Vydáno před 7 hodinami | autor: Jakub Gerlich
Lucerna Music Bar praskal ve švech (a to ještě před retro diskotékou). Společné turné Currents a ERRA doplnili britští Caskets a švédská Aviana, takže se pod jednou střechou sešly čtyři různé tváře současného metalcoru. Zatímco ERRA předvedli fantastickou souhru techniky, melodií a vizuálů, Currents střídali brutální breakdowny s pasážemi, při kterých měl člověk chuť se slzami v očích vběhnout do moshe. Ten byl ale v Lucerna Music Baru klasicky komplikovanější…
LIVE: Když potřebuješ brečet a moshovat zároveň. Currents a ERRA v Lucerna Music Baru
Švédská Aviana nastoupila do překvapivě zaplněného sálu už před pátou odpolední. Žádné nesmělé zahřívání před hrstkou nejvěrnějších, Lucerna byla ve slušném počtu připravená už na první show. A hned od začátku bylo na co koukat. Kytarista i bubeník s maskami, za nimi povedené projekce a před nimi zpěvák Joel Holmqvist, který po personálním zemětřesení v roce 2020 zůstal jediným stálým členem projektu. Zbytek sestavy tak trochu připomínal metalcorovou tajnou organizaci.
LIVE: Metalcoroví Currents přivezli do Prahy The Death We Seek
Hudebně mě Aviana z nahrávek baví o něco víc, ale naživo rozhodně nezklamala. Minimálně střed crowdu si od prvních minut poctivě procvičoval krční páteř a postupně přibývalo i pohybu. Zvláštní pochvalu zaslouží bubeník, který mezi údery zvládal vstávat, dřepovat na stoličce a vůbec dělat všechno možné kromě obyčejného sezení.

Kytarista pohybově taky neotálel a pokoušel se s publikem komunikovat beze slov. Došlo i na circle pit, který si kapela vyžádala v podle vlastních slov bizarně řešeném prostoru. Na závěr už nechyběl nějaký ten mosh ani rozsvícené telefony a Aviana se rozloučila s mnohem živějším publikem, než jaké ji vítalo.
Po švédské trojici nastoupili britští Caskets, kteří zvládli publikum rozezpívat hned první skladbou. Jejich melodický post-hardcore s výraznými popovými refrény má své početné příznivce, což bylo v Lucerně slyšet prakticky okamžitě.
Osobně mám poslední roky s podobnou muzikou trochu problém. Zpěvný metalcore dnes produkuje tolik kapel, že se v něm jednotlivé tváře začínají ztrácet. Caskets hráli dobře, zpěvák Matt Flood odváděl poctivou práci a publikum jim šlo naproti. Jen jsem měl chvílemi pocit, že poslouchám další z mnoha variací na podobný recept. Zatímco Aviana dokázala ve třech nabídnout docela zábavnou podívanou, pětičlenní Caskets mě na pódiu tolik nezaujali.

Fanoušci to ale zjevně viděli jinak. Přidaly se první crowdsurfy, několik menších wall of death a společné refrény. Pro kapelu, která se ještě před několika lety jmenovala Captives a kvůli sporu o název se musela přejmenovat, to byl další důkaz, že si své publikum našla.
S příchodem amerických ERRA už byla Lucerna definitivně narvaná k prasknutí. Koncert byl vyprodaný dlouho dopředu a v tu chvíli se nabízela otázka, jestli by podobnému line-upu neslušel o něco větší prostor. Na druhou stranu, asi furt lepší plný klub než poloprázdná hala.
ERRA nastoupili s parádními projekcemi a zvukem, který od prvních vteřin dával najevo, že tahle kapela patří k technické špičce žánru. Precizní kytary, propracované melodie, tvrdé pasáže a zpěvné mezihry do sebe zapadaly s téměř strojovou přesností. Jenže bez strojové sterility. Chvílemi to připomínalo pětičlennou corovou symfonii.
Za velkou částí charakteristického zvuku ERRA stojí Jesse Cash, který není jen výborným kytaristou a čistým vokalistou, ale také jedním z hlavních tvůrčích motorů kapely. Jeho rukopis je slyšet v technických riffech, vrstvených melodiích i atmosférických pasážích. Na letošní desce silence outlives the earth se navíc částečně vrátil k raným vlivům a společně s kapelou znovu objevil radost z komplikovanějších hudebních nápadů. Naživo pak bylo krásně slyšet, jak to všechno funguje. Jesse kouzlil s kytarou i čistými vokály, J.T. Cavey dodával potřebnou brutalitu a společně vytvářeli kontrasty, které jsou pro ERRA tak charakteristické.
Pod pódiem se mezitím roztočily hned tři menší circle pity. Nešlo ani tak o mimořádnou divočinu, jako spíš o praktické řešení dispozice Lucerny. Úzká prostřední nudle plná sloupů a dvě širší boční části totiž jednomu pořádnému kotli příliš nepřejí. Když už se nedá běhat ve velkém, musí se zkrátka běhat ve třech směnách.
Ke konci jsem sice místy ztrácel hlavní vokály, ale dost možná za to mohlo moje stanoviště kdesi vzadu na boku, odkud jsem měl k ideálnímu poslechu dost daleko. Finále navíc nabídlo další povedený moment, když se jeden z kytaristů přesunul až na balkon. ERRA tak předvedli koncert, kterému po hudební i vizuální stránce v podstatě nebylo co vytknout.

Currents: rozsekat, rozbrečet. Po technicky precizních ERRA přišli Currents a ukázali trochu jinou tvář metalcoru. Ne že by jim chyběla instrumentální zručnost, ale jejich největší síla podle mě leží v tom, jak dokážou propojit vztek, bolest a melodie do jednoho pořádně intenzivního zážitku.
Nástup s peckou So Alone byl nekompromisní. Frontman Brian Wille okamžitě vytáhl pořádné growly a bylo jasné, že žádné dlouhé seznamování nebude potřeba. Hned třetí zazněla čerstvá Retributioner, která se objevila teprve koncem října jako první ochutnávka chystané desky Our Fates Lie in Tandem. A fungovala výborně.
Novinka vyjde 12. února 2027 a po téměř čtyřech letech naváže na úspěšnou The Death We Seek. Brian Wille slibuje dosud nejosobnější materiál kapely, ve kterém se mají potkat zlomená srdce, společenská témata i pořádná dávka agrese. Currents navíc podle jeho slov nechtějí být tvrdí jen pro samotnou tvrdost. Ne každá skladba musí být chodícím breakdownem, aby měla sílu. Pokud bude novinka fungovat jako jejich sobotní vystoupení, máme se rozhodně na co těšit.
Zajímavé je, že Currents mají tvrdost doslova v rodokmenu. Kytarista Chris Wiseman totiž současně působí i v deathcorových Shadow of Intent, takže brutální pasáže rozhodně nejsou žádnou náhodou. Jenže Currents nejsou jen o nich. A právě v tom je jejich největší kouzlo.
Hned čtvrtá Let Me Leave totiž po předchozím nářezu poctivě zabolela. Kapela dokázala během několika minut přepínat mezi momenty, kdy člověk toužil někoho srazit do moshe, a pasážemi, při kterých by si nejradši sedl do kouta a přemýšlel o všech špatných životních rozhodnutích.

Právě tahle dynamika mě na Currents bavila nejvíc. Tvrdé pasáže měly váhu, protože mezi nimi dostávaly prostor melodie a emoce. Nádherně to vyniklo třeba při Remember Me, kde společné vokály v závěrech refrénů vytvořily jeden z nejsilnějších momentů večera. Monsters taky sklidila výbornou odezvu publika a Kill the Ache připomněla, že Currents mají talent psát skladby, které člověku dokážou zlomit srdce i krční páteř zároveň.
Pohyb pod pódiem samozřejmě nechyběl, došlo i na crowdsurfy, ale podobná show by si zasloužila větší a otevřenější kotel. Lucerna byla natřískaná a její dispozice divočině příliš nepřály. Bylo to jakoby sardinky zkoušely moshovat ve své konzervě. Člověk si tak mohl vybrat, jestli bude pořádně divočit, nebo si zachová schopnost dýchat.
A když už se zdálo, že ze sebe publikum vydalo všechno, přišly závěrečné Into Despair a It Only Gets Darker. Brian Wille vytáhl jedny z nejlepších screamů celého večera a poslední zbytky sil zmizely někde mezi pódiem a kotlem. Jestli ERRA nabídli technicky nejpůsobivější vystoupení večera, Currents mě dokázali vtáhnout ještě o kousek hlouběji. Možná i proto, že k jejich tvorbě mám osobně blíž. Každopádně pokud nás chtěli svými texty uvrhnout do zoufalství, povedlo se jim to jen napůl. Odcházel jsem totiž naprosto spokojenej.
Líbí se vám tento článek?
Veškerý obsah iREPORTu tvoříme s nadšením a pro všechny zdarma.
Pokud si naší práce ceníte, budeme rádi, když nás podpoříte drobným příspěvkem.
Zabere to jen vteřinu přes QR kód.
Číslo účtu 2374284369/0800Díky, že nás čtete a podporujete!
Text: Jakub Gerlich, foto: Pavla Dolanská
Témata: Currents, ERRA, Aviana, Caskets, metalcore
0,00
čtenáři
hlasuj