LIVE: Dalších pár minut s Minus123minut

MINUS123MINUT
PALÁC AKROPOLIS, PRAHA
7.10.2016

Už před vstupem do Akropole a při čekání na šatnu (nebo na pivo) člověk snadno získal dojem, že spíše než o běžný koncert jde o nějaké setkání přátel. Lidé v  hloučcích se vzájemně zdravili, jak potkávali známé, které pár let neviděli - a tahle komorní atmosféra vydržela i po celou dobu koncertu. Zdeněk Bína ji svým pohodovým vystupováním rozhodně podporoval: od děkování fanoušků mezi jednotlivými songy přes slova o tom, že mezi nimi a posluchači není žádný rozdíl, protože si všichni společně užívají hudbu, až po závěrečné rozloučení a pozvání na setkání na baru. Atmosféra byla komorní i z jiného úhlu: ačkoliv nový bubeník Dano Šoltis přinesl do soundu kapely určitou drsnost a razanci, řada songů zazněla ve vyšších tempech než dříve, přesto byl večer spíše klidný a rozhodně se ani v prvních řadách neobjevily trsací hloučky, jako tomu bylo u dřívějších vystoupení Minut.

FOTOREPORT: Minuty jsou zpět: Minus123minut znovu pohltili pražské publikum svým energickým funkem

Koncert začal kolem čtvrt na devět, skoro tři čtvrtě hodiny po avizovaném začátku, nezdálo se ale, že by to komukoliv vadilo. Až na výjimky se žádné vytleskávání ani pískání nekonalo - jako kdyby po těch letech čekání na další koncert pár minut nemělo hrát roli. Jako úvodní zazněla Try ze stejnojmenného alba, i když v trochu rychlejší verzi a s jemnými úpravami v aranžích a harmonii. A hned od začátku bylo jasné, že to jsou ty staré dobré Minuty se vším všudy: Zdeněk Bína rozesmátý od ucha k uchu se zpívajícím telecasterem, Fredrik Janáček s vlasy padajícími do obličeje, nekompromisně držící spodní linii s jazz bassem, a nově Dano Šoltis, bubeník se zkušenostmi jak z jazzu (například Vertigo Quintet), tak i z rockové produkce (IMT Smile).

O MLUVENÉM SLOVU KONCERT NEBYL

Během večera se na podiu několikrát objevil i nečekaný host, saxofonista Marcel Bárta, který se Šoltisem hrál právě ve Vertigu. Nápad to byl skvělý (že si se saxofonovým soundem skvěle rozumí, dokázali kluci z Minut už na živáku XL Live s Michalem Žáčkem), bohužel ale nebyl saxofon úplně dobře nazvučený a občas se v poměrně hlasité produkci dost ztrácel. Místy se také zdálo, že vlastně není jasné, kdo má kdy hrát a kdy ne. Ve chvílích, kdy byl Bárta slyšet jasně (třeba v závěrečné Doomed by Dread, kdy došlo i na alikvótové hraní), to ale rozhodně stálo za to.

Po sedmi letech vracející se Minus123minut vyjíždí na turné, v pátek zahrají v pražské Akropoli

Zdeněk Bína nikdy nepatřil k frontmanům, kteří by se mezi songy často a dlouze rozhovořili, a ani páteční koncert nebyl výjimkou - kromě několika poděkování fanouškům a představení kapely neřekl v podstatě nic (pokud se pomine jeho legendární hlášky Shooba Dooba a Dííííky moc!). Oproti dřívějším koncertům bylo na pódiu celkově méně živo - i když se situaci snažil zachraňovat Janáček se svým skákáním a Dano Šoltis se svítícím kopákem.

Ubylo také čistě improvizačních pasáží - když už na sóla došla, byla spíše krátká, nekonaly se žádné dlouhé exhibice ani na kytaru, ani na jiné nástroje. To byla rozhodně škoda, protože velká část kreditu Minut byla postavena právě na instrumentálních výkonech, především pak na Bínových zpívaných a hraných improvizacích a na interakcích mezi jednotlivými členy kapely. Obojí se sice objevilo (výborné bylo například rytmické soutěžení mezi Bínou a Šoltysem), ale dříve toho bývalo tak nějak víc. Těžko říci, jestli je na vině fakt, že kapela spolu nemá nahráno tolik, jako v dřívějších sestavách a že i dva původní členové spolu hrají po delší době, nebo jestli jde spíše o změnu v hudebním smýšlení. Nicméně i přesto, že je současná hudební produkce Minut spíše techničtější a preciznější než organická jako dříve, jde v rámci českého rockového rybníčku o dost ojedinělý příklad sehranosti a hudební virtuozity.

NEJVĚTŠÍ HITY NESMĚLY CHYBĚT

Minuty se v patnáctikusovém setlistu vydali napříč svou hudební historií a přidali i něco nového. Nejvíce skladeb zaznělo z posledního alba Dream (pomalý groove High Treason byl jeden ze songů, kde saxofon krásně vynikl), naopak z předposledního alba Mom došlo jen na závěrečnou Doom By Dread. Ke slyšení ale byly i legendární kousky jako Tilagetcha a C’mon Back! z prvního alba Shooba dooba, nebo Mojo Bride jako geniální přídavek (do kterého se na chvíli v podobě muzikantského žertíku opět vloudila Doomed by Dread). Z Home? byly zařezeny hlavně klidnější kousky jako Holes a Seeing My Face. Asi každému z publika se stalo, že neslyšel jednu nebo dvě písničky, na které se těšil, ale zklamaný nemohl být nikdo z těch, kteří přišli.

Koncert to byl určitě v mnoha ohledech skvělý a místy vládla až dojemná atmosféra (hlavně se na závěr koncertu objevil nad hlavami fanoušků v dobrých patnácti kopiích transparent Shooba Dooba), otázkou ale je, jestli řadu fanoušků nakonec nepřilákala spíše nostalgie. Jestli skutečně půjde o znovuzrození skvělé kapely, se ukáže až časem, zatím se ale zdá, že je nakročeno dobrým směrem a pár desítek dobrých minut si s tímhle triem ještě užijeme.

text: Jiří Kalous, Jakub Tulinger

Témata: Minus123minut, Palác Akropolis, koncerty, turné