BLOG: David Stypka o hudebním pragocentrismu - Důležitá je pořád hlavně muzika

Už bydlíte v Praze, pane Stypko? Už bydlíš v Praze, vole? Tuhle otázku dostávám poslední dobou až překvapivě často. Tázající v tu chvíli předpokládá, že aktivity, spojené s mou hudební kariérou a koncentrované převážně v metropoli, už dosáhly za onu mez, kdy je neefektivní a neekonomické bydlet kdekoliv jinde. Ano. Dosáhly - a nebydlím. Nadále zůstávám vesničanem, ačkoliv začínám znát osobně všechny průvodčí Pendolina a každý půlmetrový skok na D1.

David Stypka si fanoušky na Cargo Gallery získal hlubokými texty i charismatem

Otázka, která vede k sepsání této úvahy, byla ale maličko odlišná. Jestli prý je šance prosadit se v českém showbyznysu vyšší z Prahy než odjinud. Respektive nemají-li mimopražští handicap, chtějí-li okusit něco ze světské slávy a světel reflektorů. Chvilku jsem nad tím musel přemýšlet, to přiznávám bez mučení. Šlo mi to o to hůře, že jsem v českém showbyznysu pískle, novic a greenhorn. Nicméně jsem došel ke kusým závěrům, které se neostýchám předložit laskavému čtenáři k nahlédnutí.

Benefit Prahy je v tomto ohledu dvojí. Sociální kontakt je tím prvním. Pokud někoho potkáte počtvrté v týdnu v Café v lese, je tu vysoká pravděpodobnost, že si na vás vzpomene, až bude v pondělí obsazovat hvězdnými jmény galavečer v přímém přenosu na ČT k výročí vzniku čehokoli. Hurá! A tím se rovnou dostáváme ke druhému benefitu. Onen někdo si na vás vzpomněl, hodíte se mu do line-upu, právě vám volá, jestli můžete být za dvě hodiny na kamerovkách v Karlíně. A vy můžete, jste-li z Prahy. Žalostně málo kamerových zkoušek se koná v dojezdové vzdálenosti od obce Dobrá u Frýdku-Místku. Jistě, pohybuji se v extrémních a navíc zhusta vyfabulovaných polohách, ale prostá statistika mi dá nakonec i tak za pravdu.

Žebřík: Nejvíc cen si odnesli Tomáš Klus, Mydy Rabycad a David Stypka. Zpěváky roku jsou Michal Hrůza a Anna K.

Zmíněné benefity bydliště Praha jsou ale jen dvěma z mnoha faktorů. Musím zmínit, že pro mě jsou podružné. Jistě je pro muzikanta dobře být vidět. O tom není pochyb. Kontakty, spolupráce, přátelství, alkohol spojuje. Ale mám za to, že je dobře, je-li vidět taky s nějakou hudbou. A tu hudbu mohl vymyslet kdekoliv. V Praze stejně dobře jako v Jablunkově.

Bazilišek ve mně tu má zrovna teď chuť si přisadit a zmínit, že je kolikrát snazší udělat osobitou a promyšlenou muziku v tom Jablunkově, kam svými spáry nedosáhne pražský večírkový démon. (Ano, pokud vaše existence protíná dostatečný počet sociálních bublin, koná se v Praze každý den v týdnu večírek, na který můžete jít. Samozřejmě jít nemusíte, jste-li vnitřně smíření s tím, že zemřete v naprostém zapomnění.) Ale to důležité snad ještě pořád není být vidět za každou cenu a znát co nejvíce lidí. To důležité je pořád ta muzika. Doufám, že se nemýlím, protože se v tomhle hrozně nechci mýlit.

Pokud bych měl formulovat vzkaz začínajícím muzikantům nebo mému vlastnímu mladšímu já - a já bych takový štulec před dvaceti lety nejspíš ocenil - pak by zněl nějak takto:

Neplač, že jsi mimopražský
v Horní Dolní taky se dá hrát
Střez se ale, brácho, chvíle,
kdy se na to začneš vymlouvat...

PS: Psáno v ranním Pendolinu do poznámek v mobilu, cestou do Prahy na kamerové zkoušky na galavečer v přímém přenosu na ČT.

Text: David Stypka, foto: Lucie Nohlová, Michael Budinsky, Jindra Kodíček, archiv Davida Stypky

Témata: David Stypka, hudební pragocentrismus