ROZHOVOR | Omar Hakim: Nahrávat s Bowiem, Stingem či Foo Fighters byl splněný sen. Spolupráce s Rišo Müllerem byla nezapomenutelná

Do Prahy jsi přijel představit svůj nový projekt Sonic Boom Squad, přibliž nám, jak vznikl?
Původně jsem vůbec neměl v úmyslu pracovat na novém projektu. Prostě jsem jednou v noci seděl doma u krbu, díval se do ohně a začal psát písničky. Byla to pro mě neobvyklá noc, v hlavě mi to úplně vřelo nápady. Kolem desáté večer jsem začal zapisovat, co se mi honilo hlavou – žádnou hudbu, jen slova. Refrén, pak několik slok. Ten tvůrčí proud neustával, pracoval jsem celou noc, až do šesti do rána. Opravdu mě to tenkrát ohromilo, takhle silnou inspiraci obvykle nezažívám. Ráno jsem měl základ devíti písniček. A ten materiál se mi vůbec nezdál špatný, řekl jsem si, že s tím zajdu do studia a zkusím něco nahrát – mám v New Yorku své vlastní studio.

RETRO: David Bowie tisíckrát jinak. Ať už experimentoval s halucinogeny, amfetaminy nebo japonským divadlem, vždy působil, že přesně ví, co dělá

Tak to byl skutečně velice rychlý proces…
Rozhodl jsme se pokusit se vše udělat rychle a jednoduše, prostě nahrát jeden nápad po druhém. Nechtěl jsem všechno přespříliš promýšlet, což obvykle dělám. Vzal jsem si k tomu kytaru, na kterou jsem už dlouho nesáhl, přestože hraju na kytaru už od dětství, začal jsem hodně brzy, stejně tak jako na housle a na bicí. Bylo zábavné zase ji vytáhnout. Všechno mi jelo jak na drátku, inspirace mě neopouštěla a za šestů týdnů jsem měl všechny písničky hotové.

Od samotného nahrání skladeb až k vydání to však často bývá dlouhá doba…
Pustil jsem to svému agentovi, kterému se ty nápady moc líbily, a podpořil mě, abych na tom dál pracoval. Zkoušel dokonce obeslat nějaká vydavatelství, ale to nakonec úplně nedávalo smysl finančně. Rozhodl jsem se tedy vydat ty písně sám jako singly. Začal jsem roce 2024 a vydával každých pár měsíců jeden.  Bylo příjemné tu hudbu průběžně posílat do světa a nechat ji žít vlastním životem a vidět, kolik osloví lidí. Pak jsem pomalu dozrál k tomu, že je potřeba dát dohromady kapelu. A to byl začátek Sonic Boom Squad.

Jsi snad poprvé lídrem kapely. Kdo jsou tví další spoluhráči?
Pro mě to byl velký krok, začátek něčeho úplně nového, být zpěvákem a frontmanem funky kapely je to pro mě naprosto nová zkušenost. Nejprve jsem přizval svého dobrého kamaráda, jmenuje se Paul Pesco, je to skvělý kytarista a zpěvák, dále v kapele hrají Jon Toscano na basu, Topé na perkuse, Sharlene Nelson a Samora Free jako doprovodné vokalistky. A nesmím zapomenout na svou ženu. (smích)

Tvoje žena Rachel Z Hakim je známá pianistka, patří také mezi členy kapely?
Ano, hraje s námi na klávesy. Ale rád bych zmínil, že celé to album jsem nahrál já sám, všechny nástroje i vokály.

RETRO: David Bowie v Praze rozebral své písně na atomy

Viděl jsem záznam ze studia Doupě, kde jsi hrál na různé nástroje.
Ano, od začátku to byl takový experiment a můj projekt, mohl jsem si vybrat, na co budu hrát.

Na bicí si zahrál i legendární český fotbalový brankář Petr Čech…
Jsme kamarádi už dlouho, a rád si občas zahraje na bicí, tak jsem ho pozval.

Plánujete turné po Evropě?
Naše kapela teď nabírá na obrátkách, takže chystáme turné a zároveň vydání naší hudby na vinylech.

Vím, že jsi spolupracoval se slovenským interpretem Richardem Müllerem, v roce 2007 jste natočili živé album 44.  Jaké máš na tu spolupráci vzpomínky?
Cože, už je to opravdu skoro dvacet let?  Mojí hlavní vzpomínkou je pocit, že jsme si to fakt skvěle užili. Rišo přiletěl do New Yorku a nejdřív jsme pracovali na skladbách ve studiu, byl jsem tam já, baskytarista Will Lee a kytarista Hiram Bullock. Při nahrávání byla suprová atmosféra a obrovská zábava. Pak jsme přiletěli na krátké turné, které bylo taky moc fajn. Takže jo, zhodnotil bych to jako nezapomenutelné a zábavné, byly to dobré časy a mám na ně jen nejlepší vzpomínky.

Kytarista Hiram Bullock kromě alba Richarda Müllera nahrál předtím i desku s českou kapelou Monkey Business, bohužel zemřel krátce po zmíněném nahrávání a turné...
Už to bude také dvacet let. Byl to neskutečný kytarista. Ano, je hrozně smutné přicházet o kamarády…

V jakém věku jsi začal hrát na bicí?
Asi v pěti, šesti letech. Ale hrát profesionálně jsem začal s tátou, když mi bylo asi 10 let, takže jsem profesionálním bubeníkem už padesát sedm let.

RECENZE: Nepoznaný Richard Müller v dokumentu otázky kolem své minulosti nezodpoví

Tvůj otec hrál se spoustou kapel na trombon, předpokládám, že tě to ovlivnilo?
No samozřejmě. U nás doma vždycky zněla hudba, každý den, pořád. A protože můj táta byl jazzový hudebník, první hudba, kterou jsem v dětství poslouchal, byl samozřejmě jazz. Mezi prvními interprety, které si pamatuji z gramofonových desek, byli Art Blakey a The Jazz Messengers – to byl úžasný jazzový bubeník, který měl v kapele mladého saxofonistu hispánského původu, Wayna Shortera. Když jsem dospíval, hrál Wayne Shorter ve skupině Weather Report se svým partnerem Josem Albinem. Představ si, že mě jejich hudba provázela celým dětstvím a pak jsem vyrostl a začal s ním spolupracovat.

To zní jako splněný sen…
Přesně! Další velkou ikonou, kterou jsem v dětství poslouchal a později jsem s ní spolupracoval, byl Miles Davis. Miloval jsem big band Buddyho Riche, byl fantastický. Taky Max Roach a Clifford Brown byli u nás na denním pořádku, rodiče rádi poslouchali taky skvělé zpěvačky a zpěváky jako Dinah Washingtonová a Nat King Cole. Takže jazz byl na prvním místě, ale pak zároveň ke mně občas prosákl i nějaký rokenrol, šedesátá léta vůbec byla ve Spojených státech moc zajímavá doba, protože právě v tu chvíli se vydavatelství Motown stávalo významnou silou, a také probíhala britská invaze, spousta britských umělců také přecházela do Ameriky.

Úžasná doba…
Takže máme umělce ze stáje Motown, kteří míří se svou soulovou hudbou a rhythm and blues do Evropy, a pak tu máme Rolling Stones, kteří přijíždějí do Ameriky, a vzniká zajímavé propojení hudby a nových myšlenek. A tahle směsice různých stylů se stala soundtrackem velmi revoluční doby ve Spojených státech v šedesátých letech. Myslím, že to bylo velmi důležité období v naší historii.

Takže tvou první kapelou nebyla The Weather Report?
Ne, k Weather Report jsem se přidal až v roce 1982, ale profesionálně jsem začal hrát už v deseti letech s tátou. V jeho kapele jsem působil asi tři nebo čtyři roky, pak jsem začal hrát s místními kapelami.  Nehrál jsem jen jazz, ale R&B, funk, soul i rock. Bylo pro mě ohromně zajímavé a přínosné, se v tak mladém věku naučit všechny tyhle styly. Samozřejmě to také formovalo mou hudební mysl, díky tomu jsem nebyl jednostranně zaměřený, uměl jsem hrát všechny tyhle hudební odnože. Bylo to skvělé období, jazzová fúze se v těch letech stávala populární, navždy se mi vryly do paměti kapely jako Mahavishnu Orchestra nebo Earth, Wind & Fire, samozřejmě i The Who nebo Led Zeppelin. Byla to neuvěřitelná doba.

RETRO 90s | Sting poprvé v Česku. Praha konečně slyšela Roxanne i další hity The Police

Pro mladé muzikanty to muselo být až něco neuvěřitelného…
Všechny ty zvuky formovaly můj vkus, byl jsem jako houba a chtěl jsem to všechno nasát a zažít. Začal jsem jezdit na turné, když jsem byl ještě velmi mladý, bylo mi asi patnáct. Jedno z prvních větších turné bylo s chlapíkem jménem James Mason – nebyl žádná velká hvězda, ale hráli jsme po Spojených státech s různými kapelami, dělali jsme předskokany třeba pro kapely jako Hall & Oates nebo Cold Blood. Byla to fakt obrovsky zajímavá doba. Během těchto turné jsme také potkali s Patti LaBelle, velmi slavnou R&B zpěvačku, velkou hvězdu té doby v Americe, nebo se Steviem Wonderem. Už tenkrát jsem s ním hrál. A vlastně jsem s ním nahrával i před pár měsíci – vychází mu nové album, fantastická nová hudba.

K mým nejoblíbenějším umělcům patří David Bowie. Můžeš mi říct něco více o vaší vzájemné spolupráci?
S Davidem Bowiem jsem se seznámil přes svého kamaráda jménem Nile Rodgers, se kterým jsem za mladých let občas někde hrál. Niles měl tou dobou kapelu jménem Chic, byla to taková funky disco taneční hudba, také na přelomu 70. a 80. let hodně produkoval. Po úspěchu Chic se stal jedním z nejžádanějších producentů na světě, takže ho David Bowie oslovil kvůli natáčení své nové desky Let´s Dance, což se ukázalo jako dobrý krok, protože Rogers je tak trochu génius popové hudby. A potom Nile kontaktoval mě, jestli bych se na tom albu Dawida Bowieho nechtěl také podílet.  V té době jsem byl na turné s Weather Report, v sobotu večer jsme měli koncert v New Yorku v divadle Beacon a Nile chtěl začít nahrávat album s Davidem v pondělí, takže načasování naštěstí bylo perfektní. První písnička, kterou jsme nahráli, když jsem dorazil do studia, byla titulní Let’s Dance, byla to skvělá nahrávací session, úžasná a plná energie. Hrál jsem na písničkách jako Modern Love, China Girl, Ricochet – na všech těchto písničkách. Je to opravdu neuvěřitelné album, těší mě, že jsem se ne něm mohl podílet. Carmine Rojas na basovku, samozřejmě s Rogersem na kytaru. Stevie Ray Vaughan přišel do studia později a nahrál ta slavná kytarová sóla, neuvěřitelné.

A jak ses dostal ke spolupráci se Stingem?  
Potkal jsem se s ním během nahrávání s Dire Straits. Jeden můj kamarád, Neil Dorfsman, skvělý zvukový inženýr ze studia Power Station, tou dobou pracoval s Markem Knopflerem. Nahrávali písničky pro album Dire Straits Brothers in Arms a měli ve studiu nějaké problémy s bubeníkem. Uprostřed noci mi odtamtud zavolali: „Omare, prosím, můžeš přijet do AIR Studios na Montserrat a nahrát bicí pro Dire Straits? Potřebujeme tvou pomoc.“ Tak jsem řekl: „Dobře, to zvládnu.“ Odletěl jsem do Montserratu a o dva dny později jsem se už vrhnul do nahrávání bicích na desce Brothers in Arms, která je pro kapelu, myslím, zcela zásadní.

Ke Stingovi ses tedy dostal přes Dire Straits?
Vlastně ano. Tou dobou, kdy jsem na ostrově nahrával tu jejich desku, tam byl na dovolené Sting se svou ženou. Sice jsme se ještě neznali, ale během jednoho společného oběda jsem zaslechl, že odchází od Police a pouští se do sólové kariéry. Ve výčtu lidí, se kterými se chystal spolupracovat, zmínil několik jmen, která jsem dobře znal. Byli to všechno mí kamarádi – Branford Marsalis, Kenny Kirkland, Gary Jones – prostě jmenoval všechny mé přátele z New Yorku. Pak se ukázalo, že zatímco já jsem nahrával na ostrově Montserrat a seznamoval se se Stingem, jeho manažer mě hledal v New Yorku, aby mě nabídl spolupráci s ním. Bylo to zajímavé, jak se to všechno sešlo, opravdu neuvěřitelné. Takže asi dva až tři měsíce poté, co jsem dokončil Brothers in Arms, jsem byl ve studiu se Stingem a nahrával jeho první sólovou desku The Dream of the Blue Turtles.

Taylor Hawkins - Skvělý člověk a úžasný hudebník. Bubeník Foo Fighters za sebou zanechal nesmazatelnou stopu

Jedna z mých nejoblíbenějších kapel jsou Foo Fighters. Hrál jsi také s nimi, že?
Ano, hrál jsem na albu Medicine at Midnight na perkuse.

Můžeš mi říct, jaký je ve skutečnosti Dave Grohl, jak se s ním pracovalo?
Především chci říct, že Foo Fighters jsou pro mě jednou z nejlepších rockových kapel v historii hudby. Dave je opravdu geniální skladatel, píše neuvěřitelně silnou rockovou hudbu, ze které je cítit vášeň. Vždycky jsem byl jejich fanouškem, už jejich první album pro mě bylo prostě úžasné. Dave Grohl byl už v té době velmi úspěšný díky Nirvaně, ale on se dokázal ještě víc posunout a přetavit tu svou energii do nové kapely. Stejně skvělé bylo album The Colour and the Shape a bylo opravdu krásné sledovat vývoj Davea i kapely Foo Fighters.

Jak dlouho trvá vaše přátelství?
Poprvé jsme se potkali v roce 2011 přes společného kamaráda, který mě nejdřív představil Taylorovi, a ten mě následně seznámil s ostatními. Stali jsme se přáteli, a já za nimi chodil pokaždé, když přijeli do New Yorku, nebo jsme se občas potkali někde na turné – zůstali jsme v kontaktu po celá ta léta a vybudovali jsme si skutečně silný přátelský vztah. Často samozřejmě vzpomínám na Taylora, on byl fenomenální bubeník. Znal jsem ho už z éry před Foo Fighters, když hrál se zpěvačkou s Alanis Morissette.  

Taylor Hawkins už bohužel také není mezi námi…
Ano, je to vždy smutné, když někdo zemře ještě relativně mladý. Musím říct, že pro mě bylo opravdu skvělé se seznámit s Taylorem i ostatními, strávit s nimi nějakou dobu ve studiu, bylo to velmi vzrušující. To album je výborné a mohou být na něj hrdí, odvedli úžasnou práci.

Kdo tě propojil s kapelou Daft Punk, byl to také tvůj kamarád Nile Rodgers?
Vlastně to byl producent Chris Caswell. Hrál jsem zrovna koncert ve Washingtonu DC v Knihovně Kongresu na oslavě mladých skladatelů jako každý rok, a tenkrát tam za mnou přišel Chris Caswell a řekl: „Poslyš, pracuju s Daft Punk, znáš je? ...“ odpověděl jsem: “Samozřejmě, že je znám,” a on na to „No, víš, požádali mě, abych se tě zeptal, jestli bys nechtěl hrát na jejich novém albu.“ A já na to: „Vážně?“ Upřímně, myslel jsem si, že je to divná žádost, protože Daft Punk nepoužívají živé bubeníky, používají bicí automaty. Tak jsem se zeptal: „To jako chtějí, abych naprogramoval elektronické bicí nebo něco takového?“ On na to: „Ne, chtějí, abys hrál na akustické bicí.“ To mě zajímalo. Tak jsem odletěl do Los Angeles s kamarádem, basákem jménem James Genus. Nile Rodgers se toho taky účastnil, ale přiletěl až později. Bylo to pro album Random Access Memories. Nahrávání ve studiu bylo velmi neobvyklé, protože jsme tam byli jen já a James, a jamovali jsme s „roboty“. Celý týden jsme v podstatě vytvářeli beaty a smyčky. Takže to bylo něco zcela nového, ale byl to opravdu skvělý zážitek. Díky za skvělý pokec – teď už ale musím spěchat na letiště, abych nezmeškal letadlo do New Yorku. Zdravím všechny fanoušky Reportu.

Text: Aleš Materna a Lenka Walker, foto: John Abbott, Roger Salem
Témata: Omar Hakim, David Bowie, Sting, Foo Fighters, Taylor Hawkins, Richard Müller, Miles Davis, Daft Punk, Weather Report