LIVE: Queenie připomněli v O2 areně Freddieho Mercuryho jenom některým

Vydáno 05.09.2021 | autor: Jan Trávníček

O2 arena se po více než roce a půl konečně otevřela divákům. Ti se tak ve třech po sobě jdoucích večerech mohli vydat na výpravnou show Queen Relived a vychutnat si nestárnoucí hity kapely Queen v podání jednoho z nejlepších celosvětových revivalů Queenie. Vydali jsme se na v pořadí druhý koncert, který proběhl v sobotu.

LIVE: Queenie připomněli v O2 areně Freddieho Mercuryho jenom některým LIVE: Queenie připomněli v O2 areně Freddieho Mercuryho jenom některým

Queen Relived
Praha, O2 arena
4. 9. 2021

Chodit na revivaly mi vždycky přišlo zvrácené. Už jen ta samotná myšlenka mi nikdy neseděla. Proč vlastně podporovat něco, co je od samého začátku umělé, nahrané a mnohdy tam místo fanouškovství promlouvá spíše honba za penězi? Coby hudební publicista se více jak deset let snažím ukazovat hudebním posluchačům to nejlepší, co je v hudbě k mání. Upozorňovat na mladé a nadějné. Podporovat hudební průmysl, který to teď potřebuje víc než kdy jindy. A když vím, jak to s těmi revivaly většinou bývá, je to těžké.

O2 arena otevřela po více než roce své brány, Queenie předvedli show světového formátu

Spousta těch leckdy mladých a nadějných po pár letech obecného nezájmu o svou vlastní tvorbu zjistí, že nejvíc diváci tleskají, když zahrají covery. Něco, co znají. A tak to na nich potom celé postaví. A buď se stanou univerzály, kteří na zábavách odehrají cokoliv od Maroon 5 po Jahody mražený, nebo to celé postaví na jednom jméně, ke kterému mají nejblíže. A ten zvrácený paradox spočívá v tom, že takto se jim často podaří nejen zaplnit sály, ale dostat se třeba i na trojnásobek honoráře. A do konce života se pak snaží najít odpověď na otázku, zda ten potlesk právě patřil jim, nebo původnímu interpretovi za to, že tu známou písničku složil. Tak smutná je občas kariéra muzikanta.

Smířit se do určité míry dá s formacemi, které hrají hudbu dávno zemřelých mistrů řemesla čistě proto, aby udrželi její odkaz. Ale podporovat revivaly stále existujících kapel a umělců, u nichž si můžete zajít na originál, byť třeba neúplný, to je prostě mimo moje chápání. Vždyť tam naprosto schází jeden ze zásadních důvodů, proč chodit na koncerty – že toho daného umělce vidíte naživo.

Jenže pak je tady ten červíček pochybností. Co když jsem se svým názorem úplně mimo a všechno je jinak? Nemám náhodou jen předsudky a nekřivdím těm revivalům zbytečně? Co když je mé přesvědčení tak silné, že mi zároveň něco uniká? A co když fanoušky natřikrát zaplněná O2 arena, kterou právě ze zmíněných důvodů kolikrát nenaplní se svým materiálem ani ty největší domácí hvězdy, najednou ví více? I proto jsem se rozhodl zajít na program Queen Relived by Queenie. Abych s očima i ušima otevřenýma zjistil, zda se už léta neutvrzuji v bludu a předsudcích.

První radost se dostavila už při vchodu do hudebního svatostánku České republiky. Takové zástupy těch největších hvězd světových pódií v něm tisícům fanoušků dělávaly radost už bezmála dvě dekády. Teď se v něm rok a půl nic hudebního neodehrávalo a právě Queenie byli prvními, kteří O2 arenu otevřeli. Byť je asi vhodné dodat, že to její otevírání bude natřikrát. Poprvé s revivalem, za pár dní s regulérním domácím umělcem v osobě Marka Ztraceného a do třetice už doopravdy, až tam skutečně vystoupí zase někdo ze zahraničí. Kdo to bude, zatím stále není jisté. Tak či tak bylo skvělé vidět ty zástupy natěšených lidí a až na pár desítek volných míst i zaplněné hlediště.

Ikonické “ayo” rozeznělo Křižíkovu fontánu. Queenie přivezli svou Universum Tour do Prahy

První zklamání se dostavilo v podobě předskokanů. Smyčcové trio Inflagranti se neštítilo ničeho. Zahrálo průřez známými melodiemi od Beethovena a Vivaldiho po Metallicu a Europe. Dramaturgie tedy žádná. Doprovázel je u toho (half?)playback, který řadu klasik podbarvil nechutným disco rytmem jako od devadesátkových eurodanceových formací. Vysvobození naštěstí přišlo už po půl hodině.

Druhou radostí bylo zjištění, že Queenie do O2 areny přivezli bezmála světovou produkci. Velké víceúrovňové pódium s řadou vyvýšených „ego-riserů“, dvěma mosty nad fanoušky a dlouhým molem až do středu arény doplňovaly pohyblivé čtvercové konstrukce světel, které připomínaly ty, které na svých posledních koncertech měli Rammstein. Pyrotechnika, konfety, velká projekční obrazovka a zejména také řada světel neobvykle položená po stranách prostoru na stání vytvářely úchvatnou scenérii a bez jakéhokoliv přehánění také show světového formátu. Celá produkce si tak zaslouží velkou jedničku.

Třetí potěchou se stal setlist. Celý koncert sice mohl být o půl hodiny kratší, takto se ale dostalo snad na všechny zásadní hity z dílny Queen, prostor ale byl i na méně profláklé kusy pro fajnšmekry, nebo dokonce na taneční kousek Living On My Own ze sólovky Freddieho Mercuryho, který současní Queen s Adamem Lambertem naživo nehrají. Prostor byl i na ordinérní bubenické sólo a také jeden ryze instrumentální kus v podání „českého Briana Maye“, který ten opravdový May při posledním pražském koncertě taktéž zahrál.

A pak je tady samotná kapela a hlavně Freddie v podání muzikálového zpěváka Michaela Klucha. Na jednu stranu je obdivuhodné, jak moc se svým idolům dokázala přiblížit – nástroje, vybavení, kostýmy, naučení se neskutečně náročných skladeb, občas i stejná gesta. To všechno zcela jistě nebylo ani levné, ani jednoduché. Muselo je stát spoustu let dřiny dostat se na takovou úroveň, aby nezněli jako parodie. Což nezní.

Přesto však musím říct, že (mi) to nestačilo. Domnívám se, že klíčový argument k tomu, jak Queenie vnímat, spočívá v tom, jak moc velcí fanoušci Queen jste. Jste-li mainstreamový posluchač, který zná všechny zásadní singly, pravidelně otáčí hlasitost doprava kdykoliv je zahrají v rádiu a zároveň si třeba i užil film Bohemian Rhapsody a nevadilo mu, že historie v něm byla přepsána a učesána tak, aby snímek především hladil po srsti – pak je patrně všechno v pořádku. Jít na revival pro vás tak není problém, máte radost, že slyšíte naživo své oblíbené písně a odcházíte domů spokojení, že jste se velikosti samotných Queenů minimálně přiblížili. Taková byla patrně většina publika.

A pak jsou tady ti hardcore fanoušci originálu. A ti už si všimnou, že byť je Kluchova barva i výraz podobný, stejně hlasově vybavený prostě není. Některé tóny buď nevyzpívá, nebo je naopak nedozpívá. Zejména rychlejší skladby mu dělají problém, při pobíhání po molu se nezvládá věnovat detailům, a pak to třeba vypadá tak, že v Under Pressure v duetu s Honzou Kopečným vzpomínáte, o kolik lépe ho umí zahrát třeba Foo Fighters. Nebo že I Want It All Kluch spíše odkřičel než odzpíval. Že ve We Are The Champions dokonce i některá slova vynechal.

ROCK BLOG | Michael Kluch (Queenie): Když online koncert, tak pořádně a se vší parádou

Je to prostě o detailech a Freddie Mercury byl podobně unikátní zpěvák jako třeba Michael Jackson. Také dodnes nemáme jeho dokonalého imitátora, protože hlasový projev obou velikánů nebyl jen o rozsahu a barvě, ale i různých skřecích, výkřicích, mlasknutích a kudrlinkách, které z jejich skladeb dělaly tak specifické hudební dědictví. A právě ty v Kluchově projevu chyběly. A když víte, kde a jak mají zaznít a ony tam potom nejsou, těžko může být iluze dokonalá.

A pak tady byla ještě chyba, které si všimli asi všichni – to když se v Bohemian Rhapsody po sborovém zpěvu z playbacku nedařilo frotnmanovi svým zpěvem a klavírem napojit se na kytaristu Rudyho Neumanna a chvíli hráli každý něco jiného. Frontman se to pak snažil publiku omluvit označením za „alternativní verzi“.

K jeho dobru je ale třeba na druhou stranu přičíst, že pomalejší věci má oproti rockovým vypalovačkám slyšitelně nastudované více. Show Must Go On, Somebody To Love, Too Much Love Will Kill You, na židličkách zazpívaná Love Of My Life nebo vrchol večera – Barcelona, v níž skutečný hlasový fond prokázala sólistka Národního divadla v Praze, fenomenální zpěvačka Petra Alvarez.

A tak si prostě nakonec musíte vybrat. A doporučení, zda na Queenie zajít, nebo ne vám zodpoví to, jste-li mainstreamový posluchač a podobných minel si ani nevšimnete. Pak běžte a užijte si to. Nebo si naopak právě kvůli nim stejně jako já koncert vůbec nevychutnáte, protože každý úkrok stranou vás bude tahat za uši a bude to pro vás znít jen jako takové lepší karaoke. Sice s hezkým pozlátkem, ale bohužel se zkaženým jádrem. Queenie jsou totiž trochu jako to jablko v pohádce o Sněhurce. Kousnete si?

Foto: Jan Trávníček, foto: Tereza Slowiková
Témata: Queenie, Queen Relived, O2 arena, Praha, Michael Kluch

2,50

čtenáři

hlasuj

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Filmový festival Karlovy Vary 2024 SOUTĚŽ: J.A.R. na hradě Kašperk
zavřít