LIVE: Limp Bizkit a spol. v Praze poslali milostný dopis nu metalu

Limp Bizkit
Praha, Forum Karlín
3. 4. 2023

Pokud jste v posledních přibližně patnácti letech (ano, tolik času už skoro uběhlo od jejich památně poloprázdného koncertu v O2 areně v roce 2009) navštívili libovolný koncert Limp Bizkit, nejspíš jste si všimli pár věcí. Kromě toho, že na něm skoro vždycky chyběl alespoň jeden člen z nejslavnějšího období, tak to byla hlavně skutečnost, že jsou ty koncerty čím dál rozvláčnější. Jelikož se skupina v posledních letech ukazovala převážně na festivalech, bylo vidět, že ačkoliv jejich sety pořád mají přibližně hodinu, hitů hrají čím dál tím méně. 

Očekávaná deska Stampede Of Disco Elephants nikde, recyklace stokrát slyšeného jela na plné obrátky. Mohli jste si gratulovat, když z těch novějších vytáhli trochu nespravedlivě přehlížené singly Gold Cobra nebo Eat You Alive. Ale ačkoliv breakdowny těch největších hitů byly vždy drtivé, našlo se mezi nimi pořád ještě dost místa pro nesmyslné tlachání nebo výplňovou hudbu. Důsledky stárnutí nebo jen snaha dát fanouškům vydechnout, aby už nedocházelo k ničení majetku a ztrátě životů jako dříve? To nikdo neví. Po zkušenosti z Fora Karlín můžeme ale prohlásit, že nic z toho už neplatí!

Dobrá, ta výplňová hudba v režii DJ Lethala zůstala, ale je jí méně. A skutečné hudby přibylo. Masivně. Z nové desky Still Sucks, která nahradila výše zmiňovaný titul, zaznělo hned pět kousků, a to včetně singlu Out Of Style, kde se pomocí deep fake technologie použily obličeje světových lídrů.

Ještě předtím ale pódium patřilo dvojici předskokanů a oba byli výteční. Nejprve se předvedla formace Blackgold (neplést s indie-rockovými Black Gold). To jsou v podstatě Limp Bizkit, jen jim je asi o dvacet let méně. Pamětníci nejslavnějšího období nu metalu tak mohou zamáčknout slzu, žánr žije a daří se mu lépe, než jak to momentálně předvádí rovněž v maskách vystupující Hollywood Undead. Na rozdíl od stále popovějších kolegů jsou totiž Blackgold nejen stále nabroušení, ale zároveň mají nápadů na rozdávání. Do své hudby vplétají popkulturní odkazy, vzývají Cypress Hill i Korn. Celá kapela vystupuje běžně v černozlatých basketbalových dresech, frontman na hrudi dokonce měl zlaté logo aktuálně se trápících se Chicago Bulls. A samozřejmě mají taky svého scratchujícího DJe. Kdo přišel včas, neprohloupil.

Wargasm míchající nu metal s post-hardcorem a electro-punkem už jsou o poznání slavnější a i hala se zaplnila více. Kdo na ně ale koukal z balkónu, nejspíš z nich mnoho neměl, tam totiž zvuk nebyl ani zdaleka tak dobrý jako dole na ploše. I na ní jste ale museli mít skupinu naposlouchanou, protože bez toho by vám jejich explicitní texty mohly splývat v pouhé skřeky. Tady se na intonaci nehrálo, ústřední duo Milkie Way a Sam Matlock do svých setů dává hlavně spoustu syrové energie. Jejich oblečení toho více ukazovalo, než skrývalo, zpěvák skákal na bubny i do lidí, hustotu davu ale neodhadl a při největším hitu Spit. měl co dělat, aby se nepropadl na zem. A kolik lidí ve Foru asi tak vědělo, že předposlední písnička Lapdance je původně od N.E.R.D., tedy skupiny Pharella Williamse?

"Good evening Czech Republic," zahlásal o pár desítek minut později Fred Durst. Koncert tehdy sotva začal, ale stačil první refrén setu ve vykopávce Show Me What You Got a publikum mu leželo u nohou. Aby taky ne, dotaz frontmana směrem k nováčkům ukázal jasně, že drtivá většina lidí ho viděla ten večer vůbec poprvé. A tu vzácnou chvíli si mnozí chtěli pořádně užít.

Nu metal je v podání party z Jacksonville hudbou melodickou, ale také pořádně agresivní. Je to muzika, která probouzí animální pudy v každém z nás. A když se do toho ještě přidá nostalgie malující falešné (?) představy o tom, že před dvěma dekádami byl svět lepším místem, protože jste byli mladší, tak to ten vztek na to, že věci už nejsou tak, jak jste byli zvyklí, ještě znásobí. „Pro mě je pořád ještě rok 1999,“ hlásal frontman a publikum se ve vzpomínkách vracelo k přelomu milénia.

Vracelo se do období, kdy si každý druhý kluk v Need For Speed Underground pomalovával Toyotu Supru tak, aby vypadala jako z Rychle a zběsile. Do dob, kdy z intra na NHL na počítačích vyhrávalo Heroes Davida Bowieho. Kdy nebyl Facebook, ChatGPT ani Too Hot To Handle a vy jste vedle ikony permanentně zapnutého ICQ měli na ploše ještě WarCraft, Duke Nukem 3D, Laru Croft se špičatým poprsím nebo emulátor na Game Boy. Pokémonů totiž tehdy bylo jen 151 a kromě toho, že jste je tehdy dokázali vyjmenovat v řadě za sebou, mohli jste ještě pořád reálně doufat v to, že je jednou chytíte všechny.

Fred Durst tou dobou chodil s Britney Spears a z Bravíčka jste věděli, že tahle dvojice spolu s Mobym a Eminemem asi nikdy nepůjde společně na čínu. A když jste šli s partou ven vy, zas a znovu jste zkoušeli zvládnout na skateu to proklaté olliečko. A právě k tomu všemu vám z discmana vyhrávaly ty největší hity Limp Bizkit. Rollin’ (Air Raid Vehicle), My Way, My Generation, Boiler nebo třeba Take A Look Around. Však víte, ta písnička z doby, kdy byl Tom Cruise ještě borec a všechny životu nebezpečné kousky v Mission: Impossible zvládal úplně sám. Moment – to se vlastně nezměnilo.

Ve Foru Karlín byl krásně čistý zvuk a všechny zmíněné hity rozeskákaly publikum jako máloco. Navíc k poslednímu jmenovanému se přidal ještě zpěvák z Wargasm, kousek Full Nelson pro změnu doprovodil vokalista Blackgold. I díky tomu to byl lepší koncert než ty předchozí.

Vyčítat toho nelze mnoho. Jednomu fanouškovi viditelně vadilo, že si Fred Durst neodpustil dva útržky velkých hitů Nirvany, což je nostalgické retro zase pro něj. Zmíněný purista tak po zpěvákovi hodil aspoň led ze svého drinku, ten to ale přešel jako nic. Je zvyklý na horší věci. Co ale skutečně zamrzelo, byla jednak výměna o den dříve ve Vídni ještě hrané Behind Blue Eyes, kterou formace oslabená o basáka Sama Riverse, vyměnila za cover INXS Don’t Change.

Hlavně to ale byl singl Eat You Alive. Ten sice zazněl, a dokonce si u jeho klidnější pasáže i diváci sami od sebe dřepli, což samo o sobě zaslouží pochvalu. Kapela ale song zahrála v rychlejším tempu a Durst se navíc v druhé části songu svými vokály netrefoval úplně přesně tam, kam měl. Drtivá většina publika to nejspíš ani nezaregistrovala, ale když už se jednou dostanete do pozice, kdy víte i v jednu hodinu ráno, jak v tom příslušném klipu Fred hýbá rukama, protože jste to video za ty roky viděli nesčetněkrát, všimnete si.

I přes ty drobné minely to byl fenomenální koncert, protože skvěle ukázal, jak moc velký krok dopředu ve svých show kapela udělala. A to i navzdory tomu, že jen sám Durst je chodící kontroverze. Ostatně je asi jen otázkou času, než ho za jeho poslední pochvalné výroky směrem k ruskému prezidentovi kromě Ukrajiny „vycanceluje“ někdo další. Ovšem zůstaneme-li jen u hudby, tak vidět narvané Forum Karlín, jak vší silou skáče na finální Break Stuff, u které se k Sušenkám na pódiu přidaly i předkapely a vidět, jak ty dopady div neudělají díru do země, to byl zážitek. Nebo ne, ještě jinak – byl to moment, který z této návštěvy Limp Bizkit v České republice udělal jednoho z kandidátů na koncert roku.

Setlist: Show Me What You Got, Out Of Style, Pill Popper, Dirty Rotten Bizkit, Barnacle, Rollin' (Air Raid Vehicle), Hot Dog, My Generation, Livin' It Up, My Way, Heart-Shaped Box / Smells Like Teen Spirit (cover Nirvana) (útržky, zpívá Wes Borland), Bring It Back, Eat You Alive, Thieves (cover Ministry - útržek), Gold Cobra, Nookie, Full Nelson, Re-Arranged - útržek přecházející do Boiler, Take A Look Around, Don't Change (cover INXS - útržek), Dad Vibes, Faith (cover George Michael), Break Stuff

Text: Jan Trávníček, foto: Iveta Valentová
Témata: Limp Bizkit, Blackgold, Forum Karlín, Praha