Vydáno 21.06.2026 | autor: Aleš Materna
Druhý den sluncem rozžhavený festival Metronome Prague v pražských Letňanech představil fanouškům mnohem známější umělce. Nick Cave & The Bad Seeds se představili ve vrcholné formě, rockovým drajvem nadchli Velšané Manic Street Preachers a extravagantní show předvedli Flaming Lips. Kytarovým popem s chytlavými refrény zaujali novozélandští Balu Brigada, éterická Španělka Judeline hypnotickým zpěvem a elektronickými beaty a britští Slowdive vrstvenými kytarami a zasněným vokálem.
LIVE: Metronome Prague, den druhý. Nick Cave uhranul davy, skvělou show předvedli Manic Street Preaches, Slowide i Flaming Lips
Druhý den odstartoval na velké Metronome stage mladý Američan Kenny Hoopla, který míchá zcela jedinečný koktejl punku, emo music a indie rockových ingrediencí. Nemohly chybět How Will I Rest in Peace if I´m Buried by the Highway či další velké hity Estrella a Hollywood Sucks.
Na menší Live Nation stage se poté představila v odpoledním žáru Balu Brigada, což je dvojice bratrů Beasleových až z dalekého novozélandského Aucklandu, tvořící mnohovrstevnatý pop s chytlavými refrény. Ve své kariéře už měli tu čest stát se předskokany Twenty One Pilots na celém jejich dlouhém celosvětovém Clancy Tour. Velký mezinárodní úspěch jim zajistil singl So Cold, jež si poslechlo už více než tři desítky miliónů lidí po celé planetě. Kapelu vystřelil mezi opravdu velké a známé, zatím však stále ještě nadějné umělce.
Na hlavním pódiu se předvedla španělská popová diva Judeline a její výkon byl velice zajímavý. Pop zpívaný jejím hebkým hlasem ve španělštině, s občasnými aranžérskými perličkami, tu a tam doplněný motivy flamenca, byl nejen zvukově, ale i vizuálně dovedený do největší dokonalosti, a díky její postavě a nenuceným pohybům to byla i příjemná podívaná. Většina jejího repertoáru pocházela z posledního alba Badhiria, na němž propojuje arabské kořeny Andalusie s moderní elektronickou produkcí.
Ve stejný čas se na menších pódiích rozehrály dva protichůdné hudební styly. Zatímco na Cupra stage se objevila zpěvačka s argentinsko-kanadskými kořeny Tei Shi s mixem alternativního elektronické popu, na Live Nation pódiu se objevili nestoři britské kytarové psychedelické a řádně hypnotické hudby Slowdive. Dohromady se dali v anglickém Readingu již v roce 1989 a o dva roky později vydali debutové album Just for a Day, na něž o další dva roky navázali přelomovou nahrávkou Souvlaki. Těmito deskami se stali synonymem vrstvených kytar a zasněného vokálu, na němž na koncertě v pražských Letňanech stejně jako na nahrávkách střídali a doplňovali kytarista a občasný klávesák Neil Halstead s kytaristkou a klávesistkou Rachel Goswell. Na koncertě střídali skladby z prvních dvou alb s těmi ze zatím poslední desky Everything is Alive, vydané v roce 2023. Jejich set byl hodně monotónní a plný táhlých kytarových souzvuků, což ovšem vyvolávalo mezi fanoušky až hypnotický dojem a mnoho z nich propadalo téměř do transu.
Poté se na hlavním pódiu představili rockoví velikáni Manic Street Preachers pocházející z Walesu, kteří hlavně v devadesátých letech minulého a na počátku tohoto století patřili mezi opravdu velké rockové hvězdy. Jimi jsou v podstatě dodnes, ač jejich novější alba nedosahují již takových kvalit jako Generation Terrorists z roku 1992 anebo The Holy Bible, vydaného o dva roky později. Krátce poté v roce 1995 záhadně zmizel jejich kytarista a textař Richey Edwards a dodnes se neví, zda se někde ukrývá před světem, či je již mrtvý (úředně byl prohlášen za mrtvého v roce 2008). Nicméně od samého vzniku kapely v roce 1986 byl pro tyto kazatele z Walesu charakteristický hlas druhého kytaristy Jamese Deana Bradfielda, a na tom se nezměnilo nic ani na jejich vystoupení na festivalu Metronome. Je to stále právě jeho hlas, který vůbec nic neztratil na síle a naléhavosti, a to hlavně ve skladbách jako Motorcycle Emptiness či You Love Us. Jedním z vrcholů vystoupení pak byl song If You Tolerate This Your Children Will Be Next, jehož text je inspirován bojovníky ve španělské občanské válce. Uhrančivá směs punku a rocku s nezaměnitelným vokálem a intenzitou v podání této velšské kapely byla prvním skutečným vrcholem druhého dne festivalu.
Před tím největším vrcholem a skutečným tahákem pro fanoušky, kterým byl beze sporu Nick Cave, se ještě představili velice extravagantní, nicméně pro mnoho fanoušků kultovní The Flaming Lips. Upřímně, potrhlejší a zároveň zábavnější show jsem asi ještě nikdy neviděl. Na pódiu se to hemžilo kostýmy a nafukovacími obřími Trasformery se dvěma penisy, pokud to tedy bylo to, co popisuji, do davu pak neustále padaly obří barevné nafukovací balóny, nechyběl dým, nafukovací oči či ústa, ale hlavně pestrá směs kabaretu, rocku, punku, elektroniky, a to často tak potrhlé a podivné, až vlastně velmi přitažlivé. Kapela z amerického města Oklahoma City vznikla již v roce 1983 a od té doby získala řadu cen a spolupracovala s množstvím světově známých hudebníků, a taktéž se podílela na skládání filmové hudby. Vše se zde točí kolem lídra kapely, zpěváka a výtvarníka Wayne Coyneyho, který má na svědomí právě onu bláznivou show a taktéž obaly jejich alb. A tato extravagance je zdá se i po tolika letech skutečným magnetem mnoha fanoušků, trika, čepice či tašky s jejich logem či výtvarnými motivy šly na dračku a před pódiem bylo řádně narváno.
Na jednom z menších pódií mezitím pro hrstku posluchačů předvedli velice zajímavý hodinový set Purity Ring, plný elektronického popu plného digitálních syntezátorových zvuků, klasické kytary, tajemně znějících vokodérů a neuvěřitelně propracovaného vizuálu, za což obdrželi již nejedno ocenění.
A pak to přišlo – totální více než dvouhodinová katarze v podání Nicka Cavea a jeho kapely The Bad Seed. Nemá cenu se příliš rozepisovat o excelentních hudebních výkonech, ať už toho lídrova za klavírem či mikrofonem, nebo dalších bardů za bicími, kytarami, houslemi či ženským sborem. To nejdůležitější z celého hodně emotivního koncertu bylo uchvacující a doslova dechberoucí nasazení hlavní hvězdy, showmana a herce v jednom Nicka Cavea. Jeho chraplavý a jako žiletka do masa se zařezávající hlas spolu s jeho nasazením, kdy se každou chvíli vrhal mezi fanoušky a v jednu chvíli se jim postavil i na ramena, a jeho gesta a doslova niterné prožívání každé písně dodávaly celému vystoupení punc syrovosti a opravdovosti zároveň. Není zkrátka možné nevěřit tomuto jen těžko napodobitelnému zjevu jeho prožitek doslova každého písmene, každé noty či každého úderu na klaviaturu. Trpí a umírá s každou další písní (stejně jako v osobním životě), a zároveň přináší do lidských duší katarzi a osvěžení, klid a smíření. Proto jeho vystoupení, protknuté nádherným souzněním mezi členy kapely a takřka smyslu zbaveným a uhranutým publikem, bylo jako zjevením oázy na poušti.
LIVE: Nick Cave byl ve vyprodané O2 areně famózní, sršel energií i dojímal
To ostatně celý areál letňanského letiště celé odpoledne a večer díky slunečním paprskům připomínal. Celkem dvacet nikoliv krátkých skladeb, mezi nimiž nechyběly Get Ready for Love, Wild God, Children, Henry Lee, Jubilee Street či Hollywood, a v přídavcích třeba Wide Lovely Eyes či Into My Arms, znamenaly pro fanoušky, kteří viděli naživo tohoto vysokého a elegantního, v nitru však rozervaného australského umělce poprvé, ale i pro většinu těch, kteří jej viděli již poněkolikáté, totální a zcela jedinečný a nečekaný zážitek. Takovému téměř není rovno. A právě proto jej fanoušci stále a znova milují, a právě proto na něj chodí a nechávají se od něj nakazit jeho živočišností a prostoupit duchem syrové a jedinečné opravdovosti, kterou nabízí láska i smrt.
Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart
Témata: Metronome Prague, Nick Cave, Manic Street Preaches, Slowide, Flaming Lips, Výstaviště Holešovice
0,00
čtenáři
hlasuj
