RETRO 2000 | Klaudius Kryšpín: Pražský výběr je moje životní kapela. Kdybych nehrál, chtěl bych být automobilovým jezdcem

Vydáno před 2 hodinami | autor: iREPORT

Z Československa odešel přes Rakousko až do Austrálie, kde si vybudoval nový život. Na Pražský výběr ale Klaudius Kryšpín nezapomněl a kvůli koncertům neváhal opakovaně absolvovat cestu přes půl světa. V rozhovoru z roku 2001 mluvil o emigraci, životě v Melbourne, surfování i o tom, co ho stále táhne zpátky do Česka.

RETRO 2000 | Klaudius Kryšpín: Pražský výběr je moje životní kapela. Kdybych nehrál, chtěl bych být automobilovým jezdcem RETRO 2000 | Klaudius Kryšpín: Pražský výběr je moje životní kapela. Kdybych nehrál, chtěl bych být automobilovým jezdcem

Jak často vlastně přijíždíš do Česka?
Průměrně tak jednou za rok a půl.

A pozoruješ nějaké změny?
Samozřejmě, že při mých prvních návštěvách po revoluci jsem byl překvapovanej skoro na každým kroku, ale teď už ani ne... Vnímám tu postupnou modernizaci, vždycky tu je pár supermarketů navíc. Nemám možnost důkladně sledovat český prostředí, protože většinu času v Praze trávím s Výběrem. A na klucích z kapely teda žádný změny nepozoruju. Ty se chovají a vtipkujou pořád stejně jako kdysi... Na Češích vidím snad jednu pozitivní změnu, a tou je, že se chovají svobodomyslnějc a netváří se tak utlačeně a ukřivděně jako dřív. Na druhou stranu už mi nepřipadají tak přátelský a mám pocit, že se víc honěj.

RETRO 2000 | První CS Rockfest v USA. U Chicaga krajanům zahráli Olympic, Pražský výběr, Tublatanka, BSP, Vladimír Mišík i Vlasta Redl

Co tě táhne do Česka kromě muziky?
Nejvíc rodiče a taky můj největší kamarád - jeden kameraman, kterej za mnou jezdí do Austrálie surfovat.

Surfuješ?
To je vedle muziky moje největší láska. Nejúžasnější je to u Tasmánie. Nedotčená příroda, hory, oceán - to jsou jedny z hlavních důvodů, proč jsem zůstal v Austrálii. Nikdy jsem nezažil lepší odreagování a větší vyklidnění, než když sjíždíš obrovský vlny. Pravej opak toho rockovýho randálu... Ty kluci tam maj svůj svět a serou na všechno. Neznaj závist. Když surfuješ, nemůžeš závidět. Jakmile začneš přemejšlet, jak ty bavoráky mít, už nemůžeš zůstat na pláži, protože se budeš za nima chtít honit. Nejdál je pro mě vědomí toho, že jsem si prožil třicet krásnejch let, neublížil nikdo mě ani já nikomu. A neuhnal se. Znám plno lidí v Austrálii, co nemají vůbec nic a surfujou - jsou mnohem bohatší než lidi, který jezdí na plovárny bavorákem. Šťastnější.

A ty se honíš v motokárách.
Jo. Kdybych nehrál, asi bych se chtěl stát automobilovým jezdcem. V Melbourne jezdím závodně motokáry. Někdy mám pocit, že čím jedu rychlejc, tím si připadám bezpečnějc. Jsem na ty adrenalinový sporty.

V Austrálii už žiješ jedenáct let...
Letěl jsem tam koncem roku 89. Z Rakouska, kde jsem byl dva roky.

Čím tě dostala?
Přírodou, životním stylem, mentalitou. Můžu tam dělat, co mě baví. Zvyk jsem si, mám tam hodně kamarádů. Lidi mě tam vzali mezi sebe, i když ze začátku jsem myslel, že to není možný, když jsem neuměl anglicky a neměl tam nikoho. Nebejt Venduly, nevím, jak bych to zvládal. Samozřejmě, hodně mi pomohla muzika, měl jsem štěstí na lidi, se kterýma jsem si okamžitě muzikantsky porozuměl, aniž bych mluvil.

Příběh českého hitu: Pražský výběr - Chvastoun

Proč jste tam nikdy nehráli s Výběrem?
Protože tam nežijou skoro žádný Češi, a protože je to strašně drahý. Letenka do Melbourne tě přijde na padesát tisíc. Průser je, že je to česky zpívaný, takže to tam můžeš těžko nabízet.

S kým hraješ v Austrálii?
Už dlouho s Blood Stone. Je to instrumentální parta, která funguje i jako doprovodnej band - nedávno jsme třeba byli s jednou zpěvačkou na turné v Asii. Ale hostuju i v jiných projektech. Hodně cestujeme. Vzpomínám si, jak jsem byl členem jazzovýho tria, který hrálo v casinu na Velikonočním ostrově. Museli jsme do Jakarty, kde jsme přetrpěli tři dny čekání, abysme nechytili malárii nebo nějaký svinstvo, protože Indonésie je tím pověstná. A pak jsme zažili hrůzostrašnej let. Děsný letadlo, spousta lidí normálně stojících jako v tramvaji, vzduch horší než v nejzaplivanější hospodě, a šíleně to houpalo. Kromě toho, že je ten ostrov jedno z nejvulkaničtějších míst v Indickým oceánu, tam lítaly samý kulový blesky a funěly hrozný vichry. Přistáli jsme asi po padesátý. Tak to byl můj nejhorší zážitek v životě.

Co považuješ za svůj největší profesionální úspěch?
Sólový vystoupení na mezinárodním bubenickým festivalu v Melbourne v roce 96, kde jsem měl jako první z východního bloku performance vedle Manu Katche, Mikea Portnoye, Davea Weckla a dalších. Díky tomu jsem taky získal sponzorství firem Premier a Sabian. Později jsem dělal i po Česku jednu bubenickou kliniku.

Nemáš jako bubeník někdy pocit, že současné trendy degradují tvé řemeslo? Nebojíš se, že tě za dva tři roky v kapele nahradí počítač?
Nahradit bubeníka moderní technikou je zřejmě nejsnazší a taky finančně nejvýhodnější. Hodně záleží na stylu. Vývoj a technologie nikdo nezastaví, beru to jako přirozenou věc. Když dojde na kombinaci chytrých samplů a loopů s kvalitním bubeníkem, jak to dělá třeba Gabriel, je to určitě plus. Vzniká ale spousta nahrávek se stupidním programmingem a to mě jako bubeníka absolutně ničí. Jsem rád, že jsem se narodil v době, kdy si ještě muzikanti můžou zahrát. Dneska už i ty nejlepší hráči někdy těžko hledají práci. Příkladem je Chad Wackerman - Zappovo bubeník, kterej si vzal Australanku - v Sydney nemá s kým hrát... Doufám, že nikdy nebudu muset pracovat, protože pro mě byly bubny vždycky všechno.

Příběh českého hitu: Pražský výběr - Na václavskym Václaváku

Vyplatí se ti za Výběrem oblétat půlku zeměkoule?
Je to moje životní kapela. Nemůžu nechat kluky na holičkách, když k tý kapele patřím. Kdyby o mě nestáli, hrál bych teď na severu Austrálie, v Darwinu, kde mám čtyřměsíční kontrakt na čtyři koncerty týdně... Někdy jsou ty přelety hrůzostrašný. Jako když jsem jednou odlítal ve čtyřicetistupňovým vedru a po 22 hodinách v letadle přistál v Praze, kde bylo mínus sedmnáct.

Jak vzpomínáš na poslední turné Výběru v roce 1998?
Bylo pestřejší o DJe, o mašiny a předtočený stopy, takže hity jako Václavák najednou zněly jinak. Normálně sice upřednostňuju přímočařejší hraní ve čtyřech, ale taky rád hraju se sekvencerama, takže mě to bralo strašně. Bylo úplně jinak pojatý než jakákoliv šňůra předtím. Kdo má rád změnu, muselo se mu to líbit. Obzvlášť závěrečná Lucerna.

Kdy tě tady zase uvidíme?
Až zavolá Kocáb s Pavlíčkem: Jde se hrát!

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 1/2001.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Líbí se vám tento článek?

Veškerý obsah iREPORTu tvoříme s nadšením a pro všechny zdarma.

Pokud si naší práce ceníte, budeme rádi, když nás podpoříte drobným příspěvkem.

Zabere to jen vteřinu přes QR kód.

Číslo účtu 2374284369/0800

Díky, že nás čtete a podporujete!

Text: Jarda Hudec, foto: Ivan Prokop
Témata: Klaudius Kryšpín, Pražský výběr, Stromboli, Vendula Kašpárková, emigrace, Melbourne, CS Rockfest

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

SOUTĚŽ: Monkey Business tour   SOUTĚŽ: Mikulášská party Jany Uriel Kratochvílové
tpxw0b0tyycdypwri5w299ylnurkwc