, skvělá atmoška, nacpáno. A z ničeho nic na pódium naskočila Jessie J. Jakým způsobem dokázala improvozovat, její energie, takovej tlak. To bylo neskutečný. Byl jsem úplně hotovej z toho, co se tam v tu chvíli dělo.
A když do Opavy přijel Laco Deczi & Celula New York, viděl jsem poprvý Steva Clarka a koupil si jeho CD. Seděl tam pak na baru, kde balil nějakou kočku, a mně to bylo úplně jedno, protože já mu přinesl ukázat moji první basu. Byl nadšenej! (smích)
Asi před dvanácti lety mi změnil život koncert v plzeňském klubu Anděl. Vystupoval jsem tehdy v ladných tepláčcích po babičce a naostro. Těsně před začátkem koncertu jsem si z nervozity odskočil. V momentě, kdy jsme spustili, štych odhalil, že mám močoflek přes celý tepláky. Brácha to zpozoroval, dělal, že omylem zakopl a polil mě Braníkem, aby mě z toho dostal. Z této pitoreskní traposcény pro mě vzešla dvě ponaučení. Zaprvé, ber si ty slípky na koncerty, zadruhé, z tebe hvězda nebude, chlapče.
Rozhodnutí hrát v kapele bylo spjato spíš s deskami či literaturou než s koncerty. Jako dítko jsem se zúčastnil snad jednoho. Za plotem na svahu slávistického atleťáku jsme se byli s rodiči podívat na Ozzyho. Táta mě vzal na záda, abych viděl, a ten pán, co vypadá jako paní a běhá po jevišti, mi přišel legrační. Říkal jsem si, že polévat lidi vodou z kýblů vypadá jako fajn práce. Jelikož jsem býval/jsem buřt, táta se nemohl pak dva týdny hnout, jak ho bolely záda. True hero!
Nikdy nezapomenu, když jsme s mojí kapelou No Distance Paradise hráli na Colours of Ostrava. V 2014 jsme za sebou měli jen jednu studiovou nahrávku, i tak se na nás na Colours of Ostrava v nádherném areálu Dolních Vítkovic sešlo asi 10 tisíc posluchačů. Velké publikum jsem poté zažil, když jsem hrál v kapele Lenny, i se svým sólo projektem Marcell jako support na Mirai tour. Tohle bylo ale něco úplně jiného. Aniž by s tím kdokoliv z kapely počítal, nasedli jsme na hodinovou vlnu euforie a splnili si sen, který si v koutku duše přeje snad každý muzikant, který se rozhodne na hudební dráhu vydat. Nepřenositelné a nezapomenutelné.
Nikdy nezapomenu na koncert kapely Lucie, který měla někdy na začátky svojí éry v Čáslavi v Dusíkově divadle. Byl to tuším rok 1991. Platonicky jsem se tam zamiloval do Davida Kollera. Od té doby jsem snil být zpívajícím bubeníkem tak, jako další můj dětský vzor, Phil Collins. Z bicích nakonec nic nebylo, ale aspoň to zpívání jsem dotáhnul.
Post-It interview: V jádru jsme pořád stejní blázni jako před deseti lety
Dalším mým splněným snem byl koncert Incubus v Praze ve velkém sále Lucerny. Hráli tam 19. března 2007, na můj svátek. Trošku jsem si tedy koncert přisvojil. Normálně na akcích zásadně netančím, ale tady jsem křepčil jak vyšinutej.
A co se Post-It týče, vrcholem našeho počínání byla asi slovenská šňůra s klukama z Desmod v letech v roce 2005 a 2006. Odjeli jsme tehdy asi 25 koncertů a byla to neskutečná jízda. Byli jsme mladý, neklidný… A holky na Slovensku tak pěkný!
Nikdy nezapomenu koncert The Cure v roce 1990. Byl to můj první velký koncert a vím, že jsem doma brečel štěstím. Na druhém místě mám vystoupení kapely Black Train Jack v Roxy, zamiloval jsem si je na první poslech. O pár dní později jsme na ně jeli do Lipska, ale měl jsem špatný pas, vypadalo to, že se tam ani nedostanu. Opět jsem brečel, nakonec jsme se do Lipska dostali asi v 21:30 a koncert byl bombovej. Dodnes z něj mám seprané a potrhané triko. A rozhodně se mezi ty nej koncerty řadí i vystoupení Mňágy a Žďorp v Bunkru. Mohl to být rok 1992. Bylo vyprodáno, ale nakonec jsem se tam dostal na sobotní lístek, který vypadal stejně.
TRACKLIST | Píseň po písni s novým albem Fast Food Orchestra. Nechte se vzít s sebou
Vždycky jsem věděl, že chci hrát, že chci stát na pódiu. Každý koncert mě k tomu vedl, až se to fakt k mému štěstí stalo. Nad ránem se vracíme téměř vždy a téměř vždy si i říkám, že to má cenu. Miluju to a jsem šťastnej, že jsem to nevzdal, protože bez hudby si nedovedu představit život.
Zpracovala: Hana Bukáčková, red, foto: promo interpretů
Témata: Honza Křížek, Tomáš Kočko, MYDY, Deaf Heart, Michael Krásný, Hentai Corporation, Marcell, Post-It, Fast Food Orchestra
