ROZHOVOR | „Na alkoholový plačky už není nikdo zvědavej." Xavier Baumaxa vydal elektronickou desku v nejlepší tradici folku

„Přišlo mi, že už dlouho kňourám. Moje utápění se v alkoholu už nikoho nezajímá,“ přemýšlí Xavier Baumaxa nad zvukovým veletočem, který provedl na svém aktuálním albu F!asco. Živel původem z Litvínova proslul jako romantik-samorost s akustickou kytarou, prořízlými ústy a slabostí pro imbecilní humor.

Xavier Baumaxa rozhoupal vyprodaný Jazz Dock na vlnách svých písní

Baumaxa na F!ascu opustil formu písničkářství, upřel se ale k jeho podstatě. Jeho desáté album je plné elektronických protest songů 21. století, radikální změna zvuku i témat nicméně proběhla pozvolna a nenásilně.

„Ta deska měla být původně akustická,“ vysvětluje Baumaxa. Jenže z prvního singlu Panenka Kick se vyklubala pocta disku 80. let minulého století, druhý jménem Těbůh! vystavěl kolem zvuku tikajících hodin. „Chtěl jsem jen dva akordy a vytvrdit to elektronikou. Tím to mělo končit. Jenže když jsme do elektroniky převedli i třetí singl Splín, došlo mi, že nemá cenu mezi tyhle věci sázet nějaký folkový plačky.“

Na syntetickém zvuku alba se velkou měrou podílel producent Jan Čechtický, který se v 90. letech proslavil s kapelou Ohm Square. Baumaxa složil tři z deseti písní a všechny texty, na aranže a harmonie dohlížel také Miroslav Lacko, který působí například v Melody Makers. Baumaxa s respektovaným klávesistou pracuje už od alba Dawntempo z roku 2013. Nyní ve třech nahráli desku, na které kytara nebo piano zazní jen výjimečně a Baumaxa spíš promlouvá, deklamuje a pokřikuje, než aby zpíval.

Od muzikanta, který se před bezmála dvaceti lety proslavil zkouřeným dojákem Pažitka, později dokázal nahrát jednu z nejsilnějších tuzemských písní na téma holokaustu i niterný duet s Martou Kubišovou, jde o překvapivý krok. A ještě víc odvážný.

Fašík si ruma dá

F!ascem se táhnou témata rozdělující společnost na dva tábory, které jsou stále méně ochotné spolu komunikovat. Baumaxa se probírá otázkami genderu, migrace nebo sílícího nacionalismu, zajímá ho vše polarizující. Prezidenta Miloše Zemana překřtil na Zemanuelu a rovnou mu i sepsal nekrolog v podobě písně Varan. Píseň v bookletu zapsaná jako Варан začala vznikat už loni v zimě, tedy dlouho před zhoršením zdravotního stavu prezidenta.

Baumaxa se na F!ascu ponořil do kulturních válek, které zaplňují mediální prostor a znesnadňují řešení skutečných problémů. Na zahrádce karlínské pivnice pak vysvětluje, že se písněmi snaží v tomto světě zorientovat.

Album otevírá skladba Rumadam, jejíž název je zkomoleninou slov „ruma dám“ a arabského svátku ramadán. Autor píseň popisuje jako „příběh týpka, který se nemůže dobouchat do nonstopu, aby se nalil.“ Než se mu podaří zasednou za bar, blábolí alkoholik česká slova připomínající arabštinu. „Já sir, já sirky nemám / já sirky mám i nemam,“ odříkává Baumaxa do orientálních melodií a digitálního beatu.

Už mnohokrát dokázal, že umí vystavět silné příběhy, na F!ascu sedmačtyřicetiletý písničkář exceluje spíš jako hráč se slovy a v písni Rumadam dohání tuto disciplínu do extrému. „Tady se musí i sláma bát, z bot čouhat,“ opakuje skřehotavým hlasem.

„Kdyby si člověk poslechl jen tu první písničku, asi si řekne: ‚Ty vole, ten Baumaxa zhnědnul. To je slušnej fašík‘. Jenže ‚espédéčka‘ dostanou kotel hned potom,“ uvádí následující skladbu Fašík. Její primitivní beat nepokrytě odkazuje na německé průkopníky elektronické hudby Kraftwerk, Baumaxa do něj rázně pronáší německá slova bruder, schwester nebo freunde. „Fašíku, tak ty jsi jedinácek,“ sekunduje mu v refrénu sbor poskládaný z dětí spoluhráčů.

Podle písně se může zdát, že nacionalisté nemají bratry, sestry ani přátele, do slovních hříček se přitom promítají i střípky osobního života. „Já jsem byl do desíti let jedinácek,“ směje se Baumaxa a kroutí si ruce, když se snaží ukázat, jak hrával stolní hokej sám se sebou. Na novince se ale mnohem víc zabývá pnutím ve společnosti než tím, které se děje uvnitř hlavy Lubomíra Tichého, jak zní jeho občanské jméno.

Proti vesmíru jsme malinkatí

První dvě skladby působí jako šok a autor přiznává, že jde o záměr. Úvod alba zároveň stojí na specifickém humoru, který v případě Baumaxy často pramení ze stavu omámení. Pokud by v podobném duchu odehrál i zbytek desky, posluchač by se v těch slovních přesmyčkách nejspíš rychle ztratil.

V třetí písní Těbůh! ale zvážní a zpívá o Bohovi, který má živnost. „Dotazy se množí, zda je ta živnost boží,“ zpívá Baumaxa a předvídá soumrak civilizace. „Bůh už oči poulí, chystá se hodit zeměkoulí / prý už zítra k ránu, budeme všichni v pánu,“ připomíná své umění vepsat do několika slov pocity, které rezonují společností. Prožívá snad písničkář enviromentální žal?

„Neeee,“ rozezní se nad půllitrem a začne vyprávět, jak na YouTube sleduje videa na téma pangea. „Je na nich vidět, jak Země vypadala před 70 miliony let a jak bude vypadat za dalších 250 milionů. To mě uklidňuje,“ pochvaluje si a začne líčit, jak Austrálie pomalu připluje k Číně, načež se zavře Rudé moře, Afrika vytlačí Jadran a nalepí se na Evropu. K té se nakonec připojí i Amerika. „Nejdřív zespoda připluje Jižní, pak Severní, a nakonec i Antarktida. Pak vznikne nová Pangea. Takže já bych ty územní celky moc neřešil,“ dotýká se tématu ochrany státních hranic.

Globální oteplování bere jako jeden z možných konců civilizace a hned nabízí několik dalších scénářů - od výbuchu sopky a následné doby ledové přes rozpad Golfského proudu po abnormální sluneční aktivitu. „Proti vesmíru jsme malinkatý. Ale uznávám, že Zemi zatápíme. Stačí se podívat, jak ubývají živočišné druhy. Enviromentální žal ale neprožívám, spíš smutek z neúcty vůči Zemi.“

Nekrolog zaživa

Baumaxa je mimo jiné také zdatný imitátor, EP s názvem ...a ten Clintn, on mi hýkal natočil, aby už nemusel mluvit jako Václav Havel. Na F!ascu se vůbec poprvé vtělil do současného prezidenta Miloše Zemana.

„Já Zemana nechci parodovat, já ho nesnáším. Jenže tohle bylo silnější než já,“ přiznává a začne líčit dlouhé procházky se svými psy, na nichž hledá inspiraci. „Když dosáhnu určité tepové frekvence, myslí mi to naprosto čistě.“

Z kapsy vytahuje telefon a pouští hlas, u nějž téměř nelze poznat, že nepatří Miloši Zemanovi: „Podívejte se, já jsem člověk, který dokáže n*srat obrovské množství lidí najednou, jelikož jsem schopen urazit i pochvalou. A jak jistě víte, slovo pochvala obsahuje slovo pochva. Takže já, když někoho chválím, tak mu vlastně říkám, ty k*ndo.“ Právě tento imaginární proslov stál na začátku písně Varan.

Ta se zvukově pohybuje mezi horečnatým snem, cestopisem po imaginárních městech a přenosem z politického summitu, většinu skladby totiž provází simultánní překlad z ruského jazyka.    

Varan nejdřív vznikl jako další z Baumaxových aktovek, Jan Čechtický ale zpěváka přemluvil, ať ji rozvine. „Říkal, že je to nosné téma a měl bych se zamyslet nad atributy Varana,“ vzpomíná Baumaxa a na stole začne prsty kreslit imaginární mapu. Nejdřív si definoval Varana z Vysočíny, která leží zhruba na půl cesty mezi Washingtonem a Pekingem. Varana následně vyslal přes Chruščovice do Karlových Samovarů, aby se mohl u švédského stolu vyvaranovat s dalšími varany, tedy přáteli z Ruska.

„Normálně do mrtvol nekopu, ale tady jsem si to dovolil, protože ten člověk obrovsky změnil náladu v téhle zemi k horšímu,“ pokračuje Baumaxa a píseň popisuje jako „nekrolog zaživa“.

Řekni, kde ty mušle jsou

Litvínovský písničkář si nikdy nebral servítky, na aktuálním albu jde v nekompromisnosti nejdál a sám nahrávku představuje jako hypernekorektní. „Protože mě z hyperkorektnosti absolutně m*dá. Chápu to u politiků, kteří nechtějí ztratit body, jenže úzkoprsí jsou všichni. Lidi se pomalu už bojí říct, že jsou chlap, nebo žena,“ rozčiluje se a popisuje nedávnou návštěvu koncertu kapely Illustratosphere v Divadle Archa, kde na dveřích všech toalet našel symboly muže i ženy. „Otevřel jsem jedny a byly dámský. Pisoáry jsem našel až ve druhých,“ kroutí hlavou.

Téma genderu rozvíjí především ve skladbě Půjdu do Globusu, protože jak říká slogan obchodního řetězce - „tam je svět ještě v pořádku,“ klepe si Baumaxa na čelo. „Mně připadá, že jsem jako bílý heterosexuální muž v menšině, ale dělám si z toho srandu, protože v menšině nejsem. Myslím to smrtelně vážně, ale taky s obrovskou nadsázkou,“ vystihuje dvě perspektivy, které se na F!ascu neustále perou.

Xavier Baumaxa a Vasilův Rubáš rozezpívali plzeňský Buena Vista Club

Téma práv pro sexuální menšiny a transgender lidi je podle něj nafouklé některými novináři. Homosexuální páry se podle něj „můžou k dítěti chovat líp než fotr, co je bude mlátit a řvát na matku.“ Na druhou stranu ho děsí, že by média mohla „zamotat hlavu“ jeho dětem. Sám zná patnáctileté děvče, které se nechalo přeoperovat na chlapce, a právě v takových momentech pocit, že světu kolem sebe nerozumí, sílí.

Vytahuje oranžový obal CD a rozkládá booklet, jímž se táhne Nuselský most s padajícími postavami alba. „Tady je hluchej zvukař snažící se nazvučit slepýho kameramana, kterej se to snaží natočit. Tohle je pro mě největší symbol bezmoci proti hyperkorektnosti. Nevadí, že je film natočený blbě, hlavně, že jsou tam zastoupený všechny menšiny a pohlaví,“ připomíná diskutované kvóty Hollywoodu.

Světlý moment ve frontě na banány

Vážná témata Baumaxa rád vyvažuje osobitý vtipem balancujícím na hraně černého humoru a lobotomie. I v této disciplíně zašel na novince nejdál, protože jak hrdě přiznává: „Housenka, to je jedna z největších blbostí, co jsem kdy nahrál.“

V rozhovoru se vrací do kocovinového rána, které strávil v pražské Stromovce s přítelkyní a dětmi. Titulní slogan „já mám mozek housenky, tjap ty důda, tjap ty důda,“ pochytil od procházejících „zhulenců“, pak už jen přidával vše, co ten den uzřel. „Bylo zimní, chladivý slunce, malej klučina Theo s brejlema kouká a říká: ‚Já se vidím barevně.‘ Pak tam proběhla veverka. A večer doma začalo kapat z vypnutý sprchy, jako když se vyrovná tlak - ‚v koupelně je poltergeist‘,“ dekóduje poměrně dadaistický text.

Všechny hlášky nahrál ten den na mobil, když se je ve studiu snažili zopakovat, atmosféra mlhavého dne byla pryč, takže použil originály.

Jedinou pozitivní postavou alba je podle Baumaxy legendární fotbalista Antonín Panenka. „Panenka Kick mělo být hlavně odlehčení, ale vlastně je to taky smutný. Bělehradská penalta z roku 1976 je jedna z mála pozitivních událostí, kterou si pamatujeme z komunismu. Byl to světlý moment ve frontě na pračky a banány.“

Kdysi oddaný fanoušek litvínovského hokeje na novince zmiňuje fotbal víckrát. Od doby, co Česko nevychovává talenty a jeho oblíbený klub koupil polský investor, prý už hokej není, co býval. Fotbal ho teď baví víc, fandit ale chodí jen svým synům.  

„Jeden hraje na Pragovce, druhý na Meteoru. Je radost se koukat, jak z nich pomalu rostou chlapi,“ říká a dodává, že kdyby přišel další lockdown, jeho osobně by to moc netrápilo. Stáhl by na sever, kde má dům, zatápěl by v krbu, drnkal na kytaru a četl knížky. „Mně vyhovuje nebýt ve městě, ale štvalo by mě to kvůli dětem. Vadí mi, když jim berou sport a sociální kontakt.“

Blahobyt stupidních tlusťochů

Aby mohl napsat desku o světě tam venku, musel si nejdřív vyřešit ten vlastní. To se mu v posledních letech víceméně daří a svůj život popisuje jako uspořádanější. To ale není jediný důvod, proč vydal album protest songů.

„Přemýšlel jsem, proč jsem vlastně mrzkej, když bych měl být štastnej. A zjistil jsem, že mě rozčiluje spousta věcí ve společnosti a přestávám rozumět světu. Abych mu zase porozuměl, začal jsem si definovat témata a pojmenovávat nálady ve společnosti,“ vysvětluje, jak hledal témata nových písní.

„Třeba Varan trápí spoustu lidí. A mně došlo, že se ho zbavím tak, že mu napíšu nekrolog. Jinak mi bude pořád pod kůži píchat žluč každým slovem. Teď už mi je to jedno,“ říká úlevně. „Já ale hlavně nechci moralizovat. Půjdu do Globusu, tam je svět ještě v pořádku,“ uzavírá.

Text: Ondřej Horák, foto: archiv Xaviera Baumaxy
Témata: Xavier Baumaxa, Jan Čechtický, F!asco