TRACKLIST | Píseň po písni s novým albem Fast Food Orchestra. Nechte se vzít s sebou

Dvojí duše je vstupní bránou do nitra nové desky. Víc než o klasickou písničku, se jedná o instrumentální intro s nádechem ska-jazzu a atmosféry tarantinových filmů. Alespoň tak to na mě působilo, když jsme na písničce začali pracovat. Měl jsem pocit, že by se mohla hodit k nějakému indiánskému filmu. Obsahuje skoro až prérijní atmosféru, možná trochu mexickou, rozhodně jsou v ní ale vlivy hudby, kterou jsem hodně poslouchal v nultých letech.

ROZHOVOR | Fast Food Orchestra: Nová deska? Víc dechů, víc kytar, víc kláves, víc všeho

Ta písnička se původně jmenovala Two-Spirit, což je termín, kterým indiáni označují třetí pohlaví a další nehetero normativní formy sexuální orientace. Chtěli jsme se ale vyhnout anglickému názvu, tak jsme to volně přeložili do češtiny.

Druhý singl Z pohádky do pohádky a řekl bych i docela „fastfoodí“ klasika, minimálně beatem a rukopisem. Nejprve jsme napsali text, základ vznikl v dodávce cestou do Písku, kde jsme hráli na letním festivalu v amfiteátru. Předháněli jsme se v tom, kdo vymyslí vtipnější charakteristiku pohádkové bytosti ve spojení s drogami. Přišli jsme na to, že už jich několik má i bez úpravy, například frňákovník, maková panenka nebo perníková chaloupka. Autory textu jsme tedy tak trochu všichni.

Původně tam byla ještě malá mořská žíla, princezna se zlatou a další postavy, které jsme se nakonec rozhodli nepoužít. Přišlo nám to vlastně už trochu za hranou. Ta písnička měla být hlavně vtipná a zdá se, že to tak i fanoušci vzali. Hudba vznikala až následně a melodií bylo mnoho. Nakonec zvítězil pohádkovo-večerníčkový patern, který nám k tomu textu totálně sednul.

Můžu říct, že základ textu Mravenci je inspirován skutečným příběhem. Přes léto si často chodím číst k řece pod Suchdol. Jednou jsem se takhle vracel domů, ale vzal jsem to přes centrum, kde jsem potřeboval něco vyzvednout, a zjistil jsem, že mám plný batoh mravenců. Seděl jsem v metru a viděl, jak všude po mně lezou a jistým způsobem mně jich bylo neskutečně líto. Měl jsem pocit, že jsem je z krásného místa v přírodě odvezl někam, kde jim zdaleka nebude tak dobře. Představil jsem si, jak je pro ně náš svět obří a nebezpečný. Vystoupil jsem na Václaváku a donesl je alespoň ke stromu. Bude to znít asi hodně divně, ale dlouho to ve mně rezonovalo.

Brzy jsem na to zapomněl, ale asi dva měsíce nato jsme hráli na Národní třídě vedle sochy Kafky a po koncertě jsme tam kecali dlouho do noci. Dali jsme si pár piv a jointů, jel jsem domů metrem, koukám na trombón a vidím na něm mravence. Tentokrát jsem je vynesl na Hradčanské do trávy, takže více méně z centra, a napadlo mě, že to třeba byli ti samí a chtějí se vrátit domů k řece. Tak jsem spíchnul text o cestě mravenců od řeky do centra města a zpět.

Vtipný na tom je, že se mě pár lidí už ptalo, jestli text nějak reflektuje uprchlickou krizi, což mě dost pobavilo, neboť jsem to tak ani trochu nemyslel. Hudba vznikla až na text a vyšel z toho takový dixieland po našem. Akordy k textu jsem vymyslel v Senegalu jako ještě k dalším dvěma skladbám z desky.

Písničku Prostěradlo složil náš bubeník Medvěd, včetně textu v refrénu. Původně jsme ji hráli s partou Prague Street Band v hodně instrumentálním provedení a zpívaným refrénem. Když jsme hráli na břeclavských pivních slavnostech, začali jsem to s Adamem hrát na zvukovce a celá kapela okamžitě zpozorněla. Měl jsem pocit, že ji musíme co nejdřív dodělat. Večer jsme hráli ještě v Bystřici nad Pernštejnem a domů jsme přijeli asi ve tři ráno. Vystoupil jsem před domem z dodávky, sednul si do parku a během deseti minut mě napadl tenhle text. Vyteklo mi to z hlavy na první dobrou, ráno jsem to zkusil zhudebnit, poslal to Medvědovi a měli jsme song hotovej. Je to takový smooth reggae s nádechem třicátých let.

O téhle písničce jsem mluvil v mnoha rozhovorech, takže přemýšlím, jak to pojmout, abych se neopakoval. Její torzo kupodivu nevzniklo někde na čundru u táboráku, ale na střeše kulturního centra v Senegalu. Písnička vzbudila celkem hodně emocí, protože je lehce vytržená ze žánru, se kterým si nás většina lidí spojuje.

Osobně si myslím, že je to skvělá písnička, která vystihuje naše rozpoložení. Život je super, když děláš, co tě baví.  Jsem hrozně rád, že Vezmu tě s sebou byl právě první singl.

Kus téhle věci jsem složil v Ekvádoru, konkrétně v městečku Montañita. To je takové malé surfové město s celkem hezkými vlnami a úchvatnou atmosférou. Perfektní na něm je, že pokud máš rád pařby, ubytuješ se v centru, které má asi 100 metrů. A pokud chceš klid, ubytuješ se na konci pláže naproti surfovému spotu, případně za útesem na přilehlé pláže Olón.

Prožil jsem tam dohromady asi měsíc života a je to fakt magické město. Text je o tom, že je dobré si najít místo, kde se člověk cítí dobře. Nemusí to být pláže, každý ať si tam dosadí to svoje místo, kde se zbaví všech problémů a stresu. Tahle písnička patří mezi moje tři nejoblíbenější na desce.

Tahle skladba prošla tolika změnami jako snad žádná jiná věc na desce. Původní text měl strašně edukativní a mentorský podtón, tak jsme ho raději zahodili a napsali jiný. Hudebně to bylo nejdřív rychlý ska, v druhé fázi to byl pop rock, který nám připomínal Coldplay. To by fakt fanoušci koukali, zvláště ti, co několik dní nespali z Vezmu tě s sebou. Nakonec jsem našel tuhle reggae polohu a textově jsem zvolil paralelu mezi láskou a volným pádem. Každý by nejraději chtěl, aby ten pád nikdy neskončil. Tahle písnička dostala asi největší produkční zásah ve studiu. Dali jsme Ondřejovi, který desku míchal, hodně volnou ruku, aby si vyhrál. Právě takový zvuk nás u současného reggae hodně baví.

Další písnička ze surfové pláže, tentokrát Nema problema z uruguayské Punto Del Diablo. Nějak to ze mě z ničeho nic vylítlo a pořád jsem si to zpíval. Text jsem postavil tak, že ho jakoby zpívá cizinec, asi tak, jako když Angličani slyšeli naše texty, když jsme začínali zpívat anglicky. Hodně mě na tom bavil fakt, že jsem si mohl text psát, jak jsem chtěl, protože jazkykově de facto nemá žádná pravidla.

Sice jsem trochu řešil, že to bude asi někoho iritovat, ale čím dál tím víc se snažím neřešit, co si kdo myslí. Pokud je s tím kapela v pohodě, všechno je v pořádku. Hudebně jsme to pojali jako tradiční ska, takže trioly, trochu jazzy, dvě dechová témata, prostě stará Jamajka po našem.

Dlouhá cesta je zenová věc, jak jinak než o cestě. Cestě životem, cestě za klidem, cestě za láskou. Má to takový rapový beat, na kterém se houpe reggae. Moc už si nepamatuji, jak písnička vznikala, vím jen, že jsme dost předělávali základ, protože to pořád nešlapalo tak, jak bychom si představovali. Původní text začínal slovy „čau bráško,“ což mě tak iritovalo, že jsem to předělal na „Však znáš to“ a hodně se mi ulevilo. Nakonec mám tu písničku hodně rád, je trochu éterická, není v ní tolik legrace, ale zase se o ni dá dobře opřít. Možná je až moc vážná, ale i takové věci mají na nové desce svoje místo.

Akordy i dechový part k předposlednímu válu Rána přinesl Adam, já jsem vystavěl melodii a otextoval ji. Slova jsem napsal Adamovi na míru, sám ráno spíš vstávám, takže by nebylo upřímný zpívat, že jsem party man, i když občas ještě i trochu jsem. Napsal jsem to ale o ránech, kdy člověk ulehá do postele, a to myslím zná tak trochu každý. Je to hodně reggae věc s výraznými rockovými party a skvělým Vivovým sólem, který tam zandal ve studiu při prvním náběru společně s rytmikou. Byly tam různé tendence, aby ještě zkusil jiný, ale trval jsem na tom, že to nejlepší sólo už natočené máme a je to tak.

To nejlepší na Závěr! Jedna z mých nejoblíbenějších věcí na desce s tragikomickým textem ze života. Proč si vlastně neudělat legraci sám ze sebe, že? Hudebně bych to nazval smooth bubble reggae. Hodně durové, hodně veselé a snad i úsměvné.

Text: Filip „Fido“ Vondrášek, foto: archiv Fast Food Orchestra a Filip „Fido“ Vondrášek, ilustrace: Martin Slávik
Témata: Fast Food Orchestra, Vezmu tě s sebou