Vydáno 04.04.2026 | autor: iREPORT
Při příležitosti vydání Princeova comebackového alba 3121 zmapoval redaktor Reportu Karel Veselý jeho kariéru od desky Chaos & Disorder. Popisuje vývoj jeho kariéry od druhé poloviny devadesátých let, boj s hudebními vydavatelstvími o uměleckou svobodu i osobní krizi. Návrat přišel až se zmíněnou deskou. Připomeňme si, čím si zpěvák procházel, díky našemu retro seriálu.
RETRO 2000 | Trpký boj o svobodu aneb Jak se Prince ztratil v boji s uměleckým průmyslem a našel cestu zpět na vrchol
V roce 1996 vydal album Chaos & Disorder. Názvem jako by předvídal, co bude s jeho kariérou dalších osm let. Prince se zbavil jména a zahájil boj o uměleckou svobodu, který ho málem stál úplně všechno. Teprve o deset let později je znovu na vrcholu. Jeho album 3121 startuje začátkem dubna na čele amerického žebříčku. Comeback jak ze snu, ale Prince nemá to slovo v lásce. „Rád bych se zeptal lidí, kteří mluví o mém comebacku, aby mi prozradili, odkud že se vracím?" říká sarkasticky v rozhovoru. I sám ale uznává, že za poslední dva roky musel udělat hodně práce, aby se jeho desky znovu prodávaly po milionech.
TOP 10 | Oslava sexu a žen. Prince a jeho nejsmyslnější písně
Možná si vzpomínáte na scénu z Princova nejslavnějšího filmu Purple Rain. Když mladý hudebník nabízí svou službu jednomu klubu, jeho majitel mu řekne: „Na tvoji hudbu kašle každej kromě tebe." Po celá 80. léta, během triumfální série platinových desek, obrovských hitů a vyprodaných koncertů, ta slova nemohla být dál od pravdy. Bohužel na ně opět došlo v druhé polovině 90. let a se začátkem nového tisíciletí. Princovu kariéru těžce zasáhl boj s hudebními korporacemi, které mu dle jeho názoru bránily v uměleckém rozletu. Snažil se vyvázat ze smlouvy s Warner Bros, začal používat místo jména nevyslovitelný symbol a počínaje trojalbem Emancipation distribuoval svoji hudbu netradičními cestami. Ukázalo se ale, že jde tak trochu o boj s větrnými mlýny a Prince podobně jako třeba David Bowie zjistil, že možnosti nezávislé distribuce jsou omezené. Spoustu fanoušků si naštval, když jeho vlastní label NPG Records nezvládl distribuci čtyřalba raritních nahrávek Crystal Ball. Ti, kteří si ho objednali, ho nakonec dostali se zpožděním celého roku, dokonce několik měsíců poté, co se dalo koupit v obchodech.
V roce 2000 se konečně naplnila jeho smlouva s Warnery a Prince mohl po sedmi letech znovu začít skladby podepisovat svým jménem. Šťastný konec ale nenastal. Po dalším fiasku s albem Rave Un2 The Joy Fantastic, které pro změnu zabila nulovou reklamou firma Arista, se rozhodl distribuovat své desky výhradně na internetu. V pozdějších rozhovorech si toto rozhodnutí pochvaloval a poukazoval na to, že o vydělané peníze se nemusel s nikým dělit. Těžko ale mohl zakrýt umělecké přešlapování, které mu jeho svoboda přinesla. Absolutní umělecká nezávislost nezaručuje hudebníkovi automaticky, že dokáže stvořit mistrovské dílo, a ani v Princově případě tomu nebylo jinak. Všechny desky, které vydal na značce NPG, byly přinejmenším nevyrovnané, případně rovnou neposlouchatelné i těmi nejoddanějšími fanoušky - jako v případě instrumentální jazzové nahrávky N.E.W.S.
Hádky s nahrávacími firmami a nevýrazná alba výrazně zhoršily Princovu image na veřejnosti a proslulý excentrik se stával častým terčem vtipů. Umělec dříve známý jako Prince navíc nedával rozhovory a před světem se uzavřel na svém Paisley Parku nedaleko Minneapolis. Slyšet o něm bylo jen v souvislosti s výstřelky, které tisk samozřejmě náležitě zveličoval.
Aby toho nebylo dost, v roce 2001 se oženil s bývalou zaměstnankyní svého nahrávacího studia Manuelou Testolini a stal se svědkem Jehovovým. Tisk měl další důvod, proč se do Prince pustit, a brzy vystopoval, že zpěvák se účastní povinného hledání nových oveček své církve. Ovšem na rozdíl od svých pěších kolegů se na své misijní návštěvy nechal vozit cadillakem s vlastním řidičem. Teorií o tom, co ho k této náboženské sektě přivedlo, je hned několik. Možná jsou prozaické a k silnějšímu vlivu náboženství ho přivedla smrt syna a krach manželství s tanečnicí Mayte Garcia. Anebo Prince uchvátila jehovistická doktrína vyvolenosti členů církve, která jim jako jediným zaručuje po konci světa spásu. Možná, že muzikant, lebedící si ve vlastní výjimečnosti, potřebuje jen další její potvrzení. A třeba Prince v náboženství hledá řešení svých problémů s nahrávacími firmami.
V jednom z mála rozhovorů, které za posledních pět let poskytl, se nechal slyšet: „Řeknu vám, kdo vytvořil tenhle systém hudebního průmyslu. Satan." Jehovisté rádi poukazují na zkažený svět, který vybudovali lidé naslouchající ne Bohu, ale Satanovi. Prince měl k náboženství blízko už od konce 80. let, kdy zažil náboženské prozření, které ho donutilo odvrhnout svoji dosavadní hříšnou tvorbu a zastavit lisování nemorálního Černého alba.
RETRO: Prince a Princezny: 22 žen, které prošly jeho studiem a někdy i postelí
Nahradil ho silně duchovním albem Lovesexy, silně je slyšet i na Emancipation, nejvíce ale na albu The Rainbow Children z roku 2001. To je po hudební stránce poměrně slušným příspěvkem do diskografie, ale do propadliště dějin ho táhnou nekonečné náboženské proslovy. Prince navíc na začátku nového tisíciletí pod vlivem náboženského prozření ze svého koncertního repertoáru vyřadil více než padesát skladeb, které se mu zdály nemravné. Mezi nimi byly klasické hity jako Little Red Corvette nebo Cream.
Obskurnost Princovy kariéry konce 90. let připomínala pád, který potkal Michaela Jacksona. Na rozdíl od něj ale dokázal ze svého světa vyjít zpět na veřejnost. Návrat ohlásilo vynikající koncertní trojalbum One Nite Alone, v únoru 2004 se objevil v přímém přenosu slavnostního večera Grammy v doprovodu r'n'b vokalistky Beyoncé Knowles. Jejich vystoupení bylo do programu zařazeno na poslední chvíli, jako náhrada za Janet Jackson, která se ztrapnila odhaleným prsem v přenosu ze Super Bowlu. Desetiminutová přehlídka hitů nenechala nikoho na pochybách, že nastal vhodný čas na to, aby se funkový panoš konečně vrátil zpět na výsluní. V následujícím měsíci byl s velkou pompou uveden do rock'n'rollové Síně slávy, uchvátil sólem ve While My Guitar Gently Weeps na koncertě věnovaném památce George Harrisona. Objevil se také v několika televizních talk show a trochu si vylepšil image. Hlavně ale podepsal novou smlouvu s firmou Columbia.
Někteří fanoušci to viděli jako konec jeho nezávislosti a finální porážku boje zahájeného Emancipation, ale Prince se ve skutečnosti firmě upsal na vydání a distribuci jediného alba, navíc prý za velmi výhodných podmínek, které ho nenutily ke kompromisům. Album nazval Musicology a vyšlo v dubnu 2002. Spojení s Columbií se mu vyplatilo. Princovo album se po jedenácti letech, od kolekce Diamonds & Pearls, znovu vrátilo do Top 3 amerického žebříčku a prodej nakonec překročil milion kusů. Neunikl ovšem kritice za trochu podivný trik, kterým si k platinové desce pomohl. Speciální edici alba Musicology totiž dostal každý, kdo si koupil lístek na vystoupení Musicology Tour. Sestavovatelé amerického žebříčku v časopise Billboard se sice ošívali, ale nakonec museli alba prodaná na turné do celkového prodeje desky zařadit (a následně změnit pravidla sestavování žebříčku).
A že to bylo úspěšné turné! Purpurový mužík odehrál celkem 96 koncertů a za každou vstupenku zaplatili fanoušci v průměru 61 dolarů. Dohromady to dávalo nejúspěšnější turné roku 2004 vůbec s celkovým výdělkem 56,5 milionů dolarů. Prince byl zájmem fanoušků dojat, po delší době ho znovu vítaly přeplněné sály. Když podruhé za sebou vyprodal Staples Center v Los Angeles, před dvaceti tisíci diváky si při Little Corvette (kterou znovu zařadil do playlistu) sedl na židli uprostřed pódia a rozplakal se.
Název alba Musicology nebyl zvolen náhodně. Prince ho v rozhovorech vykládal jako učebnici pro výuku hudebních hodnot staré školy funku a ve stejnojmenné titulní písni jmenoval svoje vzory, mezi kterými nechyběli James Brown, Sly Stone nebo Earth Wind & Fire. „Musicology je návrat opravdové hudby," prohlásil v populární televizní show Davida Lettermana. „Všichni v rodině musejí vzít do rukou hudební nástroje a začít na ně hrát. Jinak za pár let bude hudba znamenat jen bandu programátorů a jejich počítače." V duchu tohoto trochu kontroverzního prohlášení natočil Prince album vesměs jen s živými nástroji, z nichž většinu jako obvykle obsluhoval sám. Podobně jako na Rainbow Children nebo N.E.W.S. jsou i na Musicology slyšet silné vlivy jazzu. Album ale rozhodně nezna- menalo nějaký radikální stylový převrat a jen potvrdilo, že časy, kdy každé další Princovo album znělo radikálně jinak než to předchozí, jsou dávno pryč.
Nejkontroverznější videoklipy historie: Prince - Darling Nikki
Musicology mnohem více než jako provokativního revolucionáře představuje Prince jako stylově usazeného hudebníka, který čerpá z odkazů své předchozí tvorby a ve chvílích nejistoty se obrací do bezpečí své vlastní minulosti. Mezi odvážnější kusy patří jen Life 'O' The Party, kde si do výrazného rytmu přisadí několik vtípků na Michaela Jacksona. Co desce chybí především, je více sexu, a to, jak známo, nebývá dobře. Prince zpívá o Bohu a oslavuje manželství, což je možná téma pro nedělní televizní kazatele, ale z úst legendárního funkatýra je trochu od věci. Album také zvukově zaostávalo za moderními trendy a příliš mladých posluchačů nepřilákalo. Chyběl i výrazný hit, singl Cinnamon Girl (s názvem vypůjčeným od Neila Younga) si nenašel cestu do americké stovky ani do britské čtyřicítky a videoklip hrály hlavně stanice zaměřené na starší publikum jako třeba VH1. Dokonce i turné, anoncované jako jeho vůbec poslední, neslo všechny znaky nostalgické podívané pro jeho letité fanoušky.
Prince se věkem dostal do stádia, kdy spíše než nové cesty hledá jistoty. Deska však vyšla v době, kdy se k Princovu odkazu začala hlásit nová generace černošských hudebníků. Ti si ho pamatovali jako hudebního revolucionáře, a tak ho svým posluchačům představovali. Znovu se potvrdilo, jak velký vliv měl Prince na vývoj černošského popu, a jeho žáci na něj nezapomněli.
Do Síně slávy ho uváděla r'n'b zpěvačka Alicia Keys, která mu na svém pěti cenami Grammy ověnčeném debutu Songs In A Minor složila poctu coververzí How Come You Don't Call Me Anymore, slavné b-strany hitu 1999. Druhým z uvaděčů byl Andre 3000 z hiphopového dua Outkast. Na něm je na první pohled vidět Princův vliv v oblékání, ovšem Andre 3000 si od Jeho funkového Veličenstva nepůjčil jen růžové boá do garderoby. Dvojalbum Outkast Speakerboxxx/The Love Below je cítit silnou inspirací Princovým spojením intimního soulu a divoké extravagance a hit Hey Ya jako by vypadl z Princova šuplíku nevydaných skladeb.
Prince - fialový malý velký muž pop music
Princův duch se zjevuje také v tvorbě rapperky Missy Elliott, která jeho jméno skanduje v hitu Work It, její kolegyně Eve si zase vypůjčila jeho svůdnou b-stranu Irrestistible Chick, a tak by se dalo pokračovat.
Zatímco hvězdy urban music uznávají Prince jako vzor hudební progresivity, Princův vztah k hip hopu je velmi vlažný. Prohlašuje ho za hudbu pro lidi bez hudebního sluchu a kritizuje agresivitu rapperů a otevřené sexuální narážky. Je pravda, že sám se několikrát pokoušel dostat do své hudby rappery, případně rapovat sám, ale nikdy to nedopadlo dobře. Po Musicology bylo více než jasné, že rychlý vlak hudebních novinek mu v 90. letech ujel. Pořád ještě bylo dost nostalgiků, kteří mu chtěli naslouchat, ale mladí už měli dávno jiné idoly.
Situace ale není tak úplně jednoduchá. Stačí si poslechnout Black Sweat, druhý singl z aktuálního alba 3121, a zjistíte, že v něm pořád ještě zbylo dost energie na to, aby ukázal nové generaci, jak se kuje groove. Prince ve skladbě předvádí erupci žhavé sexuality transformovanou do minimalistické basové linky a tvrdého funkového rytmu. Od Cream Prince nenapsal takhle otevřenou oslavu černé sexuality. Je to nejšpinavější funk of Sexy MF a jeho nejodvážnější produkce od P Control. Po letech má Prince znovu skladbu, která zní současné. To, hiphopových stanících po boku minimalistických skladeb současných rapových hvězd, je toho důkazem.
Několik publicistů dokonce Prince obvinilo z toho, že instrumentální podklad Black Sweat ukradl producentům The Neptunes. Pravda je ovšem ta, že hitmakeři, kteří stojí za řadou r'n'b hitů poslední doby, se sami učili na produkcích desek jako Purple Rain a 1999 a Princovu diskografii rozsamplovali na kousky. Na začátku roku 2005 obdržel dvě ceny Grammy za písně Call My Name a Musicology v žánrových kategoriích r'n'b a zahrál si na comebackovém singlu Stevieho Wondera So What The Fuss. Když v létě zasáhl hurikán Katrina část New Orleans, Prince věnoval obyvatelům narychlo nahranou píseň S.S. T., kterou vydal začátkem září na internetu (píseň později vyšla i ve formě singlu s instrumentálkou Brand New Orleans na b-straně).
V prosinci zpěvák oznámil, že podepsal novou smlouvu s Universal/Island, největším hudebním vydavatelstvím na světě. Nový rok zahájil vystoupením v populárním pořadu Saturday Late Night Show a po jedenácti letech si zahrál na Brit Awards. Určitě si vzpomínáte, jak se tam v roce 1995 objevil s nápisem SLAVE (otrok) na tváři. Album 3121 vyšlo 20. března a trochu překvapivě se ocitlo po prvním týdnu prodeje na čele amerického žebříčku. Stalo se to poprvé po sedmnácti letech. Tehdy vedl hitparádu jeho soundtrack k Batmanovi. Na rozdíl od Musicology Prince tentokrát žádné triky pro ošálení prodejních statistik nepotřeboval.
Jiný trik k vylepšení prodeje 3121 ovšem Prince použil. Vyhlásil, že do sedmi krabiček s novým CD vložil purpurový lístek, který jeho majitele opravňuje k návštěvě soukromého večírku v Princově domě. Bezpochyby se nechal inspirovat marketingovou kampaní, jejímž autorem je jistý pan Willy Wonka, majitel proslavené továrny na čokoládu, který vložil do balení svých sladkých produktů zlaté lístky. Jejich nálezce pak pozval na exkurzi do svého podniku. Tedy ne ve skutečnosti, ale v knize Karlík a továrna na čokoládu, kterou v polovině 60. let napsal Roald Dahl a loni úspěšně zfilmoval režisér Tim Burton s Johnnym Deppem v hlavní roli. V Dahlově pohádce neposlušné děti při exkurzi záhadně mizely a následně dostaly pořádně za vyučenou, toho se ovšem snad Princovi hosté v losangelském domě 3121 bát nemusí. Prince je bude velkolepě hostit a samozřejmě jim i zahraje. Není divu, že fanoušci podnikají na lístky hon, jeden se dokonce za horentní sumu prodával na eBay, ovšem jen do té doby, než se zjistilo, že je falešný. Pokud jste ve svém CD purpurový lístek nenašli, nemusíte úplně zoufat, existuje ještě jistá šance, jak se na soukromý večírek dostat. Pokud se nepřihlásí všech sedm šťastných pozvaných, Prince vyhlásí druhé kolo, ve kterém bude losovat z pohlednic, které fanoušci mohou posílat na adresu zveřejněnou v bookletu alba. Zatím to bohužel vypadá, že to bude jediná šance, jak Prince vidět hrát skladby z nové desky, protože zpěvák se prý na další turné zatím nechystá.
LIVE: Prince slavil ve Vídni narozeniny tříhodinovou funkrockovou salvou
Desku v rádiích po celém světě uváděl na trh singl Te Amo Corazon, na Prince netradiční balada s výraznými prvky bossanovy. Je kompletně unfunky a jediné vzrušení do ní vnáší dechy Maceo Parkera a Candy Dulfer. Možná aby přidal trochu šťávy, připravil k písní barevný videoklip z marockého Marrakeshe, v hlavní roli s argentinskou herečkou jménem Mía Maestro, hvězdou televizního seriálu Alias. A kdyby to ještě nestačilo, klip natočila herečka Salma Hayek jako svůj režisérský debut. Ve chvíli, kdy album vyšlo, už ovšem rádia hrála také zmíněný Black Sweat. Ten je dnes už žebříčkově nejúspěšnějším Princovým singlem od reedice 1999, vydaným před začátkem nového tisíciletí.
Název desky je v duchu Princovy lásky k symbolice a numerologii kryptický a obsahuje hned několik významů. Číslo prý odkazuje k číslu domu, který zpěvák koupil v Los Angeles a kde pořádá večírky s celebritami. Je to také datum amerického vydání desky, kde první jednička nahrazuje lomítko v 3/21. Součet jednotlivých čísel navíc dá dohromady sedmičku, což je v numerologii číslo boha. Další možností je, že číslo odkazuje na některé verše v Bibli. Zcela vyloučit se nedá ani to, že Prince se s číslem v názvu desky chce vrátit ke své revoluční desce 1999.
RETRO: 21 nocí Prince v Londýně: nezapomenutelný zážitek s nadpřirozeným Jehovistou
Nové album je opět maximálně eklektické, jako kdyby se chtěl zavděčit každému z fanoušků, které za bezmála tři dekády hudby nabral. Znamená to také, že stojí nohama pevně v minulosti, což je jasné, když si například srovnáte motiv Fury a Girls & Boys z dvacet let starého alba Parade. Fanoušci zemitého funku se nirvány dočkají snad jen v Get On The Boat, kde se na perkusích znovu objeví Sheila E.
Ve studiu Princovu armádu doplnili staří známí Candy Dulfer a Maceo Parker, novou akvizicí je mladá nadějná r'n'b zpěvačka Támar, která Prince doprovází hned ve čtyřech písních. Její největší chvíle přijde v pomalém duetu Beautiful, Loved and Blessed, který se objeví také na jejím albovém debutu. Ponese jméno zmíněné písně a Prince se na něm prý výrazně autorsky a producentsky podílel. Deska měla vyjít na začátku května, ale podle posledních zpráv na webu zpěvačky se její vydání prozatím odsouvá. Prince má s Támar, zdá se, velké plány, dokonce se čas od času objeví na jejím koncertě jako host. Támar si zazpívala také v Incense And Candles, která navozuje elektrizující náladu žhavého rande. „Chci si sundat všechny šaty," zpívá Támar. „Ne, prosím, nedělej to," zastavuje ji Prince. „Jsem ženatý," můžete si dodat sami. Stejný výsledek má nakonec i svádění ve skladbě Lolita. Co na první pohled vypadá jako sexuální fantazie 46letého strejdy o mladé dívce se nakonec vyvine v hymnu odhodlání dostát manželskému slibu, když v refrénu Prince zpívá „Lolito, ze mě proutníka neuděláš". Někde uvnitř ovšem zůstal tím starým vilníkem, když na úplný konec skladby vzrušeně zazpívá „představ si mě na špičce svého jazyka".
„Jsem žhavej a je mi jedno, kdo o tom ví. Mám prácičku, kterou musím dodělat," skanduje Prince v Black Sweat. Jako kdyby mu bylo znovu dvacet, jako kdyby neměl na nočním stole jehovistickou bibli a jako kdyby nebyl ženatý. Znovu produkuje žhavý funk, při jehož produkci se třese celý sál. Pokud máte dost mainstreamových balad a hudebních „malých domů" posledních dvou desek, pak musíte chtě nechtě přemýšlet, jak by asi znělo celé album nahrané v duchu Black Sweat, album, které bylo znovu stejně odvážné jako nahrávky z 80. let. Možná by to dokázal sám, kdyby neměl na paměti, že nečekanými stylovými zvraty riskuje ztrátu konzervativních posluchačů, kteří už nic nového nechtějí. Možná by mu novou mízu dodala spolupráce se současnými žhavými hiphopovými producenty jako jsou Pharrell Williams, will.i.am nebo Questlove Thompson z The Roots.
Nechme se překvapit, kam teď povedou kroky velkého malého mistra. 3121 je určitě jeho nejlepším albem za posledních deset let. Třeba je to začátek druhého dechu tohoto funkového šlechtice.
Text původně vyšel v časopisu Report č. 5/2006.
Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.
Text: Karel Veselý, foto: Universal, SONY BMG, Warner Music, Tomáš Martinek
Témata: Prince, 3121, Emancipation, Musicology, Purple Rain, Beyoncé, Candy Dulfer, Maceo Parker, Támar, funk, RnB, disco, pop, rock
