Vydáno 14.01.2021 | autor: Jan Petričko
Kdo je David Bowie? Vlastně je to jednoduché: nejvlivnější hudební umělec všech dob. Nikoliv Rolling Stones, nikoliv Beatles ani Elvis Presley. Ani dalších padesát jmen, která bychom mohli na špici takového, byť pofidérního, žebříku s klidným svědomím připnout.
RETRO: David Bowie tisíckrát jinak. Ať už experimentoval s halucinogeny, amfetaminy nebo japonským divadlem, vždy působil, že přesně ví, co dělá
Vévoda z Bromley jako by v sobě koncentroval všechno vzrušující i přelomové, co se v muzice kdy událo. Ve své univerzálnosti a ohromném akčním rádiu, který dokáže obdivuhodně kočírovat, je symbolem nejen rocku a popu, ale komplexním audiovizuálním fenoménem druhé poloviny dvacátého století.
Okopíroval David Bowie image mořských potvor? Prohlédněte si fascinující galerii
Bowie tisíckrát jinak - folkově akustický, rhythm’n’bluesový, rock’n’rollový, hardrockový, glamrockový, gotický, novovlnný, diskotékový, elektronický, drum’n’bassový. Mohl by někdo jiný z takového stylového guláše vyjít alespoň částečně se ctí? David Bowie je přitom považován za proroka.
Ať už experimentoval s japonským divadlem či halucinogeny, případně rouboval Nietzscheho na funk rock, vždy dokázal předmětu zájmu vtisknout osobnostní charisma a vše podat novátorsky a neotřele. Jako by přesně věděl, co dělá.
Častěji tomu bylo samozřejmě jinak, Bowie byl vždy především nadšený experimentátor, hledač a stopař. Vstupoval na neprobádaná území a z některých cest následně vydal světu své svědectví. Z těchto výprav se dokázal vracet živ a zdráv, jeho „reportáže" byly navíc neobyčejně čtivé a vzrušující, a právě to z něj udělalo všemi respektovanou osobnost.
Právě díky svému hledačství se stal i bytostným vizionářem. Jako jeden z prvních „prvoligových“ muzikantů rozkryl nečekané možnosti internetu, když v roce 1997 vydal jako jeden z úplně prvních singl Telling Lies výhradně přes internet. Svou webovou stránku vedl vzorově novátorsky snad už v prehistorických dobách světové virtuální sítě. To přitom měla být doména někoho nepoměrně mladšího. K věku totiž Bowie přistupoval stejně jako k hudebním žánrům a nenechal se jím omezovat.
„Hudbu vnímám jako proud barev, z nichž sice každá sama o sobě může být krásná a inspirující, ale jen jako celek mohou vytvořit vypovídající obraz. Já ty barvy pouze přehazuji tak, aby zapadly do sebe a podle mých momentálních chutí. Pracuji s duhou a někdy se dostanu i za ni. Je vzrušující zjišťovat, jakým způsobem drží hmota pohromadě.“
Ať své pohnutky či modus operandi vysvětluje jakkoli, nikdy to není dost pyšné a hrdé na člověka, který už v diluviálních rockových časech chodíval pařit s Warholem a po více než třiceti letech tu stojí stejně vlivný tvůrčí a úspěšný jako tehdy. Možná dokonce úspěšnější než kdykoli předtím.
ROZHOVOR | David Bowie: Brian Eno měl pravdu, definitivně jsme zavraždili šedesátá léta
Velkým osobnostem skromnost sluší. „Cítím se spíš v rozpacích. Do vody vždy jen namočím špičku nohy, případně si do ní stoupnu, nikdy ale nezavřu oči a neskočím do ní. Jiní to tak dělali a stále skáčou po hlavě. Kašlou na důsledky, nepřemýšlejí, nekalkulují. Vedle nich jsem strašpytel,“ přemítá Bowie, který povýšil rock a pop na iluzionistický spektákl, instinktivně vyhmátl dramatické možnosti hudby jako multimediální výpovědi.
Takhle mluví umělec, jehož alba ze 70. let zní dodnes skvěle, tehdejší myšlenky a texty jsou stále moderní. Umělec, který se adaptoval na nové umělecké strategie a technologie o světelné roky před ostatními. „Rád dávám lidem vědět, co se mi honí hlavou. Zajímá mě, jak na to budou reagovat,“ zmínil jinde.
Bowie dokázal to, co možná Beatles a snad ještě pár dalších. Děvčata při pohledu na něj omdlévala a kritika ho ctila jako seriózního umělce. Nebyla v tom vychytralost, spíš přirozenost. Vypadat jako elegantní floutek, a přitom makat tvrdě jako poslední dělník na stavbě. Noblesu spojil s usilovnou prací. Jen tak se mu mohlo podařit, že působil, jako by vše sypal z rukávu.
Narodil se jako David Robert Jones 8. ledna 1947 v Londýně a už v patnácti krotil saxofon v kapele zasloužilého jazzmana Ronnieho Scotta. Následně vystřídal několik kapel, z nichž některé sám založil, jmenujme například King Bees, Manish Boys, Lower Third. Pod jménem David Bowie se znovu zrodil v roce 1966. Ještě mu nebylo ani dvacet let, když vkročil na cestu sólové kariéry debutovým singlem Do Anything You Say. Jak příznačný název.
„Měl jsem obrovské spektrum zájmů, všechno mě bavilo. Cítil jsem, že jako člen kapely bych se musel nechat omezovat a některé své nápady bych možná nebyl schopen zrealizovat,“ vysvětloval krok k osamostatnění.
David Bowie získal posmrtně dvě Brit Awards, Chris Martin vzdal hold Georgi Michaelovi
Svobodomyslná a veškerým druhům umění otevřená druhá půlka šedesátých let byla živnou půdou pro mnohé více či méně seriózní či bizarní projekty. Bowie v tom kvasu nechtěl a pro svou povahu nejspíš ani nemohl chybět. V roce 1968 zakládá projekt Feathers, jemuž je sice osudem určena životnost pouhých sedmi měsíců, výsledkem je ale zásadní nahrávka Space Oddity, která se dočká komerčního úspěchu a předurčí trajektorii Bowieho uměleckého směřování.
Po několika víceméně písničkově rock'n'rollových albech stvoří monotématická díla s fantaskními tématy. Prvním je album The Man Who Sold The World z roku 1970, které o pár let později zavdá vzniku stejnojmenného filmu, především ale nahrávka The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders From Mars z roku 1972. Období teatrálních performancí a převleků se sice zapsalo do historie populární hudby, přesto netrvalo dlouho. Bowie podnikal vše pouze podle vlastní chutě, zjištné důvody mu přišít nelze. Bowie zlaté tele neuctíval ani nedojil, spíš ho pokryl zlatem a vystavil na piedestal.
„Vždycky jsem toužil kontext věci spíš rozšiřovat, než se snažit vměstnat do stávajících mantinelů. Všechno lze vidět a chápat z mnoha úhlů pohledu, z různých stran. Výtvarné umění, divadlo - vždy je možné, abych tak řekl rozšířit slovní zásobu. Ale žádná performance by neměla být samoúčelná. Nemusí vyloženě vyjadřovat nějaké hluboké myšlenky, měla by ale mít určitý směr a měla by obohacovat. Hodně jsem se naučil od Johna Lennona. Dokázal zahrnout široké spektrum svých zájmů, dovedností a životních postojů do hudby. Najednou to nebyla jen muzika, ale umělecká výpověď plná symbolů a úhlů pohledu.“
Neodráží se však v těchto myšlenkách i něco dalšího? Možná hluboce zakořeněná lidská touha nechat na světě vezdejším nějaký odkaz? Nevypařit se, aniž by si někdo naší mrzké existence vůbec všiml? Mimochodem, právě Lennon pomohl Bowiemu prorazit za oceánem. Pracovali spolu na albu Young Americans z roku 1975, singl Fame se usídlil na samotné špičce amerického žebříčku.
Za Bowieho nejpřínosnější období je považována šestiletka 1971 až 1977, kdy mimo jiné stál v čele britské invaze do Ameriky, jež se někdy označuje jako invaze kokainová. Je vždy pohodlné a až příliš poetické tvrdit, že umělci Bowieho kalibru dokázali pod vlivem narkotik stvořit svá nejlepší díla. V tomto případě na tom je jistě víc než jen chlup pravdy. Jak Bowie svá alba zpětně hodnotí?
Hunky Dory z roku 1971 je nasáklé avantgardním New Yorkem a Andym Warholem, jemuž na albu věnoval i písničku. Samotné album zní jako by Velvet Underground začali hrát glam rock. „Nemyslím, že by na mě měl Andy Warhol takový vliv, jak si mnoho lidí možná myslí. Měl jsem spíš rád jeho hlášky. Třeba tu, že je všechno reprodukovatelné. Ta myšlenka mi imponovala. K Warholovi jsem se dostal přes Lou Reeda a Velvet Underground, sám od sebe bych ho asi nevyhledával. Vlastně dodnes nevím, co si mám o něm myslet. Jestli byl jen šťastný blázen míchající dohromady všechny veselé barvy, anebo tam přece jen byla nějaká hlubší filozofie. Spíš to bylo půl napůl."
RECENZE: Kdo a co je David Bowie? Dokument na to neodpoví, zapojte svou představivost
Na albu The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders from Mars z roku 1972 ztvárnil Bowie postavu tragické rock’n’rollové hvězdy, v doprovodném souboru Spiders from Mars se představil například taktéž hvězdný kytarista Mick Ronson. „To album znamenalo můj první opravdový velký úspěch, protože se mi podařilo bezezbytku realizovat původní myšlenku. V té době jsem se hodně zajímal o východní kultury, přidal jsem k tomu něco z japonské grafiky a módy. Kostýmy vycházely přímo z divadla kabuki. Zkřížení východu a západu mi přišlo vzrušující.“
Na nahrávce Station to Station z roku 1976 osciluje mezi kraftwerkovskou odlidštěností a rytmy funku. Obsahuje i píseň Wild in The Wind od Dmitriho Tiomkina, dle mnohých nejlepší coververzi, jakou kdy Bowie natočil.
„Tehdy jsem žil v Kalifornii a experimentoval s novoevropským zvukem. Stýskalo se mi po domově, navíc jsem odtušil, že se v Evropě na hudebním poli začíná dít cosi nového. A tak jsem vrátil zpátky k Brianu Enovi.“
Album Low vyšlo v roce 1977 s jemně punkovou impersonací na přebalu, přitom jde napůl o instrumentální desku. „Vznikla ve Francii, ovšem pod silným vlivem kapel düsseldorfské scény, tedy kapel jako Kraftwerk, Kluester, Neu! a Harmonia. Düsseldorf byl tehdy z dnešního pohledu německý Seattle i Liverpool dohromady. Píseň Be My Wife jsem věnoval Sydu Barrettovi, k němuž jsme koncem 60. let spolu s Markem Bolanem vzhlíželi s velkou úctou. Obdivoval jsem na něm, že nezpívá s americkým akcentem. Díky tomu jsme si uvědomili. že lze dělat rock’n’roll i na anglický způsob“
Deska Heroes z roku 1977 bylo znovu napůl instrumentální a titulní skladba se stala Bowieho stěžejním kusem. „Těžce kráčející tempo a rytmus jsem si vypůjčil z Waiting for the Man a refrénové sekvence… Ty jsou prostě takové, jaké jsou. V té době jsem prožíval návrat z citového soumraku, nabýval jsem pocitu, že se psychicky vracím někam, kam chci. Bylo to ozdravění duševní i psychické."
Zmíněná fascinace německou, konkrétně düsseldorfskou scénou, vzlíná nejen z uvedených alb Low a Heroes. V nemalé míře ji lze zaslechnout také z následující desky Lodger. Stala se také druhotným příznakem berlínského azylu, kam se vydal hledat úkryt před narkotiky a objevit nové tvůrčí obzory. Po hipíkovi s akustickou kytarou, warholovském psychedelikovi, glamové kreatuře na podpatcích a tragédovi v kostýmu pierota nastala další Bowieho reinkarnace, tentokrát dekadentně chladná po vzoru nové vlny.
S Lou Reedem a Iggy Popem, tedy praotci americké punkrockové školy, pěstoval úzké tvůrčí vztahy. „Byl jsem fanoušek číslo jedna. S Louem jsem se potkal v době, kdy byl v krizi a nevěděl, kam se po Velvet Underground vrtnout. Byl pod příšerným tlakem. Když jsem za něj a lggyho horoval, všichni se mi smáli. Nikdo o nich nevěděl. V New Yorku možná jo, ale v Anglii po nich neštěkl ani pes. Přitom jsem jasně tušil obrovské nové možnosti v komponování. První album Velvet Underground bylo absolutně přelomové. Byl to klíč k něčemu netušenému, absolutně novému. Strašně jsem toužil, aby Reeda poznalo co nejvíc lidí na celém světě, protože byl výjimečnou uměleckou osobností. Stejně tak lggy, který tvoří naprosto bez zábran a instinktivně. V tom je fenomenální. Napsal jsem toho pro něj spoustu. On vždycky odběhl někam do rohu a za pár minut přišel s textem, který přesně vystihoval podstatu písně. lggy je sopka, která ničí vše okolo včetně sebe. Ale je to nádherná destrukce s estetický nábojem.“
TOP 5 písní, které napsal Ivan Král. Nazpívali je Patti Smith, Iggy Pop, David Bowie, Pearl Jam i U2
Punk jako stylový fenomén jej však příliš neoslovil. „Když jsem se v roce 1980 vrátil zpět do USA, uvědomoval jsem si zpětně všechny ty vlny, které punk vyvolal. Ale přišlo mi to divné, neoslovilo mě to. Ztratil jsem nit, jako bych najednou nebyl schopen periferního vidění,“ vysvětloval.
Po albech Scary Monsters (1980) a Leťs Dance (1983) se uzavírá do sebe a částečně mízí ze scény. Než sestaví v roce 1988 experimentální projekt Tin Machine, s nímž posléze natočí tři zajímavá alba, vydává převážně reedice a komplety hitů a rarit. Na komerční úspěchy naváže vlastně až začátkem 90. let deskou Black Tie White Noise a od té doby až dodnes (alba 1.0utside, Earthling a Hours, pozn. red.) zažívá zasloužený návrat k výsadní roli, kterou na hudebně kulturní scéně zaujímal.
K padesátinám se mu také přišli do Madison Square Garden poklonit mnozí bývalí či současní kolegové i následovníci. Bylo by nemožné vyjmenovat všechna ocenění, která za svůj umělecký přínos kdy získal. Zmiňme tedy čestný doktorát bostonské Berkley College, jímž se mohou pyšnit opravdoví géniové,,jako jsou B.B. King, Quincy Jones, Sting či Dizzy Gillespie, nebo čtenářské pasování na největší hudební hvězdu 20. století deníku Sun.
Kromě hudebních, výtvarných, básnických a dramaturgicko-režisérských aktivit patří do samostatné kapitoly i Bowieho herecká kariéra, ať už divadelní či filmová. Od pantomimy Pierrot In Turquoise přes snímky The Man Who Fell to Earth, Just a Gigolo, Merry Christmas Mr. Lawrence, Into the Night, Absolute Beginners, Labyrinth po divadelní představení The Elephant Man či roli ve filmu Basquiat po boku hvězd typu Garyho Oldmana, Christophera Walkena či Dennise Hoppera.
Osobně zbožňuji jeho výkon ve fascinujícím hororu Hlad z roku 1983, který spolu s francouzskou hvězdou Catherine Deneuve povýšil na jeden z nejlepších žánrových snímků všech dob. Těžko předjímat, co všechno ještě čerstvý třiapadesátník na uměleckém poli stihne, čeho všeho se svým magickým prstem dotkne, co přetvoří k obrazu svému. Tvrdí o sobě, že je na vrcholu tvůrčích sil právě nyní, a není sebemenšího důvodu mu nevěřit.
I kdyby si však jen užíval zaslouženého důchodu, což v jeho případě velmi pravděpodobně nehrozí, jeho dosavadní poselství je nevykořenitelné. Díky němu bylo možno muziku vnímat neodděleně od dalších forem umění jako komplexní fenomén, schopný ovlivňovat estetické cítění lidí po celém světě. Bowie světlonoš. Zářivý démon, který zná cenu světla, protože poznal tmu. „A navíc pořad vypadá tak skvěle,“ povzdychl si nedávno Ed O’Brien z Radiohead. Další z es v rukávu vlivného performera.
Text původně vyšel v časopise Rock Report 2/2001. Znovu ho vydáváme jako připomenutí osobnosti Davida Bowieho, který zemřel 10. prosince 2016.
Text: Jan Petričko, foto: archiv Rock Report
Témata: David Bowie, Iggy Pop, Lou Reed, Radiohead
