ROZHOVOR | "Nenarodil jsem se pro muziku, ani pro obrazy," říká Honza Homola

Honzo, s Wohnout jste letos vydali desátou řadovku HUH!, zároveň jste slavili pětadvacet let na scéně. Jaké se v tobě mísily pocity, když jste měli křest na Štvanici a ty jsi nemohl hrát kvůli zranění?
V den svých narozenin jsem se vyboural na kole a jedním z úrazů byly i pochroumané ruce, zejména pak rozdrcený malíček pravé ruky. Dostal jsem do něj dráty a s nima jsem pak ještě tři týdny koncertně fungoval. Následně doktoři zjistili, že mi hraním jedna z kostí trošičku odcestovala a prst mi museli znovu zlomit a opravit. To už jsem ale měl s hraním útrum na další tři měsíce dopředu. Vymýšlel jsem, jak si se situací poradit, aby se nemusely rušit koncerty. Přemýšlel jsem dokonce, že budu hrát místo kytary zbylýma prstama na klávesy. No, a mrzelo mě to všechno hlavně kvůli křtu na Štvanici, na který jsem se fakt těšil.

ROZHOVOR | Wohnout: Jako kapela jsme to chtěli asi po třech letech hraní zabalit

Radil jsi Michalovi Skořepovi, který tě zastupoval, jak má hrát?
Michal je diametrálně lepší kytarista a muzikant než já, takže jsem mu spíše dal radu, aby si to hrál tak nějak po svém, jen aby to trochu připomínalo naše melodie. A on se toho zhostil obstojně. Bylo zvláštní slyšet, jak moje party znějí z jeho rukou. Já jsem přeci jen větší řezník a najednou to všechno znělo měkčeji a elegantněji.

Bylo to prvně, kdy za tebe někdo zaskočil? Jak ses cítil, když ses musel popasovat s novou rolí baviče, průvodce a moderátora v jednom?
Byl to můj třetí úraz rukou, kvůli kterému jsem na koncertech neměl na krku kytaru. Poprvé jsem si zničil šlachy cestou na kole z Prahy do Istanbulu. Pak jsem si přeříznul ukazováček levé ruky na pile… A teď tohle.
Musím říci, že jsem si svou roli baviče bez kytary celkem užíval, ale určitě jen s pocitem, že je to dočasně. Nejsem ze své podstaty frontman a ani mě tahle role neláká. Jsem rád, když nemusím nikterak komunikovat s publikem a můžu se věnovat jen brnkání.

Jak to teď vypadá s rukou?
Levá ruka už se docela polepšila a můžu s ní celkem pohodlně hrát. Rozdrcený malíček ale bolí a neohnu ho. Musel jsem už podruhé v životě kvůli úrazu změnit techniku hry. Ale to je to nejmenší.

Dřív jsi sólově vystupoval jako Homolka Tobolka. Nyní pod civilním jménem. Proč z té původní myšlenky sešlo? 
Homolka Tobolka byl takový bokový projekt. Vždycky jsem tíhnul k akustické a experimentální muzice, tak jsem si odskočil od Wohnoutů a vydal dvě sólová alba pod pseudonymem Homolka Tobolka, to aby nikdo nevěděl, že jsem to já. Když jsem pak vystupoval veřejně, měl jsem velký problém s návštěvností, což se nezměnilo, ani když jsem hrál pod svým pravým jménem. Kolikrát nepřišel vůbec nikdo, tak jsem to vzdal. Zrovna nedávno jsem byl po dlouhé době na jedné sólové akci a přišel jeden platící divák, tak se mi potvrdilo, že do budoucna už nebudu vystupovat živě, ale budu si to dělat doma tak nějak pro sebe, protože mě to ohromně baví.

Je to rok, co hraješ na housle, které patří k nejtěžším nástrojům na naučení. Neodradily tě obtížné začátky? 
Chtěl jsem ke kytaře přibrat další nástroje, abych si rozšířil obzor. Pře dvěma lety jsem se začal učit na bicí a po roce přidal ještě housle. Musím říci, že s nima je velká zábava, neboť vás k sobě jen tak nepustěj. Vždycky jsem housle obdivoval a neustále koukal na houslové koncerty. Teď jsem tomu všemu naprosto propadl.

Viděla jsem ukázku. Jak často hraješ?
Zatím "hraju" dost otřesně. Neladím, vržu a celkově to zatím není pro ucho. Ale je to logická cesta k tomu, že jednou se to doufám překotí a začnu opravdu hrát. Cvičím skoro denně. Mám dva učitele. Jednoho fyzicky a druhého online. Taky poprvé v životě hraju opravdu z not.

Příběh českého hitu: Wohnout – Depardieu

Aktuálně jsi vydal singl Barvy s Terezií Kovalovou. Proč právě s ní?
S Terezií jsem se seznámil při natáčení wohnoutí Roušky (píseň Jsme na zkoušce v roušce, pozn. redakce), tedy lockdownové písničky, ke které jsme zvali různé hosty z branže. Tam už jsme si řekli, že můžeme někdy udělat něco společného. Když jsem pak nějakou náhodou složil píseň Barvy, byl tam houslový part, na který jsem si ale sám ještě netroufal. A hned mi naskočilo, že by té pasáži slušelo cello, tedy Terezie. Následně jsem nás nabral ve svém studiu na kameru a sestříhal klip.

S kým dalším bys rád spolupracoval?
Mám pár lidí, které bych oslovil, ale musí příjít nápady, které si o to řeknou. Nechci nic dělat jen pro spolupráci, ale proto, aby ta spolupráce měla smysl. A taky jde o to, zda by ti lidé do toho šli.

Hraní na violoncello jakožto další strunný nástroj tě neláká?
Každý nástroj je lákavý, jen už ho nemám kam časově zařadit. Mám dvě děti a každý můj den je rozpočítaný mezi práci a rodinu, tudíž bych musel cvičit v noci.

Co jsi víc? Hudebník, nebo výtvarník?
Popravdě jsem jako malý chtěl být přírodovědec. Pak jsem vystudoval loutkařinu, deset let se živil úpravou fotek, ale ani jedna z těch věcí mě teď neživí. Hudba a obrazy jsou takový krásný bonus od života, který mi zabral veškerý pracovní čas. Nenarodil jsem se pro muziku ani pro obrazy, jen to prostě teď dělám a jednou budu třeba zase dělat něco úplně jiného.

Jakou barvu máš nejradši a kterou naopak nesnášíš a proč?
Miluju purpurovou, šedou a žlutou. Nemám moc rád veškeré odstíny hnědé.

Vystupuješ jako ART332. Proč si tak říkáš?
Projekt ART332 jsme založili s mou kurátorkou a manažerkou přes obrazy Renátou. Číslo 332 je se mnou spjaté už od základní školy. Jen těžko budu logicky vysvětlovat proč.

Kdybys měl namalovat obraz a inspirovat se Wohnouty, jak by vypadal?
Asi by byl udělán dětským tahem. Maloval bych levačkou se zavřenýma očima. A nazval ho Děti dospělým.

Poslední desku Wohnoutům maloval Michal Skořepa. Proč ses do toho nepustil třeba ty?
Michal mimo jiné skvěle maluje. Udělal to líp, než bych to udělal já a hrozně moc se mi to jeho ztvárnění písniček líbí. Obaly a grafiku pro Wohnout nedělám už mnoho let. To jsem přenechal profíkům.

Inspiruje tě hudba k malování a opačně? Pouštíš si při malování muziku, nebo máš rád klid, abys nevyplašil múzu?
Ani teď nevím. Spíš si u malování nic nepouštím, protože mě to spíš nenapadne. Já nemám takové ty klasické múzy a inspirace. Moje tvorba hudební i výtvarná je spíše taková mechanická. Něco vzejde ze cvičení stupnic, něco když se učím namalovat panáčka.

Od klasické malířské tvorby se chceš vrátit k počítačové. Není to škoda? Není to degradace umění? V čem je to lepší?
Počítač má v dnešní době své pevné místo. Tahle debata už tu byla mnohokrát v jiných oborech. Že točit hudbu do počítače je degradace, že fotit na digitál je degradece… A dnes už jsou to normální věci. Počítač za vás obraz nenamaluje, naopak se musíte učit se složitými programy. Já jsem dělal své první počítačové obrázky ještě na začátku devadesátých let v programu DR Genius, který pracovalo pod DOSem a bylo to tím pádem vše dost omezené. Od roku 1994 jsem se začal život Photoshopem, u kterého jsem seděl každý den mnoho hodin a po čase mi došlo, že je to prostředí, které si mohu říci, že ovládám. Dodnes je mi Photoshop pomocníkem v realizaci, ale vše musím namalovat sám na digitálním tabletu. Miluju technologie a myslím, že i ve výtvarném umění je to budoucnost.

Jsi sběratel? Případně čeho?
Nesbírám nic, ale mám doma pár kytar. Možná vlastně ale ano… Jsem sběratel zážitků.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv Wohnout
Témata: Honza Homola, Wohnout, HUH!, Barvy, 332