ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): V šesti jsem byl na turné s Hanou Zagorovou. Za vyprodanou O2 arenu jsem si koupil hájenku

Příběh českého hitu: Rybičky 48 – Emily

Jak dlouho působíš v kapele Rybičky 48 a jak dlouho fungujete?
Od samotného začátku. Já jsem ji založil v roce 2002, od té doby tam i zpívám, a ještě se nikomu nepovedlo mě odtamtud vystrnadit.

Jak vznikl ten název?
My jsme byli původně Banánové rybičky a vznikli jsme jen tak ze srandy – já jsem chtěl v Kutné Hoře založit nějakou punkrockovou kapelu, protože tam tenkrát chyběly. Bylo mi osmnáct a moje kamarádka zanedlouho slavila sedmnáctiny. Požádala mě, jestli bych nedal dohromady nějakou kapelu a nezahrál na její oslavě. Tak jsem dal narychlo dohromady kapelu z různých muzikantů a zahráli jsme tam, plus tam zahrály i skupiny těch muzikantů – a tahle naše narychlo poskládaná sranda kapela měla absolutně největší úspěch. Tak jsme u toho zůstali a děláme to už dvacet tři let.

ROZHOVOR | Rybičky 48: Eden? Necháme ho vyzkoušet Marka a uvidíme

Banánové rybičky byl ale zároveň pořad v televizi…
Ano, a předtím, než jsme měli vydat první desku u Supraphonu, zhruba po čtyřech letech, kdy jsme fungovali pod názvem Banánové rybičky, vyšlo i mluvené slovo z tohoto pořadu Haliny Pawlovské, a nám se moc nechtělo jí platit a nechtěli jsme s tím mít problémy, tak jsme se přejmenovali.

A to označení 48?
To nikdo neví. (smích) My všichni říkáme, že to ví každej z nás nejlíp, ale my jsme byli čtyři dny v hospodě a napsali jsme různé názvy na pivní účtenky. Když jsme se ráno probudili, bylo tam napsáno Rybičky 48. Tak jsme to tak nechali. (smích)

Ty jsi synem legendárního jazzového kytaristy Pavla Jakuba Ryby. Hrál v Jazz Q Martina Kratochvíla nebo třeba v Marsyas, s Pavlem Bobkem či Petrem Rezkem, ale také v doprovodné kapele Hany Zagorové a Michala Davida. Posloucháš tuhle popovou hudbu?
Michala Davida úplně ne, i když proti tomu nic nemám. Ať si každý hraje hudební styl, jaký chce a co se mu líbí, ale můj šálek kávy to není. Ačkoliv musím říct, že Michal je naprosto fenomenální pianista. Jednou jel s mým tátou jazzové turné, a to jsem teda koukal, on má takový krátký prstíčky, ale co s tím dokázal zahrát, to jsem čuměl.

RECENZE: Všechno, co jste chtěli vědět o kapele Rybičky 48. Nový dokument ukazuje (skoro) všechno

A třeba Hanu Zagorovou?
Hanku Zagorovou jsem měl moc rád a její písničky taky. Většina jejích písniček byly převzaté zahraniční hity, za socíku skoro všechny, ukradly se písničky ze západu, přetextoval to Borovec nebo někdo, ty písničky byly dobře vystavěný a naši textaři byli šikovní, navíc Hanka skvěle zpívala. Já jsem s ní jezdil turné od šesti let, když mě neměl kdo hlídat. Pamatuji si, že jsem šel vždycky večer na hotelu v pokoji spát a ostatní šli chlastat. Hanka mi do pokoje nosila všechny možné plyšáky, protože je po ní fanoušci na koncertech házeli. Tak si třeba pamatuju, že jsem dostal plyšáka koalu, což já jsem do té doby o žádné koale nikdy neslyšel. Bylo to kolem roku 1990 a Hanka v té době měla svůj vlastní autobus Karosa, kde měla postel, a dokonce lustr, takže já jsem měl tu čest tam s ní takhle občas cestovat.

Syn jméno podle Lemmyho Kilmistera nedostal

Od šesti let jsi tedy nasával muzikantskou atmosféru a hudební podhoubí…
Jo, to mě bavilo od malička poznávat. Na muzice mě nejvíc baví takový ten opar něčeho jiného, než je normální svět.

ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Baví mě dělat cokoliv, co trochu vybočuje

Doslechl jsem se, že sis před lety koupil hájenku.
To už budou tři roky. Vyprodali jsme "Outúčko" a já si koupil hájenku. (smích) Ale pravdou je, že jsem hledal hájenku takových sedm let, chtěl jsem totální samotu, ale ono těch hájenek v okolí Kutné Hory zase tolik není. Tak jsem koupil nejprve chatu na Vysočině, kde byl nejbližší soused vzdálený sedm kilometrů, což mi hrozně vyhovovalo. Ale bylo to pak blbý s dítětem, protože kdyby bylo třeba zavolat například sanitku, tak tam nedojede – já jsem si kvůli tomu koupil velké off-road auto, protože tam se jelo fakt tři kilometry lesem.
Takže jsme tu chatu prodali a zrovna v té době se objevila možnost koupit hájenku poblíž Kutné Hory, tak jsme ji koupili. Teď jsem tam měl třeba nedávno na návštěvě redaktorku z Blesku, a to jsem málem vytekl. (smích) Já jsem v životě neviděl prostší stvoření. Nemyslím to nějak zle, ale já jsem jí tam říkal, že teď tam sázím nějaké nové stromy, doubky a tak, protože se ptala, jak na té hájence bydlím. A a ona se pak podívala na dva obrovské duby, kterým je tak tři sta, možná čtyři sta let, a zeptala se: A tyhle jste sázel taky? (smích). Já jsem ji pohladil po hlavě a řekl: Ženská, nesázel. (smích)

Tvůj syn se jmenuje Lemmy – dostal to jméno podle frontmana Motörhead Lemmyho Kilmistera?
Já mám Motörhead velice rád, ale podle něj to jméno nedostal. My jsme se ženou nějakou dobu lamentovali, jak by se mohl jmenovat, protože jsme chtěli nějaké neobvyklé jméno. Já sám jsem se narodil v ročníku, kdy bylo hodně Kubů, a to mě štvalo. Někdo zakřičel Kuba a otočilo se nás asi třicet. Zkrátka jsem chtěl něco netradičního. Manželka nejprve navrhla Lenny, což se mi sice líbilo, třeba se tak jmenuje Lenny Kravitz, ale my tady máme u nás zpěvačku Lenny, takže to na mně působí tak trochu žensky, zdrobnělina Lenky. Tak jsem navrhl Lemmy a žena na to: "Jé, to je super." Takže taková byla geneze vzniku jeho jména. Vůbec mi nevadí že má stejné jméno jako zpěvák Motörhead. (smích) Dokonce se nedávno stalo, že můj čtyřletý syn přišel do pokoje, kde jsem pověsil plakáty Micka Jaggera a Keitha Richardse z Rolling Stones a vedle nich plakát Lemmyho Kilmistera. A syn se zeptal: "Tati, kdo to je?" A já na to: "To je Lemmy Kilmister." A on odpověděl: "Tak ten je hustej." (smích)

Název alba Adios Embryos? Vznikl v hospodě u piva

S kapelou Rybičky 48 jste v začátcích dávali svým albům vtipné názvy, nejvíc se mi líbí pojmenování první desky Adios Embryos. Podle čeho jste ty názvy vybírali?
Tehdy se v té době hodně řešily ve světě i u nás interrupce, že jsou v některých zemích zakázané potraty a podobně, a mě u piva napadlo něco ve smyslu: "To je takové Adios Embryos." Tak jsme podle toho pojmenovali album, ačkoliv to jiný smysl nemělo. (smích)

Ty další názvy byly ale také španělsky…
To byly zkomoleniny. Byli jsme mladí a vždycky někdo něco plácnul…

Příběh českého hitu: Rybičky 48 – Léto

Ty jsi ovšem ještě před Rybičkami hrál s dalšími kapelami s dost podivnými názvy, vybavuje se mi Šedý tetřev…
Šedý tetřev byla moje první kapela, to mi bylo nějakých třináct let. Kromě jednoho vystoupení pro kámoše a rodiče v garáži jsme nikdy veřejně nevystupovali. Měli jsme netradiční nástrojové obsazení – zpěvák hrál zároveň na klarinet, já na kytaru a jeden kámoš na piano, tvrdil nám, že na něj umí, ale měl maličké Casia od Vietnamců na baterky, které neměly ani jednu celou oktávu, a on na ně vůbec neuměl. Ještě jsme měli skvělého textaře, mého kámoše Štěpána Sukače, což je můj nejlepší kámoš od pěti let. On nám nosil texty a já byl unešený. Zdáli se mi na třináctiletého kluka fakt dobré. Pak jsem jednou slyšel v rádiu naši písničku Až ten vláček zapíská, jak ji hraje skupina Buty. Pochopil jsem, že Štěpán nám nosil texty od kapely Buty. (smích) Prostě to opsal a tvrdil nám, že to jsou jeho texty. Tak jsem ho z kapely vyhodil. On to vždycky opsal někde z rádia a my jsme takhle zhudebnili celou desku textů, aniž bych tušil, že jsou od Buty. Tak jsem se pak na to vykašlal.

Po dvaceti letech od vzniku Rybiček 48 jste uspořádali výroční koncert v O2 areně…
My tam chtěli hrát už když nám bylo osmnáct, jako oslava rockové maturity. Tenkrát jsem říkal Oldovi Říhovi z Katapultu, jestli by nás tam nemohl ošerpovat. A on mi na to řekl: "To je tedy pěkná blbost, na to si najděte nějakého jiného šaška, jako je třeba Janda." (smích) Pak byl covid, takže jsme to posunuli na devatenáctiny, pak byl znovu covid, takže nakonec jsme to dali až na ty dvacetiny.

ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Celej život mám před koncerty strach. Otužování mě zbavilo panické ataky

Podle hudebních kritiků hrajete pop-punk nebo punk-rock. Nosil jsi někdy na hlavě číro?
Taky. Já měl na hlavě úplně všechno. Číro, pak jsem měl asi deset let zapletený vikingský copánek. Ten už mi potom začal vadit, protože jsem si musel vždycky mýt vlasy tak dvě hodiny, takže jsem to zkrátil. Ale když mluvíš o hudebních kriticích, jsou to většinou neúspěšní muzikanti. (smích) Takže je úplně jedno, co si oni myslí, že hrajeme, nebo co si myslí vůbec o nás. My tomu, co hrajeme, říkáme bigbít nebo rocková muzika. V začátcích jsme hodně poslouchali punkrockový kapely jako Green Day, Sum 41, Blink 182 a další, mám to rád, ale není to to jediné, co bych chtěl hrát. Můžeme si hrát, co chceme.

Co chystáte na podzim?
Prvního října budeme vydávat desku, která se jmenuje Big/Být. Máme k tomu i stejnojmennou písničku, docela jsme přitvrdili, a vyrážíme i na stejnojmenné halové turné. Desku nám bude křtít kapela Kabát. Na to se těším, na kluky z Kabátu. A na turné samozřejmě taky.

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart, Jaroslav Noska
Témata: Rybičky 48, Kuba Ryba, Pavel Jakub Ryba, Lemmy, Motorhead, Buty, Kabát, U Aleše na střeše, punkrock