ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Nikdy jsem si nic nepíchal. Napsal jsem si svoji pohřební píseň

Úvodem - existuje nějaká otázka nebo téma, o kterém se po všech těch rozhovorech, co máš za ta léta za sebou, nechceš bavit?
Kromě toho, proč se jmenujeme Rybičky 48, asi žádná taková není. (smích)

ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Baví mě dělat cokoliv, co trochu vybočuje

Tak to je klasika, to bych se ani neptal. Dobře, tak pojďme k té nové desce. Jaký je její příběh?
Nejprve vysvětlím, jak jsme přemýšleli. Poslední dvě desky jsme totiž dělali tak, že jsme dlouho vydávali jen singly a ty jsme pak doplnili o pár dalších písní a vydali to. Regulérní album, které vznikalo tradiční formou, vzniklo v roce 2012 - Tohle je rock'n'roll, vy buzny. To album se extrémně chytilo, považuju jej za úspěšné, ale už tehdy mě štvalo, že klipy na pátý, šestý singl z ní nám vyšly až třeba za rok. To znamená v době, kdy už bylo album staré. Proto jsme se rozhodli ten proces obrátit a poslední dvě alba vyšla naopak, tedy nejprve spousta singlů a deska až jako finální kompilace nových písniček. Změnou taky bylo, že na album Best Fuck Off / Pořád nás to baví napsali a třeba i nazpívali řadu písniček na tu druhou část desky i kluci z kapely, jinak totiž většinou píšu songy já.
Stejný přístup jsme zvolili i podruhé při albu Jedeme dál, kdy jsme byli pod Universalem a nebyl moc čas, spěchalo se. Nejsem fanoušek deadlinů, a jak jsme měli podepsanou smlouvu, vzešlo z toho album, které nemám moc rád. Písničky jsou fajn, ale nelíbí se mi obal a ani se mi nechtělo nahrávku prodávat na koncertech, protože mě štvala.
A pak mi přišlo zase okoukané dělat to znovu stejně, takže po nějakých třinácti letech jsme si řekli, že vydáme novou desku naráz - a abychom eliminovali původní problém, tak jsme rovnou natočili dopředu i šest klipů, které aktuálně posíláme do světa tak, aby všechny byly venku do dvou, tří měsíců od vydání alba. A to mi dělá radost.

A jak tedy nové album vznikalo?
První písnička BIG/BÝT vznikla ještě před covidem asi pět let nazpátek, dělali jsme na ní s Filipem Vlčkem u nás doma, ale přes pandemii se to zaseklo. Připravily se tak mezitím singly na desku Jedeme dál, která vyšla mezi tím. My jsme si s klukama zatím řekli, že když už máme svobodu hrát, co nás baví, vrátíme se k tvrdší tvorbě. Zase jsem začal poslouchat Motörhead, a když už jsem měl asi třetí podobnou písničku, tak jsem si řekl, že desku nazveme BIG/BÝT a přizpůsobíme tomu celý koncept. V červnu v Česku hráli AC/DC, a jak jsem si připomněl jejich blesk v názvu, došlo mi, že to vizuálně bude fungovat. A taky mi přišlo jako dobrý fór zvolit název s gramatickou chybou, protože to každého praští do očí. Fanoušci AC/DC mě asi zabijí, že tím tak trochu tvrdím, že hrají bigbít, ale on to prostě je takový tvrdší rock a právě i bigbít.

Příběh českého hitu: Rybičky 48 – Emily

Tomu všemu jsme přizpůsobili další věci, například kytarista Peťa přišel s tím, že budeme nahrávat analogově, jako za starých časů. Dopředu jsme tak všechno pořádně nacvičili, abychom mohli natáčet všichni dohromady. A protože jsme se vůbec poprvé rozhodli vydat i vinyl, bylo naším záměrem, aby si ho i díky obalu lidi snadno všimli v obchodech s vinyly. Aby si při listování mohli myslet, že mají v ruce kapelu z osmdesátých nebo devadesátých let. Moji kamarádku Sofii Macho jsme nechali vše nafotit taky analogem, aby to všechno vizuálně i zvukově hrálo dohromady.

Dříve jsem si myslel, že abych byl schopný něco složit, musím být něčím omámen

V nějakých rozhovorech jsi zmínil, že tohle byla první deska, kterou jsi nahrával střízlivý, nebo možná střízlivější než normálně. Bylo to z tohohle úhlu pohledu pro tebe jednodušší, nebo složitější nahrávání?
Já jsem za poslední roky většinou nahrával střízlivý. Protože pokud jde přímo o nahrávání, musíš být přesný. A abys byl přesný, nemůžeš u toho být úplně vylitej. Naopak omámen čímkoliv jsem býval spíše při samotném skládání. A to proto, že jsem si dříve myslel, že to je jediný způsob, jak můžu něco složit. Postupně jsem ale zjistil, že naopak jako střízlivý dokážu napsat daleko lepší písničky. Teď aktuálně jsem byl u skládání akorát párkrát zhulený, protože momentálně hulím tak jednou za měsíc na chatě, ale už nejsem denní uživatel ničeho. Kromě těch zkurvených cigaret, to mi pořád nejde.
Chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvyknul. Vždycky jsem říkal, že mě vesmír trošku "švenkne" něčím, že tam něco chytnu. Už to tak teď není. A začal jsem trošku analyzovat. Když mě napadne nějaká věta, dám si ji do poznámkového bloku, a pak k tomu sednu a dodělám to. Baví mě to tak víc.

ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): V šesti jsem byl na turné s Hanou Zagorovou. Za vyprodanou O2 arenu jsem si koupil hájenku

Ještě bych se vrátil k Motörhead, protože když jsem poslouchal novou desku, přišlo mi, že už vlastně nejste pop-punkem ve stylu Blink-182 jako dřív, ale naopak jste mnohem tvrdší. Oprav mě, jestli se mýlím, ale kapely, které mi u toho vytanuly na mysl, byly ani ne tak Motörhead, jako spíše Škwor nebo Kabát. Měl jsi i je jako inspiraci?
Tak oni taky vždycky poslouchali hodně i Motörhead. (smích) Já jsem na Kabátech vyrůstal a dneska si je moc rád poslechnu. Ale asi ta největší motivace byla úplně jinde. My už jsme měli jednu takovouhle tvrdší písničku před asi sedmi lety, jmenovala se Správný chlapi. A tu jsem napsal, když Lemmy z Motörhead umřel. Ten večer jsem jí napsal někde v baru na nějakou dvoustrunnou kytaru. V té době se jako singl moc nechytla, ale pořád jsme ji hráli naživo, strašně mě bavilo ji zařazovat do programu a kluci z kapely na tom byli stejně. Takže odtud je ten prapůvod inspirace. Ale s těmi Kabáty máš taky pravdu, protože jsem je poslouchal od puberty a stoprocentně to ve mně taky něco zanechalo.
Ale my jsme se za slovo bigbít nikdy nestyděli, protože to je něco tak krásně ryze českýho. Vlastně jsme tím chtěli vzdát i hold kapelám, který tady za socíku držely takový ty regionální zábavky. Každý region měl svou zábavku, která v drtivý většině hrála převzatý věci z celého světa a přetextovávala si to. Mně se na tom hrozně líbilo to, že neměli úplně vyhraněný styl, že si mohli dovolit zahrát jednu písničku od Queen, jednu od Motörhead a střídat to dle libosti. Tak to mě hrozně bavilo. V našich počátcích nechal inspirovat tou volností, kdy můžeme zahrát třeba reggae, pak nějakou rockovou baladu, a potom si prostě vyfrknout popovej song. Když jsme začínali, tak jsme si mysleli, že musíme pořád hrát všechno v jednom ranku, ale když pak ty pop-punkový kapely stárly a zpívaly o tom, že je holka odkopla a podobně, tak jsem si říkal, že takovou cestou jít nechci. Máme svobodné povolání, tak si pojďme to, co chceme. To mě na tom baví.
Navíc jsem sám hrál od čtrnácti let v bigbítové kapele Monty Jack, která byla typická kutnohorská zábavovka, kde jsme hráli Katapulty, Olympic, Kabáty... Náš bubeník tam taky nějaký čas hrál, protože to byl v té době náš jediný zdroj příjmů. Za několikahodinové hraní na plesech jsme dostali pětistovku a ještě jsme si mohli vyzkoušet na lidech, jaké riffy a melodie na ně fungují.

Jak říkáš. Když jsem desku slyšel poprvé, tak první, co mě napadlo: "Vždyť to zní jako Kabáti." A pak album jede dál a tam je písnička Horník. To už si říkám: "Oni se snad zbláznili, ne? Tohle má být Dole v dole 2?"
(smích) Jo, jo. Já moc neumím hrát na kytaru, a když už mi to jde, tak nevím, co hraju za akordy. A u Horníka mě přesně napadl ten riff na kytaru - nejprve byl tvrdý, připomínal AC/DC, pak jsme to s klukama zrychlili, a nakonec si říkáme: "Ty jo, to je tvrdý jako ostravský život!" Tak jsem na základě toho napsal text o horníkovi, který si přeje být básníkem. (smích)

ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Celej život mám před koncerty strach. Otužování mě zbavilo panické ataky

Na albu je i písnička Kdo ví (Chinaski na piku), takže se nemůžu nezeptat, jestli probíhala nějaká debata s Michalem Malátným? Jsou s názvem Chinaski v pohodě?
Všichni kluci z okolních kapel jsou kolegové, kteří vědí, že si děláme prdel ze všeho - z nich i ze sebe, a že to nikdy nemyslíme zle. Takže naopak - když vyšla tahle písnička na Spotify, tak asi druhej den mi psal Michal Malátný na telefon: "Chinaski na piku - super věc!" Tak jsem mu hned poslal podepsaný cédéčko. (smích)
Všichni vědí, že nám není nic svaté, ale nemyslíme to zle, máme to jen jako legraci. A já jsem na Chinaskách vyrůstal, byl to můj první koncert, na který jsem kdy šel, takže jsem jimi obrovsky ovlivněný a do dneška si myslím, že Michal Malátný je jeden z největších punkáčů, který kdy v Česku chodil. Akorát, že je to introvertní punkáč.

Když jsem četl jeho autobiografii, říkal jsem si, jak je to hrozně zajímavá osobnost.
Souhlasím. (smích) Kdejaký český punkáč by mu mohl jeho punkový období závidět. A k té písničce - vzniklo to tak, že jsem šel s demáčem za klukama z kapely a oni mi říkají: "Ten začátek zní jako 1970 od Chinaski." A já na to: "Jo, taky mě to tam trklo, ale jak je to rychlejší, tak mi to zní, jako kdyby to hráli Chinaski na piku." (smích) A tak jsme tomu takto začali říkat. Není to stejná písnička, ale hrozně ji to evokuje z toho důvodu, jak jsou tóny poskládané za sebou. A tak jsme s Filipem Vlčkem rozhodli, že tomu dáme co nejpodobnější zvuk, ale zároveň jakmile se song rozjede, tak už to s tím jejich hitem nemá nic společného.

ROZHOVOR | Rybičky 48: Eden? Necháme ho vyzkoušet Marka a uvidíme

Dále mě zaujala písnička Sofie. Postava písně působí trochu jako Muzikantská Liduška. A tam jsem si říkal, jestli je za tím třeba nějaký reálný příběh... A jestli by třeba nebylo fajn, kdyby tam hostoval třeba Mirai. Nebo Sebastian...
(Hurónský smích) Teďka jsme se zrovna se Sebastianem potkal, člověče. (smích) Ale vážně - ta písnička je asi sedmnáct let stará, měl jsem ji v šuplíku nejdéle ze všech. Vznikla tak, že jsme hráli v Dřevohosticích, kde jsme vystupovali už o rok dříve a přišel za mnou týpek a říká: "Pojď sem, ty seš ten z těch Rybiček! Tys mi tady minulý rok oprcal přítelkyni!" Tak říkám: "No, to je možný..." A teď jsem čekal držkovou a on místo toho: "To je v pohodě, ale tohle je moje nová holka, tak tu mi neprcej!" a dali jsme si po panáku. V té době jsme ještě hodně řádili, tak jsem si říkal už v té době, že by bylo dobré napsat písničku klukům, kterým jsme opíchali holky. (smích) To je ten základ skladby. A podle toho kluka se ta holka jmenovala Adéla, takže se tam původně zpívalo "Adélo, ty malá bestie." Dlouho nebyla dopsaná. A když jsme s kamarádkou Sofií, o níž jsme mluvil, a která nám dělá fotky, byli v Indonésii, tak jsem to zrovna řešil a říkal jsem si, že mi na tom pořád něco nesedí. A pak jsem se na ni podíval a říkám si: "Sofie, ty malá bestie." A ona na mě: "Nééé, to mi nedělej, vole." (smích) No a tahle drobná změna mi dodala nový nádech, a tak jsem tu písničku konečně po těch letech dodělal.

A ještě jsem se chtěl zeptat - Kubova mantra v úvodu alba. Co to vlastně je?
To je strašně dobře, že jsi to nepobral, protože to byl cíl. To je fakt moje mantra, kterou jsem vymyslel někdy v roce 2015 nebo kdy, když jsem se hrozně zhouboval na Bali. Strašným způsobem, ale do takového příjemného stavu.

Takže jsi další z těch českých hvězd, co jezdí na Bali.
Jo, já už tam jezdím šestnáct let. Každopádně - bylo to tak, že jsem tuhle melodii furt slyšel v hlavě. A mohl jsem dělat cokoliv celý ten den a furt jsem ji slyšel v hlavě. Tak jsem si ji začal broukat. Postupně jsem zjistil, že si ji broukám, když jsem nervózní, nebo naopak, když mám dobrou náladu. Synovi ji zpívám před spaním a on u toho krásně usíná. No a když jsme přemýšleli o tom, co uděláme tohle léto jako intro před koncertama, tak jsem říkal: „Všichni tam dělají buďto nějaký úryvky svých či cizích písniček nebo umělá bicí. Pojďte tam dát něco, co lidi absolutně nebudou čekat.“ Protože na tom festiválku nepřijdou lidi jen na nás. Přijdou i na ostatní kapely. A my vždycky hrajeme v hlavní čas. A já chci, aby lidi, i co na nás cíleně nepůjdou, třeba zrovna odcházeli a z dálky slyšeli tohle. Já vždycky říkám zvukařovi, ať to úplně vyhulí. Aby si řekli: "Co to, kurva, je?" Takže se z toho stalo takové svolávání fanoušků, víš?

Rybičky 48 interview: Slibujeme, že už nebudeme pít

Když jsme dělali aktuální desku, říkal jsem si, že jestli ze mě něco absolutně nejvíc vychází, tak ze všech písniček je to právě ta mantra. (smích) A tak jsme si řekli: "Pojďme ji dát na albu na začátek. Budeme ho propagovat jako naše nejtvrdší a první, co ty lidi uslyší, bude moje mantra. A řeknou si: Tak jim už jeblo?" (smích) A přesně tohle je ten cíl.
A lidi si budou říkat, jestli jsme se zbláznili do Kluse nebo co. (smích) A zase - Tomáše mám rád, ale jak tam najednou vystřelí ten BigBeat, tak už je to zase dobrý. (smích)

Léto byla znouzectnost

Tak ještě jedna očekávána otázka. Léto 2. Líbí se mi odkazy na jedničku, je samozřejmě skvěle provedené. Ale proč vlastně vzniklo?
Úplně jednoduše. Léto jednička vznikla fakt úplně čirou náhodou, taky právě na Bali tenkrát, když nás manažer poslal něco skládat. Dlouho nic nenapsali, jenom jsme tam chlastali. A já odtamtud dovezl jenom písničku, kde se zpívá, že léto je v píči. Protože všude hrál strejda Bob Marley, tak nás ani nenapadlo skládat něco jiného než reggae. Nikomu se nám tehdy ale moc nelíbila, takže na dva roky skončila v šuplíku. Nakonec jsme ji vydali jako takovou znouzectnost. A ona se strašně chytla. Takové píčoviny se většinou nejvíc chytají. Hrálo se to na Evropě 2, TV Nova to pak měla v upoutávkách na celé léto, což mi přijde jako úplný nesmysl. A hostoval nám tehdy Pekař a moje alter ego Jimmy Vošoust. Jenže my jsme se s Pekařem osm let nebavili. X-let jsme spolu byli jedna ruka, ale pak se to posralo, chtěli jsme si dát přes držku a úplně jsme se přestali stýkat.

Kdy jste se dali zpátky dohromady?
Nedávno jsem ho viděl v nějakým rozhovoru, tak jsem mu po osmi letech napsal. Krátce předtím mi umřel kámoš - bral drogy, oběsil se. A říkal jsem si: "Ty jo, vždyť v našem případě nikdo neumřel, tenkrát jsme spolu dělali hrozný věci, věčně jsme byli na koksu nebo ožralí, byla tam tehdy hodně klučičí ega..." Tak jsem se Pekařovi ozval, zeptal jsem se, jestli nechce přijet za mnou na chatu, na hájenku. A tam jsme si to všechno vyříkali. Jeden druhému jsme se omluvili a od té doby je čistý vzduch. Do určité míry jsem hrozně rád, že jsme měli tu část, kdy jsme se odcizili, protože my bychom jinak chcípli, jak moc jsme tehdy pařili. Nenavázali jsme tam, kde jsme skončili, ale navázali jsme tam, kde jsme oba teď, což je super. Takže v létě už jsme byli na chatě s dalšíma tátama, měli jsme spolu naše děcka, on už taky má své. Takže už je to prostě takhle hezký a teď s námi jede právě to listopadové turné a mně to přijde moc hezký.
Dohromady jsme se dali rok předtím, než mělo Léto desetileté výročí od vydání. A jak jsme na chatě, tak jsme o tom kecali, říkáme: "Ty vole, ono už to bude deset let. Pojď udělat dvojku. Z prdele prostě." Nic jsme od toho neočekávali, nechtěli jsme na tom parazitovat, jen jsme si řekli, že když jednička byla reggae, tak dvojka bude ska. A na to velmi volně navazuje klip, který vznikl tak, že jsme si dali brko a rozhodli se, že to bude vypadat jako v osmdesátých letech. Naším cílem je se u toho vždy pobavit.

Příběh českého hitu: Rybičky 48 – Léto

To je zajímavé, že to říkáš. Protože když jednička vyšla, tak já jsem si říkal tehdy, že zaprvé je to hovadina, ale skvělá. A zároveń jsem to tehdy vnímal jako takovou českou odpověď na Summer Paradise od Simple Plan.
Vidíš to, na mě ani nenapadlo. (smích) Ale vlastně máš pravdu, dává to smysl.

A s tím Pekařem - úplně tě chápu, zažil jsem něco velice podobného. A zároveň mu přeju fakt od srdce úspěch. Už v roce 2016 jsme recenzoval a chválil jeho debut.
Jo, my jsme ho hodně podporovali. Já jsem chtěl, aby hrál. Kdyby jsem dělal v Čáslavi na gymplu klubáka, obsluhoval jsem tam kopírovací stroj a počítače pro děcka, co tam chodily na přestávky, a Pekař tam chodil, takže tam jsme se poznali.

A nebyl on spíše učitel ve školce? Matně si vybavuju, že jsem něco takového do článku kdysi psal.
To byl, ale to bylo až o řadu let později. V této době, o které mluvím, byl ještě na střední a já měl rok po ní. Bylo to moje jediné normální zaměstnání, kde jsem rok dělal a říkal jsem mu "ty vole, ty musíš zpívat", protože on má nesporný talent na hlas, na texty, dobře vypadá... Myslím si, že se zase vytáhne nahoru.

To doufám, přál bych mu to.
Taky, taky.

Duet s kapelou Holki? Dostal jsem záchvat smíchu

Musím se samozřejmě zeptat i na Holki. Jak došlo k vašemu duetu? Zaznamenal jsem, že jste spolu jeli nejdříve společné turné, potom teprve vznikla písnička Já dneska slavím. Je to tak?
To bylo tak, že náš manažer se potkal s jejich manažerkou. Nějak se picli a povídali si a ona říkala: "Hele pojď, co kdyby ti tvoji kluci udělali nějaký song s našima holkama." Pak mi to tlumočil náš manažer a první co, tak jsem dostal záchvat smíchu. "To nejde, vole," říkám mu. Já proti nim vůbec nic nemám, ale když mi bylo těch třináct, čtrnáct, pátnáct, tak je všude hráli a my, kteří jsme poslouchali něco úplně jiného, jsme jejich písně logicky úplně nenáviděli.

Rybičky 48 interview: Chceme z muziky cítit síru, oheň, ženský a syrovost

Jenže jak jsem ten typ člověka, co má rád výzvy. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby to neznělo jako úplný cringe. Shodou okolností jsem měl tehdy rok před čtyřicátinami a doma u rodičů jsem si vytáhl z půdy wishlist, kde byly naprosté hovadiny. Napsal jsem si ho v nějakých dvaceti, pětadvaceti, když jsem byl zhulený. Je na něm asi dvacet věcí, typu "zahrát si v seriálu Ulice", protože už tehdy jsem ho neměl rád. A jedna z nich byla: "Aby mi na čtyřicátinách zahráli Lunetic a Holki." Bylo to myšlené z prdele, protože jsem to přesně naopak nechtěl, že jo. (smích)
A jak jsem se na ten seznam díval, tak jsem zjistil, že se mi to z toho wishlistu splnily kromě asi dvou, tří věcí už všechny. I v té Ulici už jsem si zahrál. Původní plán tak zněl, že je pozveme na oslavu a tam si zahrajeme nějakou jejich písničku. Pak mě napadlo - lepší level by byl, kdybychom s nimi udělali narozeninovou písničku ke čtyřicátinám. Přišlo mi to jako dobré PR - čtyřicítka, Holki, lidi to bude zajímat. Řekl jsem jim: "Já potřebuju od vás, aby bylo hned poznat, že to jste vy." Proto jsem tam chtěl notoricky známou písničku...

Ahááá, tak proto...
Ano. A pak jsem k tomu dopsal sloky, domluvil jsem se s Petrem Fiderem, který jim to textoval - do té doby jsme se neznali. Tak jsem mu zavolal, moc milý chlapík, a hned říká: "Jo, pojď do toho, ty vole, bude prdel!" A tak jsme to spojili s naším starým pop-punkem, který jsme hráli dřív. Povedl se k tomu skvělý klip a myslím si, že to nakonec není cringe. Byla tam fakt hrozně tenká hranice s tím, aby to nebylo trapné, ale myslím, že se to povedlo a na koncertech to neskutečně funguje. Part od holek zpívají úplně všichni.

Poslední roky jsem už řádil jenom já

Když desku shrneme, často se na ní objevují témata alkoholu, trávy nebo prostě jakýchkoliv "podpůrných" látek. Tak mi řekni - je to život, který s kapelou ještě stále žijete, anebo už jste teď ti zodpovědní tatínci, jejichž šatna po koncertě vypadá tak, že místo aby byla rozmlácená, všichni sedíte s mobilem v rukou a píšete svým ženám, zda je doma všechno ok?
My jsme všichni ženatí, tři z nás mají děti a hodně jsme to uklidnili. Respektive - poslední roky už jsem řádil jenom já, protože jsem byl vždycky ten, kdo měl mejdany nejradši. A to nepřeháním. Ale, víš co, před čtyřicítkou už se mi objevily nějaké zdravotní problémy. Celý život kouřil jak dobytek, chlastal jsem jak zvíře a nikdy jsem nebyl alkáč, to vůbec ne. Ale vždycky mě to hrozně bavilo, rozumíš - "podpořit ten koncert". Tím, že se prostě zleju jak debil.

Rybičky 48 vyprodaly Forum Karlín. Nové album jim křtil Ota Váňa z Kabátu

Jsem hrozně rád, že dnešní mladý už tak nechlastají, protože pití není v pořádku. Dneska z toho mám zdravotní obtíže, takže už ani nemůžu. Od třiceti sedmi let mám kocoviny. Do té doby jsem byl úplně nesmrtelný. Ale i teď za to umíme ještě občas vzít.
Vždycky mě nasere, když se někde napíše, že jsem byl feťák. Já jsem měl období s koksem, které trvalo asi dva roky, a pak po pauze asi další rok a půl, ale v životě jsem si nic nepíchal. Neměl jsem stavy, že bych potřeboval další dávku. Na to se mám moc rád, než abych si píchl nějakou drogu.
Jediné co, tak zhruba dvacet let jsem hulil. Bylo to tak, že třeba dva roky jsem hulil v kuse, a pak třeba dva, tři roky ne. Co se mě celé ty roky drželo, byl chlast, a pak chvilku koks. A i u něj se občas zastavím i dnes. Je to třeba jednou za rok, když se potkám s nějakým kámošem, s kterým jsme si dříve dávali a on čirou náhodou u sebe má, tak si dáme z nostalgie jednu lajnu. Celkově je to tak, že třeba třikrát za rok máme mejdany, kdy skončíme v sedm, v osm ráno, ale pak to bolí ještě týden, takže si to sakra rozmýšlím. A radši si dávám už jen pivka a tvrdý alkohol ne.

V písničce Kulové zpíváš o tátovi, o tom, že tě brzy opustil... Chceš se o tom vůbec bavit?
Ta píseň není o mně. Já jsem tenkrát četl nějakou knížku, nevzpomínám si už na jméno – bylo to o nějakým ruským klukovi, kterému v pěti letech umřela máma, otec byl alkoholik. To byla původní inspirace u první sloky, a pak už jsem to nějak dotvořil. Já mám obecně strašně moc témat, o kterých píšu – některé se dějí mě, některé někomu jinému, o jiných jsem četl.

RECENZE: Všechno, co jste chtěli vědět o kapele Rybičky 48. Nový dokument ukazuje (skoro) všechno

Oproti předchůdcům mi přijde, že je na novince méně humoru. Ne že by nebyl žádný, ale ubylo ho. Byl to záměr? Je to přirozený vývoj? A vnímáš to tak taky?
Vnímám a myslím si, že to byl přirozený vývoj. Dřív jsem se snažil tam za každou cenu dát něco vtipného. A jak jsem písničky skládal nalitý nebo zhulený, přišlo mi vtipné kde co. Na novince jsou taky povedené věci – třeba Nebeská brána je vážnější a mám ji z celé desky nejradši. Napsal jsem ji v den svých čtyřicátých narozenin na chatě, kde jsem slavil s rodinou. Pak jsem chtěl být chvíli sám a udělat si hezký přechodový rituál u ohně. A tam mi došlo, že průměrný věk dožití v České republice je osmdesát let. A když budu mít štěstí a dožiju se toho, znamená to, že už teď mám za sebou půlku života. Nebyl jsem z toho smutný, spíš jsem si jen tak bilancoval a říkám si: „Ty vole, jestli jednou umřu a dají mi tam zahrát Až mě andělé, tak ještě vstanu a dám tam někomu pár facek.“ Sice krásná písnička, ale hraje se úplně na všech pohřbech. Takže jsem si napsal svoji pohřební píseň. (smích)

Ohledně bigbítu – je tvým záměrem se i do budoucna věnovat tomuto žánru? Nebo už přemýšlíš nad tím, že příští deska bude zase pop-punková?
U prvních dvou, tří desek jsme hodně poslouchali Blink-182, Green Day a tak, ale nálepku pop-punk nám dali novináři. A nám nevadila, protože tady jiná pop-punková kapela víceméně nebyla. Ale pro představu – my třeba máme s celou kapelou na Messangeru už asi deset let skupinový chat, kde si říkáme Bigbíťáci. Asi jsme to tak hráli vždycky, jen dříve to bylo více šmrncnuté Blinkama, dneska zase Motörhead nebo Kabáty. Ještě mi ale z tvorby nového alba zbylo asi osm písniček, u kterých zatím nevím, co s nimi. Album jsem chtěl krátké, aby zapadlo do zrychlené doby a aby sis ideálně po doposlouchání řekl: „Ok, chci si to pustit ještě jednou.“ Ale jestli příště budeme hrát dechovku, country nebo hard-rock, zatím ještě nevím. Uvidíme, co nás bude bavit.

LIVE: Parto, zatím dobrý? Rybičky 48 oslavily v O2 areně 20 let

A jak se ti vůbec po tolika letech psaní dělají nové texty? Nemáš už autorský blok nebo problémy s inspirací? 
Za těch třiadvacet let, co mám tuhle kapelu, se mi kolikrát stalo, že jsem měl měsíc, dva, půl roku pocit, že už nikdy nic nenapíšu. Jak jsem se bavil s kolegy, mají to všichni. Je tam nějaká tvůrčí krize, nejde to, nebaví to, je to i o nějakém psychickém rozpoložení. Když byl pitomej covid, a pak začala válka, měl jsem takovéhle bloky asi rok a půl. A jak se snažím skládat veselé písničky pro veselé lidi, tak mi to nešlo. Měl jsem v sobě takový stav zhnusení z toho, co se děje ve světě... Měl jsem opravdovou krizi. Teď u novinky jsem si dával záležet na tom, aby písničky byly zapamatovatelné, klidně můžeme říct i líbivé. Aby v nich bylo vždycky něco aspoň trošku chytrého, aby ten, kdo v nich chce hledat něco víc, to tam našel. Ne úplně všude, ale aby to tam bylo. A pak už to šlo, tvůrčí krize u této desky nebyla.
Navíc jsem si poprvé v životě nechal pomoct od Jendy Vávry, který mi dělal korekci textů. Je strašně šikovný, využívá ho i Ewa Farna a spousta dalších muzikantů. Neznali jsme se, ale slyšel jsem na něj velkou chválu, tak jsme jeli ke mně na chatu a tam jsem mu už ukázal hotové demáče. V textu mě třeba srala jedna věta nebo i jen jedno slovo, ale jak už jsem to dlouho psal a byl v tom zainteresovaný, už mi to nešlo změnit.

To je ta autorská slepota.
Ano. Zajímalo mě, jestli on najde to samé, jestli to bude cítit. A vždycky je našel. To se mi líbilo. Takže tam pak místo toho dal třeba jiné slovo, někde jsem mu i přiznal autorství třeba na deset procent. U písničky s Holkama udělal krásně bridge mezi slokou a refrénem, to pro mě bylo nejtěžší napsat. Dlouho jsem nevěděl, co s tím. On mi to zachránil a myslím, že to bylo ku prospěchu, takže to budu dělat i do budoucna.

V písničce Happy Ending cituješ Nekonečný příběh a v té souvislosti mě zajímá, jestli to je navázání na to, co jsi říkal v podcastu Deep Talks s Petrem Ludwigem. Mluvil jsi v něm o svém dobrodružství s ayahuascou a docela mi přišlo, že by to povídání mohlo souviset s tématem této písně. Nebo je tam ta citace z úplně jiného důvodu?
Happy ending je ten typ masáže, kde ti ho nakonec vyhoní. (smích) To je ten šťastný konec. Byl jsem na téhle masáži v Thajsku. A přesně u toho mě napadla inspirace na písničku a pohrával jsem si s jejím výrazem, až mě napadlo slovo Neverending. A jelikož jsem ten film měl rád jako malý, tak tu melodii samozřejmě znám a přišlo mi to hrozně vtipný. Takže písnička je o vyhonění. Bude k tomu klip natočený v Thajsku. (smích)

To jsem se snad radši ani neměl ptát. (smích)

Text: Jan Trávníček, foto: Iveta Valentová, Valeria Semenová, Ondřej Soukup
Témata: Kuba Ryba, Rybičky 48, Holki, Pekař, BIG/BÝT