ROZHOVOR | Jiří Urban (Arakain): Nikdy jsme nebyli kapelou protestsongů, přestože náš postoj k režimu byl dostatečně znám

Whisky, zpěvák Slobodné Európy, tvrdí, že kdo si pamatuje 90. léta, ten je nezažil. Byla tahle éra v případě Arakainu podobně bouřlivá?
Myslím, že až tak bouřlivě, jako náš slovenský kolega, jsme nežili, on je přeci jen pankáč! Metalisti to mají spíš o pivu. (smích) Ale po koncertech jsme to uměli roztočit s železnou pravidelností. Trávili jsme hodně času na cestách a po hotelích, to se nějaká alotria nabízejí, ale zároveň jsme pak chtěli na jevišti podávat dobrý výkon. Neříkám, že se to vždy podařilo na sto procent, ale obecně vzato bych řekl, že větší “bouřlivost” jsme si užili už v letech osmdesátých, ještě coby amatéři na tancovačkách.

RECENZE: Arakain reedicí Thrash The Trash oživuje legendu

Reedice Thrash The Trash prošla remasteringem v Sono Records. Dohlížel na celý proces někdo z kapely?
K dispozici už byl pouze „úzký pás“ z archivu Supraphonu, tedy finální mix, který šel tenkrát do výroby. Nedalo se tedy pracovat s jednotlivými stopami. To by výsledek vypadal samozřejmě jinak. Remastering Supraphon svěřil do rukou pánů inženýrů ve studiu Sono. Technologicky nejsem erudovaný hodnotit takový úkon, který zcela jistě podléhá specifickým zákonitostem a akustickým podmínkám daným pro lisování vinylu, a tak jsme pánům v Sonu a jejich letitým zkušenostem důvěřovali.

Album obsahuje několik bonusů. Podílel se na jejich výběru i Aleš Brichta, nebo někdo jiný z tehdejší sestavy?
Výběr nebyl potřeba, zadání Supraphonu bylo dané. Přidat právě ty skladby, které vyšly na různých nosičích před vydáním první desky, a protože bývají nedostupné, je tak pro fanoušky zkompletovat.

Uvádíte, že na album jste zaznamenali tehdy aktuální repertoár. Nic už se nezkoušelo, neexperimentovalo se. Kolik času jste tehdy ve studiu strávili?
Deska se natáčela v rozestupu několika měsíců tak, jak jsme my měli volno mezi koncerty, ale zároveň muselo být i volno ve studiu Propast, které bylo v té době velmi vytížené a využívané. Tohle sladit bylo někdy obtížné a na termín se muselo čekat. Při vstupu do studia bylo jasné, co a jak nahrávat. Čas už zpětně opravdu nedokážu vyčíslit ani pojmenovat.

Deska vyšla až po revoluci, ale vznikala v roce 1989. Měli jste potíže s texty a jejich schvalováním, nebo v té době už režim nebyl tak ostražitý?
Vydání desky bylo sice zařazeno do edičního plánu na rok 1990, ale v té době nikdo nemohl do poslední chvíle stoprocentně říct, co se stane, jestli deska opravdu vyjde. Příkladem je Pražský výběr, kterému soudruzi stahovali desku z obchodů už v den, kdy vyšla. Ale přesto bych řekl, že potíže s texty nebyly, Brichta byl už zkušený textař a nepotřeboval jimi prvoplánově provokovat. Dělal to spíš „živě“ na koncertech. Nikdy jsme nebyli kapelou protestsongů, přestože náš postoj k režimu byl dostatečně znám a nějaké podtexty tam samozřejmě probíhaly. V polovině osmdesátek to bylo horší, tam byly i zákazy činnosti nebo zákazy oblastní.

ANKETA 40 let metalu (IV.) Vzory Arakainu byli Slayer i Pantera, pro české bubeníky hlavně Metallica

Texty na Thrash The Trash jsou dílem Aleše Brichty. Někteří kytaristé přiznávají, že je jim vlastně jedno, o čem frontman zpívá, případně ani neznají význam textů. Je pro vás obsah sdělení stejně důležitý jako hudební složka?
Myslím, že my, co jsme odkojeni a vychováni poslechem zahraničních kapel, přesný přehled o textu k hudebnímu prožitku nepotřebujeme. Abych ale mluvil jen za sebe, pro mě je hudba prioritní. Zvlášť v metalu, kde vládnou kopáky a kytarový riffy, ale bylo tomu tak i v době, kdy jsem jel na vlně art nebo progresivního rocku. Když si budu chtít poslechnout krásný český text, pustím si Kryla nebo Nohavicu. A to my teda nejsme! (smích) Já vím, že teď neuspěju u fanoušků leckterých současných kapel, ale dřív se prostě víc hledělo na to, jak skupina hraje a jak zpěvák zpívá, než co zpívá. Ono se toho taky moc zpívat nesmělo, že jo! Mnoho světových hvězd zpívá metalová klišé, pocity, negace a světosplíny, ale nikdo to neřeší (navíc tomu většina nerozumí doslova), protože to je prostě obalený skvělou muzikou. Nicméně to celé nijak nesnižuje výjimečnost Brichtových textů.

Necháte Honzu Toužimského ve skladbě Proč?, která je mezi bonusy Thrash The Trash a celou kolekci uzavírá, zpívat původní text „nechte mi mý mládí, vždyť mi není šedesát“? Nebo bude muset dekádu přidat?
Honza ještě dlouho nebude muset přidávat nic, je mladý! (smích) Ale vždycky nezapomene na mě mrknout, jako co já na to. A já se v ten moment už radši otáčím zády, jakože tam nejsem. Ale nic s tím nenadělám! Bavíme se tím. Když to Brichta psal, nikoho nenapadlo, že song fakt budeme zpívat v šedesáti.

Píseň Šakal obsahuje pasáž, která je až krutě aktuální i dnes: „Kdo z vás ví, kam teď svět kráčí.“ Jaký máte názor na současný stav, kdy je část společnosti odříznuta od společenského a kulturního života?
V našem týmu je dost lidí a jednotný názor na návody k řešení nepanuje. Doba je fakt složitá, bývalá vláda podnikatele a slovenského imigranta to dobře nevedla, to je jasný. Každý, kdo se pohybuje v kulturní nebo kulturně-podnikatelské sféře, se s existenční realitou vyrovnával velice obtížně, pokud ji vůbec ustál. Tak uvidíme, jestli teď dostanou přednost zájmy zdravotní nad těmi politickými, potažmo ekonomickými. Očkování možná něco řeší, ale jistě ne všude a všechno. Doufáme, že příští sezóna už bude uvolněnější a kultura zase ožije. Už jen proto, že to je náš jubilejní rok.

Začátkem 90. let byla prodejní čísla úplně jinde než dnes. Arakain sice fungoval od roku 1982, ale Thrash The Trash byl váš debut. Přesto se prodalo zhruba 125 tisíc nosičů. Překvapilo vás to, nebo jste podobnou cifru předpokládal?
Samozřejmě, že nás to překvapilo! Do té doby, snad kromě rockového Citronu, nic podobného nevyšlo a nikdo neměl srovnání, žádný příklad, ke kterému by se mohl srovnat. Zlatá deska byla v té době asi za 200 tisíc, té jsme tehdy nedosáhli, dneska by ale byla multimultiplatinová s diamanty. (smích) Ale to by se nesmělo svévolně sdílet po internetu. To zasáhlo interprety napříč všemi žánry. Netýká se to ale našich věrných, kteří album chtějí mít v archivu s ostatními deskami. A my jim za to děkujeme.

Čekat tak dlouho na možnost vydat album muselo být deprimující. Věřil jste vždy, že se toho dočkáte?
Vyrostli a žili jsme v době, kterou jsme znali a věděli jsme, jaká je. Byli jsme trpěliví, ale spíš by se nabízelo slovo otrlí. Nezbývalo než se smířit s danými podmínkami, jiná možnost nebyla. V takové atmosféře bylo jakékoliv plánování v oblasti snů a zbožných přání. Každá kapela chtěla mít vlastní nahrávky, kterými by se mohla pochlubit mezi fanoušky a tím rozšiřovat jejich řady. A tak jsme byli šťastný i za demonahrávky nebo záznamy koncertů, šířené prostřednictvím fanklubů na magnetofonových kazetách. Dlouhohrající deska byla mezi kapelami našeho typu něco jako sci-fi.: Ale neexistovali jsme kvůli deskám, nýbrž kvůli společnému muzicírování, kvůli existenci samotné. Dneska je to takřka obráceně, nejdřív může klidně vzniknout deska, pustí se do éteru a pak se kouká, jestli interpret uspěje. Tím je to výrazně jednodušší. My si tu pozornost museli vyšlapat léty na tancovačkách v šestihodinových setech.

Nahrávka vznikala ve studiu Propast u Petra Jandy. Dost muzikantů potvrzuje, že jim v úvodu kariéry pomohl. Měl poznámky i k vaší hudbě, nebo do natáčení vůbec nezasahoval?
Protože nahrávka ve studiu vznikala v neucelených a nepravidelných intervalech, jednotlivé nástroje se zaznamenávaly tak, jak to bylo osvědčené z koncertů. To byl nejlepší producentský postup. Nikdo nám v tomhle radit nemusel. Spíš studiový zvukař Petr Ackermann, to byl takovej výstupní kontrolor kvality. Petr Janda nám pomohl především svými kontakty a zárukou své osobnosti k prosazení možnosti první desky. Ve studiu za námi chodil na pokec, smál se, jak hrajeme rychle, a postupně jsme se stali dobrými a blízkými přáteli. Nosil nám do studia domácí pohodu a uznání od zkušeného profíka. O radu jsme chodili spíš v dalších pobytech ve studiu, které už byly ucelenější. Na jedné desce dokonce hostuje na kytaru. Ale nemyslím si, že by cítil potřebu zasahovat do natáčení, přestože zkušenosti na to má obrovské.

V knize 20 let natvrdo je ofocený někdejší repertoárový list. Jsou na něm i covery For Whom The Bell Tolls (Metallica) nebo Raining Blood (Slayer). Hráli jste je pouze živě, nebo existují i studiové pokusy? Třeba z časů alba předělávek Legendy.
Tyhle jmenované jsme hráli pouze živě, byly to hity našich ikon a dělalo nám radost si je zahrát nejen na zkouškách. Je zajímavý, že když jsme před pár lety zařadili do přídavku Master of Puppets, lidi nám to dokonce vyčítali, že chtějí slyšet Arakain! (smích) Tak to by nás nenapadlo! A co se Legend týče, tam jsme si dali při výběru limit, že vybrané skladby musí být vydané nejpozději do roku 1980.

Jaké pocity převládají při pohledu na reedici Thrash The Trash? Jste pyšný, že deska „přežila“ 30 let a je po ní stále poptávka? Nebo se dostavila i určitá nostalgie?
Samozřejmě, že mě těší, že deska přežila ty roky a že i dneska je žádaná, přestože má své vady a nedostatky, které jí fanoušci odpouštějí. Tam už asi působí nostalgie? U nás žádná nostalgie není, my koukáme dopředu, přece jen jsme o mnoho let dál a sedmnáct let v úspěšné sestavě. Ale je dobře, že s námi rostou další generace fanoušků, ke kterým se staré desky nemohly dostat a byly nedosažitelné a oni si je žádají.

Kapelu nedávno opustil Zdeněk Kub. Máte už vyhlédnutého jeho nástupce?
Zdeňkovo rozhodnutí nás mrzí, ale po tolika letech se prostě někdy priority mění, a zvláště v dnešní blbé době. Užší výběr máme, rozhodnuto ale není, dali jsme si od toho patřičný odstup, nespěcháme.

Rok 2022 bude ve znamení 40. narozenin kapely. Něco plánovat je pořád hodně složité, snít ale ještě můžeme. Kdybyste si mohl vybrat jakoukoliv osobnost, koho byste pozval na výroční koncert, aby si s Arakainem zahrál?
Já bych chtěl, aby se sešli všichni arakainovský zpěváci, to nám myslím bude stačit. Všichni jsou dnes osobnostmi. Ze snů už jsme asi vyrostli. Každý má nějakého svého favorita. U mě by to byl například Paul McCartney, ale je mi jasný, že by to pro něj bylo spíš utrpení než potěšení. My jsme nějak spokojený sami se sebou!

Arakain oslaví své 40. narozeniny turném, které vyvrcholí 28. 1. 2023 výročním koncertem v O2 universum v Praze. 

Text: Tomáš Rumler, foto: Iveta Valentová, Kateřina Helmichová
Témata: Jiří Urban, Arakain, Thrash The Trash, reedice, album, výročí, metal