Vydáno 25.09.2026 | autor: Jakub Gerlich
První větší corový večírek tohoto podzimu nabídl velmi slušnou sklizeň. Beartooth přivezli čerstvou desku Pure Ecstasy, po boku měli nestárnoucí Silverstein a Kingdom of Giants. A přestože pořadí na plakátu bylo jasné, na pódiu už to s rolí headlinera tak jednoznačné nebylo.
LIVE: Od My Heroine k Pure Ecstasy. Vyhráli v Praze Beartooth nebo Silverstein?
Jako první nastoupili přesně v osm hodin sacramentští Kingdom of Giants. První mosh večera, první circle pit, první crowdsurfeři, které si objednal sám zpěvák. Kingdom of Giants tak nějak odškrtli všechny povinné položky metalcorového checklistu, jen výraznější moment navíc, který by show udělal nějak zapamatovatelnější, hledali marně.
To o Silverstein bychom mohli mluvit dlouho. Já teda určitě. Jestli jsi čekal nostalgii a hlášky jako „už to není, co bývalo“, musel jsi být rychle vyveden z omylu. I přesto, že první dvě pecky byly nejnovější skladby Negative Space a Drain the Blood (feat. s Dayseeker), jednalo se o zběsilý nářez od první minuty a i nové songy zafungovaly na crowd skvěle.
I přes šestadvacet let existence tihle kluci z kanadského Burlingtonu nehrají vzpomínací sety pro pár přeživších s bolavými zády… Silverstein dokázali něco, co se ne všem starším kapelám povede: nové skladby nepůsobily jako daň, kterou musí publikum zaplatit, než dostane My Heroine. Po nových peckách jako třetí zazněla Smashed Into Pieces, a to už moshpit solidně hořel. Až mě překvapilo, že včera bylo víc mosherstva než lidí, co si potřebovalo se Shanem odzpívat svoje teenage hity. Třeba Your Sword Versus My Dagger jsem zpíval snad sám. Ale whatever, aspoň můj výkon víc vynikl.
Co bylo dál? Suprově odzpívaná náročná Infinite, a pak The Afterglow. Tady moje profesionální novinářské poznámky obsahují pouze „aaahhhh“, což je možná přesnější recenze než následujících pět odstavců. A na závěr? Grande finale s My Heroine, Smile In Your Sleep a Bleeds No More. Co chceš víc panebože? Závěrem jen jedna výtka… Nekonečné circle pity bych crowdu nějak odpustil, ale veslování místo pořádného moshe na Bleeds No More, to jsem byl teda grumpy…
Ve dvaadvacet hodin nastupují Beartooth s nelehkým úkolem trumfnout jakožto headliner předchozí Silverstein. Daří se to tak nějak napůl. Lidi jsou nadšení, za mě tomu něco málo chybí. Startovací song nemohl být nic jiného než Pure Ecstasy z nové desky Pure Ecstasy, u které miluju texty související s Calebovým novým světem po náročném coming outu, hudebně to ale mám tak 50/50, těch popovějších partů je tam na mě místy až moc.
Po Ecstasy následoval Bullshit, který z nejnovějších věcí zafungoval asi nejlíp, tady ta kombinace popových refrénů se screamy a breakdowny fungovala moc hezky. I tak jsem se ale těšil na starší věci, které přišly vzápětí. Beaten In Lips už pořádně přiložila pod kotlem, jenom backvokály mi přišly takové jako „ze školky“, Hated byla odzpívaná fajn, ale pořád toho ve mně nechala trochu míň, než bych chtěl. A pak In Between, kterou doprovázel typický sborový řev a beru ji jako vítěze včerejšího Beartooth setlistu.
Metaloví mágové Architects představili ve Foru Karlín nové album
V prostřední pasáži koncertu jsem se pak několikrát přistihl při myšlenkách, že tomu pořád něco chybí a dost songů vlastně vyznívá trochu stejně. A nejspíš jsem nebyl sám, mosh byl malinký a slaboučký. Nebo nás tak zničili Silverstein? Nevím. Caleb se mega snažil, ale přišlo mi, jako by se nemohl úplně sto procent odvázat a nechat „flow“ proudit. Takže ač mám Beartooth rád, asi u dvanáctého songu jsem si šel sednout s plánovaným návratem na tři závěrečné songy.
Z těch byla Riptide tak nějak ok, The Lines potěšila spíš tím, že prostě byla, u refrénů trochu chyběly ty typické vysoké screamy, a na závěr přišla Might Love Myself. Hudebně to rozhodně není můj top song Beartooth. Vibem ale na závěr setu zapadla dokonale. Na Calebovi šla konečně vidět radost a dojetí a tak se pustil do téměř operních zpěvů. Tady konečně doručili to „něco extra“, na co jsem celou dobu čekal.
Po dohrání posledních riffů nás Caleb ještě poškádlil dlouhou „eee-o“ rozlučkou ve stylu Freddieho, pozdravil Spiritbox, kteří dnes hrají ve Fóru Karlín a koncert sledovali z balkónu, a hlavně přednesl nádhernou speech o tom, co pro něj tohle všechno znamená a jak moc si váží lásky, kterou ten večer dostal. Slzy v očích a roztřesený hlas nejspíš neměl jen on. V kontextu posledních měsíců jeho života dostal závěr mnohem osobnější rozměr a Beartooth konečně dokázali přenést i na mě přesně tu emoci, na kterou jsem většinu setu čekal. Takže finální dojem? Byl jsem včera dojat. A to hned několika způsoby. Díky RFP Concerts. Tohle vozte, to by šlo.
Text: Jakub Gerlich, foto: Pavla Dolanská
Témata: Beartooth, Silverstein, Kingdom of Giants, SaSaZu, RFP Concerts
0,00
čtenáři
hlasuj
