Poletíme? interview: Inkubační doba uměleckého projektu je u nás deset až dvanáct let

Vydáno 10.06.2019 | autor: Filip Pešta

Skupinu Poletíme? čeká historicky největší koncert za dobu její existence. Pražské Modřany obsadí 5. září. S frontmanem Rudolfem Brančovským jsme si povídali na výstavě jeho obrazů v Brně nejen o hudbě, ale třeba i o tom, jak je je těžké udržet dobré vztahy v kapele. 

Poletíme? interview: Inkubační doba uměleckého projektu je u nás deset až dvanáct let Poletíme? interview: Inkubační doba uměleckého projektu je u nás deset až dvanáct let

Poletíme? vystupujete už dvanáct let. Dokázal byste v kostce shrnout její cestu od vzniku až po současnost?
Myslím, že jednotlivé etapy jsou velmi dobře vidět na našich deskách. Vždy jsme točili album za účelem zaznamenat to, co se zrovna v kapele děje. Je to jako prohlížet si fotoalbum od těch nejstarších fotografií až po ty nejnovější. Když například hrajeme nějakou píseň ze starého alba, posluchači, kteří ji neznají, se obvykle diví, proč píseň zní jinak než naše novější věci. Jakmile však objeví ročník dané skladby, pochopí, proč ji hrajeme zrovna v tomhle tempu a kabátu.

RECENZE: Poletíme? jsou hitoví po svém

Jaký je váš recept na to, jak udržet ve skupině dobré vztahy?
Musí se hlavně eliminovat problémová místa. Byla doba, kdy jsme na tom nebyli úplně finančně dobře a já spoustu starostí bral na sebe. Chtěl jsem, aby to kluky hlavně bavilo, aby si hraní užívali a nehráli zadarmo, i když jsme třeba občas byli finančně v mínusu. Vždycky však věřili, že se o kapelu postarám, a myslím, že právě důvěra je tím základním kamenem dlouhověkosti skupiny.  



Kdy podle vás vznikne další deska? A je možné, že jednou žánrově uhnete jinam?

Přesně za čtyři roky. Za stejnou dobu vzniklo naše zatím poslední album a v současnosti se nacházíme v příjemné fázi, kdy máme za sebou velkou škálu písní, ze které se dá na koncerty vybírat. Tím pádem na novou tvorbu není třeba kdovíjak spěchat. Vzhledem k tomu, že se sami nejsme schopni žánrově někam zařadit, přehnané experimenty nejsou potřeba a zůstaneme u toho, co nám sluší a v čem se cítíme přirozeně dobře.

Poletíme? pokřtili album Chce to hit! ve víru tance. Přišla i Barbora Poláková

Zatím poslední deska Chce to hit! vznikala v Mikulově, ve studiu Davida Kollera. Máte ambice následovat trend a nahrát někdy album v cizině, třeba i za dozoru zahraničního producenta?

Určitě ne. Na poslední desce s námi spolupracoval Jiří Topol Novotný, který se staral hlavně o zvuk. Do producentské práce jako takové vždycky mluvíme všichni. Myslím, že někdo v zahraničí by těžko pochopil to, co chceme posluchači předat. Jediná kolaborace, která by hypoteticky připadala v úvahu, by mohla vzniknout s umělcem zabývajícím se hip hopem. Ten teď hodně poslouchám a mám dojem, že by to mohlo být zajímavé spojení. Takového člověka bychom však museli potkat přirozenou cestou, protože když se něco takového dělá na sílu, dopadne to většinou špatně.



Kapelu čeká největší koncert v její historii - open air v areálu Kytary.cz v pražských Modřanech. Máte v plánu nějakou speciální show?
Pár překvapení chystáme, ale aby se za námi objevovaly laserové vizualizace a praskaly ohňostroje, to rozhodně k Poletíme? nepatří. Naší největší show vždycky byla vnitřní energie a způsob, jakým hrajeme. Protože kluci jsou naprosto výborní muzikanti. Kdybych ale měl mít jeden požadavek, bylo by to velké molo, po kterým bych mohl chodit, abych byl co nejblíže fanouškům, kteří se na nás přijdou podívat.



Krom muziky se živíte také malováním a občas navštěvujete cizí země, kde můžete nasát vliv jiné kultury. Je umění hlavním pojítkem lidí z různých koutů světa? A považujete za důležité poznávat se navzájem s lidmi jiných kultur?
Je to nesmírně důležité. Vše uzavřené do sebe začně časem hnít. Rád pozoruji a ochutnávám jiné kuchyně, módu, tance, umění. Bez toho si člověk snadno začne myslet, že je pupek světa.

Jak byste zhodnotil kulturní prostor v České republice?
Asi bych ho přirovnal k supermarketu, kde je uplně všechno. Za produkty, co mají být na očích zákazníka, musí výrobce připlatit. Lidé bloumají a cpou si do košíku zboží dle reklam a pak doma sedí a ptají se, kde je ten pocit štěstí.



Vaše malířská tvorba má své charakteristické rysy a váš nesmazatelný podpis. Jak jste se k tomuto stylu malby dopracoval?
Svůj způsob tvorby vnímám jako jednu z forem kontaktu s lidmi. Je to jako můj vymyšlený vlastní jazyk, kterým jsem se v průběhu let naučil mluvit, samozřejmě podložený lidmi, kteří mě nějak výtvarně zasáhli. Když mě někdo osloví s konkrétní zakázkou, prostřednictvím obrazu jim zazpívám píseň, přečtu pohádku pro děti nebo řeknu nějaký vtip. To samé se dá aplikovat i na hudbu.



V české společnosti stále přetrvává názor, že umělec se těžko uživí. Do jaké míry je to pravda?
Hlavním problémem je, že to většina lidí vzdá v začátcích. V naší republice je inkubační doba uměleckého projektu deset až dvanáct let. Lidem se nechce obětovat tak velkou část života bytím v nejistotě. Zároveň si někteří umělci škodí užíváním různých omamných látek, které pak vyústí v to, že přestanou tvořit. Navíc žijeme ve světě, kde má umění malou velikost trhu. Většina lidí není vychována k tomu chtít mít doma originální obraz od kvalitního umělce. U nás za to může především éra komunismu.



Co byste poradil všem začínajícím umělcům?

Neposlouchejte lidi, kteří vám říkají, jak máte vaše umění dělat. Mějte dostatek odvahy najít sami sebe a vytrvejte ve své tvorbě, protože nic v umění nevyroste druhý den.  

Text: Filip Pešta, foto: Lukáš Knoll

Témata: Poletíme?, Žluté lázně, umění, 

zavřít