ROZHOVOR | Matyáš Adámek (Island Mint): Před zahraničním publikem se mi občas hrálo líp. Necítil jsem se tak odhalený

Vaše nové album se jmenuje Slun. Proč takto? Jak toto slovo vzniklo?
Slovo Slun pochází z kolektivního nevědomí naší kapely. Původně ho vymyslela moje přítelkyně Tereza Jahodová, hodně jsem si ho osvojil a když jsme si zařizovali zkušebnu, navrhl jsem, že ji tak pojmenujeme. Ve zkušebně poté vznikla velká část nové desky, název Slun i pro ni byl tedy jasná volba. Největší radost mívám z nápadů, které přijdou samy, bez toho, aby je člověk musel vymýšlet, plánovat, chápat. Tohle je jeden z nich. Slun už je s námi dlouho, zaslouží si svoji desku.

TOP 3 tipy na neoposlouchané české kytarovky: Saca, Marjari a Island Mint

Vy sami popisujete Slun jako fiktivní bytost. Hádám, že se prolíná i do obalu desky, kterou stvořila Ema Chamulová z Dizzy Eyes. Měli jste na začátku jasnou vizi, nebo jste dali autorce volnou ruku?
Vůbec nijak jsem si Sluna nepředstavoval, než jsme s Emou začali mluvit o přebalu desky. Konceptuálně je pro mě zásadní vlastností Sluna určitá neforemnost, nejednoznačnost, rozporuplnost. Takové je pro mě i celé album. Zároveň jsem ale cítil, že chceme Sluna vyobrazit jako stvoření, které se blíží nějakému zvířeti, vychází z něčeho živočišného, organického. Podobné bylo i zadání, které jsem Emě dával.
Už od prvního návrhu jsem byl z Emina ztvárnění nadšený. Když se na přebal podívám, po chvíli z obrazu vyvstávají různé motivy a obrazy, které dohromady hodně volně připomínají jakési stvoření. Spletenec částí, které se v oku pozorovatele střídavě spojují do jednoho celku a zase rozpadají do neurčita.

Zvukově jste se posunuli. Kdo nebo co určilo, jak bude Slun znít?
Vlivů bylo strašně moc. Byly to roky hraní s kapelou na velkých i malých pódiích, kde jsme náš zvuk posunuli úplně jiným směrem. Byl to ale i můj obecně dost hektický životní styl – začal jsem si uvědomovat, že když už si na tvorbu udělám prostor, budu muset být mnohem přímočařejší. Byla to taky moje úzká spolupráce s Kubou Bolbolem, který do desky částečně vnesl svojí představu. A uvědomění, že si člověk může dělat co chce, že je to všem víceméně jedno, a že když už s hudbou tráví tolik času, může taky zkusit prozkoumat něco nového, čeho se dřív třeba bál.
Hodně tvůrčích rozhodnutí na tomhle albu jsem myslím udělal z pozice většího nadhledu, s humorem a s vědomím, že pokud to album bude někomu připadat špatné nebo trapné, svět se nezboří. Zní to jako samozřejmost, ale pro mě to vyžadovalo celkem dost odvahy.

LIVE: Na buzerplace se hlásí I Love You Honey Bunny spolu s Marjari aneb Indie rock v budějovických kasárnách

V čem se změnila práce na tomto albu oproti prvnímu a následnému EP?
Slun byl jiný v tom, že jsme ho tvořili průběžně po dobu asi jednoho roku. Měli jsme pár několikadenních sessions ve studiu Andel Sound, ale jinak jsem často chodil nahrávat třeba jen na odpoledne v pracovní den, ten proces byl hodně zdlouhavý a rozkouskovaný.
Celkově si myslím, že nahrávání nového alba bylo mnohem hektičtější než jakákoliv předchozí tvorba. Irreality jsme nahrávali na chatě, já si na to udělal měsíc volno a kluci střídavě chodili nahrávat svoje nástroje. Dnes je to mnohem větší stres. Dospělý život se mnou zmítá ze strany na stranu a já se snažím vybojovat si alespoň chvilku koncentrace, abych se mohl ponořit do hudby.

Jak se do nových písní promítly zkušenosti, které jste během těchto let nasbírali?
Nejvíc se asi promítly zkušenosti, které jsem v poslední době nasbíral v rámci producentského angažmá ve studiu Andel Sound. Beru to celé dnes mnohem pragmatičtěji. Hudba je pro mě spíš řemeslo, baví mě po fyzické stránce, chci svoje songy vypilovat k dokonalosti. Při skládání cítím, že se mě to osobně dotýká, ale při produkci se od svých songů oddálím, snažím se používat objektivní měřítka, nebrat si to osobně. Dřív jsem si se svojí hudbou hodně spojoval svojí identitu, což mě potom v tvorbě omezovalo.
Dnes je mi celkem jedno, co si o mně kdo pomyslí na základě toho, co dělám za hudbu. A to mi dovoluje pouštět se do dobrodružných akcí, u kterých není zaručen dobrý výsledek.
Nedokážu říct, jak se tyhle zkušenosti přímo projevily na nových písních. Ale celé album vznikalo v tomhle duchu a myslím, že to ho dělá jiné od předchozí tvorby.

Chvílemi nevěděl, co v mixech opravdu slyším a co je jen moje představa

Nové album jste si sám míchal. Jaká zkušenost to pro vás byla?
Jsem za tuhle zkušenost hrozně rád, i když jsem dopředu věděl, že to bude náročné. V momentě, kdy jsem šel songy míchat, už jsem je poslouchal téměř rok v kuse na všech nahrávacích sessions. To není zrovna dobrá výchozí pozice pro mix. Na druhou stranu jsem věděl, co od toho zvuku chci – nahráním partů jsme udali estetiku jen částečně a já měl konkrétní představu, jak to v mixu dotáhnout.
Celkově to byl dost bolestivý, ale i krásný proces, kdy jsem chvílemi nevěděl, co v mixech opravdu slyším a co je jen moje představa. Sluch je extrémně ovlivnitelný psychickou stránkou, takže to ke konci byla už spíš mentální hra. Doufám, že jsem vyhrál.

Produkci alba jste studoval. Jaký vidíte zásadní rozdíl v míchání vlastních věcí oproti cizím písním?
 Asi už jsem na to odpověděl v předchozí otázce. V mixu je zásadní nadhled a pokud možno objektivita, ani jedno nemůžete mít, pokud mícháte vlastní song. Na druhou stranu, někdy může být důležitější vize, kterou chce člověk dotáhnout do 100 % – a to znamená včetně mixu.
Největší rozdíl je asi ten, jak moc mě to mentálně zatěžuje. Míchat vlastní věc vždycky bude doprovázet nejistota a pochyby, u cizích věcí se asi můžu víc uvolnit a věřit si.

LIVE: The Kills svým indie rockem premiérově dobyli Prahu

Je něco, co vám během studia nikdo neřekl a přišel jste si na to nyní až sám?
Hot take: Většina hudebního gearu je overrated, není to o vybavení, ale o nápadu, o přístupu, o vůli něco vytvořit.

Kdy jste si řekl „máme hotovo“? Neměl jste tendenci se k jednotlivým písním neustále vracet?
Než jsem se naplno obuli do nahrávání, udělali jsme s Kubou Bolbolem harmonogram toho, jak budeme všechno odbavovat. Měl jsem tedy dopředu dané deadliny na releasy, všichni z kapely s tím počítali. Schválně jsem se tak dostal do pozice, kdy jsem se nemohl dovolit vracet se, přehodnocovat, oddalovat releasy atd.

Island Mint původně vznikli jako váš sólový projekt. Je to tak, že máte ve skupině hlavní slovo, nebo vše řešíte demokraticky?
Hlavní slovo mám já. Kluci mi se spoustou věcí pomáhají. Některá rozhodnutí děláme kolektivně, jiná v zájmu šetření času a slov rozhodnu já. Nejsme demokracie, ale jsme parta kamarádů a každý má právo podílet se na rozhodnutích, která se ho týkají.

Album pokřtíte 31. října v pražské MeetFactory. Jak bude koncert vypadat?
Bude velký – náš dosud největší koncert. Před námi zahraje kapela Branko’s Bridge, kteří jsou na scéně naše spřízněné duše a jsme dobří kamarádi. Budeme mít spoustu nového merche k nové desce a historicky poprvé vydáváme i vinyly, které budou poprvé k dostání právě na křtu. Víc k programu koncertu raději prozrazovat nebudu.

Jaký je obecně váš vztah k české klubové scéně? Máte pocit, že se tu pro alternativní kapely mění podmínky k lepšímu?
Za celou republiku mluvit nemůžu. V Praze mi zázemí přijde dobré. Je mi líto, že se v současné době nedá hrát v Kasárnách Karlín – dost tu totiž chybí podobně velké kluby. Ale je tu určitě spousta lidí, kteří na klubové scéně odvádí skvělou práci, často chodím v Praze i na menší zahraniční kapely a vždycky jsem rád za tu možnost.
Jestli se podmínky mění k lepšímu, nevím. Já se necítím tak, že bych dělal něco extra alternativního, naopak se snažím, aby naše hudba byla přístupná. I tak ale samozřejmě narážíme na limity. Hrajeme už v podstatě jen ve velkých městech a snažíme se otáčet pozornost do zahraničí, konkrétně na západ, kde jsme podmínky měli vždy férové. Stěžovat si na klubovou scénu ale podle mě není na místě, každý dělá, co může, a pokud to někomu za to nestojí, může kdykoliv vyvěsit na hudební bazar inzerát “končím s hudbou”.

Máte zkušenosti také se zahraničním publikem. Reagují na vaše písně jinak než čeští posluchači?
Nedokážu to takhle zobecnit a už vůbec ne vypíchnout rozdíl. Mně se před zahraničním publikem občas hrálo líp, protože se necítím tak odhalený. Pohledy krajanů v publiku jsou přeci jen trochu pronikavější.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Pavel Sajner
Témata: Island Mint, Matyáš Adámek, Slun, indie rock