ROZHOVOR | David Bowie: Brian Eno měl pravdu, definitivně jsme zavraždili šedesátá léta

David Bowie je dnes, s nadsázkou řečeno, možná nejváženější "Englishman in New York", jak by řekl Sting. Už dlouhé roky bydlí na Manhattanu, který je tak po Londýnu a Berlíně třetí metropolí, z níž nasává zhusta inspirace.

Zářívá postmoderní popová hvězda, jež kdysi povýšila kýč na vysokou kulturu, se dnes nachází možná v nejjiskrnějším období svého života, čehož dokladem je nejen albová novinka Reality, ale v prvé řadě fakt, že zpěvák, skladatel a performer ani s pokročilou padesátkou pranic neubral na svém přetrvávajícím vlivu na popovou kulturu.

Okopíroval David Bowie image mořských potvor? Prohlédněte si fascinující galerii

Vždy stál elegantně vně hlavní proudy, a přece jako by byl transformátorem, kterým protékají různé stylové řeky a vycházejí ven obohaceny o spodní myšlenkové proudy a hloubku barev a prostoru. Stačilo však málo a zmizel by před třiceti lety v propastech pekla drogové závislosti. Chodící pětačtyřicetikilový kostroun se však vyhrabal z jámy depresí a frustrací ke světlu, aniž by to jeho kreativitu či fyziognomii jakkoli poznamenalo.

Z hermafroditní trosky se stal švihák a dandy, následovalo období znovunalezení sebe sama a dnes je opět respektovaným arbitrem vkusu a elegance. V jeho očích je snadno v jediné vteřině spatřit odlesk všech těch dlouhých let na vrcholu i hluboko pod ním...

Co vám zazní v uších, kdybyste si měl vybavit pět svých nejoblíbenějších písniček?
Slyším Shipbuilding a Roberta Wyatta. Napadne mě Fats Waller a jeho Your Feet Too Big. Co dál? Určitě The Mekons a Where Were You? a Richard Strauss, jehož hudbu považuji za soundtrack svého života, zvláště tu z jeho posledního tvůrčího období. Bože, je toho víc. The Electrician od Scotta Walkera, Inch Worm, kterou udělal Danny Kaye pro muzikál o životě a díle Hanse Christiana Andersena, to mi bylo sedm osm a ten refrén jsem se naučil na kytaru… krásný, melancholický, dětský refrén. Třeba Ashes to Ashes jsem kdysi udělal pod silným vlivem téhle věci.

Mnoho z těch dětských básniček a říkánek jsou pěkně temné věci, nezdá se vám?
Protože je děti vymýšlely jako obranu vůči okolnímu zlu a vlastnímu strachu. Ať už to bylo ve čtrnáctém, patnáctém nebo šestnáctém století. To byl i můj případ, třeba zmíněná Inch Worm je moje dětství. A to nebylo nic moc. Nic brutálního, moji rodiče ale byli prostě ze staré britské školy - chladní, skoro bez emocí, o nějakém objímání ani nemluvě. A když jsem slyšel, jak v Inch Worm zpěvák vyzpívá svou bolest... bylo to... strašně silné. Dotklo se mě to, projelo to mnou jako nůž, poznal jsem se v tom. Pamatuji si, když jsem udělal Sound and Vision, tak to bylo stejné, protože jsem chtěl zoufale utéct z takového divného, smutného životního období.

Kdo byl pravý David Bowie? Muž mnoha tváří měl ve skutečnosti jen jeden námět

Seděl jsem v zavřeném pokoji v Berlíně a ujišťoval se, že musím nechat drog a chlastu. Bylo to poprvé, kdy jsem si zcela jasně uvědomil, že se zabíjím, že páchám pomalou, perverzní sebevraždu. Došlo mi, že se sebou musím něco udělat. Když se ráno probudíš s rukama plnýma kousanců od vlastních zubů, každou chvíli ti teče krev z nosu, omdléváš... strašné.

Když ty písně hrajete a zpíváte dnes, bolí to ještě?
Ale to ne, naopak, zpívám je rád. Dokážu oddělit písničky od doby a místa jejich vzniku. A dnes o to víc, oč víc si věřím jako zpěvák.

Vaše narkomanské období asi bylo dost zlé…
Zpočátku ne. V době, kdy jsme stvořili Ziggyho Stardusta, jsem si občas dal speed, nějaký amfetamin, byli jsme, abych tak řekl, umělecky vzrušení, že jsme drogy nepotřebovali. To se zlomilo po zhruba osmi měsících. V Americe jsem se setkal s opravdovými, tvrdými drogami a bylo to. Jednu dobu jsem vážil 47 kilo. Když jsem viděl některé fotky, které naštěstí nebyly nikde publikovány, nechápal jsem, jak jsem mohl přežít. Byl jsem jako chodící kostra. William Burroughs byl proti mně tlusťoch. Skoro jsem nejedl. Pil jsem mléko a sem tam jsem si dal papriku.

To je zvláštní dieta.
Nevím. Asi to obsahovalo něco, co mé tělo potřebovalo. V Los Angeles jsem si uvědomil, že jsem se ocitl na značně nakloněné rovině. Byli tam všichni moji dealeři, takže nezbývalo, než zvednout kotvy. Ale nechtělo se mi. Bože, jak se mi nechtělo…

A zakotvil jste v Berlíně…
Ano. Žít ve městě rozděleném zdí bylo trochu jako rehabilitace na nějaké oplocené psychiatrii. Berlín mě fascinoval, byla to brána do Evropy a do umění. Až později jsem si uvědomil, že ta zeď naopak udržuje heroin na jednom místě. Taky jsem nemohl udělat prozíravější tah, než tam s sebou na léčení vzít Iggyho Poppa. Víte, první rok dva na drogách jsou vlastně skvělé. Pak ale přijde šílená krize, kdy začneš brát absolutně nestřídmě, nekontrolovaně a život se promění v peklo.

Drogy odeženou deprese a nejistotu jen na čas…
Ano, všechno se vrátí v ještě drtivější spirále, což je smutná podstata jakékoliv závislosti. Já jsem pořád závislý, tentokrát ale na práci. Snažím se pracovat tvrdě, abych nemusel nějak hlouběji přemítat sám o sobě a své situaci. Iman (Bowieho manželka, pozn. red.) si dá k večeři skleničku vína a je v pohodě. Já bych jich musel vypít deset, takže radši nepiju vůbec. Už čtrnáct let.

Cigarety?
Tak to je největší problém, cigarety jsou skutečná noční můra. Nikotin je šílený. Víte, že v jediné cigaretě je 437 různých látek a všechny jsou namíchané a podané tak, aby člověk nemohl odmítnout ani jednu?

RECENZE: Kdo a co je David Bowie? Dokument na to neodpoví, zapojte svou představivost

Mluvíte o drogách věcně a bez patosu typu „jsou strašné, už nikdy" a podobně...
Nevím, jestli mi drogy pomohly umělecky. Nezastávám teorii, že musíš být zkouřený, abys vytvořil něco kvalitního. Myslím, že Low, Heroes a Scary Monsters jsou mé nejlepší desky a ty vznikly absolutně bez drog. Jako autor jsem se znovu našel v 90. letech, kdy jsem už totálně abstinoval. Na „správné“ užívání drog neexistuje recept. Ze začátku cítíte, vnímáte a vidíte věci, které jste nikdy nezažili. Jenže potom zbude už jen nekonečné opakování a vyvolávání toho původního stavu. A to je chvíle, kdy se drogy stanou nedílnou součástí vašeho každodenního života…

A dnes jste přitom téměř prototypem zdravého způsobu života.
Ne tak zcela, ale je pravda, že se udržuji v kondici, když už jsem dostal tu příležitost a přežil vlastní minulost. Obden chodím boxovat, jednou týdně zajdu do čínské čtvrti na akupunkturu. A staráme se o naši dvouletou Lexi, to člověk musí být ve formě.

Vaše image byla vždycky značně cizorodá, nonkonformní, ikonoklastická. Myslíte, že to platí pořád?
Je pravda, že jsem introvert. Nikdy jsem se necítil být součástí rock'n'rollové scény nebo komunity, osobně znám opravdu jen pár lidí z popové a rockové branže.

Nedávno jste řekl, že umění, ať už si pod tím představíme cokoli kreativního, je svým způsobem dysfunkční a už ve své podstatě něčím narušené…
Narušená je určitá část jejich života, více či méně. Zpěváci, malíři, modelky onu dysfunkčnost buď veřejně ventilují, anebo naopak popírají. Umění je buď mírně perverzním potvrzením tohoto faktu, nebo jeho popřením. Stoupnout si před lidi a předvádět se, je přeci samo o sobě bizarní. Opravdu si to myslím, i když vím, že se mě to bytostně týká. Málokdo o sobě řekne, že je umělecký prostitut, protože si to o sobě málokdo vědomě myslí.

Když jste před třiceti lety stvořil transsexuální entitu jménem Ziggy Stardust, bylo to tedy vyjádření vaší narušenosti?
Tohle ale přeci zkouší mnoho mladých lidí. Neberu to jako nějaké své prokletí. V té době jsem si uvědomil vlastní sexualitu a bohužel jsem se stal velmi promiskuitním. Stal se ze mě sexuální turista, chtěl jsem vyzkoušet naprosto všechno, měnit identitu a podtrhávat ji sexuálními zážitky. Nestačilo mi navlíknout džíny, pořád jsem se sám sebe ptal, proč si je oblékáme? Samozřejmě proto, abychom někoho sexuálně zaujali. A s postupujícím věkem si je člověk začne oblékat, aby měl stehna v teple. Sex jako fenomén, a vše, co se ho týká, mě tehdy velmi zajímalo, to přiznávám.

Uvědomoval jste si tehdy, že nabouráváte a měníte zvyklosti společnosti? Že posunujete hudební performanci někam jinam?
Jasně si vybavuji koncert v Croydonu, tehdy se poprvé přišli podívat novináři a lidi z hudebního byznysu. Před námi vystupovali Roxy Music, na baru jsme si pak sedli Brianem Enem, povídali jsme si a já si uvědomil, že má pravdu. Řekl, že jsme spolu, tedy moje kapela a jeho Roxy Music, definitivně zavraždili šedesátá léta. V tu chvíli mě ten pocit přepadl. Silný a jasný pocit, že jsme se právě jednou provždy odstřihli od minulosti a začali něco nového.

Mnohé zajímají tvé názory na populární hudbu. Co tě v poslední době skutečně zaujalo, řekněme v posledních dvaceti letech?
Vždycky mi bylo sympatické a blízké to, co dělali třeba Pixies nebo Sonic South. Deska Daydream Nation je naprosto výjimečná. V 90. letech mě určitě zaujali Prodigy, zvlášť jejich druhé album Music for the Jilted Generation mě silně zasáhlo.

Existuje ve vaší kariéře období, které byste raději vymazal?
Asi bych nepoužil termín vymazat, ale například rok 1987 byl dost na levačku. Ocitl jsem se v totálním vakuu, nebyl jsem schopen přijít na cokoliv smysluplného, ať už v uměleckém nebo osobním životě. Uvědomoval jsem si to a sám sebe jsem skutečně děsil. Řekl bych, že celé období mezi lety 1984 až 1988 bylo nějak divné. Po Let's Dance to nabralo zvláštní směr, všechno bylo nějak prázdné a přitom nafouklé. Turné Blond Ambition v osmdesátém čtvrtém bylo vydařené, podařilo se mi udělat turné, o jakém jsem vždycky snil. Pamatuju si, že se přišli podívat Prince i Madonna a byli nadšeni. Ale turné Glass Spider v roce 1987 mě nezastihlo v nejlepším rozpoložení, fušoval jsem do více věcí najednou a nic nebylo dotažené.

Text původně vyšel v časopise Rock Report 11/2003. Znovu ho vydáváme jako připomenutí osobnosti Davida Bowieho, který zemřel 10. prosince 2016.

Text: S použitím zahraničních materiálů připravil Jan Petričko, foto: archiv Rock Report
Témata: David Bowie, Brian Eno, Iggy Pop, Roxy Music, Prodigy