ROZHOVOR | Peter Freestone: V Bohemian Rhapsody to nebyl ten správný Freddie, ve skutečnosti se mnohem víc smál

Knihu Freddie Mercury – důvěrné vzpomínky na geniálního hudebníka jste napsal v roce 1998. Kdybyste ji psal dnes, změnil byste něco?
Jestli bych něco změnil? Ne. Věc se má tak, že to původně ani kniha být neměla. Celkem dva a půl roku jsem prostě mluvil o svém životě s Freddiem a David Evans všechno zapisoval. Nechal mě mluvit, nepokládal mi žádné otázky.
Během toho vyprávění jsem byl schopný vše ze sebe dostat, protřídit, zbavit se toho bolestivého, a pak očištěné vzpomínky zase vrátit na původní místo. Byla to taková forma psychoterapie, která mimochodem začala být tou dobou velmi populární. Ale mě nedávalo smysl o tom všem hovořit s někým cizím, kdo Freddieho ani neznal. Bylo daleko přirozenější vše vyprávět Davidovi. Terapie, a zadarmo. (smích) A byl to David, kdo navrhnul převést mé vzpomínky do knihy. Řekl mi, že text má přes sto tisíc slov, což je víc, než by stačilo na průměrnou knihu, a že by bylo škoda ten materiál nepoužít. A spousta fanoušků za mnou stále chodila a vyptávala se, jaký Freddie skutečně byl, jak se choval v soukromí a co běžně dělal.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Freddie Mercury (1.)

Ve vlastní režii jsme vydali tisíc kusů a říkali jsme si, že větší poptávka asi nebude. A teď o tolik let později kniha znovu vychází. Podle vydavatelství Omnibus, které vlastní licenci k této knize, je to jedna z jejich nejlepších hudebních biografií.

Musel jste něco vynechat, měl jste nějaké vzpomínky, které byly příliš osobní či bolestivé na to, aby se v knize objevily?
Určitě ano, mám vzpomínky na Freddieho, o kterých nikdy mluvit nebudu. Vím, že Freddie je pryč a není potřeba ho nějak ochraňovat, ale stejně jsou věci, které zůstanou jen mezi námi dvěma. 
Víte, když Freddie ještě žil, dostal se k němu rukopis o něm a Queen, připravovaný k vydání. Když si text přečetl, prohlásil, že to vyjde leda tak přes jeho mrtvolu. Kniha byla plná superlativů, kapela v něm byla vylíčená jako nejúžasnější a bezchybná, stejně tak Freddie, zmiňovaly se jen úspěchy a vyhrané ceny. Freddie řekl, že jestli o něm má být něco publikováno, mělo by to být objektivní a vylíčit jak jeho světlou, tak i temnou stránku.

Co si zbylí členové skupiny Queen myslí o vaší knize? Použil jste i nějaké jejich vzpomínky?
Myslím si, že se jim celkem líbila. Kdyby tomu bylo jinak, asi bych o tom slyšel. (smích) A k té druhé otázce… Je to spíš naopak, vím že management kapely čerpá různé informace z mojí knihy.

Toto ale není jediná vaše kniha, že? 
Ano, napsal jsem během koronaviru autobiografii Ve správný čas, na správném místě. Co se taky v té době dalo dělat jiného? A když jsem přemýšlel o všem, co jsem prožil, došlo mi, jaké jsem měl v životě štěstí a jak skvělé je, že o tom ještě mohu vyprávět. Například své dětství jsem prožil v Indii.  Když jsem měl o Vánocích prázdniny, pomáhal jsem matce Tereze. Matce Tereze! A ona je teď svatá! A já si s ní normálně povídal!

Známý neznámý Freddie Mercury aneb Co jste možná nevěděli o frontmanovi Queen

Když Freddie pořádal jeden ze svých večírků, se před kamarády nikdy nezapomněl zmínit, jak je pyšný na to, že mě ukradl těm pravým hvězdám. Předtím, než jsem natrvalo zakotvil u Freddieho, jsem pracoval v kostymérně Royal Opera House v Londýně, kde jsem se byl obklopen umělci jako Domingo, Carreras, Sutherland, Caballé… Vedle těchto velikánů té doby jsem potkal například i tanečníky Nureyeva a Barishnikovova, s těmito úžasnými lidmi jsem pracoval.  A to byly osobnosti, které Freddie obdivoval, lidé, kteří pilně pracovali na své kariéře a cizelovali svůj talent. Totéž totiž dělal i Freddie sám. Na svém hlasu vytrvale pracoval – však si poslechněte rozdíl v jeho hlasovém projevu od 70. do 90. let. A to nikdy nebral hodiny zpěvu, jeho jediná výuka zpěvu probíhala v kostelním sboru. Co se týče výuky, bral jen hodiny klavíru. Ale hlas si vypěstoval sám.

Když zmiňujete dětství v Indii, myslíte si, že podobné zážitky z dětství vás s Freddiem sblížily?
Ano, jsem si tím jistý. Naše pobyty v Indii se překrývaly, přestože jsme se v té době samozřejmě nesetkali. Možná právě proto si mě Freddie vytáhnul z Royal Opera House, protože jsme si tak dobře rozuměli a byli schopní tak rychle se sblížit. Ostatní třeba nechápali, proč pravidelně nevolá své matce. Ale já z vlastní zkušenosti věděl, že když jste zvyklí být v internátní škole a rodiče většinu roku nevidíte, je váš vztah k nim tímto ovlivněný a nemáte potřebu s nimi být neustále v kontaktu. Já tomu rozuměl a nepokoušel jsem se cokoliv měnit.

Pojďme na chvíli opustit minulé století a posunout se do současnosti. Vím, že se angažujete v projektu, který formou besed informuje o AIDS, povězte nám prosím o něm.
Projekt se jmenuje TFA – tedy Titanic – Freddie – AIDS. Byl vytvořen českým studentem, který byl velkým fanouškem Freddieho. Když mě oslovil, právě skončil střední školu a uvědomil si, že za celou dobu jeho studia se k němu dostalo naprosté minimum informací o AIDS a nabídnul mi spolupráci, která by toto pomohla změnit.
Na začátku besedy se promítá velmi emotivní video, které ukazuje čtyři poslední roky Freddieho života. A jako příměr je použit Titanic – obrovský moderní a nepotopitelný. Studentům vyprávíme, jak jeho život ovlivnil virus a jak něco neviditelného – jako ledovec převážně skrytý pod hladinou, který zpečetil osud Titaniku, virus zničil a ukončil život skvělého hudebníka. Promítány jsou i záběry z Freddieho života krátce před smrtí, kde už na tom byl fyzicky velmi špatně.

Co dalšího je součástí besed?
Pak odpovídám na otázky. Co mě vždy nejvíc překvapí, je, kolik z těch třináctiletých zná Freddieho a jeho tvorbu. Jen považte, musí vám být aspoň padesát, abyste patřili ke generaci, která mohla vidět Freddieho zpívat naživo. A přesto ho tyhle děti znají.
Lidé se mě ptají, proč si myslím, že Freddie je stále tak populární a já říkám – to ta hudba, kterou vytvořil, je prostě skvělá, napsal jedny z nejlepších skladeb. Vždyť když si pustíte rádio, pomyslete, jak často slyšíte něco ze společné tvorby Freddieho a Briana Maye. A to v kterékoli zemi na světě. Ať jsou to We Are the Champions nebo We Will Rock You. Pořád se hrají a všichni je znají. A to byly napsány v roce 1977.

Jaké je vaše nejoblíbenější album Queen?
A Day at the Races. A nejoblíbenější píseň je rozhodně My Melancholy Blues, protože je to úplný opak nejznámějších skladeb Queen, které jsou plné propracovaných harmonií, mnohohlasů, opulentní a bující energií. Freddie v ní hraje na klavír, trochu basové kytary, bicích, jeho hlas, který vypráví téměř autobiografický příběh. „ Another party's over, and I'm left cold sober, my baby left me for somebody new…,“ tu píseň prostě miluju.

Co si myslíte o současném obsazení Queen s Adamem Lambertem?
Adam má naprosto úžasný hlas, nesnaží se být Freddie. A když si Queen s Lambertem poslechnete, zjistíte, že se ta hudba hodně změnila, takže Adam stejně jako Freddie znít ani nemůže. Například dynamika písní je jiná.
Ale pro mě je to opravdu těžké posoudit, rozhodně nejsem objektivní. Freddie byl prostě Freddie. A já jsem ho tolikrát ty písně slyšel zpívat. Ale na druhou stranu, když Adam Lambert dokáže na jedno pódium dostat ke společnému koncertu ostatní členy Queen, tak to beru. A to, že přináší Freddieho a hudbu Queen lidem, je skvělé. Publikum, které přijde na Adama, si pak poslechne původní nahrávky a Freddie tak žije dál.
A co by si o tom myslel Freddie? Počítal s tím, že bude slyšet ještě tak deset až patnáct let po smrti, a pak popularita postupně opadne. Myslím, že ani nesnil o tom, že třiatřicet let po jeho smrti má jeho hudba pořád stejný úspěch. A stále je to ta stejná hudba, je jisté, že nic nového nenapsal. (smích)

Freddie nenáviděl svoje zuby a věřil, že má mít každý svůj názor

Byl jste přizván ke spolupráci na Bohemian Rhapsody? A jak se vám hotový film líbil?
Berte v úvahu, že je to hollywoodský velkofilm, který byl vyroben pro miliony diváků. Nebyl vytvořen pro miliony fanoušků Queen. Je to samozřejmě úžasný film, který vyhrál čtyři Oscary, ale není to dokument. Když se na film dívám, nesleduji příběh, ale jednotlivé scény. V každé scéně se dá najít zrnko skutečnosti a zároveň spousta hollywoodské vaty. Tvůrce, který psal scénář, samozřejmě doopravdy ani neznal Freddieho. Ale na druhou stranu, napsal to skvěle. Ale pro mě to prostě nebyl ten správný Freddie.
Problémem pro mě byl smutek, který Freddieho ve filmu skoro neopouštěl. Chápu, že tragické osudy vypadají na plátně lépe, ale to se mu prostě nepodobalo. Pro mě by se mnohé změnilo, kdyby byla přidána ještě jedna scéna, stačilo by čtyřicet, padesát vteřin, zasazená u Freddieho doma, bavícího se a smějícího se se svými kamarády. Ve snímku tak není vidět. Usmívá se, ale je to spíš nucený úsměv.
Já si ho nejvíce pamatuji právě, jak se směje se svými kamarády. Sedával na kraji jednoho z gaučů, které byly rozmístěné okolo krbu, a smál se jako blázen. Když si vzpomenete na dobové rozhovory s ním, když se usmívá, stále udržuje horní ret přes zuby a když se začne smát, ruka mu vyletí a zakryje ústa. To protože nenáviděl svoje zuby. Ale doma mezi svými mu to bylo jedno, smál se naplno s kamarády, a právě tak si ho já navždy budu pamatovat.

RECENZE: Bohemian Rhapsody - Strhující zmrtvýchvstání rockové legendy jménem Freddie Mercury

Které roky z období, kdy jste byli spolu, byste považoval za nejšťastnější?
Všechny byly šťastné. Samozřejmě není vždy všechno dokonalé, ale to je prostě život. Poslední čtyři roky byly z jasných důvodů samozřejmě horší.  Umíral, takže nebyl šťastný celou dobu, ale to mu nezabránilo v tom, aby se smál a užíval si chvil s přáteli.
Roky v Mnichově na mě byly taky příliš intenzivní, přemíra drog, alkoholu a všeho. Začalo to být trochu moc... Ale kromě toho bylo všechno super. Freddie rád jezdil turné, protože byl každý den na jiném místě, možná ho tak moc nebavilo cestování, ale každý den jiný bar v jiném městě si rozhodně užíval. (smích)

A fanoušci v zahraničí, kteří, přestože neuměli anglicky, znali texty Queen.
To byla asi ta nejpravdivější scéna ve filmu, přestože chronologicky špatně zařazená. Když jsme byli v Rio de Janeiru a Freddie začal zpívat Love of My Life, a 350 tisíc lidí píseň odezpívalo s ním perfektní angličtinou, bylo to opravdu dechberoucí a neuvěřitelné.
A další příklad, kdy byl obecenstvem vskutku šokován, byl Live Aid. Byl to asi první koncert, který probíhal za denního světla, a když Queen začali hrát Radio Gaga, Freddie nemohl uvěřit tomu nekonečnému lesu rukou, které tleskaly a opakovaly jeho gesta.

TOP 5 koncertů Queen a Freddieho Mercuryho: Zbořili Wembley i Live Aid, sílu měl také zpěvákův tribute

Proto byl také opatrný a na veřejnosti nikdy nemluvil o náboženství a o politice. Nechtěl své fanoušky v tomto směru ovlivňovat.  Těmto tématům se pečlivě vyhýbal, věřil, že každý má mít svůj názor a neměl by ho přebírat od svých idolů. Neměl rád, když se ostatní snažili v tomto směru působit na své okolí, třeba Bono nebo i Brian. Nechtěl ani, aby jeho písně měly nějaký politický podtext, hudba měla lidem přinášet prostě jen potěšení a zábavu.

Ještě otázka ohledně kostýmů, které Freddie nosil při vystoupeních. Vím, že měl své oblíbené návrháře, ale podílel se na návrzích i on sám?
Veškeré nápady na kostýmy přišly od Freddieho. Úloha módních návrhářů byla spíš říct mu co je možné a co už nejde vytvořit, a pak vlastní výroba. Podobné to bylo s návrhem interiéru jeho domu. Bytový návrhář nepřišel s nápady, nevysvětloval, co by vypadalo dobře, pouze usměrňoval Freddieho v jeho nápadech. Takže když Freddie ukázal na zeď a žádal, aby ji odstranili, bylo na návrháři vysvětlit mu, že to nepůjde, pokud nechce, aby spadnul celý dům. 
A tak to bylo i s návrhem kostýmů. Vymýšlením a diskutováním o nich si vybudoval hezký vztah se svou oblíbenou návrhářkou Dianou Moseley, ta s ním pak trávila spoustu času i v době, když už byl nemocný. Bylo to, jako kdyby byli napojení, vypadalo to, že Diana umí číst Freddieho myšlenky. Stačilo říct pár slov a ona už měla jasno a začala tvořit model.

Proč jste se rozhodl žít v České republice?
V roce 2000 jsem přijel do Prahy na čtyři dny, a jako asi každý turista, jsem se do ní úplně zbláznil. Pak jsem se vrátil do Londýna, kde jsem začal hledat byt. V den, kdy mi měli volat ohledně prohlídky, se dlouho nic nedělo. Pak se mi ozval agent s omluvou, že byt, který pro mě měl vytipovaný, nebyl takový, jaký si myslel… V tu chvíli jsme se rozhodl… Odjel jsem na letiště a prostě si koupil letenku do Prahy. Neuměl jsem ani slovo česky, přesto mě to vůbec neděsilo.
Vy si to asi neuvědomujte, ale Češi jsou milí a otevření. Například mladí lidé a děti jsou mnohem slušnější než v Anglii. Každý vás pozdraví, pustí sednout. Když procházím naší vesnicí, každou chvíli mě někdo zve na kafe. Tohle je teď prostě můj domov.

Text: Lenka Walker, Aleš Materna, Jarda Hudec, foto: archiv Petera Freestonea, Vladimír Šigut, archiv iREPORTu
Témata: Peter Freestone, Freddie Mercury, Queen, Bohemian Rhapsody