LIVE: Slipknot v Praze odpremiérovali novinku, zvukař koncert nezvládl

Slipknot
Praha, O2 arena
28. 7. 2022

Na zvuk se samozřejmě nadává v každém druhém reportu, ale tři roky staré vystoupení bylo až legendárně špatné a dodnes se o něm mezi fanoušky formace mluví jako o katastrofálním. Zeptejte se, koho chcete, skoro všichni vám to potvrdí. Nutno dodat, že zahraniční kapely vesměs mívají své vlastní zvukaře, takže organizátoři v tom s největší pravděpodobností budou nevinně. Jisté je, že po předchozí zkušenosti existovala i početná část fanklubu, která se zařekla, že do vysočanské haly kvůli tomu nepřijde a počká si na jiný prostor. Hlavní otázka pozdního červencového večera tedy byla jasná. Bude to tentokrát lepší?

Slipknot s sebou přivezli atmosféru rockového klubu

Na odpověď jsme si ale museli počkat. Nejprve pódium opanovali Vended, což je taková malá domů. V kapele, která teprve loni vydala své první EP totiž zpívá syn Coreyho Taylora, jehož křestní jméno je Griffin, a také Simon Crahan, což je zase potomek Shawna Crahana, mezi fanoušky Slipknot známějšího jako Clown. Vytyčená půlhodinka jim docela seděla, většina kapely je dlouhovlasá, takže házela hlavou do hrubozrnných riffů a frontmanův hlas je až nečekaně podobný vokálu jeho otce. „Slipknot Junior" tedy vesměs sympatičtí a roli předkapely nejen u svých otců zvládají se ctí. Ovšem na plnohodnotný koncert v roli hlavních tahounů ještě musí dorůst a nastřádat více signifikantních písní.

Po nich se na pódiu ukázali i u nás už dobře známí Jinjer, kteří už před válkou neměli problém zaplnit kluby. Jejich ukrajinský původ jim teď pomáhá k větší slávě, nejen rodáci z Iowy, ale i festivaly po celé Evropě se pochopitelně snaží ukázat podporu tamním obyvatelům a muzikantům mimo jiné i tím, že jim dávají prostor na větších pódiích a v prestižnějších slotech. Je to samozřejmě nedostatečné bolestné a nejspíš i Jinjer samotní by radši měli jistotu, že se mají kam vrátit, ale svět teď prostě je, jaký je.

„Díky moc za všechnu podporu, která se nám od vás dostává, snad se jednoho dne budeme moct vrátit zase domů. Nasrat na válku", prohlásila podobně jako v červnu na rakouském Novarocku zpěvačka Teťana Šmajljuk a hned zase přešla do brutálního growlingu, který je na progresivně metalové scéně mezi ženami pořád ještě brán jako poměrně vzácný, byť konkurence je každým dnem silnější. 

Devítihlavá saň udeřila s devátou hodinou a když se plachta spustila, bylo vidět, že stage je koncipována podobně jako v předchozích letech. Tedy jako víceúrovňové pódium se schodištěm, kde kapela hraje ve dvou patrech a projekce jsou rozdělené na tři pruhy. Zvláštní projekce dostala i dvojice perkusionistů, která se snažila dav příznivců dále burcovat. Bohužel ale ani jedna z obrazovek nesnímala dění na pódiu, takže ze vzdálenějších míst v hale, která měla do vyprodání ještě poměrně daleko, na kapelu nebylo moc dobře vidět. Za to plameny perfektně odváděly svou práci. Krása.

Když Corey Taylor mluvil a jeho pekelné uskupení nehrálo, bylo mu krásně rozumět každé slovo. Sice se trochu opakoval a vyzdvihnutí předskokanů, otázky na to, kdo je vidí poprvé nebo jeho oblíbené: „My friends! My family!" opakoval hned dvakrát, také ale nejednou zmínil vděčnost za to, že u nás zase můžou hrát. A pro jistotu také vysvětlil, že název nového alba The End, So Far... neznamená rozpad, ale jen uzavření jedné kapitoly a otevření další. A mimochodem, v setlistu z něj sice nezazněl singl The Chapeltown Rag, který kapela dosud hrála na celém turné, nýbrž jeho následovník a ten den sedmé nejvíce trendy video na YouTube – The Dying Song (Time To Sing). Velmi povedená skladba tak v Praze zazněla vůbec poprvé na světě naživo.

Radost z toho všeho ale bohužel kazí fakt, že ani tentokrát zvukař neodvedl svou práci moc dobře. Coreyho vokál se v průběhu celého koncertu ztrácel mezi zvukem ostatních nástrojů a tak třeba zde klíčová fráze „put your hands into the water" vůbec nevynikla.

Podobné to bylo i jinde, například singl Before I Forget, který zazněl mimo jiné ve videohře MotorStorm, kterou hrál snad každý, kdo měl někdy doma PlayStation 3 se sloky úplně utápěly. Ve zničující hymně Psychosocial jsme zase přišli o tu fantastickou dynamiku, jakou píseň disponuje, protože to zkrátka celé znělo jako kdyby Slipknot hráli přes zeď. A to i v prostoru kolem zvukaře, kam jsem se v naději na zlepšení postupně přesunul.

Minimálně v prostoru na stání se však zdálo, že to dresscode dodržujícím fanouškům nevadí a i tak tam se sebou všichni mlátili hlava nehlava. Sektor kotle byla prakticky celá plocha na stání, circle pity se tvořily úplně všude a pokud jste někdy slyšeli o studii, kdy vědci zjistili, že nejvíc agrese probouzí v člověku hudba právě od této skupiny, tak tady to bylo vidět v praxi.

Čest výjimkám, nicméně zdejší kotel tvořili většinou naprostí, s prominutím, bezmozci. Vysportovaní primitivové z fitcenter, kteří se přišli s ostatními mlátit. Na koncerty chodím skoro dvacet let, tady jsem po velmi dlouhé době měl pocit, že nejsem mezi fanoušky metalové hudby, ale mezi fotbalovými ultras. Aby bylo jasno, circle pity jsou v pohodě, pár modřin nebo polití pivem se dá snést, ale násilí a chybějící respekt k druhým v pořádku nejsou.

Na vlastní oči jsem viděl, jak si slečna zavazovala botu a vedle stojící fanoušek si její skloněnou hlavu přitáhl k rozkroku a smál se na celé kolo, jaký je pašák. Nebo jak divoce pařící skupina fanoušků v pitu úmyslně vrážela do všech těch, kteří se do pitu zapojit nechtěli. Jak se proboxovávalo asi deset lidí blíž k pódiu a neřešilo, že u toho ubližuje něžnějšímu pohlaví. Nebo jak ještě po koncertě kdosi skákal po popelnicích na Českomoravské a kopal do zaparkovaných aut. O množství nevychovaných opilců neschopných stát rovně nebo jít po ulici a nehulákat přitom na celé kolo ani nemluvě.

Bylo by fajn, kdyby někdy příště zahráli Slipknot třeba v Letňanech. Spousta výše zmíněných situací a problémů by se tak eliminovala. To by ale musela být O2 arena vyprodaná, což vzhledem k bojkotujícím a tím pádem nepřítomným příznivcům logicky nelze zatím zařídit. Fanoušci tak jsou sami proti sobě a pořadatelé jsou v patové situaci.

Koncert, z jehož setlistu kapela bohužel vyškrtla jeden ze svých největších hitů, tedy The Devil In I, vygradoval tradičním skupinovým dřepem s výskokem v Spit It Out a dvojící přídavků. A i když kapela předvedla svůj standardní, výborný výkon, moc dobrých vzpomínek z toho večera kvůli zvuků a početnému zástupu primitivů vydávajících se za metalové fanoušky, bohužel nebude. Někdy prostě platí to, o čem samotní Slipknot zpívají. People = Shit.

Setlist: Disasterpiece, Wait And Bleed, All Out Life, Sulfur, Before I Forget, The Dying Song (Time To Sing), Dead Memories, Unsainted, The Heretic Anthem, Psychosocial, Duality, Custer, Spit It Out, People = Shit, Surfacing

Text: Jan Trávníček, foto: Petr Klepetko
Témata: Slipknot, Corey Taylor, O2 arena, Praha, metal, Vended, Jinjer