RETRO 90s | The Cure: Měli jsme pocit, že každý kromě nás je idiot

Jak si vysvětlujete svůj úspěch, když zároveň tak důsledně trváte na antikomerčních a protitrendových postojích?
Smith: Myslím si, že úspěch slavíme právě tím, že děláme jen to, co se líbí nám. Kromě nás tímto způsobem tvoří i několik mladších kapel, například My Bloody Valentine nebo Dinosaur Jr. Ti se nepachtí za komerčním úspěchem a prostě jej buď mají, nebo ne. Dělat hudbu podle této pohnutky je ale dost řídké.
Barmonte: Robert se vyjadřuje svými texty, lidi slyší několik řádků a identifikují se s nimi. I já jsem se v jeho textech našel.

LIVE: The Cure v Praze servírovali dvě a půl hodiny čisté melancholie

The Cure byli dříve jakýmsi synonymem pro jistý světobol, zklamání a životní pesimismus. Ve skutečnosti ale Roberte působíš úplně jinak...
Smith: V letech 1980 až 1982, v době našich alb 17 Seconds, Faith a Pornography, jsem měl neustále pocit "my proti zbytku světa". Tenkrát jsem si myslel, že každý kromě nás je idiot a že jenom my máme vždy pravdu. Čím víc jsem si byl během naší kariéry vědom, že lidi oceňují to, o co se pokoušíme, tím méně jsem se držel původních vyhraněných stanovisek.

Kdysi jsi řekl, že jsi The Cure založil proto, abys mohl definovat a zpracovávat své neurózy. Jak daleko to došlo po dvou desetiletích?
Smith: Hele, jako sedmnáctiletý jsem žádné neurózy neměl! Ale teď vážně. Tato citovaná kréda nemají v životě uplatnění. V životě hraje roli náhoda. Leccos se dá v životě ovlivnit vlastním chováním, ale na druhou stranu, člověk se musí nechat unášet proudem událostí a náhod. Důkazem tohoto stanoviska je i moje vlastní kariéra. Na začátku jsem vůbec netušil, kam až to dojde. Jako školní skupina jsme vystupovali po různých pubech za pití zdarma a po ničem jiném jsme netoužili. Stačilo nám, že jsme poznali spoustu lidi, to bylo naše potěšení. Začali jsme sice doufat, že bychom s mými zkušenostmi mohli něco dokázat, ale hodně dlouho se nic nedělo. Ještě když jsme vydali debut Three Imaginary Boys jsem to nebral nějak moc vážně. Důvod byl jednoduchý: tu desku jsem nepovažoval za příliš dobrou. Teprve albem 17 Seconds jsme v mých očích dospěli a já si začal myslet, že bychom mohli být důležitou skupinou.

Smith: Byl jsem diktátor. Vadilo mi, když mi kdokoli cokoli vyvracel

Uskutečnili jste také hodně personálních změn...
Barmonte: V časných osmdesátých letech vládlo u The Cure časté střídání, pracovalo se i s tzv. sezónními hudebníky. Poté byla kapela sedm let stabilní, než došlo k nějakým personálním změnám.

RETRO: První vystoupení The Cure na Moravě v roce 1998 v rámci bizarního festivalu v Brně

Existuje dnes nějaký základní předpoklad, podle kterého může někdo být u The Cure přijat?
Smith: Snad taková naprosto zvláštní sensibilita. Kdo je arogantní nebo materiálně fixovaný, nemá v tomto prostředí šanci. Nás spojuje těžko vysvětlitelné porozumění, které je zprostředkováno naší hudbou. Dnes může mít člen kapely i jiné názory než já. A to mě dříve pěkně iritovalo. Když jsem si v nějaké diskuzi neupevnil svůj názor nebo neposílil své sebevědomí, byl jsem totálně naštvanej. Vadilo mi, když mi kdokoli cokoli vyvracel, byl jsem takový diktátor, ale časem jsem se naučil akceptovat i jiné názory, změnil jsem se.
O'Donnell: Uvědomujeme si, že The Cure jsou Robertova kapela, a proto se mu přizpůsobíme. Je to velice otevřený a čestný podnik.

Objevíte se na turné? Jak bude vypadat?
Smith: Na našem minulém turné jsme upřednostnili takovou tu "high-tech“ stránku věci. Letošní turné bude rozdílné: trochu teatrální, spojené s filmovou a diaprojekcí. Chceme ale, aby se náš koncert líbil proto, jak dobře hrajeme, a ne proto, že jsme měli pěknou světelnou aparaturu. Světla mají hudbu jen podmalovat, a ne ji ovládat. Budeme hrát bez předkapely, ale náš set bude maximálně dlouhý, tak dvě a půl hodiny. Odehrajeme vždy tak deset až dvanáct písní z nové desky. Budeme hrát i skladby, které sice my nepokládáme za tak moc důležité, ale v oblibě je mají fanoušci. Chceme, aby se naše koncerty staly oboustrannou potěchou.

Text původně vyšel v časopisu Rock Report č. 6/1996.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Text: Vlastimil Beránek, foto: archiv iREPORTu
Témata: The Cure, Robert Smith, Perry Bamonte, Robert O'Donnell, Wild Mood Swings, rock, retro