RECENZE: Experiment Miley Cyrus s názvem Something Beautiful je dlouhý a trochu vyprázdněný

Miley Cyrus

Something Beautiful 

Skladby: 
Prelude, Something Beautiful, End of the World, More to Lose, Interlude 1, Easy Love, Interlude 2, Golden Burning Sun, Walk of Fame (feat. Brittany Howard), Pretend You’re God, Every Girl You’ve Ever Loved (Feat. Naomi Campbell), Reborn, Give Me Love

13 skladeb / 52:05 min

Vydavatel: Sony Music

Miley Ray Cyrus už prostě není tou holkou na bouracím kladivu. Už před dvěma lety dokázala, že umí dělat zábavný, a přitom oduševnělý pop. Zvládla do své tvorby přidat kus svého nitra a sklidila za to zasloužené ovace. Tentokrát se však rozhodla jít v umělecké tvorbě zase o kus dál. Something Beautiful je její první ryze konceptuální album. Hlavním tématem je podle zpěvaččiných slov uzdravení. Inspiraci čerpala například z pinkfloydovské The Wall z roku 1979. 

RECENZE: Album Endless Summer Vacation od Miley Cyrus je dospělé, i přesto na něm ale hudebnice tápe

Jak už tomu u koncepčních nahrávek často bývá, začínáme předehrou. Prelude je lehce dramatický kousek o prchlivosti života a přítomného okamžiku. Pro zdůraznění svých slov používá Cyrus pestrý instrumentální podklad, který navozuje úzkost, a zároveň se v závěru až pateticky dramatizuje. Vzápětí začíná jeden z již v březnu vypuštěných singlů s názvem Something Beautiful. Textově naváže, protože se celý točí okolo stejného tématu. Nikam dál však nepokročí. Na pozadí love story o zlomeném srdci to působí až příliš lacině. O několik tříd výše je však hudební podklad. Ten se povedl na výbornou. Jemné sloky střídají tvrdě řezající beaty v refrénech. Příjemná hra s hlasem v prechorusu dokáže posluchače upoutat a pohrát si s emocemi. 

Neberme se tak vážně, všechno jednou skončí. O tom přesně je song End of The World, který působí odlehčeně. Po počáteční dece, kterou na nás Miley s producenty upletla, je to nápadná změna nálady a okamžité uvolnění. Bohužel ale ani zde nedokázala dát zpěvačka dohromady jakýkoliv hlubší text. Kombinace ohraných klišé a fatální situace v podobě konce světa dává vzniknout veršům jako: ,,Pojeďme do Malibu podívat se na západ slunce - ukaž mi, jak bys mě objal, kdyby zítřek jistě přišel." Tohle prostě Miley nevěřím, chybí tam jakákoliv autenticita a expresivnost, kterou ve svých písních používá, a díky níž se odlišuje od velké části hudební scény.

LIVE: Glastonbury, den třetí: Překvapivě skvělá Miley Cyrus, překvapivě nudná Billie Eilish a standardně dobří The Cure

Jako na zavolanou proto přichází následující More To Lose. Je to v základu úplně jednoduchá klavírní balada převedená v popovou píseň, kde má zpěvačka příležitost ukázat svůj hlasový rozsah a také rozlet mezi jednotlivými styly. Zásadní je ale fakt, že je mnohem autentičtější než předchozí písně. 

Minutu a půl dlouhá mezihra jako pátý track se snaží působit jako vábnička na něco zásadního. Po ní však přichází skladba Easy Lover. Sama o sobě by vlastně vůbec nebyla špatná, protože mix country a popu zní až překvapivě svěže. Popis vztahu, který zpěvačku ničí a naplňuje zároveň, je trochu ohraným tématem, ale budiž. Jen tedy vůbec nezapadá do plánovaného konceptu alba. Když se po jejím konci rozezní další mezihra, která tentokrát balancuje někde na hraně techna a experimentální elektroniky, nedává to pražádný smysl a celé to působí jako pěst na oko. 

Na albu se nachází pomalé až středně rychlé skladby. Dá se říci, že je to vlastně tempo, ve kterém Miley Cyrus dokáže udělat opravdu dobré písně, takže se jej drží. Golden Burning Sun je sice skoro pětiminutová záležitost, ale díky použitému echu ve vokálech získává jakýsi retro vibe a její poslech baví i opakovaně. Zmiňovaná délka je však jakýmsi kámenem úrazu nové desky. Vyšplhá se až k dvaapadesáti minutám a nelze neříct, že by se nedala zkrátit. Po některých písních máte pocit, že tahle forma popové opery, jak interpretka o svém novém počinu v rozhovorech mluví, není úplně nejštastnější.

Onen pocit se ještě prohloubí po tracku Walk of Fame. Šestiminutová lehce taneční záležitost je zábavná zhruba do svých dvou třetin, ve zbylém času jakoby se ji někdo snažil uměle natáhnout a chuť přeskočit ji s každou další vteřinou stoupá. Zároveň však jde po textové stránce o velmi zdařilou záležitost. Píseň o odvrácené straně slávy, ve které se střídá fascinace opojení slávou s rutinou a prázdnotou. 

Následující a zároveň již desátá skladba Pretend You´re God se od ostatních výrazně liší syrovějšími bicími. Koncovka je ale stejně jako u předchozí Walk of Fame trochu utahaná a poslední půlminuta je vyloženě jen tiché a hlavně, vyloženě zbytečné, doznívání nástrojů. Kolem pěti minut mají i dvě následující Every Girl You´ve Ever Loved a Reborn. První zmiňovaná se nese ve stylu funk popu a opět by tahle věc mohla fungovat docela dobře jako tříminutová epizoda. Paradoxně skoro o minutu delší Reborn je mnohem zábavnější a také dotaženější. Text, který odkazuje na znovuzrození a jakousi duchovní očistu a do toho tepe jednoduchý ale výrazný a hlavně místy až extatický beat. 

Závěrečná Give Me Love je přesně ve stylu operních kýčů, který k těmto žánrům sice patří ale je vyloženě utahaná a možná i, bez přehánění, naprosto zbytečná. Jsou konceptuální alba, která dokáží svou zábavností posluchače zaujmout. Something Beautiful však není tímto případem. Album přelétává od jednoho stylu ke druhému a ve výsledku dobrá polovina písní na desce působí buď nedotaženě, nebo tak nějak navíc. Obsahově se zpěvačka zaobírá pomíjivostí života, odvrácenou stranou slávy a kočírováním vlastního ega. V mnoha písních však jen přešlapuje a místy i hledá, jak zaplnit prázdné místo na hudebním podkresu. O tom, že by deska byla nějakým způsobem niterní, se tedy hovořit nedá. Jsou na ní zajímavé fragmenty, celkově však působí prázdně a zasloužila by možná více práce.

Text: Tomáš Kocian, foto: Glen Luchford
Témata: Miley Cyrus, Something Beautiful, pop, rock, country