Vydáno 23.02.2020 | autor: Jan Trávníček
Hodně emotivní večer nachystal pro své příznivce Marek Ztracený. Na příležitost zahrát si v libeňském hudebním svatostánku čekal spoustu let a stejně tak i jeho fanoušci. Nadělil jim proto zážitek, který hned tak z hlavy nevymažou. Možná dokonce nikdy.
LIVE: Marek Ztracený si v O2 areně plnil sny
Když hrál Marek Ztracený svůj do jistý míry přelomový koncert ve Foru Karlín, na nějž se pak pěla chvála ještě pár týdnů, nemohl jsem být u toho. Za to si ale pamatuju, když v rádiích prvně hráli jeho singl Ztrácíš. A i když jsem pak jeho další koncerty navštěvoval vždy s velkou chutí, nejvíce mi utkvěl ten ve Valašském Meziříčí na náměstí, kde těsně před Vánoci hrál někdy kolem vydání druhé (a jeho nejlepší) desky Pohledy do duše. Na Mňágou a Žďorp proslaveném náměstí byla strašná zima, sněžilo a na člověka, kterého tehdy mnozí měli jen za one-hit wondera, se přišlo podívat pár desítek lidí.
A přestože to nebyl koncert, který by se zapsal do jeho životopisu zlatým písmem jako ten přelomový ve Foru (nebo třeba ten chystaný, už naznačený, v Edenu), pamatuji si ze všeho nejvíc tu jeho odhodlanost. Právě ta mu v dalších letech pomohla překonávat boj s alkoholem a kritiky. A jelikož už tehdy hrál na piano s promrzlými prsty a obrovským elánem, kdy si vychutnával každý zahraný tón, nebyl jsem jistě sám, kdo ty ryzí emoce chtěl vidět zase znovu. Až jsme se dopracovali do O2 areny. Dvakrát.
Večer, který po přehrání ukázek z ještě nevydaného alba Planeta jménem stres zahájil František Nedvěd se svými hity Stánky, Růže z papíru nebo Devatenáct, byl celou dobu především velkým splněným snem malého Mirka Slodičáka, který si ve svém pokoji v tričku s Freddiem Mercurym skákal s mikrofonem před televizí a věřil, že se jednou proslaví. Dost možná tehdy skákal podobně jako nyní jeho fanoušci při singlu Levná instituce.
Marek Ztracený i do třetice vyprodal křest alba Vlastní svět, tentokrát obsadil Brno
Jeho dospělé já se sice snažilo dojetí skrývat a patosem neplýtvat, i přesto ale došlo v průběhu večera hned k několika dojemným chvílím. Třeba když děkoval rodičům, že ho podporovali v jeho snu. Nebo hned poté, když kapela hrála beze slov, zatímco z obrazovek zpíval Markovu píseň Ta pravá zesnulý Karel Gott. Vůbec nejkrásnější moment ale byl při baladě Něco končí, kterou zpěvák hrál už tehdy na tom zmiňovaném náměstí a skákal u toho na židličce u klavíru, jako by chtěl dát na srozuměnou, že myslí vážně každé slovo. Jestlipak už tehdy tušil, že si ji jednou zahraje v největší české hale, kde mu k tomu lidi posvítí mobily ještě dřív, než si o to sám stihne říct? Není divu, že při takovém zážitku si musel v téměř nestřeženém okamžiku setřít z tváře slzu.
Krásná scéna do písmene M seskupila jak řady světel, tak projekční plochy a také molo, na němž Ztracený například na mandolínu odehrál jednu ze dvou novinek, jen pár dní vydanou Tak se nezlob. Nebo z něj seskakoval dolů do publika. Nejprve při vyhrávce To se mi líbí, pak u romskou muzikou inspirované Dvě lahve vína (Lajlalalaj). Během jejího závěru rodák ze Železné Rudy doběhl ke zvukařům a následující O pravdě, která mu dle vlastních slov podruhé nakopla kariéru, i když ji v rádiu nehráli, zazpíval z vyvýšené konstrukce nad diváky.
Mezi hosty nemohla chybět Marta Jandová, která duety Počasí a zejména dopředu zběsile uhánějící hit Káva a sex doprovodila svou nespoutanou energií, a na první přídavek si vlastní hit Můj čas a zároveň Markovu práci Já nemám strach, v níž si nechala pomoci half-playbackem, odzpívala Hana Zagorová.
Právě tyto závěrečné momenty a také zhruba celá první třetina koncertu se bohužel nepovedly zvukově. Nejen, že přinejmenším v sektoru 118 nebylo zpěvákům rozumět, ale celkově kapela zněla, jakobyste ji poslouchali někde přes zeď. Obrovská škoda, že se to nepodařilo včas podchytit. Je ale potřeba být fér a i přes jinak euforické dojmy toto zmínit. A to i spolu s občasným zapomínáním intonace hlavní hvězdy, kdy některé skladby byly spíše vykřičeny, než vyzpívány. Nad tím lze ale přivřít oko a přičíst to emocím, které z Marka stříkaly až na ochozy nadvakrát vyprodané haly.
Každý, kdo alespoň jedním okem zavadil o jeho sociální sítě, totiž nemohl přehlédnout, že on tímhle koncertem naprosto žil. Čekal na něj celý život a dost možná se zařadil mezi jeho nejvýznamnější dny vůbec. Něco takového mu nelze než přát. Za ty promrzlé večery na náměstích a obrovskou hromadu poctivé práce si pohled na halu zpívající hity Ztrácíš nebo konfetami zasněženou baladu Naše cesty rozhodně zaslouží.
text: Jan Trávníček, foto: Michal Benák
Témata: Marek Ztracený, O2 arena, Marta Jandová, Hana Zagorová, Karel Gott
4,00
čtenáři
hlasuj
