ROZHOVOR | Michael Kluch (Queenie): Freddie Mercury mě vždy fascinoval. Chceme s naší show objet svět

Letos slaví Queenie své osmnácté narozeniny. Vzpomenete si na své první „setkání“ s Queen? Čím vám tak učarovali?
Poprvé jsem si Queen zařadil až v 6. třídě na nějakém výletě se školou, kam můj spolužák přivezl výběrovku Queen a pustil nám ji. Tehdy jsem si uvědomil, že všechny ty písně, co znám z rádia, jsou od jedné a té stejné kapely. Ale to jsem pořád ještě nevěděl, co jsou Queen zač, a jak velkou kapelou se stali. Myslím, že mi učarovalo spojení jednotlivých harmonií hudebních nástrojů a zejména Mercuryho hlasu. Propojit to všechno dohromady, aby se nic navzájem nevyrušovalo, je samo o sobě geniální, natož pak jejich skvělé melodie.

O2 arena otevřela po více než roce své brány, Queenie předvedli show světového formátu

Když pohlédneme do minulosti, koho napadlo tribute band kapely Queen založit?
Tím hlavním spouštěčem jsem byl já, ačkoliv tehdy to byla určitě kolektivní zásluha, kdy jsme si ve zkušebně jen tak hráli různé písně různých kapel, protože nás to bavilo. Najednou jsme si všimli, že nejvíce toho hrajeme právě od Queen, a že nás dohromady jejich hudba vlastně všechny spojuje. Když jsme uměli asi deset písniček, řekli jsme si, že by bylo fajn zahrát si před diváky. Ale to pořád ještě nebylo tak, že bychom chtěli zakládat kapelu věnující se výhradně této muzice.

Bylo vám od začátku jasné, že pokud tribute band, tak jednoznačně Queen? Nebyly ve hře i jiné kapely?
Vůbec ne, naopak. Tehdy to bylo možná trochu drzé, ale my jsme si chtěli pouze ty secvičené písně zahrát někde před diváky. Vůbec v tom nebyla touha nějak se hudbou živit, jezdit někde po zábavách, nebo za každou cenu založit tribute kapelu či chcete-li „revival“. Bylo to celé takové naivní, a já si pořád myslím, že ta bezelstná chuť hrát muziku je v nás dodnes. Dělali jsme to a pořád to děláme pro radost. No a podívejte se, kam nás to dostalo.

Jaké vaše začátky vlastně byly?
Když jsme pojali podezření, že hudba Queen v našem podání by mohla zajímat širší publikum, udělali jsme webové stránky a čekali jsme, co se bude dít. Měli jsme pár kontaktů, tak jsme je oslovili a uspořádali si doslova pár vlastních koncertů. Odtud se nabalily další příležitosti, které nás posunuly zase doslova o pár koncertů dál, a tak to šlo první rok nebo dva pořád dokola. Internet tehdy fungoval jinak než dnes. Lidé museli více hledat, když něco potřebovali najít. Dnes vám prostřednictvím sociálních sítí chodí nabídka sama. Tak jsme čekali, až nás někdo najde, a nabalovali na sebe nejenom promotéry, ale zejména zkušenosti.

Měli jste od začátku kostýmy, nebo vše přišlo až s postupem času?
Když jsme si řekli „jdeme do toho“, věděli jsme, že to musí být show i s tou vizuální stránkou. Na drahou světelnou techniku jsme neměli prostředky, ale od začátku jsme si dali záležet, aby naše promo vypadalo dobře. A to se samozřejmě týkalo i kostýmů. Definovali jsme náš obor jako „koncertní divadlo“ a dnes po nás tento slovní obrat mnozí naši kolegové přejímají. Trochu mě to štve i těší zároveň.

Je něco, co jste musel kvůli Freddiemu „obětovat“? Ať už co se vzhledu, fyzičky apod. věcí týče…
Všechno, co jste vyjmenovala. Knír vám nenaroste přes noc čili v tomto ohledu jsem ve svém soukromí poměrně limitován. Pravidelně cvičím, protože kostýmy jsou neúprosné, každý týden vyjma letních prázdnin už patnáct let navštěvuji svého profesora zpěvu Pavla Towena Veselého, i když dnes už je to více péče o hlasivky než výuka, ale zejména se vyhýbám večírkům, protože alkohol nebo cigarety hlasu nesvědčí. O to více se potom těším na volno, kdy mohu s přáteli užít trochu zábavy. Letos mě čeká dlouhá šňůra od května až po říjen s výjimkou jednoho volného víkendu.
Ale víte co? Slovo oběť nemám rád. Když něco obětujete, znamená to, že vám něco chybí, nejste spokojen. Mě ale moje „práce“ těší tolik, že ty všechny věci okolo už beru jako naprostou samozřejmost k tomu, abych mohl plnohodnotně dělat, co mě baví. To už se tolik netýká mých producentských aktivit, protože naši kapelu od začátku produkuji a manažersky spravuji. Tam už bychom se o nějakých obětech bavit mohli, ale ve finále je to pořád o tom, že se postavím na jeviště.

Téměř dokonalá iluze. Queenie oživili Křižíkovu fontánu

Do jaké míry máte Freddieho nastudovaného? Jeho videa, knihy o něm… A myslíte, že je nutné na vaší úrovni Queen, i vzhledem k pódiovému vystupování, znát podrobněji?
Freddie Mercury mě vždy fascinoval. Vezměte si, že přicestoval s rodiči někde z Afriky, aby dobyl celý svět! S exotickým vzhledem a nevyhraněnou sexuální orientací. Musel to mít strašně těžké a podívejte se, co dokázal, jak psal, jak zpíval, a jak celé kapele udával směr. Zajímalo mě, jak to dělal, jaký byl. Přečetl jsem asi devět knížek, ale nemyslím si, že to bylo podstatné. Domnívám se, že nejenom v našem oboru, ale v herectví obecně, je potřeba navnímat souvislosti. Což v případě koncertního ztvárnění je trochu něco jiného. Tam totiž nemusíte řešit, jaký byl Mercury v soukromí. Naopak v případě mého účinkování ve dvou muzikálech o Freddiem, potažmo Queen, to byla naprosto stěžejní znalost. Nikdy jsem ale nestál před zrcadlem a netrénoval jeho pohyby. To mi přišlo tak nějak samo právě tak, jak se mi ho podařilo navnímat. Když jsem se posléze za jeden z muzikálů objevil mezi nominacemi na cenu Thálie, bylo to pro mne jakési zadostiučinění.

Před časem jsme dělali rozhovor s Peterem Freestonem, který u Freddieho Mercuryho působil dlouhých dvanáct let jako asistent. Sešel jste se s ním někdy? Například proto, abyste lépe poznal Mercuryho?
S Peterem Freestonem máme provázanou historii od našeho velmi útlého věku a od té doby jsme tu a tam v kontaktu. Poprvé jsme se potkali na srazu český fanoušků Queen v roce 2007. Odtamtud nás Peter hned následující rok pozval na největší sraz fanoušků Queen do švýcarského Montreux, kde jsme od té doby zahráli ještě dvakrát. Nikdy jsem se ale moc nevyptával. Z povahy jsem takový, že co mi neřeknete, to z vás páčit nebudu. Nicméně z toho, jaký Peter je, jsem si udělal obrázek, jaký byl Freddie Mercury. Peter je totiž velmi milý a okouzlující člověk. A znáte to přísloví „vrána k vráně sedá“? Angličtina má takový hezký obrat pro totéž „Birds of a feather flock together“.

Nyní za sebou máte stovky koncertů, spoustu z nich zahraničních. Kdy jste poprvé vyrazili za hranice a jak k tomu došlo?
To bylo dost možná právě do toho Montreux, jak jsem již popisoval. Možná tomu předcházelo Slovensko, už si to moc nedokáži zařadit. Ale nepředstavujte si to jako nějakou velkou romantiku. Akorát přijde poptávka odněkud, kam zkrátka jedete trochu déle, než je po České republice zvykem. Ve Skandinávii jsme takhle strávili skoro rok čistého času. Spíše nezapomínáme na různé příhody, kdy nám například v Itálii nebo Turecku nezaplatili, nebo když jsme poprvé letěli business class otevírat první soukromý přístav ve Vietnamu. Koncert na Maledivách byl také speciální. Vždy to ale začíná tím, že přijde email nebo zazvoní telefon.

V Česku jste už známí, ale jak na vás reagují fanoušci z jiných zemí?
Reagují podobně, i když je pravda, že doma je o nás největší povědomí. Ale je to logické, doma je doma, vyznáme se tady. To je také naším úkolem posledních let, dokázat se venku prosadit podobně jako na domácím trhu. Ty dva roky restrikcí nám do toho ale krapet hodily vidle. S velkými show Queen Relived z O2 areny jsme měli v plánu objet svět. Nakonec se ale o dva roky musely odložit a domluvené kontrakty vysublimovaly. Pracujeme ale na tom, abychom ten řetěz nahodili zpátky.

Momentálně vás čekají dva velké koncerty v O2 universu. V jaké fázi příprav jste?
Ano, půjde o naše narozeninové koncerty. Zveme na ně všechny ty diváky, kteří na nás od začátku chodili a dovolili nám se neustále posouvat a chystat pro ně větší a větší show. Nyní pracujeme ve zkušebně na nových písních, které jsme pro tento speciální koncert vybrali. Vedle toho se paralelně připravuje technická stránka věci. Na pódiu s námi vystoupí hosté, kteří s naší kapelou měli co zásadního dočinění, a zbývá nám ještě drobně vypilovat dramaturgii.

Proč jste zvolili právě Universum, a ne větší O2 arenu, kde jste již několikrát vystupovali?
No právě, v O2 areně jsme měli už pět vlastních koncertů, dohromady osm vystoupení i v rámci hostování, a letos nás tam ještě čeká Český mejdan s Impulsem. Proto jsme si řekli, že narozeniny chceme oslavit spíše v „rodinném kruhu“ a nedělat kolem toho takový humbuk.

V čem bude tentokrát vaše show jiná, jedinečná?
Divák se opět může těšit na bombastickou výpravu, ale tentokrát to bude více o té atmosféře. S Queen jsme spjati už osmnáct let! Moc se tím nedojímám, ale symbolické číslo to je. Pojali jsme to proto tematicky. Na tomto koncertě se zaměříme na album The Miracle. ke kterému už Queen z důvodu Mercuryho nemoci nikdy nestihli udělat turné. Přitom je to škoda, protože jsou na něm skvělé písně. Zahrajeme z nich minimálně polovinu a tomuto albu bude zasvěcena i scéna. Konečně, on je to tak trochu zázrak, že jsme se těch osmnáctin dožili. Kdybyste nám to řekl před osmnácti lety, nevěřili bychom vám.

V létě pak chystáte k osmnáctinám také turné. Kam se podíváte a budou letní koncerty stejné jako ty v O2 universu, nebo budete něco měnit?
Letos nás čekají již tradiční zastávky jako Brno, Plzeň, Loket, Ústí, Jihlava, Litomyšl. K těmto krásným venues se po pauze vrací zámek Sychrov, a vůbec poprvé v rámci vlastní tour se podíváme do Písku. Tyto koncerty jsou pod naší produkcí, tak si na nich dáváme obzvlášť záležet, ale scéna z O2 universum je nepřenositelná. Uvidíme, jak zafunguje playlist, a co z něj zůstane do léta, ale obecně platí, že tyto dva pražské koncerty budou svou úrovní někde jinde. To úplně nejde s letními koncerty srovnávat. Samozřejmě tím nechci říci, že v létě něco šidíme, naopak! Letos jsme nakoupili zase nějakou novou techniku, aby to i na těch „menších“ koncertech, kde je např. „jenom“ 2000 diváků vypadalo dobře. Ale vůbec technická výprava v těch větších halách, ať je to O2 arena nebo O2 universum, je zkrátka někde jinde. Na druhou stranu základem jsme my a my si nemůžeme dovolit to odfláknout, i kdyby bylo v publiku jenom dvacet diváků.

Aby naši čtenáři poznali blíže i vás, Michale… Kdo vás přivedl k hudbě?
Pominu-li, že mi maminka jako malému zpívala, k hudbě mě nikdo zvlášť nevedl. Dělal jsem různé sporty včetně ledního hokeje závodně. To mě hodně bavilo. Potom jsem v sobě objevil touhu zpívat, která překonala všechny ostatní tužby, a už mě neopustila. Mého dědy bratranec byl Miro Žbirka, tak možná i odtud zavál nějaký gen.

Mimo ni a Queen, co vás baví, zajímá?
Navzdory mé vášni k hudbě, mě sporty nikdy neomrzely! Pohyb miluji, miluji hokej, bruslení, lyžování, nějakou dobu jsem i lezl a jezdil na kole. Nebo když si potřebuji odpočinout, navštěvuji alternativní světy prostřednictvím videoher. Ne na vše mám nyní čas, ale začínám s golfem a velmi mě to chytlo. Člověk se projde hezkou krajinou, tu a tam do něčeho bouchne, a to byste nevěřila, jak z toho bolí svaly. Už jsem také vyhrál svůj první turnaj. Na druhou stranu ta hra umí hodně naštvat čili pokud jsem hledal spojení sportu a terapie, zřejmě jsem netrefil úplně do černého.

Neuvažoval jste někdy i o sólové dráze? Spousta muzikantů hraje ve více kapelách… Zkoušel jste třeba někdy napsat vlastní skladbu?
Mám vlastní skladu Let Me, kterou s kapelou hrajeme. Premiéru měla právě na naší první show v O2 areně. Líbí se mi, mám z ní radost. Queenie mě pohlcují natolik, že na nějaké vedlejší projekty nemám v tuto chvíli pomyšlení. Dokonce se nemohu věnovat ani divadlu, což mě trochu mrzí, protože to je zase ještě jiná dimenze zpívání. Nechci zkrátka sedět jedním zadkem na dvou židlích, jestli mi rozumíte. Ale uvidíme, třeba přijde čas, kdy se vrhnu do dalších hudebních zákoutí, která se mi tu a tam pootevírají.

Máte osobní či profesní sen, kterého byste ještě chtěl dosáhnout?
Samozřejmě, s našimi velkými show chci objet svět. A také sním o tom, abych nikdy nepřestal snít…

Text: Andrea Štipčáková, foto: Petr Klapper, Michala Rusaňuková, Štěpán Černý
Témata: Michael Kluch, Queenie, Queen, tribute band, O2 universum