Petr Soukup interview: Slovo umění je výmluva nudné tvorby

Petře, kde se vzala ambice, abys jako autor poezie začal svoje krátké básně i zhudebňovat?
Všechno začalo s Abraxasem. Tu kapelu jsem miloval od dětství a myslím si, že ji budu mít rád vždycky. Nelíbilo se mi, jakými lidmi se Slávek Janda začal obklopovat a jaké texty zpíval. A Slávek řekl: "Když jsi tak chytrej, něco napiš". Dva roky jsem mu posílal špatné texty. Jednoho dne jsem viděl videoklip k písničce Lazy Davida Byrnea, kde vystupoval tlouštík, co doma sedí, tahá za páky a obsluhují ho přístroje. Napadlo mě proto napsat text o chlápkovi, který sedí u televize, kouká na akční filmy a v mysli si hraje na to, že on je taky akční týpek. Jmenovalo se to Agent pecivál a Slávek napsal, že to je ono. Pokračoval jsem v tomto stylu dál, jenže jsem toho psal tolik, až nebylo možné, aby to někdo zhudebňoval. Psal jsem si proto poznámky stranou a zjistil, že mě baví velmi krátká a stručná poezie, která nenudí.

VIDEO: Petr Soukup zhudebnil svou báseň Robotka

Ano, to bylo v rámci Abraxasu. Ale na základě čeho ses rozhodl zhudebňovat právě tuto stručnou poezii, kterou v současnosti píšeš?
Bylo to hlavně díky lidem okolo. Vždycky přijde nějaký kamarád, že se mu text líbí, zhudební ho a nakonec mě trápí několik hodin ve studiu. Já zpívat neumím, ale oni to smíchají tak, že se to dá poslouchat. Málokdo například ví, že zpívám na desce Tribute Abraxasu, kde je fiktivní skupina Milf a já tam vystupuji pod pseudonymem Ota Petr. Měl to být fór až za hrob, který se Slávek Janda nikdy nedozví, ale Viktor Dyk mu to vyzradil (smích).

Zhudebňovat poezii u nás není příliš tradiční. Dá se vůbec v Česku najít někdo, u koho se lze inspirovat, kdo to dělá opravdu dobře?
Miluji všechny desky Moniky Načevy. Jáchym Topol píše nádhernou a volnou poezii, kterou ona pak vezme, přizve si Michala Pavlíčka nebo Justina Lavashe a vzniknou z toho naprosté perly. Inspirovali mě i Voskovec s Werichem, Pavel Šrut, který píše hodně pro Michala Prokopa. U nich totiž nejdřív vznikaly texty a až pak hudba. Říkal to už Mick Jagger: "Nejdřív musíš vědět, co chceš sdělit, a až pak k tomu můžeš dělat hudbu". U nás bohužel muzikanti a zpěváci dosud nepochopili češtinu, která je silná v krátkých a úderných spojeních. Proto to někdy dopadá jako u Kryštofu nebo Karla Gotta, jejichž texty stojí hlavně na dlouhých samohláskách.

Jaká bude tvoje deska, kterou momentálně připravuješ?
Budou na ní zhudebněné krátké povídky. Byl jsem řadu let nemocný. Před několika týdny se můj stav začal lepšit, všechno bylo o psychice. Psal jsem vždycky věci založené na erotice, nebo humoru. Nemohl jsem si dovolit psát o temnotě, protože mě to sráželo ještě hloubš. Až teď, když konečně vylézám ze své ulity, jsem napsal několik vážnějších povídek. Deska se bude jmenovat Momenty jednoho muže. Povídky načtu a Lukáš Chromek spolu s muzikanty kolem něj je pak zhudební. Půjde tedy o hudbu do mluveného slova. Lukáš mi vždycky rozuměl, je to snad jediný člověk, se kterým si můžu povídat o všech možných stylech hudby, aniž by nad něčím ohrnoval nos.

Foto: Andrea Sovová

Předpokládám, že pro takový projekt se u nás finance shání těžko...
Mám tu výhodu, že nemám manželku, přítelkyni ani děti. Nevadí mi, že budu nějaký pátek jíst chleba se solí. Musím si na to našetřit. Lukáš i ostatní lidé, kteří se na desce budou podílet, samozřejmě dostanou zaplaceno. Finanční produkce tedy půjde za mnou, sponzora neseženu, protože to nebude album, kde by mohla být na bookletu napsaná značka oblečení. Na to bude příliš temné. Rád bych, aby vyšlo do konce roku. Opravdu se na to moc těšim.

Prý nemáš rád označení umělec. Jak tedy nazýváš svou činnost?
Obecně nesnáším slovo umění. Nedělám umění, hraju si. Zůstal jsem klukem, nejsem moc chlap. Jsou lidi, kteří se nutí do dospěláctví, o což jsem se pokoušel, ale nejde mi to. Jakmile o sobě někdo říká, že je umělec, schovávám hlavu do dlaní. Mám rád zábavu, přičemž zábava je široký pojem, může to být i náročná hudba. Oslovila mě třeba tvorba Davida Sylviana, jehož poslední deska je hodinové škrábání. A já u toho sedím s otevřenou pusou a strašně mě to baví. Slovo umění je pro mě výmluva nudné tvorby.

Foto: Alexandra Laňková

Svoje krátké básně sdílíš na sociálních sítích. Jsou právě ty cestou, jak rozšířit poezii i mezi mladé lidi?
Lidi na sociálních sítích nebaví číst. Proto mají nejvíc lajků fotky, videa nebo příspěvky s krátkým textem. Chtěl bych u nás vnímání poezie změnit. Spolu s výborným slovenským básníkem Radovanem Masárem plánujeme společná vystoupení stand-up poetry. Poezii chceme zpopularizovat, ale konzervativci nám za to zapálí barák.

V poslední době jsi vydal hned dvě sbírky poezie, loni před Vánoci Vyšší plevel a na jaře Milovat šohaiku. Máš tedy plodné období?
Myslím, že teď zase nějakou dobu žádnou nevydám. Zatím poslední Milovat šohaiku je celá vážná a vznikla v období, kdy jsem si myslel, že není možné, abych přežil. Když už byla knížka hotová, setkal jsem se v Dejvicích se ženou jménem Zuzana Osako, která ji doplnila ilustracemi. Bylo to hodně silné setkání, okamžitě jsem věděl, že z toho bude přátelství na dlouhou dobu. Doufám, že minimálně do smrti.

Svou poezii jezdíš předčítat, nedávno jsi v Praze vystupoval v rámci Barování. Jak takové večery s tebou probíhají?
V Barování vystupují většinou muzikanti a hrají tam písničky. Jednou mě tam vzala Sandra Nováková a lidi se řezali smíchy, což mě potěšilo. Na stand-up comedy mě totiž nechtějí, protože jsem pro ně moc poetický, stejně tak mě neberou tradiční básníci, podle kterých humor do poezie nepatří. Našel jsem tedy místo, kde můžu vystupovat, Barování je pro mě obrovská vzpruha. Nikdy se nechci opakovat, takže se snažím připravit pokaždé jiný program.

Tvoje vystoupení tedy nikdy není stejné jako to předešlé?
Je pokaždé jiné. Jeden z důvodů, proč jsem odešel z Abraxasu, byl ten, že i když jsem v kapele nehrál, už jsem nemohl ty písničky poslouchat. Obdivuji muzikanty, kteří jsou schopni nějakou píseň hrát 30 let. Nenávidím opakování, vždycky proto zhruba z padesáti procent improvizuju.

Napsal jsi hudební texty pro Abraxas, Calm Season, Memphis a řadu dalších. Píšeš momentálně pro někoho?
V lednu mi volal Filip Janeček. Nejdřív jsem byl překvapen, ale pak jsem zjistil, že si v hudbě hodně rozumíme. On je podobně jako já taková hudební encyklopedie a oběma se nám za to lidi smáli. Poslal mi několik demonahrávek, ke kterým píšu texty. A zpěváka zatím hledáme. Volal mi také Viktor Dyk, abych napsal texty pro kapelu Identity.

Dokázal bys napsat text na zakázku i pro interpreta, jehož tvorba by se ti nelíbila?
Zkoušel jsem to, ale moc mi to nešlo. Nutil jsem se do psaní jinou formou, než na jakou jsem zvyklý. I komunikace s těmi lidmi byla problematická. Jednou jsem byl na křtu desky Lucie Bílé a ona autory svých písniček poprvé viděla až tam. V tu chvíli jsem myslel, že si dám pistoli k hlavě. Tohle není nic pro mě, já se potřebuji s těmi lidmi scházet, poznat, jací jsou, potřebuji z nich něco nasát.

Hudba a poezie tě, předpokládám, asi neuživí. Čím se tedy ještě zabýváš?
Dělám reklamní slogany. Ne na zakázku, postupuji opačně. Když mě něco napadne, jsem to já, kdo volá firmám a nabízí jim slogan. Například, když mě napadla věta "Každá žena chce mít něco do sebe", hned jsem věděl, že mám zavolat do Sex Shopu. Slogan "Meat soucit" jsem zase prodal vegetariánské restauraci. Píšu scénáře na videoklipy, nebo reklamy v rádiu.

Foto: Andrea Sovová

Dělal jsi také PR pro OSA, což je organizace, která má u nás řadu odpůrců. Jak bylo pro tebe jako PRistu těžké s tímto jejím obrazem pracovat?
Těžké to nebylo, protože kolektiv na OSA je fantastický. Lidi, které jsem od dětství obdivoval, byli nadřízení mých nadřízených. Vlastně jsem tam chodil do školy. Pracoval jsem tam a ještě se k tomu učil. Stal jsem se odolný vůči haterům, protože jsem dostával spoustu negativních zpráv, několik přátel se mnou přestalo mluvit, takže to byl i dobrý filtr společnosti kolem mě. Budu se autorského práva vždycky zastávat, pokud s ním budu souhlasit. Spousta autorů mlčí, aby si neudělali zlou krev.

Je vůbec možné ten dlouhodobě negativní názor lidí změnit?
Je to práce na mnoho let. Za pět ani deset let se to změnit nedá. Lidi asi nikdy úplně neotočí, protože OSA vnímají jako berňák, kterému musí platit.

Co tě čeká po vydání alba?
Výstava nových přesmyček, které jsem vymyslel, ale nikde ještě nesdílel. Bude se to jmenovat: StRučně. Jsou to krátká slovní spojení napsná mnou na karton A3. Vše je hotovo, jen hledám ten správný prostor, kde výstavu udělat. Možná se to uskuteční ještě před vydáním alba.

Ukázka básní Petra Soukupa:

BATMAN
Navěky jsem poslal spát
Posledního zloducha
Teď si z nudy nechám dát
Netopiercing do ucha

V NOCI
Na náměstí u kašny
Svoje prsa ukaž mi
Miluju vše, co je tajný
Jsi má srna, já tvůj hajný

STEREOTYPKA
Z práce letíš rychle domů
Dávno jsi za bodem zlomu
Život tvůj už je holt pryč
Jsi domácí spotřebitch

text: Josef Martínek, foto: Alexandra Laňková (rozhovor), Andrea Sovová (promo)

Témata: Petr Soukup, Momenty jednoho muže, Abraxas, poezie