Zrní interview: Chozením naboso dáváme najevo, že město není svázanej prostor, je to hra

Začátkem srpna jste měli senzační koncert na Střeláku a průvod Kampou, který se setkal s dobrou odezvou, jak vás vlastně napadlo uspořádat buskingový průvod?
Honza Fišer (HF): Buskingový průvod napadl mě, vlastně jsem to obšlehnul od Arcade Fire, kteří ho udělali, když umřel David Bowie. Viděl jsem to na YouTube a hrozně se mi líbila myšlenka, že lidi jdou, hrají hudbu a ostatní se na ně koukají. V tu dobu jsme hráli vždycky odpoledne na náměstích před našimi koncerty. Tak to nějak celý zaklaplo.
Honza Unger (HU): Tenhle rok je hodně buskingovej, hrajeme na ulicích při každým sólovym koncertě. Tak jsme i začínali. Hraní na ulicích je pro nás přirozený a letos jsme se k němu vrátili. Teď se jen k tomu přidalo, že jsme to udělali za pochodu.
HF: Praha navíc dávala největší smysl, protože tady na nás chodí nejvíc lidí.

Z Kampy na Střelák: Zrní zahráli pod širým nebem

V MĚSTĚ SI MŮŽEŠ I ZABLBNOUT

Čekali jste tolik lidí? Byli jste spokojení s akcí?
Honza Cajthaml (HC): Vůbec jsme tolik lidí nečekali! 
Honza Juklík (HJ): Měli jsme z toho obavu.
HU: Mě strašně bavil okamžik, jak se změní vnímání města. Jak to ožije. Ze stejnýho důvodu chodím rád městama bos. Dávám tím najevo, že to je hra, dětský hřiště, že si můžeš dělat cokoliv. Není to jenom přísnej, pravidlama svázanej prostor. Můžeš si třeba takhle blbnout.
HF: Vznikla strašně příjemná atmosféra, která mě hodně bavila.
HU: Například v Blesku vyšlo, že jsme protestovali proti zakazování buskingu. Tak to nebylo, nebyl to žádnej protest, ale čistě radost to udělat. Ale jestli to tak vypadalo, tak proč ne. Jsme totální zastánci toho, aby město žilo.

Zákaz buskingu odsuzujete?
Ondřej Slavík (O): Úplně. Nevidím důvod, proč by takovýhle věci měli být zakazovány.
HJ: Napsali o nás něco, co úplně nebyla pravda, ale klidně se to tak dá vzít.

A jak před Lennonovou zdí před vámi hrál nějaký týpek, to byla náhoda?
HJ: Šel jsem za ním, jestli by nemohl na chvíli přestat hrát, že na chvíli zahrajeme. Nebyl moc nadšený, protože nám vyčítal, že mu sebereme část jeho vymezené doby na hraní. Teď je hraní totiž rozdělené podle hodin.

vložte odkaz, text nemažte

Určitě mu fanoušci jako revanš hodili nějakou kačku do klobouku, ne?
HJ: Myslím si, že mu tam chudákovi nikdo právě potom nezůstal. Ale průvodem šel s námi kluk s kytarou a holka s flétnou. Ti se vysloveně zúčastnili naší výzvy.
HU: Takových lidí jsem myslel, že bude víc. Celkovou účast jsem čekal menší, za to jsem doufal, že víc lidí vezme s sebou hudební nástroj, protože jsme na Facebook dávali akordy všech písniček, který budeme hrát.

Pokud se nepletu, s buskingem jste začínali v Celetné ulici, jak na svoje začátky vzpomínáte?
HJ: Od prvních hraní máš obavy, jak tě přijmou, jestli tě budou poslouchat, nebo budou vzduchem lítat rajčata. Vždycky to je ale o tom, že je tam pár lidí, kterým se to hodně líbí, ty hraješ jen pro ně a ostatních si nevšímáš.

HRÁLI JSME I ČTYŘI KONCERTY ZA DVACET ČTYŘI HODIN

Na jakém nejzajímavějším místě či koncertě jste hráli?
HF: Těch bylo strašně moc.
HC: Hrozně pěkné jsou hrady, když hraješ na nádvoří a musíš projet všechny nádvoří a brány, do kterých se ani s dodávkou nevlezeš. Je tam mini podium a moc krásný výhled.
HU: Mně se strašně líbila nefunkční synagoga v Žilině. Krásnej prostor.
HF: Když jsme jezdili ještě na výlety ve třech, tak jsme hráli na zřícenině v Lučenci, každý jsme si stoupli na jiný vnitří balkon, hráli a bylo to fakt skvělý.
HJ: Jsou fakt hodně zajímavý místa, buď je to prostor, nebo nás baví hrát někde v zahraničí, to má takové kouzlo.

Ekompilace ve Frýdlantu: Velký aplaus pro Tata Bojs, místo Zrní dorazil Thom Artway

Kde jste všude hráli?
HJ: Nevím, co je nejdál, měřil jsem si to na mapě a vychází to stejně - ve Stockholmu a Windsoru. Teď jsme hráli v Banátu. Bylo taky dobrý, když jsme hráli tady jednou v Praze, ale to místečko bylo tak strašně malý, že jsme měli místo na hraní jen kolem sebe, nemohli se ani pohnout a komba byla vyskládaný na sobě.
HC: Hezký to bylo i v Campsirago v Itálii. Nebo bylo teď zajímavý, jak jsme měli čtyři koncerty během čtyřiadvaceti hodin, vyčerpání obrovské, a při tom posledním jsme hráli po fesťáku ráno v 11 h asi pro 200 lidí buskingovým způsobem. To mělo dost do sebe.

Jak vzpomínáte na loňský zážitek na Colours, kde jste hráli s Janáčkovou filharmonií?
HU: To byla zvláštní shoda náhod, jednak to napadlo našeho manažera, ale aniž by s tím něco stihl udělat, tak jsme hráli na jedné akci, kde nás slyšela Zlata Holušová, ředitelka Colours, která ten samej nápad měla taky. Zlata přišla, slyšela naše poloakustické věci a říkala, že chce pro nás něco velkýho, že nás dá na velký pódium v dobrým čase a chce, abychom hráli s filharmonií. A fakt že jo, druhý den to začala řešit a ukázalo se, že je to člověk, který totálně ví, co chce, že je srdcař a díky ní jsme tam hráli.
HJ: Museli jsme kvůli tomu odmítnout, respektive odsunout, spolupráci s FOK.
O: Mezitím jsme si ještě stihli zahrát i s hradeckou filharmonií. Byl to až surreální zážitek. Když si ještě jako mladej kluk vysníš, že budeš hrát na hlavní stage s tolika lidma v zádech, pro takový publikum, a ono se to najednou děje...
HC: Já si třeba víc užil tu hradeckou, kdy už jsem nevnímal, že mám v zádech tolik lidí a užíval jsem si tu hudbu daleko víc.

Jeli jste také turné s Korben Dallas, rádi na vás vzpomínali při našem nedávném rozhovoru. Jak na ně vzpomínáte vy?
HJ: Co o nás řekli? Že jsme hovada? Já bych taky chtěl říct, že to jsou hovada (smích).
O: To, co o nás řekli, tak my říkáme, že jsou dvojnásob.
HC: Teď nám zahnuli s Lucií. To se neodpouští. 
HU: Je to podobná krevní skupina jako jsme my.
HJ: Bubeník Ozo přinese Ondřejovi vždycky dárek. My jsme jim teda nic nedonesli, za to jsme jim vychlastali flašku v backstage před jejich koncertem, zatímco jsme dohráli.
O: Oni nám zase vypili vína.

EKOLOGIE JE SAMOZŘEJMOST

Teď jste součástí projektu čtvrtého ročníku Ekompilace, jak se vám líbí projekt a jakou jste měli odezvu?
HF: Projekt je super, lidí chodí přiměřeně, jelikož se jedná o menší města.
HC: Výraznou roli hraje lineup, který je postavený tak, že my hrajeme na začátku, Tata Bojs na závěr a mezi námi začínající kapely.

Jak si rozumíte s Tata Bojs, kteří jsou též headleneři letošního ročníku?
HC: Známe je už z doby, kdy jsme hráli v MeetFactory při první volbě prezidenta na podporu protikandidáta toho současného.
HU: Jsou naprosto v pohodě. Sympaťáci. A Cais má fakt hustý oči.
HJ: Mají Caise a my máme zase Caita.
O: Mají Mardošu a my máme Fíšu. 

Projekt podporuje ekologii, jaký vztah máte k přírodě a k ekologii? Třídíte doma odpad? Angažujete se nějak pro ochrany přírody?
Všichni: Třídíme.
HU: Ekologii bereme jako samozřejmou filozofii. Vnímáme, že jsme součástí nějakýho celku a musíme se všichni o něj starat a neničit ho, neubližovat kámošům, který tady s náma žijou.
HJ: Bereme ho jako samozřejmou přirozenou věc, někteří lidi to tak ale nemají.
HC: Přispívám například měsíčně na greenpeace. Přispíváme i na jiné akce, hráli jsme třeba pro Šumavu.
HU: Já jsem studoval na vejšce právě ekologii.
O: Jinak když máme volno, tak rádi někde trajdáme.

V čem by se lidé v tomto směru měli zlepšit?
HF: Strašně mně vadí, jak lidi hážou odpadky tam, kam se nemá. Někdo jede autem a vyhodí třeba pytel odpadků.
HU: Nevím, jak teď, ale naší generaci chybělo už od dětství vzdělání, ve smyslu, že jsme součastí přírody. Chybělo vkládání filozofickejch hodnot. Proto se lidi chovaj tak, jak se chovají. Prostě to neni zakořeněný, nebo je to spíš přebitý jinejma hodnotama.
HC: Já bych to tak černě neviděl. Některé země jsou na tom hůř.

Na webu máte svůj blog s texty - to jsou texty budoucích písní?
HU: Třeba. Buď texty budoucích písní nebo jenom zápisky. Píšu to já.

Přijdete mi jako kluci s dětskou duší, trochu snílci, užívající si život plnými doušky. Texty mi přijdou pesimistické, na rozdíl od vašeho projevu naživo. Nechtělo by to trochu vice optimismu? Nebo by to pro vás nebylo přirozené?
HU: Pro mě jsou ty mý texty úplně optimistický. Jsem totální optimista. Jako pesimistický vnímám něco bez naděje, pocit znudění, pocit nesmyslnosti života. Když má život jiskru jakýmkoliv směrem, tak je to pro mě optimistický. Žiju a jsem z toho nadšenej. Fascinujou mě šťastný i těžký chvíle.

CHŮZE NABOSO? JEN KDYŽ JE POHODA

Už Ti, Honzo, někdo řekl, že mu hlasově připomínáš Vojtu Dyka?
HU: Spíš říkají, že ksichtem se podobáme. Vojtu znám dlouho osobně. Moje ségra s ním chodila na gympl. Znal jsem ho, ještě než začal zpívat a bejt známej. A mám ho rád, i když chvílema bylo pro mě těžký pochopit, kam se to vydal, např. když dělal Nightwork.

Překvapilo mě, že dneska máš boty, jinak tě vídám furt bosky, jak dlouho tak chodíš a co ti to přináší?
HU: Napíchl jsem si před pár dny vrut do nohy, takže teď chodím víc v botech. Jinak bosky nechodím pořád, když je pohoda, jdu bos. A radši chodím bosej ve městě, než po lese, baví mě to nabourání nějakýho městskýho chladu a neživosti. A baví mě to i vzhledem k lidem okolo, demonstrovat, že je život hra.

Kde vás v nejbližší době uvidíme?
HJ: V Ekompilaci to budou ještě Domažlice a Prachatice.
O: Pak jedeme koncerty… Turnov, Mikulov, Prostějov, Havlíčkův Brod… atd. Všechno je to na stránkách a na Facebooku. 15. září budeme vystupovat v pražském divadle Alta společně se čtyřmi tanečnicemi z VerteDance. Je to improvizační představení. Nikdy nevíme, jak to dopadne. To je velký dobrodružství.

Co byste vzkázali svým fanouškům?
HJ: Lidi jsou lidi a každej jsme nějakej.
O: Že pracujeme na nových písničkách.
HU: Bůh láska jest.
O: A že děkujem, že choděj na koncerty a poslouchaj nás.

text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Levá

Témata: Zrní, Ekompilace, Tata Bojs, Korben Dallas, Vojta Dyk