ROZHOVOR | I Killed the Prom Queen: Návrat nám přinesl určité uzavření. Máme pocit, že je Sean pořád tak trochu s námi

Když jsem odcházela z vašeho koncertu, viděla jsem spoustu mladších a možná i úplně nových fanoušků I Killed The Prom Queen. Jeden kluk říkal: „Myslel jsem si, že historii metalcoru znám, ale teď jsem objevil další kapelu.“ Vy jste přitom byli opravdu u jeho začátků. Bylo vidět, jako by se mu nad hlavou rozsvítila žárovka.
Michael Crafter: Myslím, že to tak má spousta lidí. Postupem času v Austrálii vzniklo obrovské množství kapel. Ale na začátku jich bylo jen pár. Dnes je jich možná dvacet, které koncertují po celém světě, a australské kapely jsou mnohem známější.

Čtvrtý den na Rock for People zazářili Silent Planet a Within Temptation, pobavil Tigran

Možná právě proto je tak důležité, že i po pětadvaceti letech existence stále hrajete. Byli jste někdy předtím na Rock for People?
Jamie Hope: Myslím, že jsme na Rock for People hráli v roce 2012, když jsem byl ještě já za mikrofonem.

A jaký je pocit znovu stát po pauze na pódiu?
Michael Crafter: Baví mě to, protože kdybych to nedělal, nejspíš bych někomu stříkal barvou kuchyň. A tohle je mnohem zábavnější. Bylo dobré dát si tak dlouhou pauzu, protože mám pocit, že si toho teď opravdu vážíme. Jsme všichni nesmírně vděční, že tu můžeme být. Už jen to, že jsme na Rock for People, je docela šílené.

Je to tedy oslava, reunion, nebo comeback? Protože sama nevím, jak to nazvat.
Jamie Hope: My sami nevíme.
Michael Crafter: To je asi nejlepší způsob, jak to říct: nevíme. Dokud si budeme užívat vzájemnou společnost, protože to je na prvním místě, a potom i samotné koncertování a čas strávený na cestách, budeme pokračovat. S přibývajícím věkem je totiž těžší být pryč. Doma máme rodiny, děti, partnery, máme tam celý svůj život. Bylo mnohem jednodušší odjet, když nám bylo dvacet, než teď. Mně je čtyřiačtyřicet, Jamiemu bude čtyřicet, Kevovi bude čtyřicet, Jonah a JJ už jsou ve čtyřicítce. Jsme dnes mnohem starší.

Už nejsme ti hubení kluci. Ale skinny jeans pořád zůstávají, ne?
Michael Crafter: Já skinny jeans pořád nosím! Jenom už nejsou tak skinny…

LIVE: Rock for People, den třetí: Přenádherní Bring Me The Horizon, rozlučkoví Sum 41 a pokulhávající Avril

Nejsou už tak skinny. Já je mám ráda, taky jsem mileniál, takže je to v pořádku. Připomíná mi to ale rozhovor, který jsem dělala se švédskými metalcorovými Adept. Také se vrátili a já se jich ptala: „Je to reunion, nebo comeback?“ A odpověděli mi úplně stejně.
Jamie Hope: Je to prostě jeden koncert po druhém. Přicházejí nabídky a my se rozhodujeme případ od případu. Dokud nás to baví, je všechno v pohodě.
Michael Crafter: Dokonce nás tebou zmínění Adept oslovili ohledně reunionového turné, ale časově se to nepotkalo s tím, co jsme zrovna dělali. Přijde mi ale skvělé, že kapely mohou na dlouhou dobu zmizet, pak se vrátit a lidi to pořád zajímá. Je jedno, jestli jste z Austrálie, Švédska nebo Ameriky, kde to kapely dělají pořád. Je skvělé, že to lidem ani po takové době není jedno. Některé kapely jsou soundtrackem mládí spousty lidí, jejich středoškolských let, pozdního dospívání nebo začátku dvacítky. Ty písničky s nimi zůstanou navždy. My to máme stejně. Pennywise, Lagwagon, Blink – všechny tyhle kapely pro nás představují naše dospívání. Když jsme se šli podívat na Blink, připadal jsem si znovu jako v patnácti. Bylo to šílené.

Takže když vstoupíš na pódium, zase se cítíš jako svoje mladší já.
Michael Crafter: Jo. A když z něj slezu, všechno mě bolí. To je ta největší pravda. Dnes ráno jsem ležel v posteli a Jack se mě ptal: „Jak ti je?“ A já na to: „Jsem v pohodě, ale bolí mě záda.“

Když už mluvíme o australských kapelách – podíváte-li se na to, kde jsou dnes Parkway Drive, máte pocit, že jste byli součástí něčeho, co jim pomohlo otevřít cestu na výsluní?
Michael Crafter: U kapel je to tak, že před námi zase existovaly skupiny, ke kterým jsme vzhlíželi my. A Parkway Drive vznikli přibližně ve stejné době jako my a ovlivňovaly je podobné věci. Vždycky jsem I Killed The Prom Queen a Parkway Drive vnímal tak, že jsme se v australském koncertním okruhu objevili přibližně ve stejnou dobu. Předtím tam moc kapel, které by opravdu koncertovaly, nebylo.
Přijde mi ale šílené sledovat všechny ty kapely. Jednou jsme například vzali na turné Bring Me The Horizon. Pamatuju si různé lidi, kteří chodili na koncerty, když byli mladí, a dnes vidíš, kde jejich kapely jsou. Je to docela ohromující.
Když se dnes podíváš na Parkway nebo Bring Me The Horizon, jsou vlastně Metallikou této éry. Jsou to kapely, které musí převzít pozici těch starších a stát se novými legendami. Je docela divoké to sledovat.

LIVE: Parkway Drive v Praze? Pekelně dobrá sausage party

Takže možná vznikne nová Velká čtyřka.
Michael Crafter: Myslím, že už vlastně existuje. Spíš je to taková velká sedmička nebo osmička kapel, které o tu pozici bojují. Bring Me The Horizon, Bad Omens, Parkway Drive a Architects – všechny tyhle kapely se o to nějak přetahují. A pak jsou kapely, které je dokázaly ještě překonat, třeba Sleep Token. Vůbec to nedává smysl.

Přesně. Tebou zmiňované kapely dvě desetiletí konstantně rostou a Sleep Token se objeví a najednou je přerostou.
Jamie Hope: Je to jako svého času Ghost. Ghost se objevili a byli najednou obrovští.

Chtěla bych se víc pobavit o Seanovi, protože ať už tomu říkáme reunion, comeback nebo jakkoliv, tenhle návrat je věnovaný právě jemu. Jaké je stát na pódiu bez něj?
Michael Crafter: Pro mě je Sean spojený úplně se vším. Když šlo o tuhle kapelu, hlavně v jejích začátcích, byl u toho všeho. V Austrálii hodně mluvím o duševním zdraví, ale tady jsem na pódiu nic neříkal, protože mám pocit, že v tom mém australském přízvuku by se to mohlo trochu ztratit.

LIVE: Veslovalo se, svítilo se, řvalo se. Největší show Architects u nás se povedla

Ztratit v překladu.
Michael Crafter: Přesně, mohlo by se to ztratit v překladu. V Austrálii ale můžu hodně mluvit o duševním zdraví a o přátelích, které jsme ztratili, protože tím neprošla jen naše kapela. Zažilo to tolik kapel. Nedávno tím prošli třeba Polaris. Nemyslím si, že kapely o těchto věcech mohou mluvit dostatečně. Lidé v kapelách také bojují s duševním zdravím. Jste dlouho pryč, hudba přináší obrovské vzestupy a pády, jsou tam drogy, alkohol a všechny možné neřesti, které vám hudební prostředí naservíruje na stříbrném podnose. Je toho hodně a myslím, že by více kapel mělo otevřeně mluvit o problémech, se kterými bojují. Já to říkám pořád: chodím k psychologovi. Pravidelně za ním chodím, říkám mu všechny svoje problémy a snad to pomáhá. Někdy si myslím, že je šílenější než já, ale asi musíte být trochu takoví, abyste mohli pracovat v tomhle oboru.
Pro mě je důležité už jen to, že můžu hrát koncerty se svými kamarády. A protože Sean byl tak obrovskou součástí téhle kapely, dělá to celé ještě výjimečnější. Myslím, že nám jako kapele tenhle návrat vnitřně přinesl určité uzavření všeho, co se stalo.
Jamie Hope: Můžeme vyjít na pódium a mít pocit, že je tam tak trochu s námi. Přešel jsem z vokálů na baskytaru a cítil jsem určitý tlak z toho, že tak trochu vstupuju do Seanových bot. Ale jako celek nám to opravdu přineslo určité uzavření. Pomohlo nám to cítit, jako by tu pořád byl.
Michael Crafter: A právě s tím uzavřením je to tak, že jsme asi všichni měli pocit, že tahle kapela prostě zůstala někde „viset“. Já už v ní nebyl a všechno bylo tak nějak ponecháno osudu. Pak jsme všichni prošli tou šílenou věcí s covidem a já během prvních šesti měsíců jednoho roku přišel o tři kamarády. Zemřel můj kamarád Hopper, který hrál v kapele Miles Away, potom zemřel Sean. A pak jsem měl kolegu jménem Duff. Jednou přišel do práce a řekl mi: „Koupil jsem si tuhle baskytaru Aerodyne kvůli Seanovi. Byl jsem velký fanoušek Deez Nuts.“ Řekl mi, že mi ji dá, protože ji ocením víc než on. O měsíc později spáchal sebevraždu.
Takže jsem během jednoho roku přišel o tři lidi, ke kterým jsem měl blízko. Pořád dokola jsem si přehrával rozhovory, které jsem s nimi vedl v posledních dnech, ať už po telefonu, nebo osobně. Říkal jsem si: „Co jsem mohl změnit?“ Nakonec jsem došel jen k tomu, že nemůžu změnit cestu jiného člověka. Když má někdo psychické problémy nebo má prostě pocit, že už toho bylo dost, bohužel nemůžete vždycky někoho zachránit. Jediné, co můžeme do budoucna dělat, je lidem říkat, že mají s kým mluvit. Jsou tu jejich přátelé, rodiny, všichni si jich váží, všichni je milují a chtějí je mít ve svém životě.
Ať je situace jakkoliv špatná, život se může zlepšit. Je to ale těžké, protože někteří lidé mají pocit, že pro ně žádné zítra neexistuje a že se jejich situace nikdy nezmění.

O duševním zdraví se stále nemluví dostatečně. Říkal jsi, že jsi přišel o tři kamarády během půl roku. Mně spoustu blízkých vzala rakovina…
Michael Crafter: Zvlášť u rakoviny se všechno může odehrát strašně rychle. Moje máma právě prodělala operaci nádoru tlustého střeva. Měla také rakovinu plic ve čtvrtém stadiu. Můj táta, moje teta, babička, můj nejlepší kamarád měl nádor na mozku… Je to šílené, protože člověk může působit naprosto zdravě a potom se něco takového stane strašně rychle. Změní vám to celý pohled na svět. Často přemýšlím: Kdyby můj táta přišel k lékaři dřív, změnilo by to něco? Kdyby můj kamarád neměl nádor na mozku… Jednou si například jeden kluk na koncertě mé bývalé kapely poranil přední zkřížený vaz v koleni. O šest měsíců později za mnou přišel a řekl: „Našli mi rakovinu v koleni. Kdybych si neutrhl ten vaz…“
Jamie Hope: …vůbec by se na to nepřišlo.
Michael Crafter: Vůbec by to nehledali. A já jen: „Cože?“ Bylo to zrovna v době, kdy zemřel můj táta, takže se všechny ty věci děly najednou. Rakovina je prostě v prdeli. Je to jedna z nejhorších věcí. A občas začnu trochu konspirovat a říkám si: Někde přece musí mít nějaký zasraný lék. Investujeme tolik peněz do mutování genů a všech možných věcí, a přitom nejsme schopni vyřešit jednu zasranou věc, která zasáhla polovinu lidstva. Je jedno, kdo jsme. Každý zná někoho, koho zasáhla sebevražda, a někoho, koho zasáhla rakovina. Každý, koho znám. Je to v prdeli.

LIVE: Ghost si v O2 areně postavili temný chrám. Bez mobilů a s Gabrielou Gunčíkovou na pódiu

Nečekala jsem, že budeme mluvit o rakovině.
Jamie Hope: To je v pohodě. Vyber jakékoliv téma a Michael bude mluvit tak dlouho, dokud nezapomeneš, na co ses chtěla zeptat.
Michael Crafter: Rakovina nediskriminuje. To je právě ono. Nezáleží na tom, kdo jste. Můj nejlepší kamarád, vlastně můj úplně první kamarád z dětství, začal mít bolesti hlavy. Vyšetřili ho a v jednatřiceti mu našli nádor na mozku. Bylo mu jednatřicet a měl tři děti mladší pěti let. Stalo se to strašně rychle. 
Když ztrácím lidi kolem sebe, vždycky přemýšlím nad tím, jakou mi to má dát lekci. Ale pokaždé, když někoho ztratíte, je to dost zasraná lekce. O životě vždycky říkám, že bez těch lidí už se nikdy nezlepší. Jen se změní. A vy se prostě snažíte nějak projít tím, čím projít můžete. Lidé říkají: „Všechno bude lepší.“ Ale tohle zkrátka lepší nebude, protože ten člověk už tady není. 

Text: Šárka Blahoňovská, foto: archiv RfP, Linda Míková
Témata: I Killed the Prom Queen, Rock for People, metalcore, Austrálie, Jamie Hope, Michael Crafter, rakovina, sebevražda