ROZHOVOR | Miro Žbirka: Člověk občas musí riskovat

Na zahradu strašnické vily Mira Žbirky přicházíme kolem šesté odpoledne. Zrovna se rozjíždí přípravy na garden party spojenou s předpremiérou dokumentu Meky. Technici tahají kabely, připravují projektor, napínají plátno a zapojují kávovary, zatímco hlavní hrdina snímku postává blízko přenosného přehrávače a poslouchá.

„To oni začali tradici v Abbey Road. V roce 1959 tam nahráli živé album,“ říká Miro Žbirka a přitom analyzuje surfové kytary z archivní nahrávky The Shadows. Chvíli trvá, než se přes doprovodnou kapelu Cliffa Richarda dostaneme k rozhovoru o novém životopisném dokumentu. Nakonec se o něm ale zpěvák rozmluví se stejným zanícením jako o jedné z nespočtu svých oblíbených skupin.

Se Šimonem Šafránkem jste se seznámil při práci na snímku King Skate. Co vás na něm zaujalo?
Šimon mě požádal o uvolnění mých písniček do filmu King Skate, bez toho by Meky nikdy nevznikl. Všiml si mého období se skupinou Limit, kde jsem hrál s Lacem Lučeničem, a já hned zpozorněl. Líbilo se mi, že ho baví tato odvrácená strana mé tvorby, takže jsme se sblížili. Díky tomu jsem také dostal pocit, že to nabralo dobrý směr, takže jsem už neměl potřebu do filmu jakkoliv zasahovat. Pouze jsem čekal na výsledek.

A jak se vám líbí?
Líbí se mi, protože je především o hudbě. A zároveň není pouze o Atlantídě a Bielem kvetu.

Jak se tedy zrodila myšlenka celovečerního životopisného filmu?
V mém životě se stalo mnoho věcí - jako například nahrávání v Abbey Road nebo setkání s Paulem McCartneym - s nimiž mám společné pouze to, že jsem si je přál. Ale že bych je uměl zrealizovat? To z mnoha důvodů ne. Já jsem si přece nemohl vymyslet, že by o mně vznikl celovečerní film. Už jen když si uvědomíte, kolik je s tím práce. Člověk musí být neustále k dispozici, musíte mít štěstí na režiséra. Ne, že bych byl líný, ale jsou s tím starosti.

Příběh československého hitu: Miro Žbirka - Biely kvet

Takže s tím nápadem přišel Šimon Šafránek?
Dostal jsem pozvánku na premiéru King Skate v Karlových Varech, kde jsme se se Šimonem poprvé potkali. Chvíli jsme si povídali a on mi říkal, jak je rád, že mi nevadí, že je v tom filmu hudba tak nahlas. Já jsem to samozřejmě chápal - pokud hudba hraje ve filmu tak důležitou roli, musí být nahlas. Ostatně, zazněly tam i punkové kapely. Šimon se na mě pravděpodobně naladil díky King Skate. Vždycky prý chtěl natočit hudební film, už dříve měl roztočený snímek o Nicku Caveovi a na podobné téma byl nažhavený. A do toho jsem se nachomýtl se svým repertoárem z alb Nemoderný chalan a Chlapec z ulice.

Rozmýšlel jste se, zda do natáčení jít?
Víte, mně když něco řekne Katka (manželka Kateřina Žbirková, pozn. red.), tak to je jako by to už bylo rozhodnuto. Občas se samozřejmě zastavím a řeknu ne, tohle ale nebyl ten případ. Poznal jsem, že Šimon je moderní člověk, v některých lidech takovou energii vycítíte. Navíc mi přišlo, že by výsledek mohl být překvapivý, už jen pro ten netradiční výběr skladeb, který to celé odstartoval.

Pomohl vám při rozhodování snímek King Skate, který mapuje fenomén skateboardingu v socialistickém Československu?
Ano, ve King Skate jsem si všiml, že Simon dokáže odbočit a téma pojmout v širších souvislostech. Až později jsem zjistil, že dlouho pracoval například v Německu. S natáčením jsem proto souhlasil, přestože jsem v tom období trochu bojoval se zdravím. Nebyl jsem si jistý, zda dokážu být vždy k dispozici. To byla jediná věc, kvůli které jsem možná chvíli váhal, naštěstí to ale brzy přešlo. Nechtěl jsem se pak vymlouvat, že mi natáčení zrovna nevyhovuje a tak podobně. Nakonec jsme si se Šimonem ale skvěle sedli.

Čím to bylo?
Například mě překvapilo, že na mě nelíčil žádné pasti. Nesnažil se natáčet, aniž bych o tom věděl. Občas jsem říkal věty, u kterých jsem nepředpokládal, že by se mohly do filmu dostat. A přesto tam jsou. Naopak se tam nedostala slova, která jsem složitě formuloval. Ale to je věc filmařů. Pokud s natáčením souhlasíte, má být přirozenou vypovědí.

V dokumentu říkáte, že Atlantída je typicky slovenská skladba, protože je v D moll. Pro slovenské skladby je typická melancholie?
Tak jsem začal říkat podobným skladbám, když jsem pochopil, že všechny písničky od The Beatles jsou v durových tóninách. Oni mají asi pouze pět skladeb, které jsou prokazatelně v mollu. Já mám například velmi rád píseň Things We Said Today, která je v moll, střední část je ale durová. Jako kdyby Angličany stále něco nutilo nezůstávat v mollu. My, Slované, se za mollové tóniny nestydíme, klidně se „vypláčeme“. Atlantída a další skladby zůstanou celou dobu v mollu a hotovo. The Beatles například v mollové And I Love Her na konci položí dur. Jako kdyby se snad styděli.

Na začátku snímku sedíte v autě a někdo vás přes okénko žádá o autogram. Je to vlastně docela kuriózní situace, můžete ji přiblížit?
To se stává běžně. Tuším, že jsme stáli někde na benzínové pumpě a chlapík přišel k autu, tak jsem se mu podepsal. Točili jsme tam, přenášeli jsme kamery, takže si nás asi všiml a objevil se v technické pauze. Z toho je vidět, jak je Šimon pohotový. Snažil se zachytit běžný život a situace, které přináší.

V roce 1982 jste se stal prvním slovenským Zlatým Slavíkem, cítil jste nárůst popularity?
Jednoznačně a především v Čechách a na Moravě, nejvíc v Praze. Já jsem ze začátku úplně nepochopil ani příčiny toho vítězství, došlo mi to až po letech. Ale ve filmu to pěkně vysvětluje Petr Horák, tehdejší ředitel Bratislavské lyry. V roce 1982 jsem na mezinárodním festivalu v rakouském Villachu získal cenu rádia Ö3, které jsme tehdy všichni v Bratislavě poslouchali, protože vysílali originální skladby a skvělé hudební relace. Navíc jsem získal hned dvě první ceny, jednu za festival a druhou za skladbu. V Československu mnozí Vídeň chytali a najednou mě viděli, jak na Západě přebírám ceny za píseň Ve slepých uličkách. Ta se stala hitem už, když jsem ji předtím zpíval s Marikou Gombitovou. V Rakousku jsem ji ale zpíval sám a v angličtině.

Takže vám v československé anketě popularity paradoxně pomohl úspěch v zahraničí, které mělo být pro vaše fanoušky tabu…
Ano, před tím rakouským festivalem jsem se ale zúčastnil také Bratislavské lyry, kde jsem vystoupil sólově a i se skupinou Limit. Soutěžili jsme s písní Biely kvet, z níž se později stal velký hit, sólově jsem se účastnil s Atlantídou. V jednu chvíli jsem tedy vydal dva velké hity, pak jsem si odskočil do Rakouska, kde jsem sebral dvě ceny, pár lidí v ČSSR to vidělo a po návratu jsem vyletěl ve Slavíku na první místo. Já jsem ale tehdy ani zdaleka nebyl takový profesionál, abych si uvědomoval důsledky toho všeho. Já to vlastně nevím ani dnes, to je přeci úlohou manažerů.

Kdy jste si tedy uvědomil, že to takzvaně vybouchlo?
Seděli jsme v šatně kulturního domu, dodnes nevím, který to byl, ale asi pražský Eden, a najednou mi zavolal novinář Jiří Vejvoda, jestli bych mu nedal rozhovor do Mladého světa. Když jsem se z něj snažil dostat proč, vypadlo z něj, že jsem vyhrál Slavíka. A do toho přišel do zákulisí pořadatel a říká: „Chlapci, nezlobte se, ale kde je ta Žbirka? Za chvíli máte jít na pódium.“ Tak jsem mu řekl, ať se nebojí, že koncert bude, že ta Žbirka jsem já. Takže jsem se zrovna dozvěděl, že jsem zlatý Slavík, a pořadatel přitom nevěděl, jestli jsem zpěvák nebo zpěvačka.

Jak jste se se slávou srovnával? Na archivních záběrech působíte spíš zakřiknutě.
Ano, moc jsem nemachroval. Když jsme byli s klukama v zákulisí, bylo to jiné, ale jak říkáte - sám jsem si při sledování filmu všímal, jak tam tak chodím a uvážlivě hovořím. Je třeba si ale uvědomit, že jsem nevyletěl, když mi bylo jednadvacet ani osmnáct. Měl jsem už všelicos za sebou a v Modusu jsem, podobně jako u Bati, postupoval krok za krokem - od kytary ke zpěvu, k první skladbě, učil jsem se provoz kapely, kterou jsem organizačně vedl. Nepřišlo to zničehonic, měl jsem odehraných šest sedm hodin za víkend, věděl jsem, co znamená zápřah. Já jsem ještě prožil éru, kdy si to na pódiu skutečně oddřete. Možná i proto jsem nezačal dělat moudrého, to už jsem měl za sebou.

Řekl byste, že jste uspěl částečně i díky tomu, že vaše matka byla Angličanka? V šedivém socialismu jste působil světově, mluvil jste anglicky.
Myslím, že to mělo velký význam a hlavně, když mě brali do Modusu. Chodil jsem s kytarou na lavičku v parku na Račianském mýtu, dodnes přesně vím, která to byla. Hrál jsem si tam nějaké „messatchusets“, když v tom ke mně přišel jeden dobrodružný chlapík a říká: „Poslouchej, ty seš dobrej. Tady je jedna kapela, která potřebuje zpěváka, pojď se tam podívat.“ Tak jsme se zvedli a šli jsme do „BEZky“, kulturního sálu Bratislavských elektrických závodů. No a tam byl Jan Baláž z Elánu a ještě pár dalších kluků, kteří mě začali zkoušet…

A vy jste všechny ty písničky znal…
Všechny ty skladby jsem znal z naší kuchyně, kde jsem je zpíval spolu s bratry. Říkal jsem si, jak mě vůbec můžou zkoušet z takových trivialit. Například v Do You Want to Know a Secret od the Beatles bylo mou jedinou úlohou zpívat „doo waaa doo“. Podíval jsem se na ně, jestli to myslí vážně, a pak říkám: „Dobře, udělám vám doo waaa doo.“ Pak mi dali něco těžšího jako Long Tall Sally od Little Richarda. Všechno to ale byly skladby, které jsem díky mámě a bratrům znal s originálními texty. Ne v lokalizovaných verzích, jako když se například I Wanna Hold Your Hands z nějakého záhadného důvodů přetextovalo na Katakomby. To jsem neznal, tak jsem tam hodil originální text. Bylo to na konci 60. let a tyhle věci jsem měl už dávno nastudované. Nejen Beatles, ale i Rolling Stones, the Kinks a mnohé další. Máma mi pomohla s angličtinou a tím jsem vybočoval, přestože jsem to považoval za normální.

Znamenala pro vás hudba útěk ze sešněrovaného komunismu?
Až po letech jsem si uvědomil, v jaké době jsme to vlastně vyrůstali a začínali. Logicky jsme museli brzy i skončit, což se po vítězství v Bratislavské lyře také stalo. Stali jsme se až příliš populární.

Ze snímku je znát, že to ale všichni brali jako samozřejmost.
Ano, brali jsme to jako samozřejmost, vždyť jsme se do toho narodili. Já jsem ročník 1952, Stalin zemřel rok nato, nicméně stalinismus žil dál. Všechno bylo dané. Pro nás bylo naprosto normální, že hranice jsou zavřené, což se dnes vysvětluje těžko. Až zpětně jsem si uvědomil, jak je jednoduché lidi takto vychovat. Zvlášť, když nic jiného nepoznají.

Vy jste se ale za hranice díky hudbě později dostal.
Ano, ale my jsme ty hranice díky hudbě vnímali dvousečně. Na jedné straně byl ostnatý drát, který člověka nepustí ani pár metrů do Rakouska, jenže v kuchyni vám hraje rakouské rádio. Jednou jsem přišel ke kamarádovi a on pustil v televizi Vídeň. „Koukej, to jsou The Small Faces,“ řekl, když zapl obrazovku. Pak jsem přiběhl domů a říkám: „My nemáme Vídeň! Potřebujeme Vídeň, potřebujeme televizi!“

Takže jste byli zavření v socialistickém Československu, ale inspiraci jste hledali na zapovězeném Západě…
Bylo to velmi zvláštní. Kdo chtěl, k hudbě se dostal. A například Laco Lučenič, to byl fanatik. Taxikáři vozili do Bratislavy vinylové desky, on si je všechny nahrával, poslouchal a analyzoval, na které kytary tam hrají. To byla 60. léta a když jsme pak v roce 1982 točili Biely kvet, Laco Lučenič přesně věděl, jak toho vysněného zvuku dosáhnout. Například jsme si řekli, že by to mohlo znít jako Birds, ale neměli jsme dvanáctistrunný Rickenbacker, tak to Laco nahrál dvakrát na šestistrunný.

Ve filmu říkáte, že většina budov spojených s vaším životem v Bratislavě už nestojí. Už dlouho žijete v Praze, občas přebýváte v Londýně. Jaký máte vztah k Bratislavě?
Silný, přeci jen jsem se tam narodil. Pořád je tam Gunduličova ulice, ve které jsem dostal přezdívku Meky od Vlada Ročaka. Je skvělé, že jsem se neodstěhoval například do Austrálie, takže když mě to chytí, kdykoliv se můžu zajet podívat do míst, v nichž jsem vyrůstal. Ale je pravda, že mnoho z těch budov už neuvidím. Ne náhodou mi to v tom filmu vyklouzlo. Narodil jsem se v části Bratislavy, kde jako první zbourali můj rodný dům. Bylo tam také Kubánské velvyslanectví, které dnes sídlí v úplně jiném domě.

LIVE: Miro Žbirka do O2 areny dostal špičkové britské muzikanty i Petra Čecha

Jak na dnes již neexistující Bratislavu vzpomínáte?
Jako čtyřletý jsem se tam ztratil. Šel jsem sám do kina na Chaplina a ztratil jsem se v úplně jiné Bratislavě. Přišel jsem před Prezidentský palác, kde stály úplně jiné budovy, a hotel Hron, ten je také srovnaný se zemí. Dál doprava byl trh a synagoga, později tam postavili ten nový most. A aby mé vzpomínky byly ještě komplikovanější, nestojí už ani sál, v němž jsme se skupinou Modus zvítězili na beatovém festivalu.

Meky je jedním z prvních snímků, který jde do kin po jejich uzavření v důsledku pandemie nového koronaviru. Jak jste tu zvláštní dobu prožil vy?
Řekli jsme si, že spíš, než abychom to doma pitvali a skončili v depce, zahrajeme lidem. Dnes je moderní nové technologie pomlouvat, protože jsou neosobní a nekulturní, ale podívejte, co nám nedávno umožnily. Stačilo, aby si před nás sedla Katka s mobilem a my začali hrát. Jen jsem nedomyslel, že ten koncert uvidí tolik lidí. Bylo tak jednoduché to celé uskutečnit, že to působilo jako soukromý koncert pro pár posluchačů. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že ho sledovalo víc než půl milionu diváků. To jsem se mohl alespoň učesat. Pak jsme hráli také pro doktory ve Vinohradské nemocnici. Takže pokud to šlo, snažili jsme se hrát.

Co jste dělal kromě hraní?
Stihl jsem spoustu věcí, najednou jsem měl čas. Možná se budete divit, ale začetl jsem se do Platóna. Teď se hodně omílá slovo demokracie a někde u jeho úvah to celé začíná. Tak jsem si řekl, že se podívám, jak to myslel, a nebyl jsem zklamaný. Nebýt té krize, asi bych se k tomu vůbec nedostal, takže jsem se to snažil vidět z té lepší stránky.

Udělal jste si čas na skládání?
Ano, ale na skládání je dobré se připravit. Když chcete psát nové písně, je dobré mít co říct. Než jsem například napsal skladbu Fair Play, řekl jsem si, že si musím něco přečíst. Chtěl jsem se dozvědět něco nového a dostal jsem se k čínským myslitelům. Víte, co mě baví? Když jsou myšlenky platné dva tisíce let. Například Konfucius řekl věc, která mě potěšila. Když se ho ptali, jak by své myšlení vyjádřil jedním slovem, řekl empatie. To mi přišlo fantastické, protože album se stejným názvem jsem vydal v roce 2009. Kromě Konfucia jsem četl ještě další myslitele a to všechno se mi nějak propašovalo do textu Fair Play, ve kterém zpívám o široké cestě.

Příběh československého hitu: Miro Žbirka - Fair play

Proto v dokumentu říkáte, že si nejvíc vážíte času, který si můžete vyhradit na skládání?
Ano, nejde jen zaběhnout ke klavíru a rychle něco složit. Je dobré se předtím nechat vyprovokovat, ať už texty nebo muzikou. Stejně, jako když si fotbalista před zápasem rozcvičí svaly. Vždyť Messi na hřiště také nevyběhne jen tak. Proto je těžké najít čas na skládání, spoustu času zabere příprava a pak k vám někdo přijde a řekne: „Zítra hraješ.“ Proto si tolik vážím času, který si najdu na skládání. Když na to vletíte jen tak, s velkou pravděpodobností totiž napíšete skladby, které jste už stejně udělal.

Napsal jste nějakou skladbu dvakrát?
To dělá snad každý autor. U mnoha mých absolutně oblíbených autorů jsem zjistil, že mají nějakou pasáž ve více písních. Dokonce i Mozart. On se za to ale vůbec nestydí a naopak ten motiv dál rozvine. To bych tedy neviděl jako katastrofu, vždy můžete nějakou melodii posunout a uchopit jinak.

Vám se to někdy stalo?
Těžko říct, protože já se ve svých skladbách moc nehrabu. Když už vzpomínám, tak raději analyzuji tvorbu jiných. Vrtám se ve zvuku kytar, v textech a aranžích a je mi jedno, jak hluboko do minulosti zajdu. Že bych si ale sedl a začal projíždět diskografii, to ne. K tomu mě musí něco vyprovokovat, například výběrové album nebo nový mix starých alb.

Je tedy něco, co vás ve snímku zarazilo? Archivních záběrů totiž obsahuje hodně.
A já většinu z nich nikdy neviděl. Mám nasbíraná všelijaká DVD, nikdy jsem je ale neviděl. Vždy to odkládám s tím, že budu vzpomínat, až bude čas. A nyní za mě zavzpomínal Šimon. Jsou tam záběry, na které jsem zapomněl. Například koncert někde na Kladně, kde cosi vyprávím v šatně. Tušil jsem, že ta kazeta existuje, ale že bych ji někdy viděl? Překvapení byla celá řada, například klip k písni She’s Out of Control. Nikdy by mě nenapadlo, že na takovou píseň vznikne klip.

Vy jste snímek Meky viděl, až když byl hotový?
Ano. Když Honza Vedral psal knihu Zblízka, z níž částečně vychází scénář snímku, také jsem do toho nijak nezasahoval. Jinak bych byl částečně autorem a vznikl by paskvil. Proto jsem nemluvil ani do filmu a věřil jsem, že to Šimon natočí tak, abych nemusel utíkat ze sálu. Je to podobné, jako když producentovi svěříte svou píseň nebo desku. Člověk musí riskovat.

Text: Ondřej Horák,  video: Jarda Hudec, foto: Tomáš Martinek, archiv Miroslava Žbirky

Témata: Miro Žbirka, Meky, King Skate, Šimon Šafránek, Abbey Road, Paul McCartney