RECENZE: Zahodit, zašlapat, spálit. Queenie o sobě natočili dokument, který jim samotným akorát uškodí

Mezi známými tvářemi se zde měli dle tiskové zprávy nacházet Jakub Kohák, Olga Lounová, Kazma nebo Adam Mišík, jejich přítomnost jsme však na akci nezaznamenali, což - pravda - může prostě jen znamenat, že jsme se špatně dívali. Naopak nechyběl tradiční host - asistent Freddieho Mercuryho Peter Freestone, který se objevil i v dokumentu, neboť s kapelou dlouhodobě spolupracuje. A kromě něj se ukázali také Michal Kavalčík, Karel Vágner, vítězná dvojice Kiki a Trabo z reality show Love Island nebo osamělý Jan Solfronk z Bachelora.

LIVE: Queenie si na Křižíkově fontáně omotali publikum kolem prstu, na stage jim přiletěla i podprsenka

A také Zdeněk Barták, který se však předem omluvil, že musí ještě na jinou akci do nedaleké Hybernie a pořadatelé na jeho předčasný odchod dopředu upozornili, aby to nevypadalo, že se mu film nelíbí. Jelikož se ale promítalo se zpožděním a navíc ještě s technickými problémy, kdy v promítací místnosti kdosi zapomněl zapnout zvuk, nakonec z něj neviděl vůbec nic. A dobře pro něj.

Snímek v režii Milana Baleka totiž nepatří mezi ty povedené. Bohužel. Že se z něj nedozvíte, jaká cesta vedla členy Queenie k tomu, aby se rozhodli pro kariéru, jakou mají, je nakonec vedlejší. Ten film ale nefunguje ani jako oslavný egotrip o tom, jak si jedna kapela splnila sen.

To nejlepší, co na něm lze pochválit, v něm paradoxně říkají zdánlivě doplňující a pro děj - se vší úctou k nim - nepodstatné postavy, kdy se například dozvíte, že osvětlovač strávil s programováním světel dva měsíce. Nebo že hrubá příprava show v O2 areně začíná přibližně deset měsíců před akcí. Že se celá show chystala v pronajaté hale, kde se nanečisto postavila, a pak se zkoušelo a zkoušelo. Že kdosi ukradl klavír a dodnes se neví, kde skončil. Že pro zpěváka nebylo dobré, že se snažil zpívat vysoké tóny v zakouřených rockových klubech, než se mu podařilo dostat se nahoru. Coby továrna na fun facty pro všechny, které zajímá, jak se velkolepá akce v O2 areně chystá a co to přibližně obnáší, natočený materiál funguje docela dobře. V tomto směru může oslovit i lidi, které Quenie samotní vůbec nezajímají. Čistě proto, že jsou fanoušci do muziky a láká je vidět do zákulisí.

ROZHOVOR | Michael Kluch (Queenie): Freddie Mercury mě vždy fascinoval. Chceme s naší show objet svět

Takových momentů ale dokument nabízí pohříchu málo. Místo toho v něm převážně promlouvají buď zpěvák Michael Kluch anebo v roli jakéhosi experta Martin Zoubek. Věty druhého jmenovaného o tom, jak Queenie vlastně nejsou ani tribute kapela, ani revival (a co tedy jsou?), a že jejich umělecká hodnota spočívá v tom, že se snaží přinést takovou show, jakou by samotní Queen mohli udělat v roce 2024 s využitím všech dnešních technologií, kdyby ještě žili, vyznívá až nechtěně směšně.

Nejen proto, že samotní Queen s hostujícím Adamem Lambertem stále vystupují a tudíž si divák může udělat obrázek sám, ale především proto, že Zoubek žádný expert není, sám je totiž výkonným producentem celé show. A když pak své vlastní dítě dlouhé minuty chválí, soudný divák jen nevěřícně kroutí hlavou. Přitom by stačilo přizvat před kameru například nezávislého hudebního publicistu nebo alespoň nějakého kamaráda z jiné kapely a hned by podobně oslavná tvrzení, jakých je film plný, získala větší váhu. Takto se ale jen sami sebe budete ptát - Kde je nějaká oponentura? Kde je někdo, kdo pokládá složité otázky? A proč si je sami nekladou alespoň samotní tvůrci?

LIVE: Queenie připomněli v O2 areně Freddieho Mercuryho jenom některým

Možná ještě podivnější je ztvárnění samotného frontmana. Michaela Klucha v celém filmu v podstatně nevidíme v kladné roli. Většinu času se buď chvástá nebo někomu vulgárně nadává. Jednou za cigarety, jindy kameramanovi, že točí, co nemá, pak zase pánovi na parkovišti, že by radši parkoval na jiném, než přiděleném čísle a tak dále... A nakonec se ještě sám sebe zeptá, jestli se ta show v O2 areně povedla. A pak si odpoví, že ano. Bizár. To nikoho nenapadlo, že by vypadalo daleko lépe, kdyby se alespoň na tohle zeptali třeba někoho z fanoušků?

Můžete namítnout, že to je jen špatně sestříháno, a že v reálném životě je Kluch skromný sympaťák. A třeba to tak i je. Jenže když pak po skončení filmu, který má překvapivě jen pouhých přibližně čtyřicet minut, při následném proslovu k divákům v sále nejprve zpraží režiséra za zvuk, pak za to, jak blbě drží mikrofon, a nakonec ještě vynadá moderátorovi, že se s diváky rozloučil, aniž by je stihl pozvat na příští show do O2 areny, těžko se tomu věří.

Egotrip o kapele, která ve snímku až na samotného Klucha takřka vůbec nemluví, působí podivně a vzbuzuje otázku, komu je vlastně určen. Fanoušci Queenie si po jeho zhlédnutí budou říkat, jestli by si neměli najít jiné oblíbence. A ty, kteří skupině dosud nemohli přijít na jméno, jejich proslovy o tom, že nalepení kníru nestačí, prostě nepřesvědčí. A tak to nejlepší, co Queenie můžou se samotným snímkem, jenž jim dělá medvědí službu udělat, je postarat se, že už ho nikdo další neuvidí.

Text: Jan Trávníček, foto: archiv Queenie
Témata: Queenie, Michael Kluch, Queen, Cesta na stage, dokument, recenze