Vydáno 29.10.2022 | autor: Aleš Materna
Bez zbytečných zastávek v boxech. Jen pár zpomalení za vozem safety car. Adrenalin pouze při nemnoha předjíždění vozů soupeřů. Bez okázalých gest a keců. Hlavně co nejrychleji do cíle. Takhle stručně a jednoduše by se dal popsat koncert zádumčivého mistra basové i akustické kytary a autora neotřelých chytlavých písniček zapletených ve spletitých pavučinách folku, jazzu, popu a latinskoamerické hudby s občasnými náznaky rocku. Sting jako Niki Lauda v dobách své největší slávy.
LIVE: Koncert Stinga v pražské O2 areně připomínal závod Formule 1
Nedá se říct, že by pražský Stingův koncert byl chladný a zcela bez emocí, nedá se ovšem ani říct, že by byl kdovíjak vřelý a strhující. Obrovský kontrast v porovnání s nedávným vystoupením francouzské zpěvačky Zaz, která má se Stingem mnoho společného – osobitost, cit pro silné melodie, ovlivnění jazzem či latinskými rytmy, netradiční instrumentací svých skladeb a skvěle hrající a mimořádnými výkony oplývající doprovodnou kapelu v zádech.
Napočtvrté to klaplo. Sting roztančil fanoušky ve Slavkově u Brna
Zatímco ovšem Zaz působila jako sopka právě probuzená k životu a rozstřikující kolem sebe žhavou lávu v silných poryvech větru, Sting se zdál někdy až příliš rozvážný, uzavřen do sebe jako trosečník proplouvající na voru po klidném moři, smířený s osudem, a jen občas se probudivší na zpěněných vlnách, kdy naplno nechal ze svého nitra vytrysknout hřejivý pramen své geniality.
Samozřejmě, že na Stingově koncertě zazněly v převážné většině jeho největší hity, na které téměř všichni čekali, a bez debat byla jejich interpretace skvělá a více než profesionální. Samozřejmě nemohly chybět písničky z jeho sólových alb jako Englishman In New York, If I Ever Lose My Faith In You, Desert Rose, Walking On The Moon, Shape Of My Heart, Field Of Gold či Brand New Day, samozřejmě že přidal i několik hitů jeho dřívější kapely The Police, jako třeba So Lonely nebo Everybreath You Take, které zaznělo jako úplně poslední song před přídavky, a jež mělo mezi fanoušky zcela vyprodané a totálně našlapané největší pražské haly patrně ten nejbouřlivější ohlas ze všech písní. Samozřejmě, že se celý koncert obešel bez ohňů, ohňostrojů, laserů, létajících konfet a další hlavně v poslední době tak módní veteše, která z hudebních vystoupení (převážně tuzemské provenience) dělá často spíše kabaretní cirkusové představení, což skutečné hvězdy a hudební géniové nemají zapotřebí, jelikož za ně mluví samotná hudba.
To vše se dalo od Stinga a jeho vystoupení čekat a také to fanoušci v míře vrchovaté dostali. Jen jsem se u toho neubránil pocitu jakési až přílišné profesionality, odtažitosti a chladu. Jakoby tomu chyběla schopnost více se propojit s fanoušky, projevit více chuti ke vzájemnému prolnutí, projevit více emocí, což se snažili vynahrazovat úžasně zpívající vokalisti včetně Stingova syna Joe Sumnera, jež dostal i půlhodinu prostoru zazpívat sám s kytarou před samotným Stingovým koncertem. Jistě tomu napomohla i skutečnost, že písničky se téměř prolínaly jedna v druhou jen s minimálními pauzami, stejně jako hlavně v první polovině koncertu nulová komunikace s fanoušky – první krátkou větu pronesl Sting až v polovině vystoupení (mimochodem docela krátkého, bez dvou písniček v přídavku hodina dvacet), kdy představil mladého hráče na harmoniku a zeptal se jej, kolik je mu let – a mladík odpověděl že osmnáct... druhou větu pak pronesl až před závěrečným přídavkem v podobě písničky Fragile, kdy ji věnoval všem lidem Ukrajiny – zrovna tato skladba ovšem byla zcela názorným příkladem Stingovy geniality, která ovšem nevytryskla pouze tím, že autor složil nadčasové dílo, ale v případě pražského koncertu hlavně její interpretací, kdy si Sting nechal přinést akustickou kytaru a sám osobně hrál tuto velmi obtížnou píseň včetně velice složitých vyhrávek a u toho ji i zpíval – podání naprosto mistrovské.
Ani tento, ani další z mnoha příkladů hudební geniality a dokonalosti ovšem nedokázalo zaplašit pocit, že se Stingl prohnal Prahou v rudém voze Ferrari a prosvištěl jí (jen s kratičkým zamáváním ruky v jezdecké rukavici) až příliš rychle na to, co si tato úžasná hudba na hranici dokonalosti a geniality zaslouží. Ale ani tato pro někoho možná drobná vada na kráse, pro někoho přeci jen trochu větší šmouha, nezabránila drtivé většině fanoušků a posluchačů v pocitu skvěle stráveného večera se svým oblíbencem a jeho nadčasovou a jedinečnou hudbou, která dělá radost lidem celého světa již více než třicet let.
Text: Aleš Materna, foto: Petr Tibi (ilustrační)
Témata: Sting, The Police, Praha, O2 arena
3,50
čtenáři
hlasuj
