RECENZE: Arakain reedicí Thrash The Trash oživuje legendu

Arakain

Thrash The Trash (reedice 2021)

Skladby:
Thrash The Trash, Šakal, Šeherezád, Ne! (Jdi a zabíjej), Pán bouře, Štvanice, 311. peruť, Noc, Amadeus, Nesmíš to vzdát (Cesta), Excalibur, Gladiátor, Ku-klux-klan, Orion, Proč?

15 skladeb / 68:56 min

Vydavatel: Suprahon a. s.

První LP Arakainu bylo ceněným artiklem v době vydání, až kultovní status si udrželo dodnes. Pro mladší čtenáře bez znalosti tehdejších reálií to nemusí být zcela pochopitelné. Malou nápovědu lze hledat ve skutečnosti, že skupina na svou prvotinu čekala dlouhých osm let. Dostat se do studia a zároveň přesvědčit vydavatele, aby zveřejnil výsledek, bylo pro partu arakainovského střihu pod bolševickým dohledem z hlediska pravděpodobnosti na úrovni nalezení elixíru mládí.

Arakain otřásal pódiem v plzeňské Šeříkovce, přivezl s sebou Doktora Triceratops

Devítiskladbová kolekce ve studiu Propast u Petra Jandy vznikala zejména v roce 1989, Amadeus byl připraven ještě dříve. K lačným posluchačům se zboží dostalo kvůli edičním plánům a výrobním lhůtám, když se letopočet přehoupl na 1990. Tedy v době, kdy ve společnosti po pádu komunismu panovala už jen stěží opakovatelná atmosféra. Vlna zájmu vynesla prodejní čísla do výšin, na které mohou všichni zainteresovaní v hudebním průmyslu jen vzpomínat se slzou v oku.

Zpěvák Aleš Brichta hned v úvodní písni vyložil karty na stůl: „Poslouchat nějakej brak už mi nestačí, my jsme my, generace metalová, nesmysly a fráze nějak nudí nás.“ Arakain připomínal řádně natlakovaný papiňák. Paradoxní je, že třeba dvojice Urban & Brichta oslavila v roce vydání Thrash The Trash 31. narozeniny, takže o nevybouřeném mládí už nemohla být řeč. Tempo je přitom hodně svižné. Vymyká se jen minutová instrumentálka Noc, nikam nespěchá hit Šeherezád.

Nemohu srovnávat se zvukem původního vinylu, ale mám pocit, že reedice se nesnaží kamuflovat termín vzniku. Chcete-li osvěžit paměť i sousedům, oproti soudobé produkci je nutné trochu přitlačit na volume, což pochopitelně není chyba. Na druhou stranu, kdyby album vyšlo letos, nikdo by nevolal archeology. Mluvilo by se o old-schoolovém vyznění, návratu k žánrovým kořenům. Co ovšem upoutá pozornost, to je Brichtův vokál. Byl usazený výš, než jak jej známe z pozdější tvorby. Jindy ze sebe frontman sypal slova s kadencí rychlejší, než s jakou trousí vtipy Zdeněk Izer.

Riffovou smršť řádně nabroušených kytar čas neotupil, ani textově písničky kupodivu příliš nezestárly. Pětice se věnovala tématům pro rock či metal doposud typickým. Snad jen „hanlivý dopisy“ v této chvíli píše málokdo, ale o to výživnější potravou jsou krmeny sociální sítě. Množstvím koncertů ošlehaná sestava snesla srovnání se zahraniční konkurencí, byť například obdivovaná Metallica už měla na začátku 90. let namířeno z thrashového přístavu vstříc novým obzorům.

Po pecce Amadeus reedice nekončí. Přiloženo je šest bonusů. V případě songu Nesmíš to vzdát (Cesta) je okamžitě jasné, proč se nedostal do „základní sestavy“, o preferovaný styl se ani neotírá. Nicméně trefně popisuje filozofii souboru v počáteční fázi kariéry: „Nečekat, že nám svět hned padne k nohám.“ Další položky už si jako součást desky i při zachování dramaturgické linky představit dovedu, ať už je to Gladiátor nebo vynikající Proč?.

Hyperkorektnost si sice razí cestu i u nás, naštěstí to není tak horké jako v Americe. Důkazem je zařazení tracku Ku-klux-klan. V „zemi svobody“ by dnes takový titul vyvolal nežádoucí pozornost, nepomohlo by ani vyslovené přání „už žádnou noc bílých kápí, už žádnou noc hořících křížů“.

Arakain jsem docenil až později. V roce 1990 byl mou neotřesitelnou jedničkou Kreyson a jeho Anděl na útěku. Leč není složité porozumět fanouškům, kteří nedali už tehdy na první zásek tuzemské metalové legendy dopustit. Ačkoli přišel oproti v cizině velebeným jménům se zpožděním. Jenže příčiny byly objektivní. Těžkosti, s jakými se musela scéna potýkat, dokresluje „veselá historka z natáčení“ uveřejněná v knize 20 let natvrdo. „Na jediné kytaře s ‚pákou’ se právě ona páka zlomila v místě, kde vchází do mechaniky kytary. Nezbylo než v domácí dílně vytvořit páku provizorní, a tak se některá sóla točila za pomoci speciálně zaklíněného velkého hřebu,“ uvedl Jiří Urban.

Thrash The Trash je součástí zlatého fondu metalu Made In Czechoslovakia. Vzhledem k množství přidaného materiálu a jeho kvalitě nelze než u reedice využít maximální hodnocení.

Text: Tomáš Rumler, foto: Kateřina Helmichová
Témata: Arakain, Thrash The Trash, Aleš Brichta, Jiří Urban