Vydáno 05.11.2024 | autor: Jan Trávníček
"Zpívej, zlato, zpívej!" řekla tehdy jedenadvacetiletému Gregorymu Porterovi jeho máma na smrtelné posteli těsně předtím, než podlehla rakovině. Rodák ze Sacramenta v Kalifornii se tím řídil a po letech zpívání v restauraci, kde pracoval jako šéfkuchař poté, co kvůli zranění musel definitivně zanechat fotbalu, se mu po velice dlouhé snaze podařilo po šesti letech vydat první desku. Počkat si ale musel až na rok 2013, kdy se upsal Blue Note Records spadající pod konglomerát Universalu a jeho třetí studiovka Liquid Spirit náhle jeho kariéru vystřelila ke hvězdám.
LIVE: Pojď si odpočinout do mé zahrady, zval Gregory Porter v Praze nadšené diváky
Do Prahy zamířil Gregory Porter v rámci specificky poskládaného turné, kdy po říjnových koncertech, které ho zavedly do Irska, Dánska nebo Nizozemska, vyrazil na otočku až do Dubaje a z ní zase obratem letěl do Prahy na jediný koncert v rámci střední a východní Evropy, následně jej totiž čekají už jen vystoupení v Německu a Rakousku. I to ostatně zapříčinilo, že si zahrál v rozměrném a zaplněném O2 universu, kam by se bez takové exkluzivity patrně ještě nějakou chvíli nepodíval.
Gregory Porter nabídl Brnu jedinečný zážitek, po jeho boku vystoupil i Ondřej Pivec
David Kraus v roli předskokana dostal jednu z životních příležitostí smýt ze sebe nálepku "povolání: syn". A kdo si jej pamatuje především jako člověka hrajícího jingly v tátově talkshow nebo hůř, jako muzikanta pějícího ódy na Zuzanu Norissovou, měl možnost přesvědčit se, že má co nabídnout. S doprovodnou kapelou Gipsy Brothers se pustil do romské muziky a ukázal, že bezpochyby umí nadchnout jak muzikálními výkony svých kolegů, tak vlastním hlasem. Snad mu proto i tento koncert umožní v budoucnu nahlížet častěji i do větších sálů než dosud.
Jedinou výhradu lze mít snad jen k domluvě, kdy a jak přesně proběhne přání ke Gregoryho třiapadesátým narozeninám, neboť zmatení diváci dostali jedny pokyny od Davida Krause, druhé od pořadatelů formou obrázku na projekci během přestavby pódia a třetí během nečekané mezihry při skladbě Mucical Genocide od Ondřeje Pivce. Palec nahoru za snahu, jistě by to ale šlo zvládnout i elegantněji.
Samotný Gregory Porter si na pódium přivedl znamenitou doprovodnou kapelu, v níž hrál na piáno Chip Crawford, na bicí Emanuel Harrold, na saxofon Tivon Pennicott, na basovou kytaru a kontrabas Jahmal Nichols, a především na hammondovy varhany Ondřej Pivec. Skladeb tradičně nezaznělo mnoho, ostatně většina z nich běžně míří stopáží i k deseti minutám, a během jednotlivých vystoupení se jen občas proháže jejich pořadí, případně tu a tam zazní něco navíc. V Praze to konkrétně znamenalo, že jsme se dočkali například On My Way To Harlem, Liquid Spirit, Take Me To The Alley, soulových nádher Hey Laura a Mr. Holland anebo dvou zpěvnějších hitů. No Love Dying uzavírala hlavní část setu, po ní přišel ještě přídavek Join My Band a v obou případech byli do koncertu přizváni svými hlasy i diváci.
Naprostá většina odehraných písní v sobě zahrnovala sóla zmíněných muzikantů, například Jahman Nichols si tak jen s Gregorym zakomponovali do svého čísla úryvky My Girl a Papa Was A Rolling Stone. Výtečnou se na decentně nasvětlené scéně stala i vzájemná výměna s opakováním tónů mezi Chipem Crawfordem a Ondřejem Pivcem během Take Me To The Alley, kde Porter svým krémovým barytonem zpíval o tom, jak chce krmit chudé, hladové a nemocné a vyzýval diváky, ať se k němu připojí ve frázi "...Rest Here In My Garden...". Jediným vyloženě doprovázejícím muzikantem bez vlastního sóla tak zůstal bubeník. Spokojení však byli především diváci, kteří zase jednou mohli zažít koncert bez playbackových berliček, což je bohužel stále vzácnější.
Gregory Porter ani v Praze nesundal svou pověstnou pokrývku hlavy
A ačkoliv oslavenec možná nenabízí tak uhrančivý vokál jako Benjamine Clementine, nemá tolik hitů jako John Legend a neukazuje ani tolik emocí jako Beth Hart, dokázal svým hlasem dodat do srdcí diváků opravdový klid. Právě ten z jeho úst zabalených do látky skrývající pod ikonickou bekovkou jeho jizvy, doslova sálal.
Vytknout by do rytmu si luskajícímu zpěvákovi šlo snad jen naučené oslí můstky, jimiž uváděl jednotlivé písně. Přirovnání Prahy k Harlemu a podobné perly působily z jeho strany kostrbatě a neupřímně. O to pobaveněji pak vypadal, když mu Ondřej Pivec na hammondky zahrál zmiňované přání k narozeninám.
A právě on se nakonec stal pomyslným vítězem večera, při němž se jazz potkával s r'n'b, soulem i popem. Mít na svém kontě dvě ceny Grammy a dalších sedm nominací se sice poštěstí málokomu, ovšem mít možnost posadit svého hrdého dědečka do první řady a ve velkém pražském sále mu ukázat, jak jste si v Americe splnili svůj sen? K nezaplacení.
Text: Jan Trávníček, foto: FB Gregoryho Portera (ilustrační), Lukáš Knoll (ilustrační)
Témata: Gregory Porter, Ondřej Pivec, David Kraus, Chip Crawford, Emanuel Harrold, Tivon Pennicott, Jahmal Nichols, O2 universum, r'n'b, soul, pop, jazz
4,00
čtenáři
hlasuj
