RECENZE: Více Nickelback, méně Nirvany. Nové album od Foo Fighters člověk jako by už slyšel

Foo Fighters

Medicine at Midnight

Skladby:
Making a Fire, Shame Shame, Cloudspotter, Waiting on a War, Medicine at Midnight, No Son of Mine, Holding Poison, Chasing Birds, Love Dies Young.

9 skladeb / 36:52 min

 

Vydavatel: RCA Record

V případě předchozího alba Concrete And Gold se Dave Grohl nechal slyšet, že zní jako verze Seržanta Peppera od Motörhead, nebo jako kdyby Slayer natočili Pet Sounds. Před vydáním novinky Medicine at Midnight zase přispěchal s tvrzením, že byla inspirovaná láskou k rockovým kapelám, které vytvářejí pozitivní, rytmické a téměř taneční nahrávky. Takže je zřejmé, že Foo Fighters rezignovali na post-grunge a opět se vrací do hudební minulosti. To bych jim tolik nevyčítal, většinou je to lepší než snaha o umělecký vývoj a originalitu za každou cenu. Ale od téhle kapely přece jenom člověk očekává něco víc.

ROCK BLOG: Moje nejoblíbenější kapela Foo Fighters aneb Deset zářezů největší rockové kapely současnosti

Když už jsme u toho okouzlení taneční muzikou, v 70. letech minulého století se mu třeba na diskotékovou vlnou ovlivněném albu Some Girls nevyhnuli ani Rolling Stones, takže originalitu nehledejme ani tady, ani v nových skladbách. Pokud už ne zrovna divné, tak desáté studiové album Foo Fighters je rozhodně jiné, než bychom očekávali a někteří z nás chtěli. Grohl před jeho vydáním vyprávěl o nevysvětlitelných úkazech ve starém domě v Los Angeles, kde nahrávka vznikala. To však určitě nemělo vliv na skutečnost, že nová tvorba Foo Fighters už nepatří do žánru alternativního rocku a jenom ze setrvačnosti se v souvislosti s nimi připomíná Nirvana. Mnohem blíže nyní totiž mají k Nickelback a podobným partám, což není pokus o urážku, ale konstatování.

Už ženské vokály na začátku úvodní skladby Making a Fire a beatlesovské sbory naznačují, že při poslechu téhle desky bude mít poučený posluchač neodbytný pocit, že tohle už někde slyšel. Ať už to je povědomý rockový riff ve skladbě Cloudspotter, vzpomínky na funky období Queen (Shame Shame), potemnělý sabbathovský rock (No Son of Mine) nebo akustická balada Waiting on a War, která až příliš připomíná Mama, I'm Coming Home od Ozzyho Osbourna. A co teprve titulní skladba... Tu si dovedu představit jako druhou část Let's Dance Davida Bowieho.

Přiznivci Foo Fighters, kteří si dodnes přehrávají jejich vynikající deset let staré album Wasting Light, možná nevěří svým uším, když slyší uhlazený zvuk a sladké popové klávesy v soulem načichlé skladbě Chasing Birds. A možná někteří, podobně jako já, zažívají stejné zklamání, jako když před lety na albu Sol Invictus nečekaně vyměkli Faith No More.

Nu což, umělec přece není povinen plnit očekávání svého okolí. A každý posluchač nemusí mít naposloucháno tolik hodin muziky, aby mu skoro každá skladba na Medicine at Midnight něco připomínala. Z jejich pohledu pravděpodobně bude novinka Foo Fighters plná chytlavých písní, ke kterým se budou rádi vracet. Třeba je tahle "medicína" i v dnešní covidové době roztancuje. Tak je to v pořádku. A kdo ví, třeba právě to Foo Fighters chtěli.

Text: Roman Jireš, foto: archiv iREPORT a Rock Report
Témata: Foo Fighters, Medicine At Midnight, Dave Grohl